Konec dobrý, všechno dobré

Zkusím za vším špatným udělat tlustou čáru. Vše začalo pohádkově, kdy jedna zodpovědná holka chtěla mít děti až po škole, zajištěném bydlení a stálé práci. No vše nalajnované mít nelze, o čemž jsem se měla brzy dozvědět.

*

Vdávala jsem se v roce 2008 po pětileté známosti, máme se rádi dodnes. Po svatbě jsme se začali snažit, hned po prvním nechráněném styku jsem si myslela, že jsem tutově těhotná. :-) No zadařilo se až po dvou třech měsících, kdy už jsem byla nervozní, no jak jsem byla naivní.

Na první kontrole v cca 5.-6. týdnu mi ale doktorka potvrdila těhotenství s tím, že se jí to nějak nezdá, že obrysy nejsou jak by měly být, až přijdu za týden a za další týden a nakonec po 3-4 týdnech jsem šla na revizi. Srdíčko se ani nerozbouchalo, byla jsem vyřízená, prostě naivní holka, co si myslela, že hned otěhotní a bude mamča a vůbec nic nevěděla o tom, že se potrácí.

Koukala jsem na net a najednou zjišťovala, jak běžný jev to je. No napadlo mě, že třeba děti nebudu moci mít, ale hned jsem to zahnala s tím, že proč zrovna já, jede se dál, otřepala jsem se a další snažení, zase jsem otěhotněla po třech měsících, ale už to bylo se strachem, každé UTZ jsem byla napjatá jako struna, ale celé těhotenství relativně v pohodě.

Tak můj porod: Ráno ve čtvrtek 6.1. jsem jela do nemocnice na 11:00, že mě budou odpoledne pomalu vyvolávat (přenášela jsem 12 dní). Tak jsem ještě v čekárně byla v 11:20. Malá se narodila v 11:47.

No bylo to opravdu rychlé, vzali mě na ozvy a tam jsem slyšela, jak se tlukot zpomaluje, tak hned zavolali manžela, musela jsem podepsat rychle nějaký papíry, svlíkli mě do naha a jela jsem přes chodbu na sál a dali mi nějakou strašně rychlou narkózu, celou dobu na mě sestry křičely i doktoři, abych se uvolnila a dýchala zhluboka.

No bylo to strašný, viděla jsem jen manžela, jak na mě vyděšeně kouká, pak nic a pak jsem se probudila asi okolo třetí a začala jsem strašně brečet, kde je maličká. Sestřičky mi nic neřekly, že nic neví, že až přijde dětská doktorka a vše mi poví. Tak jsem se jen zeptala, jestli žije a ani to nevěděly.

Pak přišla doktorka a říkala, že malá je živá a že je na JIPce a já už ji vůbec nevnímala, jen jsem strašně brečela, a tak mi dali něco na uklidnění a já tam do půlnoci koukala do stropu, dali mi lexaurin či co.

No pak mě převezli na poporodní a druhej den jsem vstala a prej, že se večer můžu na malou jít podívat. Tak přijel manžel a já tam vůbec nechtěla jít. Malá se nadechla při tom císaři zelený plodový vody a k tomu ještě smolky a byla jeden den na dýchacím přístroji. Dostala z toho zánět plic, druhej den už měla jen přídavný kyslík a asi milion hadiček, do hlavičky, sondu do břicha a já když jsem ji viděla, tak jsem se nemohla ani hnout.

Manžel na ni hrozně hezky mluvil a poprvé v životě jsem ho viděla brečet. Já jsem prostě nemohla nic, jen jsem seděla a myslela, že se mi to jen zdá a že chci rychle utéct někam pryč od všeho. No a pak byla celý týden na té JIPce a já za ní chodila třikrát denně a vždy jsem na pokoji brečela a ten můj stav se nějak zhoršoval, vůbec jsem tam za ní nechtěla chodit.

Až jsem jednou přišla na pokoj a dostala jsem nějaký záchvat či co a zvracela jsem a bylo mi opravdu špatně a oni mi zavolali psychiatra a nasadili nějaký prášky, ale já je nechtěla brát, protože se mi pustilo mlíko a to jsem jí tam chodila dávat.

