Letní miminka č. 96 - Koupím babičku zn. za jakoukoli cenu
- Rodičovství
- Anonymní
- 14.03.07
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ahoj! Tak protože už trochu zapadáme, rozhodla jsem se něco sepsat. A protože jsme se toho už několikrát dotkly a já se teď nacházím ve stavu akutní nouze :), chci se zamyslet nad tím, jak žiju a jak žije naše rodina, která prostě babičku nemá...
Tedy nemá, babičky žijí, dokonce máme tři, což už dneska není tak neobvyklé, jenže… manželova matka jednak žije (naštěstí
200 km od nás a druhak má zcela odlišné představy co se stravy týče, to by ještě nebylo v mém případě tak zvláštní, ale bohužel má i zcela jiné představy o výchově, a to už absolutně nehodlám akceptovat. Takže ani občasné hlídání nepřichází v úvahu.
Moje matka je sice v důchodu, ovšem děti nemá ráda, naopak má ráda veškeré (fakt!) televizní programy a bulvární časopisy - a nenechá se od nich za žádnou cenu vyrušit, navíc hodně kouří. Takže opět nula bodov. A manželka mého otce je sice celkem rozumná osoba, ale jednak 100 km daleko, ale především hlídá už několik let pouze pusou. Mnohokrát už Emu navnadila, že třeba někdy by mohla k nim přijet, ale když se Ema pokusí dohodnout něco konkrétního, vždycky se nakonec najde něco, co má přednost.
Suma sumárum - naše děti jsou téměř neustále s námi. Pepíno prakticky stoprocentně, Ema kromě školy a kroužků, kam ji ovšem taky musím odvést já. Takže každé ráno do školy, každé odpoledne ze školy, jednou týdně do hudebky, dvakrát týdně na balet. Kdykoliv chce někam jít, třeba ke kamarádce, musím ji tam dovést a zase přivést. A kromě toho, jak už jsem popisovala - máme firmu o čtyřech lidech, ti dva naši zaměstnanci jsou ale víceméně techničtí, resp. vykonávají to, co my vymyslíme, resp. ve většině případů manžel vymyslí a já zprodukuju. Což obnáší neustálé telefonáty do a ze všech stran (ano, Cibulko, někdy to vypadá, jako že volám ze ZOO, ale zatím mi to ještě nikdo nikdy nevytkl…), spousta organizační a úřednické práce (faktury, objednávky atd.), mám na starost e-shop, takže běhám na poštu se zbožím a pro peníze, organizuju výukové programy, pro které obstarávám zákazníky, ale i lektory a techniku, všechny naše externí zaměstnance je potřeba průběžně školit v novinkách, taky máme grant na středoškolskou soutěž, do toho děláme pro různé firmy akce na klíč, to jsou teda většinou nárazovky, ovšem květen, červen a září je to prakticky každý víkend a na mně je obstarání všeho od techniky, ozvučení, přes catering, hudbu a samozřejmě organizační práci na místě. No a aby toho nebylo málo, tak jsme koupili tu zmíněnou hospůdku a protože zatím sháníme personál na sezónu, a ještě se nám to nepodařilo, o víkendech teď makám za barem.
Ema už je ve věku, kdy se ohlídá sama, nemusím ji hlídat, aby někam nevlezla, nespadla a tak, o jídlo a pití se přihlásí sama (někdy…), s Pepínem je to samozřejmě mnohem složitější. Pravda je taková, že tohle všechno můžu dělat především proto, že Pepča je prostě téměř bezproblémové dítě. I když… často se mi podaří udělat kus práce a ten úžasný pocit mi zhatí pohled na to, co náš chlapeček během té chvilky vytvořil nebo naopak zničil. A i když jde všechno jak má, samozřejmě neustále jedním okem hlídám a pozoruju a soustředit se na dvě věci najednou sice žena jak známo dokáže, je to ale velmi vyčerpávající a občas už fakt padám na hubu. Navíc, jakmile jeden nebo oba onemocní, vypadávám ze hry a když se to pak snažím dohnat, bývá to téměř život ohrožující…
V poslední době jsem hodně přemýšlela o tom, zaplatit si pro Pepču hlídání. Moje spolužačka z gymplu má 8měsíčního chlapečka, každou středu a pátek jí ho chodí hlídat maminka a ona si jde třeba sama na oběd, po obchodech, s knihou do kavárny nebo jen tak courá, kudy se jí chce. Když mi to řekla, málem jsem upadla. A dlouho jsem pak přemýšlela, jestli to, že mě něco takového ještě nikdy nenapadlo, není dáno jen tím, že já tu možnost prostě nemám. Už osm let jsem neustále s dětmi, až na pár zcela výjimečných okamžiků. Taky jsem se koukla na dno své duše a snažila se pravdivě si odpovědět na otázku, jestli mi to vadí. Nevadí, to vím určitě. Dokonce mám někdy pocit lítosti, že to brzy skončí, že mi děti začnou utíkat a budou dávat přednost jiné společnosti, jako to už teď občas dělá Ema. Je ale pravda, že se na druhou stranu docela těším na to, až budu zase svůj program určovat jenom já a nebude pro mě problém rozhodnout se, že dnes večer půjdu do kina nebo k holiči.
Našla jsem spousty inzerátů nabízejících hlídání dětí, dokonce i takové, které by snad mohly splňovat moje náročné požadavky. Nedokázala jsem si je ale ani opsat. Prostě nedokážu svoje děti svěřit někomu cizímu, samozřejmě také proto, že bych se o ně bála a cizímu člověku bych prostě nikdy nemohla stoprocentně důvěřovat. Ale zejména proto, že bych se bála, že mi něco unikne, že přijdu o něco moc důležitého, že se stane něco významného a mně, mámě, to pak bude někdo cizí jen popisovat… Nakonec jsem si řekla, že sice teď máme opravdu velmi vypjaté období, ale bylo už víc takových a vždycky jsem to nakonec zvládla, tak to zvládnu i teď. Navíc nemám opravdu pocit, že by mojí aktivitou děti trpěly, naopak je všechno baví, rády dělají spoustu věcí se mnou, rády poznávají nové věci, mění prostředí, seznamují se s lidmi a v neposlední řadě vědí, že musíme s tátou pracovat, abychom se měli dobře, a to myslím taky není k zahození. Prostě si myslím, že tahle cesta je pro nás zřejmě ta pravá a ten inzerát na koupi babičky si nikdy nepodám…
Takže práci zdar!
Zuzana a Pepíno
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1600
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 941
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1644
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 687
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20639
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2609
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2878
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2596
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1755
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....