Líza
- O životě
- 05.08.05
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ve středu sedmadvacátého jsme měli termín porodu. Večer mi začaly pravidelné kontrakce, o půlnoci jsem vyplašila rodinu z pelechů a jala se sprchovat a měřit a počítat. Ve tři ráno jsem konzultovala situaci s doktorem, který doporučil odjezd do porodnice. Ve čtyři jsme vcházeli do dveří na porodním já ohnutá kontrakcí. To jsem ještě netušila, že to je poslední kontrakce na mnoho hodin. Všichni byli milí, ale stejně jsem si připadala jako idiot.
K ránu jsme dostali doporučení jít se projít a čekat. Toto jsme zavrhli a odjeli se svalit alespoñ na pár hodin do pelechu.
Tomášek, který neměl o dramatech právě proběhlé noci ani tušení, byl hned od rána křepký - na rozdíl od nás všech. Manžel si vzal dovolenou na zotavenou a přihlásil se o dopolední službu u juniora. Babičce jsme přisoudili šichtu odpolední. Chtěla jsem vzít Toma do naší pidizoo, ale sama bych si už byla netroufla ani na cestu, ani na zvládání čilého batolete - s dovolenkujícím Hrochem jsme si mohli udělat rodinný výlet za zvířátky neobklopenými nedělními davy. Tajně jsem doufala, že pochodové cvičení kolem výběhů a kolotočů trochu váhavou slečnu dceru popožene, ale samozřejmě marně.
V pátek jsem tudíž vyjížděla na pravidelnou lékařskou kontrolu s přesvědčením, že se opět dozvím, že „to bude brzy a rychle“ a půjdu domů čekat. Doktorka mi hned ve dveřích hlásila, že už mi domluvila v porodnici na středu termín na vyvolání - malá že dostane šanci do konce jednačtyřicátého týdne, ale víc že nemá smysl. Docela mě to potěšilo, navíc středa byl den, na kterém se rodinná rada usnesla jako na nejvhodnějším - proč ne. Pak ale sestra přivlekla ultrazvuk, prý po termínu se musí rutinně kontrolovat, jak se mimču daří. Došlo mi, že jsem si přes vlastní únavu z probdělé noci nějak neuvědomila, že naše holčička byla celý čtvrtek ospalejší. Doktorka dlouze ultrazvukovala a posléze konstatovala, že jde volat do nemocnice znovu a objednat mě na vyvolání hned. Mimi má málo plodové vody, což může znamenat problémy s funkčností placenty a bude mu lépe venku. Začala jsem lékařce vysvětlovat, že v nemocnici můžu být nejdříve tak za dvě hodiny - potřebuju se vrátit domů svým autem a nechat se vyzvednout manželem, abychom se nedostali do logistických automobilových problémů později, ale doktorka mě rázně uťala s tím, že by vřele doporučovala odjezd do nemocnice neodkládat. A tak se trošku zvláštním způsobem splnila jedna z mých žertovných předpovědí - že se do porodnice budu muset odřídit sama.
Porodnice je asi deset minut jízdy od ordinace mých lékařů a navíc jsem nerodila, takže to řízení postrádalo na dobrodružnosti, ale stejně to byl zvláštní pocit. Zvláštní bylo i vidět porodní oddělení ve dne - a být tam zcela bez doprovodu. Oproti poklidné středeční noci vládnul nesmírný ruch; jediný pohled na jízdní řád a rozpis pokojů stačil - zkrátka „full house“. Recepční se omlouval - vědí o mě, doktorka jim volala, ale nemají volný pokoj, musím počkat, až uklidí v tom, který se právě uvolnil. Prozatím mě umístili do ultrazvukové vyšetřovny - naše stálé stanoviště při předchozích planých návštěvách. Budí ve mě neodbytný pocit kumbálu na košťata - nachází se tam lecos, pro co není žádné řádné stanoviště a následně si tam pro tyto potřebné věci chodí různé sestry a lapiduši. Při panujícím chvatném zmatku si pár z nich snad ani nevšimlo, že tam posedávám jak oukropeček. Nakonec se ale přeci jen zjevil Hroch, který utekl ze schůze - a hlavní sestra, která mě ujistila, že o mně ví a že se jen pořád čeká, až se uvolní pokoj a porodní asistentka. A že zatím uděláme monitor a papíry - a prý určitě nezapomene objednat mi oběd (mám v živé paměti hlad u prvního porodu, takže jsem oběd považovala za prioritu).