Po týdnu mě pustili domů na dva dny, ale to bylo ještě horší, malá se zlepšila a dali už ji jinam, kde mohly být i maminky, tak jsem nakonec mohla být u ní. Měla pořád ještě kyslík, ale byla už se mnou na pokoji. Akorát ten kyslík pořád haproval a vždy to strašně houkalo, tak jsme s tím kyslíkem ty dva týdny válčily. Já vůbec nespala, malá nechtěla vůbec jíst, ani ze stříkačky, ani z dudlíka, ani ode mě už vůbec ne.

Nakonec ze dne na den ten kyslík už nepotřebovala a mně ráno řekli, že můžu jít domů. No přišli jsme domů s tím, že jsem ztratila mlíko, ale po strašným přemáhání a boje jsem malou přesvědčila, aby sála i z prsa, kde nic nebylo, a ono se zase objevilo a postupně ho bylo víc a nakonec jsem se rozkojila.

Byla jsem strašně naštvaná, že mě nechali tak dlouho přenášet, až prostě malá málem umřela. I doktoři říkali, že byla vytažená za pět dvanáct. Všichni mě ubezpečovali, že to nebude mít žádné následky a budeme mít zdravou krásnou holčičku, ale bylo to opravdu to nejhorší, co jsem v životě zažila a opravdu jsem se bála, že umřu.

Brala jsem nějaký ty léky na uklidnění ještě pár měsíců. Kdyby mi tohle někdo vyprávěl, tak neuvěřím, ale bohužel se mi to stalo. Moje citová cesta k naší holčičce byla opravdu dlouhá, strašné výčitky, že jsem neschopná porodit, že tu najednou je a já k ní nic necítím, že bude postižená a já přeci postižené dítě. A že nejsem schopná milovat, za to jsem se fakt nenáviděla.

Tak vám to, holky, píšu, asi se mi tím taky tak trochu uleví.

Další rok jsme chodili na rehabilitace a různá vyšetření, zda to nebude mít následky. Já jsem nakonec na psychiatrii nechodila, stresovalo mě to ještě více a neměla jsem na to kvůli malé čas ani sílu.

Teď s odstupem pár let si myslím, že jsem prodělala onu laktační psychózu. V papírech mám napsáno „úzkostně depresivní syndrom“. Otázka je, zda to bylo vyvoláno porodem, nebo bych to měla i tak. Celý následující rok byl v úzkosti, všeho jsem se bála, každý večer jsem si lehla k manželovi a strachem jsem ho objala a nemohla jsem se hnout, byla to fyzická bolest, asi jako když vámi projede proud a vy se nemůžete z té křeči nadechnout.

Je to hrozné, opravdu hrozné, hrozná fyzická bolest, jen jsem si opakovala, že se nesmím zbláznit, nesmím se zbláznit, plus myšlenky na to nebýt, protože jsem to prostě nemohla vydržet, ten stav, myslím, že z té největší bolesti jsem se dostala po roce, kdy nás propustili ze všech vyšetření.

Abych se večer nezbláznila, tak jsem třeba rychle za sebou říkala v duchu jedno slovo, abych si zakázala myslet, i třeba několik hodin, nevěděla jsem, co se se mnou děje, bála jsem se i sama sebe, že nejsem normální.

Malá je zdravá a krásná, je divoká. Co zůstalo, tak to, že mě ohledně ní vše dovádí do úzkostí, když brečí, když je nemocná, když jí někdo něco ošklivého řekne, když je smutná, ze všeho mi je úzko.

O druhé jsme se začali snažit o dva roky později a já zase potratila a další rok na to znovu. Tolik probrečených nocí a obrečených menstruací, strašně jsem si dítě přála, ale zároveň jsem se strašně bála. Už jsem nevěřila, že mi se to může povést.

Milion vyšetření už kolikrát řečeno už dost, už dál nemůžu řešit těhotenství a strach z porodu, nechci už se probírat z narkózy a nevědět, zda jsem po porodu, nebo po potratu a ptám se, co miminko.

