Květňátka a červňátka 2006: Jak se Matýsek vylodil jako CÍSAŘPÁN :-)
- Rodičovství
- Nikitka
- 19.07.06
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ahoj holky, Tentokrát i já se s Vámi podělím o zážitky ze svého porodu díky tomu, že jsem si je zapsala ještě v porodnici do knížečky, kterou si píšu od začátku těhu, tak snad to bude dosti výstižné na to zlé už totiž pomalu začínám zapomínat a určitě se nebudu bát pořídit Matýskovi sourozence (I když ne hned :)
Začnu tak trochu „od začátku" ![]()
Náš zázrak se začal třetí týden v září, kdy jsem zjistila, že mě příšerně bolí nohy od kolen dolů a nešlo s tím nic dělat - tušila jsem, že „něco není v normálu"
. Koupila jsem teda 2 testíky (měli je v akci
a test udělala a vyšel mi negativní … Po pár dnech, kdy už i MS byla nějaká opožděná jsem se rozhodla pro ten druhý testík a ejhle = to sobotní ráno 24.9. se objevily 2 čárky
. Určitě nikomu z Vás nemusím říkat, že ten pocit něčeho „nového" je nepopsatelný
= já jsem si ho vychutnávala ještě celý den, protože manža se i vracel z cest a já mu to nechtěla říkat po telefonu, tak jsem si celý den užívala toho pocitu, že to vím jen JÁ A NIKDO JINÝ
. Taky jsem celý den špekulovala, jak mu to slavnostně sdělit = nakonec jsem koupila malé ponožtičky, takové malilinké miminko, které měli v hračkářství a spolu s testíkem mu to dala do pytlíčku jako překvapení
.
Po 3 týdnech v práci jsem odešla na nemocenskou, protože jsem v práci celkem zhubla a nebývalo mi vůbec dobře a taky jsem si první těhotenství chtěla moc užít a chtěla být v klidu a pohodě doma. Díky zaměstnavateli, který mi toto umožnil jsem těhotenství prožila v klídečku a mohla jsem se zabývat sebou, miminkem a tím, jak se všechno za pár měsíců změní
. Chodila jsem taky do kurzů, psala si poctivě porodní plány a přála si, aby tak, jak jsem v pohodě prožila těhotenství - tak aby stejně pohodový byl i příchod našeho drobečka na svět … to jsem ale ještě nevěděla, co nás čeká …
Termín jsem měla 29.5. a asi měsíc dopředu se mě pořád drželo nějaké tušení, že to bude dřív = možná jednak z toho, jak se to „rozrodilo na emiminu
" a taky protože jsem si moc přála, aby Kuba byl u porodu a prošvihl to tím, že bude na cestách.
Asi navždycky si budu pamatovat, že v sobotu 27.5. dávali v televizi Trosečníka - to proto, že jsme ho už několikrát chtěla vidět a nikdy se mi to nepodařilo a na začátku května jsem ještě Kubovi klavírovala, že mi ho musí nahrát, jestli budu v porodnici ![]()
V neděli ráno 28.5. jsem se probudila a začaly mi mírné bolístky, které trvaly celé dopoledne - slabě a po chvilkách. Jako každou neděli jsme se s Kubou dívali na Svět 2006 a na Koření a Kuba se pak rozdíval na nějaký film na DVD a já mezitím chodila, prodýchávala bolístky a lakovala si nehty (jako bych už doopravdy věděla, že je to do porodnice ![]()
V poledne jsem se rozhodla dát si vanu, aby se to teda buď rozjelo nebo uklidnilo a kontrakce pak teda začaly být pravidelnější. Začala jsem si to i zapisovat, ale asi po hoďce a půl mě to přestalo bavit, tak jsem toho nechala. Pořád to bylo ale tak nějak v klidu, protože bolesti byly slabé. Už jsem začala ale v předtuše dochystávat tašku do porodnice, věci pro Kubu a uvědomovat si, že Matýskovo vylodění by mohlo být co nevidět
.
