Lapač smůly 1.díl

Když nad tím tak uvažuji, možná už moje maminka měla problém s otěhotněním, přeci jenom před 30 lety nebylo normální mít první dítě v pětačtyřiceti… ale to se bohužel nikdy nedozvím, protože mi maminka umřela při porodu a tatínek, když jsem byla v pubertě, při autonehodě.

„Vychovala“ mě babička. Ptáš se proč uvozovky? To protože babička dostala Alzheimera, když mi bylo 16, takže těžko říct, kdo se o koho staral více. I přes tuhle enormní nálož jsem vystudovala s magisterským titulem a to jen díky svému příteli (později manželovi). On se mě ujal jak nějakého nalezeného štěňátka, byl o 4 roky starší, ale tak moc zkušený a v očích 19leté holky, která právě přišla o posledního příbuzného, to byl prostě BŮH.

Né, teď vážně, jeho rodina mě hodně podporovala, a nebýt jeho rodičů, nikdy bychom nebyli tam, kde jsme dnes. Babička mi umřela na jaře před maturitou a i když jsem chodila na brigády, tak jsem prostě nezvládala vše platit. A tak mi přítel (říkejme mu třeba Karel) nabídl, abych šla bydlet k němu a jeho rodině.

Karlova rodina byla pro mě něco jako americký sen. Jeho rodiče spolu byli 30 let a měl dva sourozence, sestru a bratra. Všichni spolu měli moc hezký vztah a každý večer večeřeli u jednoho stolu a povídali si a při uklízení nádobí si pomáhali, to jsem já bohužel nikdy nezažila. Já jsem po škole spěchala na brigádu a večer se vracela domů, někdy jsem zašla i za babičkou do hospicu.

Nechápej to špatně, babičku jsem měla moc ráda, ale ona stejně nikdy nevěděla, kdo jsem a moje návštěvy jí akorát vždy rozhodili a musela pak dostat prášky na uklidnění, takže jsem chodila minimálně. Každopádně, když jsem začala bydlet s Karlem, (nebo né s ním jako spíš u něj) tak jsem konečně našla rodinu, která mi tak moc chyběla, aniž bych o tom věděla.

V Karlově mamince jsem měla konečně tu maminku, kterou jsem já nikdy nepoznala a sourozence, které jsem nikdy neměla. Byla jsem jako takové jejich 4. dítě Moc hezké 3 roky jsme prožili u jeho rodičů a když Karel dostudoval, dostal práci v jiném městě, chtěl se odstěhovat, tak dostal od rodičů byt (další věc, o které se mně, jakožto sirotkovi, mohlo jen zdát).

Takže já zůstala u jeho rodičů přes týden, kdy jsem chodila do školy, po škole na brigádu a o víkendech jsme byli spolu sami. Takový normální život, skoro ano, to bych nebyla já, kdybych si to nezkomplikovala a neotěhotněla…

Nebylo to plánované, ani jsem nezapomněla prášky, byla jsem po angíně a nevěděla jsem, že po antibiotikách má antikoncepce sníženou účinnost…