Nakonec jsem šla na CARu na IVF, nakonec jsem otěhotněla. Celé těhotenství znovu strachy. Protrpěla a porodila jsem císařem druhé miminko, strašně jsem se bála, jak to bude po porodu s psychikou a dopadlo to dobře. Najednou jsem pochopila, že vás porod může posílit a nemusí vás tak zničit a rozložit.

Nakonec jsem pochopila radost z porodu a miminka, vše je tak, jak má být. A zase proplakané noci, proč to s malou nemohlo být takto, proč jsem musela tak dlouho trpět a ona hlavně trpět.

Když slyším o tom, jak má být dítě po porodu u matky a ona první, co v životě pocítila, bylo to, že se dusí a pak ji týden mají v inkubátoru cizí lidi a pak si ji vezme matka v depresích jako já, a na ni se to vše přenese, bojím se, že to celé bude mít na ni nějaký vliv.

Je divoká a strašně akční - je to toho důsledek? Asi se s tím nikdy plně nevyrovnám, mám furt výčitky, ale snažím se jí být dobrá máma. Navždy to narušilo můj vztah s ní a je mi to líto. Je to kudla zabodnutá do mého srdce a furt to bolí. Jednou jí to chci říct, ale až bude mít sama po porodu, abych ji nestresovala. Snad mi odpustí.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
2447
19.12.16 00:23

Dle mého názoru jsi ppotřebovala kvalitního psychologa.
Jinak držím palce, ať si děti už jen užíváš :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
31691
19.12.16 02:04
:hug:
  • Nahlásit
  • Zmínit
19.12.16 03:28

Myslim, ze bys mela absolvovat nejakou terapii s psychologem, protoze se sama triznis i po letech za veci, ktere si nemohla ovlivnit. Myslim, ze by jsi si mela sobe odpustit, prosla jsi velmi narocnou zkouskou a verim, ze jsi supermama, tak proc sebe sama. trapit, kdyz si s neci pomoci muzes odpustit :kytka: :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1503
19.12.16 06:28

Za prve nechapu na co vsichni doktori cekai?! Ja sem taky rodila 11 dnu po terminu a termin byl spravny, pze vim, kdy sem pocala a se mnou se ani nikdo nebavil o vyvolani :cert:

Jinak jak uz bylo psano najdi si dobreho psychologa! Tohle sama nedas a je skoda po takovych zkusenoatech s tehu a porodem prijit o vztah s dcerou! Prala sis ji tak bojuj za svuj psychicky klid a psycholog te navede na spravnou cestu :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
2433
19.12.16 07:58

Krásný dojemný deníček :kytka: Vůbec nic si nevyčítej, určitě jsi pro děti nejlepší máma jakou můžeš být :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
868
19.12.16 08:08

Mno, ja se narodila 16 dni po termínu, podobné komplikace (trošku „pritopena“, inkubátor - ale asi jen na den, dva). U nás z toho byla od mého dětství napínavá historka, delavam si z toho legrace, že mi to zabilo buňky na matematiku a kde že jsem bývala mohla být:)
Podle mě potřebuješ psychoterapii (léky fakt nic uz nevyřeší), aby ses zklidnila, smířila a našla pohodu. Možná že se i tvoje dcera zklidní, když nebude muset prebijet máminu úzkost. Anebo ne, třeba je prostě taková - ale ty to budeš dávat snáz. Terapie se neboj, nebolí! A vůbec, ty máš za sebou malé peklo, tak čeho se bát? Je vidět, že ti na tvých dětech moc záleží a už jsi kvůli nim mnohé vytrpěla. Navrhuju pro ně tentokrát učinit tvému utrpení přítrž a naopak sama sebe opečovat :hug: Psychoterapii. A čas na sebe.

  • Nahlásit
  • Zmínit
143
19.12.16 09:53

Bezva. Takže ti psychiatr dal lék první volby, a protože ses nedokázala dokopat k tomu, abys chodila pravidelně na kontrolu, tak ti dávku nenavýšil, a proto jsi měla takovéto stavy. Gratuluju. Ať žijou předsudky!!! :roll: Navíc by ti doporučil nějakého psychologa hrazeného pojišťovnou.

