Kyselý ksicht
- Ostatní
- 09.10.05
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Dnes jsem se vypravila do Znojma. Kdykoli jsme sem s manželem a skoro dvouletým synem přijeli, těšili jsme se na oběd v místním Restaurantu Victoria. Pamatuji si, že když jsme se při prvním výletu do města na místním Infocentru pídili po restauraci, kam můžeme jít s dítětem bez obav, že třeba spadne ze schodů nebo že se tam kouří, informující slečna byla poněkud rozpačitá. Tak jsme si sami našli hospůdku, která nám padla „do oka. Nejenže tam výborně vaří, ale když jsem požádala obsluhu třeba o jídelní stoličku pro děcko nebo o ohřátí jeho oběda, bez problémů a opravdu ochotně nám vyšli vstříc.
Až do dneška. Možná je to tím, že když něco příjemného očekáváte a nedostane se Vám toho, jste o to více zklamáni. Inu - přišli jsme do Victorie. Nový číšník. Hned na úvod jsme jej požádali, jestli by synovi ohřál oběd. Následoval příkrý dotaz, jestli budeme „teda i my něco jíst". Objednali jsme si. Požádali o jídelní židličku. Následoval číšníkův protažený obličej - lidově řečeno kyselý ksicht, protože jen tenhle výraz nejlépe popisuje, jak se číšník tvářil. Protože jsme misku na synův oběd měli, naštěstí, vlastní, dovolila jsem si poprosit už jen o lžičku. Netušila jsem, že „kyselý ksicht" má takovou mimickou škálu. Tentokrát totiž přidal i zasyčení čehosi jako „…snad neni možný…!" Napadlo mně, že kdyby se tak jako on zatvářil třeba puberťák, zasloužil by „jednu výchovnou". Když dítě pojedlo, muž způsobně uklidil židličku, aby pan číšník neměl tolik práce.Čekali jsme, že dostaneme po dvaceti minutách od objednání aspoň pití.
Nedostali. A odešli jsme. Pořádně naštvaní a hladoví. A tak trochu bezradní. Člověk totiž v tu chvíli neví, jestli má začít řvát, protože tohle si asi v restauraci, kde si hostů váží, prostě nesmí dovolit. Nebo jestli má utrousit něco o zavolání vedoucího, což by asi nikam nevedlo, protože každý vedoucí ví, koho má na place. A nebo chtít majitele, který asi bude hlavně rád, že mu ve „kšeftě" všechno „tak nějak klape".
A tak si říkám, že to třeba tak nenechá, až se Vašim prostřednictvím dozví, že lidé u něj v restauraci nejsou spokojení. Že se jeho podřízený chová k hostům jako hulvát. Čestina má pro to ještě jiný, mnohem trefnější název, ale ten, ať si čtěnář doplní sám. Kdyby se nejednalo o mladého člověka, řekla bych si, že je to číšník, zvyklý na „jiný režim".
Asi bylo chybou se v danou chvíli neozvat nahlas. Taky jsem si to celou cestu zpátky vyčítala. Jenže čeho bych tím docílila? Dotyčný stejně vypadal, že mu je jedno, kde bude pracovat a před dětmi prý se nemají řešit konflikty.
A tak jeden malý vzkaz pro PANA číšníka. Nechte si svůj kyselý ksicht doma a neobtěžujte svou přítomností hosty!
Maminkám a dětem hezký den přejí
Gábina a Danýsek /16m/
Přečtěte si také
„Už na mě nesahejte!“ Na tchyni jsem vyjela před rodinou a pleskla ji přes ruku
- Anonymní
- 09.05.26
- 838
Možná jsem to přehnala. Jenže po měsících, kdy moje tchyně ignorovala, že mi její neustálé sahání na břicho vadí, ve mně při jedné rodinné návštěvě něco prostě prasklo. A reakce, která přišla,...
Děti jsem si vysnila. Realita mateřství je pro mě ale velkým zklamáním
- Anonymní
- 09.05.26
- 399
Vždycky jsem chtěla být mámou. Celý život jsem se těšila, až budu mít děti. Také mě stálo hodně úsilí vůbec otěhotnět. Věřila jsem, že mateřství bude krásné a naplňující, přesně tak, jak o něm...
Pokladní okomentovala moje vložky tak nahlas, že se otočila celá fronta
- Anonymní
- 09.05.26
- 377
Chtěla jsem jen rychle nakoupit pár běžných věcí. Jenže když pokladní u pásu nahlas okomentovala balení vložek, které jsem kupovala, otočila se za mnou skoro celá fronta. A já měla chuť z toho...
Shodila jsem prvních pět kilo. Podle manžela je to jen „šroubek z tanku“
- Anonymní
- 09.05.26
- 282
Mateřství mi dalo dvě nádherné děti, ale vzalo mi mou postavu. Po porodu mi zůstalo dvacet kilo navíc. Dvacet kilo, která pro mě nejsou jen číslem na váze, ale těžkým batohem únavy, hormonálních...
Život na vedlejší koleji (4. díl)
- Anonymní
- 09.05.26
- 195
Dva týdny. Přesně tak dlouho trvalo, než se můj život smrskl do dvanácti banánových krabic a jednoho podepsaného papíru s hlavičkou „Dohoda o vypořádání společného jmění“.
Dědictví po tátovi: Jeho družka mi nadává a vyhrožuje. Prý jsem ji okradla
- Anonymní
- 08.05.26
- 2028
Smrt rodiče je chvíle, kdy by se měl čas zastavit, aby člověk mohl v tichosti truchlit. Místo tichého sbohem ale prožívám nejhorší noční můru svého života. Táta zemřel po dlouhé nemoci, a zatímco...
Pět let bydlíme u rodičů a opravujeme dům. Teď nám zakázali i dovolenou
- Anonymní
- 08.05.26
- 2702
Říká se, že stavba nebo rekonstrukce domu je největší zkouškou vztahu. Jenže v našem případě je to i zkouška trpělivosti mých rodičů, u kterých už pátým rokem bydlíme. Jsme tam všichni – já, manžel...
„To už spíte?“ Tchyně nám vtrhla do ložnice v půl osmé večer a budila dceru
- Anonymní
- 08.05.26
- 2248
Můj dům, můj hrad. Znáte to, ne? Tak u nás to včera večer vzalo za své a co k tomu stačilo? No jeden drobný detail. Můj muž zapomněl zamknout vchodové dveře, zatímco sekal trávu na druhém konci...
Po narození vytouženého dítěte se náš vztah začal rozpadat. Tohle nás zachránilo
- Anonymní
- 08.05.26
- 843
Dítě jsme si s Markem přáli dlouho. Tři roky čekání, zklamání, naděje a znovu pády. Když se konečně podařilo otěhotnět a já donosila zdravého chlapečka Tobíska, měla jsem pocit, že všechno zlé je...
Chtěla jsem zvládnout dítě i kariéru. Pak mi práce přestala dávat smysl
- Anonymní
- 08.05.26
- 1042
Dítě a kariéra, to přece nemůže být problém. Stačí si vše dobře naplánovat, rozdělit role, nastavit režim a ono to půjde. Takhle jsem o tom přemýšlela ještě předtím, než se mi narodila dcera. Moje...