Asi ve 3 odpoledne mě Kuba zase donutil počítat intervaly a to jsme praktikovali až do odjezdu do porodnice - cca do 8 hod. večer. Už jsme i Kubovým rodičům nahoře (bydlíme v rodinném domku ve spodním patře) naznačili, že se asi chystáme a ti z toho byli celí paf, že už je to tady.
Od 4 hodin jsme se teda začali chystat oba, protože už i Kubovi docházelo, že dneska asi pojedeme … = dal si vanu, oholil se a pak i mě
, u čehož jsme se pořádně nasmáli ![]()
Já jsem dobalila tašky a nachystala Kubovi i svačinku podle instrukcí z kurzu a řádně sepsaných rad „Co dělat, až to na mě přijde" ![]()
Volala jsem i své PA z kurzu, abych se jí zeptala na radu, jestli už máme jet nebo ještě vyčkat = ta mě poslala ještě jednou do vany a ať si svařím čas j hřebíčkem a skořicí a jestli to nepřestane, tak máme jet. Jak řekla, tak jsme udělali a před osmou hodinou vyjeli ![]()
Ještě před odjezdem mě volal Kuba na balkon, že se mám jít podívat, že je venku nádherná duha, protože bylo zrovna po dešti ![]()
Byla neděle večer, takže provoz malý, tím pádem jsme za chvíli byli v porodnici. Kuba ještě u vchodu potkal kamaráda, který byl svou známou zavézt taky na příjem, tak měl tendenci s ním vykecávat - až jsem ho musela usměrnit, jestli ví, kde to jsme a proč jsme jsem přijeli ?
a navíc si pak nechtěl brát ani svůj batůžek nahoru, že nás prý určitě pošlou domů, tak že se s ním nebude táhnout …
Na příjmu si nás (mě a tu druhou „známou") rozdělily porodní asistentky, řekly, jak si máme schovat věci a vzít si na porodní sál a taky obléct si košili, tak jsem si z těch volných skříněk vybrala ne „klasického andělíčka", ale modrou košili s rozepínáním vpředu (to jsem ještě netušila, že stejně většinu času strávím bez ní ![]()
PA byla moc hodná, všechno nám vysvětlila, napojila mě na monitor - s tím, že ještě před tím mě prohlídl doktor a po jeho vyšetření jsme se dozvěděli, že možná stahy sice mám, ale že porodní cesty jsou málo připravené - že je to na nás = můžeme odjet domů, jestli chceme a třeba za 2 hoďky se vracet, nebo můžem zůstat a možná se to rozjede tady … a když ne, tak nás ráno pošlou domů sami. Druhá maminka je prý sice otevřená ještě míň než já, ale protože nemá odvoz, tak tady zůstane, protože je z daleka.
Po natočení jednoho a pak druhého (citlivějšího) monitoru a po vypisování porodopisu se rozhodlo, že to teda bude NAOPAK = druhá mamina jede domů a my ZŮSTÁVÁME. Doktor to totiž přehodnotil, že na monitoru „kopečky jsou", takže bychom se asi stejně v noci z domova vraceli za nima do porodnice.