  • Nahlásit
  • Zmínit
19.12.16 10:07

:hug: máš za sebou očistec, přeji ti, ať se s tím porovnáš a netaháš to s sebou :hug: víš, co? Na porod jsou potřeba dva. Dcera z nějakého důvodu s porodem otálela a dopadlo to celé takhle, společně to spolu všechno zvládnete, máte jedna druhou :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
205
19.12.16 10:11

Zažila jsem to samé a odpustila jsem si!

Ahoj, moc ti rozumím, zažila jsem si stejné peklo před 4 lety! U mě došlo k císaři akutnímu kvůli panice před porodem, následně jsem z toho šoku a probuzení na JIP se dostala ještě do větších úzkostí jak to všechno proběhlo, a dokonce jsem se synem nebyla celé 2 měsíce, protože to v porodnici vyhodnotily že to už nedají jak jsem panikařila a převezli mě na psychiatrii, kde mě k mé smůle nadopovali kombinací asi 4 silných léků, což (dnes potvrzeno již lékaři zpětně) můj stav ještě o dost zhoršilo a následující 2 měsíce jsem téměř nevěděla jak se jmenuji a že má na světě svého chlapečka, vymodleného a nejvíc chtěného chlapečka jak si jen dovedete představit:-( Mě trvalo pak více než rok, než jsem začala normálně alespon fungovat, a ještě další rok, než se mi vrátily emoce, radost, láska…celou tu dobu (2 roky)jsem musela brát ty utlumující léky, a čím jsem měla léků méně, tím větší deprese na mě padala z procitnutí, z toho, že nic na světě jsem si nepřála víc než našeho syna, že jsme mu od prvního dne, kdy jsme s mužem zjistili, že ho čekáme, psali deníček, skládali mu básničky, tak štastné období jako když jsme na něj čekali jsme nikdy za 10 společných let nezažili, a pak se stalo toto:-( Vše ještě umocnilo, když se časem přišlo na to, že to mohlo být úplně jinak, kdybych dostala cokoliv na uklidnění místo léků jaké mi dali atd, ale co ti chci říct: právě díky PSYCHOTERAPII a docházením za svým psychiatrem (který už mi dávno léky nepíše), jsem přestala řešit, co bylo, protože to nejdůležitější se stejně povedlo: máme toho nejůžasnějšího chlapečka, zdravého, a veselého a od té doby zhruba jeho 2 let, se snažím být tou nejlepší mámou, jakou si zaslouží, a víc jsem prostě udělat NEMOHLA!! Pomocí terapie, kdy si už přes rok o všem co se stalo povídám, mohu se vybrečet, říct naplno co cítím, jak jsem si vyčítala že jsem neporodila normálně, že jsem s ním nebyla, kdy neslyšel můj hlas více než 2 měsíce, po tom co ho slýchal každý den když jsem k němu mluvila v bříšku…vše jsem si už odpustila a sjem naopak neskutečně vděčná, že to vše se mnou manžel vydržel, že od nás neodešel přesto že doma měl jinou holku, než si bral a navždy mu budu vděčná a budu si ho za to vážit, protože dokázal, že „v dobrém i ve zlém“, jak slíbil veřejně, opravdu dodržel…Dnes uvažujeme o druhém miminku, a já vím, že kdybych nepodstoupila terapii, neodpustila sama sobě, tak by se to celé mohlo zopakovat, protože bych chtěla jen vynahradit si, co se poprvé pokazilo.Ted je mým čistým motivem prostě touha po dalším dítěti, pracovala jsem na sobě a i když člověk nemá jistotu nikdy a může se pokazit cokoliv, věřím, moc věřím tomu, že tentokrát se k nám štěstí obrátí, a i když to bude nejspíš císařem, bez možnosti kojit, že to zvládneme a poznáme štěstí po narození dítěte, a že mu budu mámou od prvních okamžiků a ne až pořádně po 2 letech. Omlouvám se, že je to tak dlouhý příspěvek, ale chtěla jsem ti tím dodat odvahu, aby v sobě tu lístost nepotlačovala, a opravdu se šla někam vypovídat, jen ale tomu, kdo ti sedne a bude empatický. Hodně štěstí!

