Láska mateřská

S přítelem jsme spolu už 9 let a o tom, že bychom chtěli miminko, jsme se začali bavit asi před 4 lety, kdy jsem ukončila VOŠku. Jenže pak přišla práce a roky utíkaly. Bylo mi 27 let, příteli ještě o 7 let více, a začínali jsme si naplno uvědomovat, co nám k radosti chybí. Stesk několika kamarádek, že se jim nedaří otěhotnět, nás přiměl k činu. Řekli jsme si: „Radši dřív než později.“ No a další měsíc už jsem nedostala MS Byl to pro oba trochu šok, ale byli jsme nesmírně šťastní a moc se na novou roli v životě těšili.

Těhotenství probíhalo přímo ukázkově. Žádné nevolnosti, otoky, problémy, výkyvy hormonů, prostě nic. Nebýt těch sílících čárek a následně zvětšování bříška, nevěděla bych, že ve mně roste náš poklad. Zato doma bylo všechno vzhůru nohama, pustili jsme se do superrychlé rekonstrukce, kterou jsme měli původně v plánu tak za dva až tři roky. Takže jsem nadšeně pomáhala (kromě nošení těžkých věcí), chodila do práce a radovala se z každé maličkosti.

Bříško pomaličku rostlo, všechna vyšetření a testy byly v pořádku a čekal nás první screening. Tam nám bylo řečeno, že to tak na 80 % bude chlapeček. Jak já byla šťastná. Byla bych samozřejmě i za holčičku, ale vzhledem k tomu, že jsme tři sestry, a jedna má ještě dvě dvojčátka, taky holčičky, tak první chlap do rodiny bylo skvělé překvapení hlavně pro dědečka! A navíc, chlapečka jsme si prostě moc přáli. Další UTZ nám pohlaví jen potvrzovaly Malý byl už asi od 5. měsíce hlavičkou dolů. To bylo v červenci 2012. Na 3D už to byl krásný človíček, to bylo ještě všechno naprosto bez problémů.

Koncem 6. měsíce, když jsem byla na kontrole, se mi začal velmi rychle zkracovat čípek a otevírala jsem se. Bříško mi denně tvrdlo. Dostala jsem vysoké dávky magnézia a dr. mi nařídila přísný klidový režim. Začala jsem mít strach, abych malého donosila v pořádku. Takže následovalo ukončení práce jak v zaměstnání, tak doma. Musela jsem jen ležet a doufala, že do další kontroly se to zlepší. Naopak. Nález byl buď stejný, nebo ještě horší. Měla jsem dovoleno jen wc a jednou za tři dny sprchu. Bylo to opravdu o nervy. Maličký se měl v bříšku ale k světu, doslova. Kopal jako o život. Nějak se ty dva měsíce přehouply, i když v posteli se táhly jako šnek. Břicho mi tvrdlo neustále.

Začátkem 33. tt, byla myslím neděle, jsem dostala větší bolesti než obvykle. Břicho tvrdé každou čtvrt hodinu. Tím, že jsem na bolest byla zvyklá, mě to moc z míry nevyvedlo a taky jsem byla na středu objednaná na kontrolu. „To vydržím,“ řekla jsem si. No v pondělí to bylo horší a na úterý už jsem se skoro nevyspala. Tak jsme jeli rovnou do porodnice na ambulanci. Po třech hodinách čekání mě konečně vzali. Na monitoru byly znát slabé kontrakce po 10 minutách. Ach jo. Takže příjem. Ještě jsem se ptala, jestli je to opravdu nutné, ale když mi paní dr. říká: " No není, ale nezaručuji Vám, že do pár dnů neporodíte!" Čípek jsem měla 7 mm. Takže jsem měla jasno. Nic sbaleno, doma rozestavěno, nemocnice v lásce zrovna nemam a navíc jsem tam nikdy předtím neležela. Naštěstí.

Přemluvila jsem doktory, že si sjedu ještě domů vyřídit pár věcí (hlavně rozdat instrukce:)) a přijedu odpoledne. Byl to můj první pobyt v nemocnici. Byla půlka října. Termín porodu jsem měla stanovený na 30. 11. a 2. 12. Atmosféra v porodnici mi tedy moc nepřidala, ale zase jsem si tam ten týden odpočinula. Po příjmu mě ihned napojili na kapačky, kde jsem od půl 4. odpoledne ležela až do 11 večer. Následovalo měření tlaku, další kapačky, atd. Vůbec jsem nevěděla, co bude. Kolem půlnoci jsem se konečně dostala na pokoj.

Probíhaly denní monitory, vyšetření, píchali mi kortikoidy na vyvinutí plic maličkého a injekce na zklidnění stahů dělohy, které vůbec nezabraly. Byla jsem tam jako exot. Bříško mi vesele tvrdlo dál, ale jinak mi bylo fajn. Práce doktorů byla jasná, udržet těhotenství do ukončeného 34.tt a pak se děj vůle Boží. Super no. Takže buď anebo. Týden utekl a na optání paní dr., zda už chci domů, jsem jasně odpověděla, že tedy jo, že doma už je totální anarchie Naši fenku jsem po týdnu téměř nepoznala, zlobila jak čert, v rozestavěném chaosu jsem se sotva vyznala. Ještě, že rodiče fungovali místo mě a tchyně alespoň uvařila. Díky za to!