Přáli jsme si nadstandard a ten byl volný (byli jsme tam snad asi jediní
, takže to bylo fajn. Doktor mi doporučil, ať se snažím co nejvíc spát, abych načerpala síly, tak jsem se na to chystala, ale jak už to tak bývá = za půl hodiny bylo všechno jinak …
Stahy se mi začaly pěkně zesilovat, že spát opravdu nepřicházelo v úvahu !! Takže jsme s taťkou i PA hezky prodýchávali, vždycky jsem se Kuby při kontrakci pevně chytila za ruku a byla jsem strašně ráda, že tam je. Zkoušela jsem různé polohy, která by mi nejvíc ulevila, ale bohužel žádnou jsem nenacházela :-/ Ve sprše na balónu to nepřicházelo v úvahu - balón byl mým nepřítelem, takže žádné sezení ani opírání o něj naprosto nehrozilo a sprchu jsem od prvního okamžiku nenáviděla, protože mi kontrakce ještě zesilovala :-/ Byla jsem hodně často opřená o lůžko s rukama podloženýma pod hlavou a Kuba se mi snažil masírovat kříž, aby bolest polevila - ale někdy jsem mu zrovna řekla, ať toho nechá, protože zničehonic mi to bylo nepříjemné. Taky jsem od té 9té hodiny měla tendenci co chvíla chodit na velkou s malým průjmem, i když klystýr zatím nebyl a tak mě kontrakce dost často zastihovaly na záchodové míse, což taky nebyla „nic moc" poloha :-/ Pak jsem si ten klystýr stejně raději nechala dát, abych měla „čisté svědomí"
až budu tlačit a poseděla jsem si na záchodě pak ještě další asi ½ hodiny v kuse, protože to ze mě pořád odcházelo, i když jsem si už myslela, že dávno nemá co
A do toho ještě pořád kontrakce …
Pak jsem se s PA na chvíli domluvila na vaně, že se zkusím naložit, tak mi přinesla i trochu levandulového oleje rozmíchaného v mléce (pro lepší rozpuštění), ale moc dlouho jsem tam stejně nevydržela, protože mě měl přijít vyšetřovat jiný doktor.
Tak jsem odtamtud vylezla a chystala se na prohlídku a doufala, že mi už řeknou něco aspoň trochu pozitivního. Doktor přišel, představil se a byl moc příjemný a fajn, ale prý to ještě není ono, tak že máme vydržet (to mohlo být možná asi po 11té hodině). Tak jsme střídali polohy kvůli rotaci hlavičky - musela jsem být na lůžku na čtyřech jako pejsek, což nebyla vůbec příjemná poloha - vždycky, když přišel stah, tak jsem krvácela na podložku na lůžku, kterých se pode mnou vystřídalo celkem dost. Kuba chudáček u mě seděl a povzbuzoval mě, vždycky, když jsem mu řekla, tak mě držel za ruku a mě se to překonávalo daleko líp. Pak jsem kvůli rotaci hlavičky taky musela ležet na boku - chvíli na jednom, pak na druhém a napojená na monitor a to taky byla pěkně blbá poloha při kontrakcích. PA mě hodně často vyšetřovala, tak jsem vždycky čekala nějaký pozitivní přínos těch mých bolestí, ale většinou jsem jí na očích viděla, že pro mě nemá moc dobré zprávy :-/ Nejhorší bylo, když se mnou chtěla čekat na další stah, aby mohla zevnitř zkoumat, jak to vypadá a jak se bobek má - nebrala jsem to proti ní nijak osobně, že to dělá - ale chtěla jsem hlavně slyšet něco povzbuzujícího, že to jde líp, ale ta bolest byla mnohdy fakt nesnesitelná, že bez Kubovy podpory, kterému jsem vždycky chudáčkovi drtila ruku a kňučela jak malé štěně - že to strašně bolí - běz něj bych to asi nezvládla.PA mi po té kontrakci, kdy se mi prstama probírala asi někde kolem hrdla, řekla, že nám tam ještě kousek branky zbývá a proto to ještě není nachystané, což jsem slyšela velmi nerada, ale nedalo se nic dělat … (a tohle jsem slyšela bezpočtukrát !)