  • Nahlásit
  • Zmínit
19.12.16 10:37

@prazacka :srdce: hodně štěstí :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
205
19.12.16 10:40

@Pipilota Citrónie : děkuju! :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
19.12.16 11:28

Ahoj, prožila jsi si „peklo“ kdo nezažil nepochopí.
u mě se to spustilo až tři dny po akutním císaři, do té doby jsem byla šťastná nadšená maminka vymodlených dětiček.
zvládla jsem to bez léků za pomoci tatínka dětí. bylo mi zle opravdu zle, některé dny si vůbec nepamatuji.
bohužel mě se to vrátilo zhruba ve dvou letech dětí a to už partner nezvládl. já to zvládla tentokrát za pomoci lékařů a i léků, dnes jsem bez léků. jsem s dětmi sama, ale snažím se být jim tou nejlepší maminkou, je jim teď pět a jsem pro ně „nejlepší maminka na světě“ jak mi říkají.
souhlasím s tím, že MUSÍŠ ODPUSTIT SAMA SOBĚ. :hug: :hug:
dodnes nevím proč se to tak zlomilo, až těch pár dní po porodu. možná přístup personálu v nemocnici, to že mi děti nechtěli dát až jednoho pak druhého, nevím. ale vím, že už to znovu nechci zažít. nejhorší jsou ty výčitky, že jim nejsem schopná být nejlepší mámou a strach z toho, že se zblázním úplně. zároveň strach z života a beznaděj a nedůvod být tu dál.

  • Nahlásit
Anonymní
19.12.16 12:26

Když ono je to složité - mrtě diskuzí o tom, jak doktoři rádi vyvolávají a proč vlastně. pak zase nevyvovalají a opět problém :nevim: Dítě je zdravé, ještě ty se dej do kupy.

  • Nahlásit
2250
19.12.16 12:58

Achjo… Tohle by se nemělo stávat, opravdu ne. Ale ano, jeden vroubek máš a ten se s tebou táhne a potáhne- nedovedla ses dokopat k návštěvě odborníka. Protože kdybys to zkusila, mohla jsi být teď už mnohem více v pohodě. Víš sama, že zázraky se nedějí na počkání, terapie musí nějaký čas probíhat, aby byly nějaké výsledky vidět. Já se divím manželovi, že nějak nezakročil, vždyť se jedná o jeho rodinu.
To, jak ses sama diagnostikovala je neprůkazné a nepravděpodobné, pokud jsi s tím u lékařů nebyla.
Nehrej si s ohněm a mazej tam, kde jsi měla už dávno být.
Uleví se ti a pokud nepřijmeš to, jak to je, alespoň budeš schopná se s tím smířit.

