Kojit nebo odstavit?

Dobře jsi se rozhodla a udělala, důležitý je si problém přiznat, a je fajn, že tě rodina podpořila a ne zkritizovala, jak se bohužel taky dost často stává. Větu „neřvi nebo přijdeš o mlíko a budeš muset pořád vyvařovat flašky“ jsem slyšela od babiček každou chvíli a bylo mi pak ještě hůř. Já nemohla ani spát…pořád mi jely v hlavě výčitky…co když fakt o to mlíko přijdu, to už budu fakt matka na baterky… z té představy jsem se opět rozbrečela…jakmile malej zabreknul tak taky… začarovanej kruh…mlíko naštěstí vydrželo, kojil se dlouho, ale ono to po prvním porodu bývá obvyklé, ta změna je velká a po druhém už tě to tak nezaskočí…to už jsem byla v pohodě, malá tím pádem taky, kluk byl určitě ubrečenější, kvůli mé psychice…nemá cenu pak to přenášet na dítě…já pořád čekala, že to přejde samo, teď už vím, že to byla chyba…že jsem si to šestinedělí i další měsíce, týdny mohla víc užít a nemít to v mlze, za závojem pláče, zoufalství a vyčerpání z neschopnosti usnout ani když malýho někdo vzal do kočárku…radši jsem šla uklízet, abych ten čas neproflákala…lehla jsem si a začala si nadávat, co bych za tu dobu všechno stihla, ve finále jsem stejně bloumala od jednoho k druhýmu a pořádně neudělala nic, klepaly se mi ruce…toho, že mi doktor zakáže kojit, jsem se bála jak čert kříže, takže jsem nikam nešla…nevěděla jsem, že existujou antidepresiva, která se dají brát i při kojení…to už teď vím taky…mně spouští deprese právě nevyspání, ať už z toho důvodu, že nespí dítě (2. bylo schopné být v noci 2-3 hodiny auf a když jsem ji konečně uspala v kočárku, lehátku, za hodinu byla zase vzhůru…to pak přešlo, když si ji vzal na noc párkrát tatínek, protože já už nemohla, ani psychicky ani fyzicky…), nebo nemůžu spát já…v obou případech to bylo peklo…nebyla jsem schopná dát dohromady souvislou větu, u 1.jsem se bála být s ním sama, že ho únavou a nesoustředěností upustím nebo mu jinak ublížím, takže je dobře, žes to nenechala zajít ještě dál…u mě to všichni zlehčovali…máš zdravý dítě tak se vzpamatuj a začni fungovat, co bys ještě chtěla…tohle člověku v tu chvíli ale fakt nepomůže… nepomohlo ani být chvíli bez dítěte, neuměla jsem odpočívat, vypnout mozek a ty výčitky, jaká jsem mizerná neschopná máma, pořád jsem visela na netu a zjišťovala, co všechno nedělám a měla bych nebo co dělám špatně…u druhého už na blbosti a blbé myšlenky naštěstí nebyl čas, to už fungovat musíte, vyzvedávat staršího ze školky, venčit psa, domácnost… manžel se teda taky začal zapojovat víc, jinak to prostě nešlo, taky měl do roka malé pocit, že to zvládám, tak že se o ni starat nemusí…když jsem pak na ni v noci už zaječela, ať je dopr. už zticha a kouká spát - po hodině marnýho uspávání, kdy jsem usínala vestoje, vsedě, ani se mnou v posteli neusnula, jsem už prostě nevěděla, co s ní…tak mu došlo, že to asi sama nedám…poslal mě spát vedle a s ním usnula během chvilky…oni to pak už vycítí, že je máma vyřízená, nervózní, naštvaná a tím spíš nespí a „zlobí“…a já na ni nechtěla být zlá nebo tak něco…ale už jsem to fakt nedávala…a začínal to odnášet i náš vztah…teď už spí zase docela lidsky, vzbudí se max 1-2× za noc, na celou prospanou noc si asi počkáme…ale tím, jak se vystřídáme, když třeba není doma malej a je na víkend u babičky, takže může jeden spát v pokojíčku, tak je to snesitelnější, i když se teda zatím kojení odmítá vzdát…několikrát jsem už chtěla přestat, jenže flašku prostě bojkotovala, malýmu jsem začala kolem 10-11 měs. dávat UM, přišlo mi že už mu MM nestačí, ale v noci si na usnutí ještě několikrát potřeboval cucnout tak do roka a půl…princezně bude 20 měsíců a i když vydrží přes noc s tátou bez mlíka a bez řevu (už byli i na víkend u babičky, ale já měla prsa jak šutr a bylo to až nepříjemný, to radši přestávat postupně než takhle radikálně, a stejně se neodstavila a nezapomněla), tak je vidět, že ten kontakt pořád ještě potřebuje…je to naposled, tak to zatím nehrotím…ale líp se určitě odstavuje několikaměsíční dítě, než roční a starší, co už leccos chápe. Omlouvám se za román a anonym…ale myslím, že to zakladatelka vyřešila nejlíp, jak mohla, a na 100% souhlasím s tím, že lepší UM a máma v pohodě, než kojící psychická i fyzická troska jakoby bez života, která si miminko neužívá, neumí se radovat, ve všem hledá problém (a když ne, tak ji za něco zkritizujou babičky a je zase tam, kde byla) a vše dělá jen mechanicky jako robot, loutka, protože jí to prostě hlava, mozek nedovolí jinak, jako mně tehdy…brala jsem jen homeopatika, ty teda trochu zabraly, asi na mě už v tom zoufalým stavu fungovalo i tohle placebo, ale sotva mi začalo jít spát (zřejmě jsem měla narušené spaní z porodnice, kde jsem nezamhouřila oka i díky ostatním miminkům na pokoji - moje spalo, ale druhé dvě brečely skoro nonstop, a když ne oni, tak se rozhodl kojení a spánek bojkotovat náš malej, takže za tři dny jestli jsem spala 30 minut, když nám děti odvezli na vyšetření? A když už děti spaly večer, lezly tam spolubydlícím návštěvy i v 8,9 hodin…totální nedostatek soukromí, i pak u tchánovců, kde jsme byli asi měsíc, to mi taky k pohodě moc nepřidalo, s malou už jsem byla ve svém a v klidu), začal se malej budit víc a víc…po narození spal třeba 6-7h v kuse, pak přišly zuby a dal max. hodinu a půl a mně se to rozjelo ještě víc…akorát že naopak, já bych spala a on nespal…jenže my máme ty psychické, nejen poporodní problémy v rodině… nejsem jediná, kdo bojoval s poporodní aj. depresí, proto prosím o anonym. Kdybych tehdy věděla, co vím teď, taky bych nás nenechala tak dlouho trápit, musel to odnášet i malej, dala bych si pár facek, moc srandy si jako mimco se mnou asi neuzil, ani nikdo kolem mě.