Během noci jsem popíjela jejich iontový nápoj, který PA přinesla - sice po troškách a kvůli vyschnutým rtům, které jsem z ustavičného prodýchávání měla - ale po jedné sprše, kdy jsem se vracela na lůžko a zrovna dodýchala jeden stah - se mi absolutně obrátil žaludek a Kuba - ač naučený z mého předchozího blinkání mi pravidelně vynášet mističku - mi ji tentokrát ani nestihl v té rychlosti jak to na mě přislo podat a já jsem asi celý svůj obsah žaludku = tzn. asi litr ionťáku vyprskla na lůžko, na zem, na sebe=na košili a ještě zbytek do té misky - bylo to bohužel všude, ale prostě jinak jsem to v té chvíli nezvládla = byla jsem ráda, že se vůbec držím na nohou …
Kuba byl ale opět skvělý - všechno po mě uklidil, vysvlékl mě z poblinkané košile a řešil s PA nové povlečení lůžka a vyptal mi novou košili
Říkala jsem mu, že já kdybych někoho viděla blinkat, že hodím asi taky a on se jen usmíval, že to přece nic není - že to byla jen voda
Celkově se i hodně ptal doktora i PA, když ho něco zajímalo a nebo to mohlo zajímat mě. Byla jsem za to moc ráda, jak se o mě a o malého stará a bojí …
Asi o půl třetí ráno přišel doktor, prohlídl mě a konstatoval, že jsme na 8 cm a že bychom mohli za pár desítek minut rodit = resp. Ptal se mě, jaký mám názor na pouštění vody a vysvětlil co a jak = a já, i když původně rozhodnutá si ji nenechat píchnout a „nevypustit tak bobkovi bazének", jak nám bylo řečeno v kurzu … - jsem v té chvíli fakt už přivolávala cokoliv co to urychlí a JAKKOLIV uspíší, protože už jsem toho měla fakt plné kecky, takže nakonec jsme si ji píchnout nechala - jen jsem doktorovi řekla, ať je na mě něžný
-(protože jsem slýchávala historky, že to bolí) a on opravdu byl, protože jsem to skoro vůbec necítila, jen pak jak ze mě ta voda teče …
Po zhodnocení doktorova pohledu jsem ale nabyla dojmu, že to není úplně OK, což mi hned doktor i PA potvrdili, protože voda byla zakalená, což značilo, že se asi ne vše děje tak, jak má …a začala jsem bát, že to asi zas až tak snadno nepůjde. Doktor na mou otázku KDY bych asi tak mohla rodit ? - odpověděl, že je možné, že to klidně může být i do 3, když se to dobře rozjede .. = S vidinou toho, že bych to mohla mít do půl hoďky za sebou jsem se trochu uklidnila, ale jen na malou chvíli, protože stahy mě začaly opět silně zaměstnávat a obírat o energii, které už moc nezbývalo …
Pak si už trochu útržkovitě pamatuju, jak jsem pořád hleděla na kulaté hodiny nad dveřmi a bylo 3:00, 3:15, 3:30, 4:00, 4:30 a pořád jsme byli tam, kde o půl třetí a na očích PA jsem stále viděla, že opět pro mě nemá žádné radostnější zprávy a zůstávali jsme stále na 8 cm a ty zatracené 2 se ne a ne pohnout :-///
Tak přišel opět doktor a nabídl mi opět po důkladném vysvětlení (což jsem oceňovala) infuzi oxytocinu, která by měla pomoct v tom konečném roztažení branky -s tím, že kontrakce zesílí. Sice jsem si je ještě silnější už nedovedla představit, jak to zvládnu, ale cokoliv, co by mi v té chvíli nabídli jako pomocnou berličku = jsem vítala s otevřenou náručí …
Kontrakce opravdu ještě víc zesílily a já po nich fakt začla těžce fyzicky odpadávat - do toho ještě to slavné polohování, aby se ta špatná rotace hlavičky upravila … = a bylo mi fakt všechno jedno …