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
19.12.16 14:13

Zakladatelka:
ještě k těm doktorům psychologům:
jsem byla hned v porodnici poslána na psychiatrii, v tom nejhorším stavu mě tam musel dovést manžel, čekala jsem v čekárně, kde byly tři dveře: nalevo protialkoholní, napravo detoxikační a já uprostřed s manželem a ještě jednou paní co strašně zvlykala. Měla jsem to celé v mlze, trošku jsem jakoby nevnímala a když jsem šla dovnitř tak nějaká doktorka furt přemýšlela co se mnou až přišel primář a ten jakoby z dáli řekl, aby mi zastavili laktaci, tak se manžel ozval, že to nechci, já jsem nějak nemohla reagovat, a tak se bavili o mě přede mnou a beze mě a primář, že stejně nekojím, manžel že se ale snažím a záleží mi na tom, tak on kolik kojím, to za to nestojí a tak manžel říkal, že fakt kojit chci, že to jediné mě tak nějak drží (fakt to pro mě bylo důležité), no tak s protaženým obličejem řekl: tak ať si to zkouším no, ale dle něj je to už tako více dnů po porodu o ničem a nasadil mi nějaké léky. Takže ty jsem nebrala, protože mi bylo zle z toho, že to dávám dítěti. Toto byl pro mě hrozný zážitek, po propuštění z neonatologie mi bylo doporučeno si vyhledat vlastního psychiatra.
No ale znáte to těch pár dní po porodu, to je mazec, a jak jsem z půlky kojila a z půlky odstříkávala a přikrmovala, tak to byl hukot, vlasntě jsem se nezastavila a do toho milion kontrol ohledně malé, museli jsme chodit kvůli krvácení do mozku na ruzná vyšetření ultrazvuky a reahabilitace, tak nakonec na přání rodiny jsem se přeci jen dostala k jedné doktorce, která se zděsila toho, co jsem měla brát, že k tomu se kojit nesmí, já už jsem byla tak vynervovaná a nikomu jsem nevěřila prostě už jsem se bála všeho. Ta mi nasadila Asentru na tři měsíce, jen půlku tabletky, a ujišťovala, že opravdu se nemám čeho bát, ale já se stejně bála a brala to ty tři měsíce a pak přestala, že už mi je lépe, no oproti tomu po porodu mi bylo lépe, ale ne normálně.
Další pokus byl, když jsem potrácela a nemohla otěhotnět třeba rok, tak po všech vyšetřením jako imuno, laparo, genetice a kde nic tu nic jsem chtěla pro to udělat vše zase za odborníkem jít, a tak jsem jí tam hodinu brečela a vše se mi vrátilo a ono mi to i pomohlo, ale když jsem tam šla podruhé, tak mi to přišlo až směšný, ta doktorka vůbec nevěděla která bije a já bych to musela odvyprávět znovu, fakt směšný, pak sem zaplatila třicet korun a šla jsem, ve dveřích se mi zeptala zda nechci něco předepsat, tak nějak se to ve mě zvrtlo a já si řekla, že tímhle pro mě cesta nevede, lépe mi bylo, když jsem o tom mluvila s mojí mamkou, ta mi pomohla hrozně. Všichni věděli, že tohle u mě není normální, že nejsem hroutící se typ a věděli jak se tím trápím, jen manžel už tak nějak po třech letech o tom už nechtěl slyšet, ale muži to řeší jinak, on už pak na mě byl i naštvaný, proč se v tom furt hrabu a abych se nerouhala, že je malá v pořádku, co mají říkat ti, co mají nemocné dítě, ale já jsem to rozumem chápala, ale stejně s tím nešlo nic dělat, já byla na sebe tak naštvaná, ale zakažte si mít strach.
Takže mi hrozně pomohlo blízké okolí, že si o tom něco načetli a věděli, že potřebuju čas a fakt to nejde zvládnout za rok, těch let je k tomu potřeba více, za to jsem jim hrozně vděčná.
Ale trápí mě to, že se toho furt nemůžu úplně zbavit a o nějaké terapii přemýšlím, ale paradoxně se na to cítím, až teď když je mi líp, někdy je mi líp a někdy to na mě padne, je to jak na houpačce, ale už se těch doktorů bojím, po tom všem prostě ta důvěra není.