Trochu se mi ulevilo, že máme nejhorší za sebou, ale maličký byl příliš natěsnaný dole v pánvi, takže klid, klid a klid. Teď už jen čekat, jestli se malý umoudří. Umoudřil. „Nakonec budeš ještě přenášet!“ Slýchávala jsem denně. Bydlení se chýlilo ke konci, bříško k podlaze, čas k termínu a já do blázince Začala jsem mít z porodu strach. Naštěstí jsem v tom nebyla sama, zdravím holky z eMimina! Díky za podporu! Poslední poradna mě čekala 28. 11. To už si dr. myslela, že zaručeně nedorazím. Přišla jsem. Následoval monitor, jako obvykle. Najednou se mi to blikající číslo začalo zmenšovat a vypadávat. Volám sestřičku, jestli je to normální. Hned běžela za dr., která nařídila monitor odpojit a jet raději do porodnice, že se jí to nezdá. Tak jsem začala plašit a bát se, že už budu rodit a asi to neoddálím. Naštěstí mě tentokrát přijmuli hned.

Pana dr., který mě vyšetřoval, jsem měla sto chutí kopnout někam, nebýt tak vysoko na křesle. Kdyby mi alespoň řekl, že se chystá dělat Hamiltona!! Bolelo to jako čert. „Hm, jste na dva!“ Takže se hlaste na příjmu do porodnice. Pořád jsem si nějak nemohla uvědomit, že se to blíží a vtipkovala jsem. „Tak jsem tady zase!“, hlásím na rizikovém. Sestřičky už jsem znala. Alespoň jsem neměla ten hrozný pocit, jako poprvé. Bylo mi vysvětleno, že ozvy spadly proto, že monitor mi natáčeli vleže na zádech a malý nějak skřípl dutou žílu či co, ale je naprosto v pořádku. Ufff. Další den mě znovu čekal Hamilton. To už mi paní dr. ochotně řekla, co mě čeká. „Vím naprosto přesně, co Vám teď dělám, taky jsem si to zažila.“ Což ten doktor říci nemohl, takže se nesnažil být nějak šetrný! „Možná, že kdybyste mi lámala nohu, tak by to bylo lepší,“ ještě jsem vtipkovala. A navíc jsem tam stihla být modelkou studentkám. Stud už šel naprosto stranou, to je fakt.

Pátek. Další den přede mnou. Naplánovaný jsem měla na ráno zátěžový oxytocinový test. Kontrakce se dostavily, takže tělo reaguje. Pokud se porod nerozběhne, byl by v sobotu ráno vyvolán. To jsem fakt nechtěla! Trochu mě od toho testu pobolívalo břicho, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Večer jsem ulehla do postele s tím, že je to poslední noc, kdy se vyspím a zítra už budu mít Kryštůfka u sebe. Houby s octem, už jsem se nevyspala. V 9 večer se bolesti zesilovaly. Zkusila jsem sprchu, jestli pomůže. Pomohla, ale zrychlit a zesílit bolesti. Tak jsem se vydala za sestřičkou, že už to jako docela bolí. „Dejte si sprchu, alespoň 20 minut a pak přijďte.“ Ok, no. Ve sprše už jsem se trochu kroutila. Následoval monitor, kopce jako Everest. Takže na sál! Neeee, říkala jsem si, už je to tady. Ale na druhou stranu jsem se moc těšila na maličkého a hlavně, že už to budu mít všechno za sebou!

Proběhla příprava a na křeslo. Píchli mi vodu. Volám příteli, ať vyjede. To bylo asi kolem půl 11., to si ještě pamatuji. Dorazil do 20 minut (bydlíme 30 km od porodnice). Následovaly 4 hodiny zesilujících bolestí a střídání sprchy, míče, křesla. Ještě, že jsem ho tam měla, taťku milovaného. Vtipkoval, a i když bych mu nejradši dala facana za poznámky, musela jsem se mezi kontrakcemi opravdu smát. Moc mi pomohl psychicky. Nejvíc bylo, když si lehl na postel, že ho mám pak vzbudit. „Jedu sem 170 a pak tady ještě 5 hodin čekám.“ A že by šel spát. Je fakt, že to bylo dlouhé, pro mě taky. Mezi kontrakcemi jsem usínala. Ke konci už jsem ani nevnímala. Byla to zvláštní bolest, veliký tlak. Vím, že jsem si párkrát při kontrakci zakřičela, ale myslím, že se to dalo v pohodě vydržet. Nebo ne? Nepamatuji si to.

Fáze otevírání byla za námi a já mohla konečně začít tlačit. Pořád jsem si to neuvědomovala. Malému se najednou moc nechtělo, byla jsem hodně vyčerpaná, a tak mi do stehna píchli něco na zmírnění bolestí. Vůbec to nepomohlo a spát se mi chtělo ještě víc. Při asi sedmém zatlačení mě paní dr. střihla. Byla jsem jí opravdu vděčná. Pak už to šlo rychle. Na druhé zatlačení byl venku a já jsem uslyšela ten nejkrásnější pláč. Veškerá únava ze mě spadla a přišla neskutečná euforie a pocit dokonalého štěstí.

Kryštůfek se narodil 1. 12. 2012 přesně ve 3:00 s váhou 3150 g a mdélkou 47 cm. Naprosto zdráv. Dnes jsou mu 2 a půl měsíce a je to to, co mi v životě scházelo ke štěstí. Nekonečná láska mateřská.

Tímto děkuji všem lékařům i porodním asistentkám a sestřičkám, kteří se podíleli na příchodu Kryštofa na svět.