Letní miminka 04 č. 86 - Takhle jsem se ještě nikdy nebál...
- Rodičovství
- Anonymní
- 29.10.06
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Tak přesně tuhle větu mi řekl včera v deset večer můj muž, a že toho má za sebou docela dost. Právě jsem mu volala, že Emu přivezli ze sálu. Původně plánovaná třičtvrtěhodinka se totiž prodloužila na tři hodiny, dovedete si představit, co jsme zažívali...
Ema měla zánět středního ucha, minulé úterý jí to píchli, druhý den začal valit ven hnis proudem, takže jsem pořád jen převlíkala povlečení a ručníky a dcera doslova řvala bolestí, prakticky pořád byla na brufenu. Na další kontrole byly výsledky výtěru z uchu, kde se v masivních hodnotách ukázal jako původce zánětu spálový streptokok. Změna antibiotik, klidový režim, snad se to prý zvládne…
V pátek večer znovu ukrutné bolesti, bez brufenu ani ránu. Začala se motat a přestávala vnímat. V jednu v noci jsme jeli do nemocnice, znovu jí propíchli bubínek, který mezitím stačil srůst, ovšem už pouhým pohledem dovnitř lékařka zjistila, že zánět už bude dál než ve středouší. Druhý den ráno dcera absolvovala odběry krve a hlavně tomograf, který podezření potvrdil. Petit, díky moc za info, bohužel se ukázalo, že je to ještě horší, než jsi psala. Přesně jak jsi popisovala, tzv. skalní kost, tedy ten klenutý oblouk za uchem, je plný malých dutinek, do kterých zalezl hnis a nadělal tam příšernou paseku. Čili už nešlo jen o to ten hnis dostat ven, kost totiž byla téměř úplně zničená, doslova se rozpadala na malé kousíčky. Pokud by se neoperovalo ihned, kost by se rozpadla úplně, zapadala by do svalů, hnis a zánět by postoupily dál… netřeba se pouště do podrobností…
Původně ji měli operovat v neděli, ale po snímcích z CT se rozhodlo, že ji zařadí na konec sobotního operačního programu čili někdy po šesté. Malé extempore s banánem - když jsme ještě nevěděli, co a jak, kolem poledne dostala Ema hlad, manžel se tedy šel zeptat sestry, jestli se může napít a něco malého sníst. Sestra řekla, že zavolá primářovi a za chvíli přišla, že něco malého může. Ema snědla banán. Za půlhodiny přišel primář, a když zjistil, že Ema jedla, ztropil povyk, že narušujeme léčebný režim a že takhle nemůže zaručit kvalitní léčbu… Nevím, kde se stala chyba, každopádně nám to nepřidalo…
Manžel odjel odpoledne domů s Pepčou a já zůstala s Emou v nemocnici. Začínala se dost bát, vysvětlovaly jsme si, co se bude dít, jenže ona nějak nemohla uvěřit tomu, že opravdu nic neucítí (zvlášť když ji bolela celá hlava a to jí ještě nic nedělali, že). Nervozita rostla. Přišla anestezioložka s operatérem, znovu nám všechno vysvětlili, prý je to tak na tři čtvrtě hodiny, maximálně do hodiny ji mám zpátky, a to už bude opět při vědomí… Jo, jo, zlatý voči…
O půl sedmé dostala náladovku a za 10 sedm ji naložili na vozík a já jsem ji šla doprovodit k výtahu na sál. Nedělala scény, jen se vyděšeně dívala a tekly jí slzy… neznám horší pohled. Řekla jsem si, že nebudu šílet. Vyšla jsem ven do nemocničního areálu, mrholilo a byla zima. Dala jsem si v nemocničním automatu kafe, věděla jsem, že bych měla něco sníst, ale taky jsem tušila, že to nedokážu, asi bych to v sobě neudržela. Po půl osmé jsem se vrátila na oddělení. Pacienti se ve společenské místnosti dívali na televizi, bavili se, smáli se. Po osmé zazněly prezidentské fanfáry - holt každý slaví státní svátek jinak… Ve čtvrt na devět už má nervozita začala přerůstat v nesnesitelné napětí. Šla jsem za sestrou. Nemůže z oddělení odejít, já k sálům nesmím, telefon nikdo nevezme, teď večer je tam jen operační tým, který od stolu neodejde… musíte čekat. Volá manžel, snažím se mu co nejklidnějším hlasem říct, že je Ema ještě na sále. On se mi co nejklidnějším hlasem snaží říct, že Pepa snědl horu těstovin a teď hrají fotbal. V duchu mu závidím, přece jen má rozptýlení, já sedím sama na prázdné chodbě a bezmocně čekám.