  • Nahlásit
143
19.12.16 14:54

U Asentry se kojit může. Sertralin je lékem první volby. Při náhlých úzkostných záchvatech se používají benzodiazepiny (Neurol), při těch se většinou kojit nesmí. Zabírají rychle, mají rychlejší účinky, ale tělo si na ně postupem času vybuduje toleranci. Pokud si nejsi schopná přiznat, že potřebuješ pomoct lékaře a léky, tak nemáš v sobě dostatek zodpovědnosti. A jestli si myslíš, že tyhle stavy tě přejdou po měsíci užívání léků, tak jsi na velkém omylu. Ty léky působí postupně, zlepšení nastává v rozmezí půl roku až rok. Pokud si myslíš, že tohle tvoje hlava překoná sama, budeš hodně zklamaná. Lékař ti nenasadí hned plnou dávku těchto léků, protože by to tělo prostě nedalo. Dávka se upravuje a navyšuje postupně a chodí se zpočátku na kontrolu každých cca 14 dní, později každý měsíc. Nediv se, že se ti tyhle stavy vrací. Prostě se ti zbláznily hormony a bez pravidelného užívání léků a terapie to nedáš. Pak si na e-miminu můžeš vylejvat emoce jak chceš a stejně se ti to vrátí. Pokud nehodláš chodit na cvokárnu a něco se sebou začít konečně dělat, tak je zbytečné, abys sem svoje výlevy psala. Stručně nakonec - dávka se navyšuje postupně, při kojení ti dají serotonin (Asentra, Sertralin), na záchvaty Neurol, zlepšení nastává nejdřív po cca půl roce, až se hormony trochu srovnají. Léky bez doporučení lékaře není dobré okamžitě vysadit. Já beru 2 roky Asentru, teď jsem v 9. měsíci, kojit budu moct. Není ostuda jít k cvokařovi. V čekárně to většinou vypadá jak u obvoďáka. Každý máme nějaký problém. No tak mi „mrdá“ v hlavě - no a co.. :P https://www.youtube.com/watch?…

  • Nahlásit
  • Zmínit
741
19.12.16 21:19

Můj názor - pokud si budeš říkat, že váš vztah je narušený, tak to tak bude. Zkus si říkat opak „s dcerou mám bezvadný vztah“ - a ono to tak bude :-)…všechno je tak, jak má být… tou cestou sis měla projít, aby jsi byla tam, kde teď jsi..

  • Nahlásit
  • Zmínit
19.12.16 22:03

Je mi moc líto, co jsi musela prožít. Drž se, určitě bude brzy lépe

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
19.12.16 22:11

Je to hrozné když si maminka neumí udělat vztah s dítětem. Když jsem otěhotněla (vyčítám si to do posud a strašně se za to stydím) a zjistila jsem to, brečela jsem. Na potrat jsem nemyslela, protože jsem proti tomu. Když jsem porodila, malý byl tak malý, že byl den v inkubátoru, neudržel teplotu. Pro propuštění z nemocnice, jsem přestala kojit, protože mi to nešlo a hlavně jsem kojit nechtěla. Jednou večer prdola tak dlouho brečel, že jsem nevěděla co s ním a začala jsem brečet. Ale ne, že by mě jen tekly slzy, ale brečela jsem pořádně. Naštěstí přišel manžel a vzal si ho. Jelikož je klidas, uklidnil i prcka. Lituji toho a ted je to moje zlatíčko. Cestičku jsem si k němu našla. Trvalo to sice déle než jsem chtěla ale našla. Takže i když máte pocit, že máte narušený s cerkou vztah, tak si myslím, že se to tak není, že je to jen pocit. Budu vám držet pěstičky ať se to podaří.

  • Nahlásit
1947
20.12.16 18:42

Ahoj, je mi líto, co se Ti stalo :-( Já jsem k prvnímu synovi taky hledala těžko vztah, a to se narodil celkem bez komplikací a navrch jsem vystudovaný psycholog ;-). Je škoda, že se takhle trápíš, dobrý psycholog nebo psycholožka by Ti v terapii jistě dokázali pomoct! :hug: Ty jsi po porodu byla u PSYCHIATRA, psychiatři jsou doktoři, předepisují léky, ale moc se s člověkem nemažou (ani kdyby chtěli, pojišťovna jim to neproplatí, mají na pacienta cca 20 minut). Naopak psycholog, kterého bys hledala, by měl mít vystudovanou Filozofickou fakultu a k tomu psychoterapeutický výcvik (takže to není lékař, nepředepisuje léky). Někteří mají smlouvu s pojišťovnou, ale často to tak není a terapie se platí. Psycholog na tebe ale má cca hodinu, mluví s Tebou, měl by Ti pomoct vyznat se ve Tvých pocitech ke starší dceři, pomoct Ti vyrovnat se se vším tím strachem a beznadějí, kterými jsi prošla. To, jak se teď cítíš, je logické a pochopitelné :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
143
22.12.16 09:09