Po asi ¾ hodině, když doktor s PA viděli, že to nikam nevede - volali pro nějakou „vyšší šarži" = pí asistentku nebo docentku, která potvrdila jejich výsledky, snažila se to se mnou rozebrat a navrhnout řešení = možnost dalšího postupu viděla v tom, že mi podají nějaké „spasmolytika" (něco jako epidurál, aby mi ulevili od bolestí a aby se branka konečně povolila na těch 10 cm) Jenže aby mi to mohli zavést, museli nejprve udělat krevní testy, které měli chvíli trvat = ta „chvíle" byla zhruba další ¾ hodina, kdy já jsem se kroutila jako blázen a pořád nic :-/. Taky mi zrušili ten oxytocin s tím, že nemá smysl a že se mi alespoň kontrakce zase zeslabí, ale slabší teda nebyly ani náhodou ! :-/
Mezitím mě PA opět poslala do sprchy a naložila do vany, což pro mě byla stejně nepohodlná pozice jako kdekoliv jinde = neulevovalo mi totiž NIC ! a když jsem pobyla chvíli ve vaně, tak se ve dveřích objevila anestezioložka, že byla povolána kvůli tomu mému podání léku, ale od PA jí vzápětí bylo sděleno, že výsledky snad vyšly s nějakým problémem a tak se dělají ještě jiné, takže ten anděl, který mi měl pomoci, zase odletěl :-///
Já jsem v jedné malé chvilce klidu, kterého se mi mezi stahy vzácně dostalo, volala na Kubu, jestli si mě chce ještě vyfotit naprosto zdecimovanou ve vaně, ale nedostalo se mi žádné odpovědi a když jsem se z posledních sil otočila - viděla jsem, že chudáčka Kubikulku už to zmohlo taky natolik, že z posledních sil zavřel oči na křesílku. Tak jsem ho nebudila - s tím, že jeho čas ještě přijde ![]()
Za chvíli mě PA pomohla z vody a protože končila směna, tak mi představila druhou PA, která si mě přebrala a pomohla rozdýchávat na lehátku další stahy než mi teda přijdou píchnout to oblbovadlo. Kubu jsme už ani nebudila, protože veškeré mé síly odcestovaly do nenávratna - třepala jsem se z vyčerpání jako ratlík, tak mě PA uložila na levý bok, přikryla mě dekou, seděla u mě a pomáhala mi, jak to šlo, ale já už jsem jen tak stěží otevírala napůl oči - na víc už jsem fakt neměla síly … I kdyby mi v té chvíli řekli, že už to je a můžu tlačit - byla jsem se sílama naprosto na dně … :-///
Asi v 8 hodin přišla ta docentka s tím, že bohužel testy vyšly s problémem - mám strašně moc bílých krvinek, což je způsobeno nějakým zánětem, který v sobě mám, ale nedokáže říct z čeho, protože to může být víc věcí = tudíž mi ten lék píchnout nemůžou ! :-/// A proto se teda rozhodla, že uděláme císařský řez ! V tu chvíli mi to znělo jako rajská hudba, která mě vysvobodí z mého nekonečně trvajícího utrpení a tak jsem jen kývla na souhlas. To už se u mě objevil vzbudivší se Kubík a já na jeden jediný okamžik zaslzela, když jsem mu říkala, že teda jdu na toho císaře a hlavou mi na malinký okamžik proběhlo, jak MOC HO MILUJU a co kdyby to byl poslední okamžik, kdy ho vidím = když by se náhodou něco nepovedlo ..... V tu chvíli jsem viděla i slzy v jeho očích a začala ho uklidňovat, že to bude fajn …
Pak už to šlo ráz na ráz = Šla jsem se ještě na doporučení vyčurat a pak už mě PA odváděla na sál. Během toho „pochodu" mě ještě chytlo několik kontrakcí, kdy jsem se musela zastavit a rozdýchávat - až jsme přišli na sál, kde jsem se před ním musela vyzout, položili mě na lůžko a začali připravovat = fačovali nohy a taky přikurtovali ty nohy k posteli. Vždycky mi ale řekli, co právě dělají, což bylo uklidňující. Takhle naprosto vleže ty bolesti byly ale příšerné a rozdýchávat je děsně problematické, tak mi dali kyslík, a´t prý dýchám, že to pomůže. Ještě před tím než mi dali masku (šla jsem na celkovou narkózu, protože ty mé špatné krevní výsledky neumožňovaly částečnou anestezii), tak mi sestřička řekla, že mi musí zavést cévku, tak jsem ji prosila, ať je na mě co nejjemnější, protože jsem slyšela, že to dost bolí, ale odpověděla,že to bude jen chvilinku tlačit - a opravdu = nebylo to vůbec hrozné. Taky jsem slyšela, jak se doktoři baví a ta docentka říkala, že někdo nepostupoval podle ní správně, protože prý už od cca 3 hodin bylo jasné, že to vypadá na císaře a mohla jsem se trápit daleko míň …