V devět začínám propadat panice. Znovu jdu za sestrou, není ze mě nadšená a dává to napokrytě najevo, vyrušuju ji od četby časopisu… Ze společenské místnosti slyším neskutečně nepříjemný hlas Zuzany Bubílkové a smích. Volá manžel. Nesnažím se o nic, neovládám se, řvu. On je klidný, alespoň mně se to tak zdá a taky mě to uklidňuje. O půl desáté jsem naprosto hysterická. Opouštím oddělení, jdu o patro výš a jako blázen bušímna dveře s nápise Operační sály. Vidím svou dceru mrtvou, bezbrannou, bezvládnou. Prostě šílím.
Před desátou vidím prosklenými dveřmi výtahu sjíždět ze sálu doktora, okamžitě udeřím na sestru, ale to už slyším Emu naříkat. Vezou ji na lůžku, přes ucho má velký čtverec gázy, hlavu celou ovázanou, oteklý fialový obličej, opuchlá víčka, rty a pláče, nesrozumitelně blábolí a naříká. Hladím ji, mluvím na nic, ale moc na to nereaguje. Přendají ji do postele, zavedou kapačku, Emin pláč sílí, sálová sestra mi říká, že narkóza už je skoro úplně pryč, ale proti bolesti ještě nic nedostala. Jdu za sestrou, aby si pospíšila s analgetiky. Reaguje podrážděně a (podle mě schválně) se jde věnovat jiným pacientům. Ema řve. Řvu taky, už toho bylo moc, neumím se už ovládat. Za pět minut (!) přijde sestra se dvěma paralenovými čípky. Tvrdím, že je to málo, ale prý tak brzy po narkóze nic jiného nesmí. Na chvíli to zabere a Ema usíná. Volám manželovi. Teprve teď přizná: takhle jsem se ještě nikdy nebál…
Spala do půlnoci, do jedné jsme si povídaly, co to má na hlavě, proč to bolí, proč tak strašně kašle, proč se jí motá hlava. pak opět začíná naříkat bolestí. Jdu za sestrou, ale prý může něco silnějšího dostat až ve dvě. To nevydrží, říkám jí. Odpověď mě uzemní - bude muset! Okamžitě chci zavolat primáře. Jak myslíte! Primáři řeknu, že pokud ji nechá hodin trpět, nechám ji převézt jinam. Chvíli mlčí, myslím, že až do sluchátka musel slyšet Emin řev, pak povoluje tramal. Až do rána spí Ema dvakrát dvacet minut. Jinak na ni pořád mluvím, čteme Lovce mamutů, pomalu začíná pít, podávám jí kyslíkovou masku, hladím, konejším… Je vyděšená, rozbolavělá, visí na mně. Když jdu na záchod, po návratu mě hned chytá za ruku a pevně drží.
No, to nejhorší snad už konečně máme za sebou. Manžel mě přišel vystřídat, předali jsme si skřítka, teď se půjdu osprchovat, pokusím se Pepču přemluvit na spánek a pojedeme další kolo, doufám, že bude líp každou hodinou… Moc vám všem děkuju za podporu, ani nevíte, co to pro mě znamená a jak moc mi to pomáhá, díky!!!
Zuzana
P. S. Když mě manžel vystřídal, donesla jsem Pepína do auta, dojeli jsme před dům a až tam jsem zjistila, že klíče zůstaly v nemocnici. Takže jsme se vrátili a ano, před nemocnicí jsem vědomě vjela do zákazu vjezdu. Kde se vzal, tu se vzal, byl u mě policajt. Začal větu, pak zpomalil, a nedokončil. Asi jsem se dívala tak, že pochopil. Jen mi popřál hezký den…
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1600
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 941
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1643
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 687
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20639
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2609
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2878
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2596
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1755
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....