Samozřejmě myslím psychiatra ve spolupráci s psychologem. Psychiatr ti srovná hormony, ale na psychoterapie je psycholog. Dobrého psychologa je hodně těžké najít. S tím ti může pomoct i ten psychiatr, nebo doporučení od známých. Je dobré najít si nějakého psychologa hrazeného pojišťovnou, máš aspoň jistotu, že ti nebude rvát do hlavy nesmysly a navíc ušetříš cca 600 Kč za jedno sezení. Musíš ale mít doporučení. To ti napíše buď psychiatr, nebo obvoďák. Čekací doba od objednání bývá kolem 3 - 4 týdnů, tak to nevzdávej. Takovéto problémy nejsou žádná ostuda. Víš, kolik chodí neléčených bláznů jen tak po ulici a vyvádí samé blbosti? No tak budeš chodit na psychoterapie a ke cvokařovi - no a co? Já tam chodím taky a na první pohled to vůbec není poznat. Kdybych to některým lidem neřekla, tak o tom nemají ani páru. Mám úzkostně-depresivní poruchu.

  • Nahlásit
  • Zmínit
4218
3.2.17 00:14

Ty musíš odpustit nejdřív sama sobě, že se trestáš za něco co jsi nemohla stejně ovlivnit. Nebyla to tvoje chyba, ale chyba lékařů a to je to co spustilo tvoji paniku. Popisuješ to velice jasně, jen se špatně chápeš, všechny co to četly to taky tak vidí… :hug: Nikdy o sobě nepochybuj, jsi báječná ženská, která to zvládla jak nejlíp mohla. Neobviňuj se, jinak jsi oběť ve vlastním těle a to je celý začarovaný kruh. Vytahni tu kudlu ze :srdce: jinak tu bolest a výčitky budeš mít navždy v sobě ve svém :srdce:.
Buď ráda, že je malá divoká, tím ti říká: Maminko jsem tu, živá a zdravá tak se netrap minulostí a užívej si se mnou přítomnost a ráduj se s budoucností. Ona to s tebe cítí když se trápíš, nemysli si, že ne… :? někdy si tě nepozorovaně prohlíží, když zrovna nejsi ve své kůži nebo se zrovna zamysliš jak koukáš do prázdna… Děti vnímají svět úplně jinak než si my dospělí o nich myslíme :D
Taky jsi úžasná a silna, že jsi nesešla s cesty a pokusili jste se opět po několika nezdarenych pokusech o další miminko. To už vypovídá o tom, že nejsi žádná slaboška jak si tady vyčítaš, jiná by to vzdala hned, ale ty NE. Ty jsi to dotáhla dokonce :potlesk: :kytka:
Prášky taky nejsou řešení, to jsi taky zvládla skvěle :potlesk:
Máš silnou povahu, jen si ty myšlenky musíš srovnat v hlavě ať už se netrpíš pro to co bylo.
Prošla jsi si velkým a zbytečným stresem, ale vše jde změnit… Počátek je v hlavě.
Hlavně, že už je to za tebou :kytka:
Přeji ti hodně zdraví, štěstí a pozitivního myšlení. Ať ti děti dělají po zbytek života jen samou radost a vždy ať máš úsměv ve tváři ;) :mavam:

Příspěvek upraven 03.02.17 v 00:17

  • Nahlásit
  • Zmínit
4218
3.2.17 00:31

@prazacka je dobře jak se ti povedlo nakonec situaci zvládnout :kytka:

Někdy je to fakt mazec, kolik toho člověk v životě musí zkousnout a čím vším si musí projít :(

  • Nahlásit
  • Zmínit
205
3.2.17 10:22

@rendes dekuju ti' :*

Ano, a to jsem prožila spoustu mozna jeste těžších věci, jako treba psychicky nemocnou mámu která si svoji nemoc nikdy nepriznala a prave její vliv mi psychiku natolik rozhazel, ze se to snažím napravit dodnes…

Ale všechno zle je k něčemu dobre a zase mam úžasného muze a syna kteří mi dělají velkou radost:-)

  • Nahlásit
  • Zmínit