Kojit nebo odstavit?

Psychické problémy
  • Plesss
  • 04.05.19

Před nedávnem jsem porodila krásnou holčičku, v Mulačově nemocnici v Plzni. Pro mě byl porod velmi unavující, zdali se to tak dá říct. Porod trval 40 hodin. Abych řekla pravdu, konečnou fázi porodu si moc nepamatuji. Zato si velmi intenzivně pamatuji kojení.

První tři dny v nemocnici, bylo kojení pro mě strašně šťastné období, malá krásně jedla a já byla spokojená. Ale bohužel druhý den po propuštění jsem měla divnou náladu. Náladu, kterou jsem neznala. Malá spala, já na ni koukala a plakala jsem. Nevěděla jsem, jestli je to radostí či úzkostí. Po pár hodinách si partner všiml, že jsem divná a smutná. Nevěděl, co se mnou má dělat. Já plakala každou chvilku, dny, kdy byl partner v práci, pro mě byly tak strašné, cítila jsem se na dně.

Dny utíkaly a se mnou to bylo čím dál horší. Partner ze zoufalství volal mé mamince, aby se domluvili co se mnou. Tím, jak jsem neustále plakala, se mi ztrácelo mléko, malá měla hlad a tím pádem já plakala ještě víc. Maminka navrhla, aby partner dal naší malé Sunar. Samozřejmě flašku nechtěla. Ale po dlouhém bojí ji přijala a já si aspoň na deset minut oddychla.

Tím, jak rodina nevěděla co se mnou, tak jsem se musela vrátit na pár dní k mamince. Mamička si vzala volno, starala se o malou a já většinu času prospala. Jednoho dne jsem se šla domluvit s paní doktorkou, co se mnou. Řekla jsem, co se děje, a bylo mi jasně řečeno, že musím odstavit mléko. Protože jsem měla takzvaný baby blues. Všechny mé stavy vyvolávalo kojení. Čekalo mě rozhodnutí, kde jsem se musela rozhodnout, jestli dál kojit a mít deprese, či nekojit a být v pohodě.

Bylo mi to strašně líto, že malou nemůžu kojit, ale bohužel ty deprese byly strašně unavující, věčně jsem měla migrény, špatnou náladu, úzkosti, stavy že nic nezvládám. Do týdne po odstavení jsem byla v pořádku. Ale na druhou stranu jsem si musela uvědomit, že ikdyž je malá na umělém mléku, má šťastnou maminku, a to je pro dítě důležitější. Aspoň to tak vídim já.

Píšu to i kvůli maminkám, které prožívají to samé, aby to nenechaly zajít daleko. A šly k lékaři, hlavně to řešit co nejdříve.

P. S: Deníčky jsem nikdy nepsala, omlouvám se za věty, které možná nedávají smysl.

Deníček vznikl v rámci soutěže Vyhrajte balíček dárků za příhodu o kojení, která probíhá do 10. května.

Váš příspěvek
Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 04.05.19 08:33

Udělala jsi dobře. Ano, MM je sice pro dítě zezačáku to nejlepší kvůli imunitě, atd..ale rozhodně na kojení nestojí svět. ;) Mně osobně se ulevilo, když jsme ve 4 měsících přešli plně na UM, nebyla jsem tak vyčerpaná a malej konečně pořádně začal jíst a pribirat a netrapili jsme se oba pri kazdym kojeni. Ať si to každej dělá, jak uzná za vhodný, hlavně nikomu nic nevnucovat. :pankac:

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 04.05.19 13:56

Dobře jsi se rozhodla a udělala, důležitý je si problém přiznat, a je fajn, že tě rodina podpořila a ne zkritizovala, jak se bohužel taky dost často stává. Větu „neřvi nebo přijdeš o mlíko a budeš muset pořád vyvařovat flašky“ jsem slyšela od babiček každou chvíli a bylo mi pak ještě hůř. Já nemohla ani spát…pořád mi jely v hlavě výčitky…co když fakt o to mlíko přijdu, to už budu fakt matka na baterky… z té představy jsem se opět rozbrečela…jakmile malej zabreknul tak taky… začarovanej kruh…mlíko naštěstí vydrželo, kojil se dlouho, ale ono to po prvním porodu bývá obvyklé, ta změna je velká a po druhém už tě to tak nezaskočí…to už jsem byla v pohodě, malá tím pádem taky, kluk byl určitě ubrečenější, kvůli mé psychice…nemá cenu pak to přenášet na dítě…já pořád čekala, že to přejde samo, teď už vím, že to byla chyba…že jsem si to šestinedělí i další měsíce, týdny mohla víc užít a nemít to v mlze, za závojem pláče, zoufalství a vyčerpání z neschopnosti usnout ani když malýho někdo vzal do kočárku…radši jsem šla uklízet, abych ten čas neproflákala…lehla jsem si a začala si nadávat, co bych za tu dobu všechno stihla, ve finále jsem stejně bloumala od jednoho k druhýmu a pořádně neudělala nic, klepaly se mi ruce…toho, že mi doktor zakáže kojit, jsem se bála jak čert kříže, takže jsem nikam nešla…nevěděla jsem, že existujou antidepresiva, která se dají brát i při kojení…to už teď vím taky…mně spouští deprese právě nevyspání, ať už z toho důvodu, že nespí dítě (2. bylo schopné být v noci 2-3 hodiny auf a když jsem ji konečně uspala v kočárku, lehátku, za hodinu byla zase vzhůru…to pak přešlo, když si ji vzal na noc párkrát tatínek, protože já už nemohla, ani psychicky ani fyzicky…), nebo nemůžu spát já…v obou případech to bylo peklo…nebyla jsem schopná dát dohromady souvislou větu, u 1.jsem se bála být s ním sama, že ho únavou a nesoustředěností upustím nebo mu jinak ublížím, takže je dobře, žes to nenechala zajít ještě dál…u mě to všichni zlehčovali…máš zdravý dítě tak se vzpamatuj a začni fungovat, co bys ještě chtěla…tohle člověku v tu chvíli ale fakt nepomůže… nepomohlo ani být chvíli bez dítěte, neuměla jsem odpočívat, vypnout mozek a ty výčitky, jaká jsem mizerná neschopná máma, pořád jsem visela na netu a zjišťovala, co všechno nedělám a měla bych nebo co dělám špatně…u druhého už na blbosti a blbé myšlenky naštěstí nebyl čas, to už fungovat musíte, vyzvedávat staršího ze školky, venčit psa, domácnost… manžel se teda taky začal zapojovat víc, jinak to prostě nešlo, taky měl do roka malé pocit, že to zvládám, tak že se o ni starat nemusí…když jsem pak na ni v noci už zaječela, ať je dopr. už zticha a kouká spát - po hodině marnýho uspávání, kdy jsem usínala vestoje, vsedě, ani se mnou v posteli neusnula, jsem už prostě nevěděla, co s ní…tak mu došlo, že to asi sama nedám…poslal mě spát vedle a s ním usnula během chvilky…oni to pak už vycítí, že je máma vyřízená, nervózní, naštvaná a tím spíš nespí a „zlobí“…a já na ni nechtěla být zlá nebo tak něco…ale už jsem to fakt nedávala…a začínal to odnášet i náš vztah…teď už spí zase docela lidsky, vzbudí se max 1-2× za noc, na celou prospanou noc si asi počkáme…ale tím, jak se vystřídáme, když třeba není doma malej a je na víkend u babičky, takže může jeden spát v pokojíčku, tak je to snesitelnější, i když se teda zatím kojení odmítá vzdát…několikrát jsem už chtěla přestat, jenže flašku prostě bojkotovala, malýmu jsem začala kolem 10-11 měs. dávat UM, přišlo mi že už mu MM nestačí, ale v noci si na usnutí ještě několikrát potřeboval cucnout tak do roka a půl…princezně bude 20 měsíců a i když vydrží přes noc s tátou bez mlíka a bez řevu (už byli i na víkend u babičky, ale já měla prsa jak šutr a bylo to až nepříjemný, to radši přestávat postupně než takhle radikálně, a stejně se neodstavila a nezapomněla), tak je vidět, že ten kontakt pořád ještě potřebuje…je to naposled, tak to zatím nehrotím…ale líp se určitě odstavuje několikaměsíční dítě, než roční a starší, co už leccos chápe. Omlouvám se za román a anonym…ale myslím, že to zakladatelka vyřešila nejlíp, jak mohla, a na 100% souhlasím s tím, že lepší UM a máma v pohodě, než kojící psychická i fyzická troska jakoby bez života, která si miminko neužívá, neumí se radovat, ve všem hledá problém (a když ne, tak ji za něco zkritizujou babičky a je zase tam, kde byla) a vše dělá jen mechanicky jako robot, loutka, protože jí to prostě hlava, mozek nedovolí jinak, jako mně tehdy…brala jsem jen homeopatika, ty teda trochu zabraly, asi na mě už v tom zoufalým stavu fungovalo i tohle placebo, ale sotva mi začalo jít spát (zřejmě jsem měla narušené spaní z porodnice, kde jsem nezamhouřila oka i díky ostatním miminkům na pokoji - moje spalo, ale druhé dvě brečely skoro nonstop, a když ne oni, tak se rozhodl kojení a spánek bojkotovat náš malej, takže za tři dny jestli jsem spala 30 minut, když nám děti odvezli na vyšetření? A když už děti spaly večer, lezly tam spolubydlícím návštěvy i v 8,9 hodin…totální nedostatek soukromí, i pak u tchánovců, kde jsme byli asi měsíc, to mi taky k pohodě moc nepřidalo, s malou už jsem byla ve svém a v klidu), začal se malej budit víc a víc…po narození spal třeba 6-7h v kuse, pak přišly zuby a dal max. hodinu a půl a mně se to rozjelo ještě víc…akorát že naopak, já bych spala a on nespal…jenže my máme ty psychické, nejen poporodní problémy v rodině… nejsem jediná, kdo bojoval s poporodní aj. depresí, proto prosím o anonym. Kdybych tehdy věděla, co vím teď, taky bych nás nenechala tak dlouho trápit, musel to odnášet i malej, dala bych si pár facek, moc srandy si jako mimco se mnou asi neuzil, ani nikdo kolem mě.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 06.05.19 06:18

Anonymní, jako bych četla o sobě. Tlak na kojení je obrovský, občas mám pocit, že odstavení omlouvá jedině smrt matky. Zakladatelce i tobě hodně sil.

Vložit nový komentář