A jak jsem si tak dýchala do masky a soustředila se, kdy přijde další stah, tak najednou mám okno … ![]()
Probouzela jsem se v nějaké místnosti a slyšela hlas Kuby, že přijede odpoledne. Tak jsem ho ze všech svých sil volala a ptala se, jestli je Matýsek zdravý a krásný a jestli má vlásky …
- (před tím jsem totiž říkala, že za to utrpení chci, aby byl krásný a měl vlásky
a chtěla po Kubovi ukázat aspoň fotku, jestli ho vyfotil, když mu ho dali … ukázala mi nějakou příšerně vyfocenou, na které nebylo nic vidět, ale hlavně, že jsem slyšela, že je v pořádku, má 3920g a 51 cm … A pak jsem zase usínala z únavy … pak zpětně jsem se od Kuby dozvěděla, že mi malého ukazoval hned jak mě převáželi ze sálu na 4. patro pro šestinedělky, ale že prý jsem neotevírala oči = prý jsem jen zakývala hlavou, že je slyším, když se mě ptali, ale prý díky tomu, jak jsem byla předtím vyčerpaná, tak že jsem se z té narkózy probírala hodně pomalu …
Asi v poledne mi přinesli Matýska poprvé jednak ukázat a taky zabaleného v plínce jako vánočku mi ho přiložili vleže k prsům. Dali mi ho na bříško, protože jsem pořád ležela a probírala se pozvolna a ptali se, jestli ho udržím … Byla jsem tak ráda, že ho má na chvilenku konečně u sebe a byla moc šťastná, že se moc hezky přisál střídavě k oběma prsům
= (Měla jsem strach, že po císaři-jak se říká-bývá kojení problematičtější, ale doufala jsem, že když jsme si tak užili s porodem, že s kojením snad už problémy mít nebudem, což se naštěstí potvrdilo a jsme v pohodě = ´tuk ťuk ![]()
Takže 29.5. 8:21 se nám narodil náš nádherný syn Matěj ![]()
Procházím si to pořádně krok po kroku znova - teď po téměř 2 měsících a i když jsem byla ochuzená o některé zážitky, které mnohé z Vás měly možnost zažít a jsou asi nezapomenutelné (jako ten poslední radostný „kousek práce" s vytlačením, první křik a první pohled na toho malého tvorečka, který právě vykukl), tak i přesto jsem strašně ráda, že jsme to zvládli, jsme všichni zdraví a spolu … protože když se dnes dívám kolem sebe a do dnešní doby, tak zdravé dítě je opravdu ZÁZRAK a já si toho moc vážím, že máme zdravého krásného syna ![]()
Kdo jste to dočetli až sem do konce, tak těm děkuji za sdílení našeho porodu a toho, „jak se Matýsek vylodil jako CÍSAŘPÁN" ![]()
KAČKA-Nikitka
P.S. Chtěla bych ještě také tímto poděkovat svému muži, který celý porod stál při mě a moc mi pomohl a také všem PA, lékařům a sestřičkám ze Zlínské porodnice, kteří o nás pečovali jak během porodu, tak pak i na šestinedělí, protože byli všichni ochotní, vstřícní a milí ![]()
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1621
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 946
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1658
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 692
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 400
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20701
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2615
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2883
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2601
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1760
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....