Lednový dáreček

Pořád jsem doufala, že budu mít přirozený porod, i přes to, že jsem se toho bála. Bála jsem se hlavně toho, že omdlím. Jsem totiž typ člověka, co jde k zemi, když mu berou krev a vůbec, když doktoři dělají cokoliv s tělem, hlavně když u toho teče krev Všude jsem to také předem hlásila.

O Vánocích jsem hodně doufala v porod přesně v termín. Při návštěvách nemocnice na gynekologii mi ovšem pan doktor změnil termín porodu už na 30. 12. 2010, což mi přišlo dost nepravděpodobné. Necítila jsem žádný náznak toho, že se něco blíží. Ani jeden poslíček. Řeklo se, že jestli do šestého ledna neporodím, tak nastoupím na vyvolání. Takže jsem každé dva dny jezdila na ozvy plodu. U jedněch ozvů jsem zase omdlela a to hlavně díky rodící paní hned vedle 

Šestého ledna jsem nastoupila do porodnice. Sestřičky mi nabídly nadstandardní pokoj, kde jsem měla vše Poté jsem šla na zátěžový test, kde mi píchli do žíly oxytocin. No a abych to byla já, tak jsem opět omdlela, takže jsem v tom křesle, s píchnutou jehlou do ruky a monitory na břichu, ležela hrozně vyvalená Zátěžový test mi způsobil pouhé tvrdnutí břicha. Pak si pamatuji to dlouhé čekání na pokoji.

Ten den jsem ještě dostala tabletku, nejspíš jen kousek. Vcelku nepříjemná činnost. Večer mi dali injekci s tím, že mi to porod možná vyvolá, a když ne, tak se vyspím na další den. Vyspala jsem se přímo dokonale. Další den mě čekalo opět pár tablet (spíše jen kousků) a nějaké čípky. Odpoledne jsem měla slabé kontrakce, které mě do večera přešly. Opět jsem dostala injekci a já se zase hezky vyspala.

Třetí den jsem zažila ty samé procedury, ale už to docela i bolelo. Čípek byl na pohmat už bolestivý, do toho mi jej pan doktor ručně roztahoval. Netěšila jsem se vůbec na každé vložení tabletky. Od rána tam se mnou byl přítel. Odpoledne se mi rozjeli opět slabší kontrakce, takže jsem většinu času strávila ve sprše, kam mi sestřička s ochotou dala i míč. Přítel mi masíroval záda a já byla ráda, že je tam se mnou. Doktor řekl, že pokud se pořád nic nebude dít pořádného, půjdu večer na píchnutí vody. A taky se tak stalo.

V sedm hodin večer poslali přítele na dvě hodiny pryč a já se přesunula na porodní sál, kde mě sestra oholila a dala mi klystýr. Měla jsem to štěstí, že nikdo nerodil, byla tma, mezitím tam uklízela uklízečka a já chodila kolem postele ve svém porodním boxu. Stihla jsem si dát ještě dlouhou sprchu. V devět hodin mě položili na postel a píchli vodu. Od té chvíle se mi rozjeli dost bolestivé a nepravidelné kontrakce.

Přítel tam byl celou dobu se mnou, chvilku mě držel za ruku, ale já ho stejně nevnímala. Snad tři hodiny jsem ležela na posteli, napojená na monitory, snažila se vydýchávat ukrutné bolesti, vím, že na mě mluvila i sestřička a říkala, jak mám dýchat. Také jsem vypila jednu flašku vody a pak si vyprosila mokrou utěrku, abych neměla tak sucho v ústech, ale po té vodě to bylo ještě horší. Bolest ustala jen na chvíli, kdy se do mě pan doktor a paní doktorka dívali. Netvářili se zrovna moc nadšeně. Kolem půl jedné ráno už na mě doktor koukal beznadějně. Zeptal se mne, jestli jsem hodně unavená. Bylo to vidět, mezi každou kontrakcí jsem usínala. Pak už jsem jen zaslechla, že přirozeně to nepůjde, musím na císařský řez pod úplnou narkózu.

V tu chvíli bylo všechno rychlé. Odpojili mě, jako rozkazem mi poručili, abych se rozloučila s přítelem, ještě v kontrakci jsem se musela zvednout a jen letmo jsme se políbili. Svlékli mě, položili na vozík, cosi mi píchli do žíly, dali cévku na čůrání, přikryli a jelo se. Vzpomínám, jak jsem zírala na zářivky na stropě, viděla jsem jen obrysy chodeb. Sestra na mě volala, zda to může dát vědět mojí mamce a já na ní zpět, že může, ale jak je možné, že ji zná 

Na sále moje oči pozřeli jen lidi v zeleném. Cítila jsem, jak mi spoutali nohy, pak jen hnědou tekutinu, kterou mi mazali břicho. Nejhorší byla chvíle čekání, kdy jsem měla na puse přístroj na uspání (bohužel nevím, jak se to nazývá). V tu chvíli jsem měla totálně vysušeno v puse, ale i v nose. Modlila jsem se za rychlé uspání. Konečně jsem zaslechla, že mají hotovo a může se jít na věc. Probrala jsem se ve chvíli, kdy mě akorát dovezli na pooperační pokoj, viděla jsem jen stíny v té tmě, musela sem kývnout hlavou na výzvu pana doktora, jestli ho slyším. Pak jsem zase usnula.

Můj syn, Pavel Antonín, se narodil v 00:49, 9. 1. 2011. Měl 4140 g a 53 cm. Poprvé jsem ho viděla až někdy v sedm hodin ráno. Přišlo mi to, jako by to nebylo ani moje dítě, ale mateřský pud mi velel si ho vzít k sobě, což bohužel nešlo. Během dne mi ho pak sestřička přinesla na kojení. Trošku kruté, protože jsem se skoro ani nehnula a sestra mi vzala prs jak kus hadru a dala ho Pavlíkovi, který se naštěstí přisál Přítel mi během odpolední návštěvy zkolaboval. Prý vůbec nejedl ani nepil. Pak už mě čekal jen přesun na pokoj, při kterém jsem taky omdlévala 

Tři dny mi Pavlíka nosili na kojení, tři dny bez jídla a skoro všeho. Kojení šlo docela dobře, ale měla jsem je dost nateklá a bolestivá. Měla jsem dokonce horečku, díky níž jsem byla v porodnici den navíc. Ale zvládli jsme to a tak sobotu 15. 1. nás pustili domů.