V poledne už jsme byli na porodním pokoji, sestřička mi začala napichovat kapačku na pitocin (oxytocin), jiná sestra donesla solný roztok na čočky, Hroch mi přinesl knížku - zkrátka to začalo vypadat na pohodové odpoledne. Zatím se moje největší starosti nesly v duchu, zda poslechnout přidělenou sestru, která mi zakázala jíst, nebo vrchní sestru, která mi dovolila „trochu polívky“. No, nakonec jsem se podřídila rozkazu vyšší šarže. I tak jsem pak smutně koukala na manžela, který do sebe nasázel zbytek oběda.
Monitor vykazoval pravidelné kontrakce, ale já nic necítila - rozhodně nic tak intenzivního jako stahy, které mě před pár dny vyprovokovaly k odjezdu do nemocnice. Přišla se na mě podívat službukonající lékařka (doktoři z mého střediska se střídají ve službách na porodnici) a vytrhla mě z klidu. Prý se na monitoru ukazují nepravidelnosti v tepu miminka, což by mohlo znamenat, že se mu nedaří příliš dobře. Navrhla píchnout plodovou vodu - její kvalita může o lecčem napovědět, navíc by to mohlo urychlit vlastní porod. Také dojde k otevření cesty, kterou bude možno miminku připevnit sondu přímo na tělo a získat tak kvalitnější informace o srdeční činnosti. Souhlasila jsem. Vzhledem k tomu, jak rychle šel první porod, dohodli jsme se, že by bylo dobré začít epidurálem, kdyby události vzaly nečekaný či příliš rychlý spád.
Anesteziologové byli veselé kopy a mně ke kapačce na pravé ruce a monitoru přes břicho přibyl epidurál na zádech a měřič tlaku na levé ruce. Začala jsem si připadat jako podivný ukřižovaný. Plodová voda byla v pořádku - a sonda k miminku se připojila k mému pocitu totální zadrátovanosti - nicméně uklidňující tlukot srdíčka zněl jasně a zřetelně - zrovna tenhle drát mi vadil asi nejméně.
Něco před čtvrtou jsem začala mít neodbytný pocit, že s epidurálem není vše v pořádku. Bolesti sílily. Sestra mě odbyla s tím, že poslední fáze porodu bolí a začala vyplňovat papíry, aby mě předala další směně. Nová sestra chvíli s námi klábosila, ale asi po čtvrt hodině konstatovala, že skutečně nevypadám jako rodička s epidurálem a jala se kontrolovat všechny možné čudlíky a nastavení. Něco trošku pomohlo, ale za chvíli jsem se opět ocitla ve stavu, kdy se mi mezi kontrakcemi koulely slzy jak hráchy (během kontrakce jsem obvykle nemohla vůbec nic - ani brečet). Sestra pravila, že tohle si už musí vyřídit anesteziologová a vydala se je hledat do venkovního zmatku. Samozřejmě, že někde došlo k nedostatečné komunikaci - záchranná četa se dobývala na mou sousedku, zatímco manžel si mnou nechával drtit ruce. Nakonec někdo zbloudilé anesteziology našel a tito pak konečně zařídili, abych byla schopna něco vůbec vnímat. Myslela jsem, že to nejhorší mám už za sebou.
V pět hodin jsem dostala povoleno tlačit - Tom byl venku za patnáct minut, počítala jsem, že větší mimi bude také větší fuška, ale překvapilo mě, že to nakonec trvalo přes hodinu. Bohužel ke konci zase začaly s tlačením slábnout srdeční ozvy, doktorka mi dala časový limit na dokončení. Nevím, jestli bych se do limitu vešela. Najednou jsme všichni křičeli, sestra telefonovala neonatologii, doktorka vypadala, že má deset rukou a já vnímala nejzřetelněji to, jak se ztrácí signál srdíčka. Přes svoje olbřímí břicho jsem neviděla pořádně, co se děje, ale věděla jsem, že malá je venku - a že ji neslyším. Pozdější reference praví, že doktorka musela použít vakuový extraktor. Mimi nemohlo samo ven, protože mělo šňůru dvakrát otočenou kolem krku. Doktorka musela holčičku vytáhnout, zaškrtit pupeční šňůru, přestříhnout, odmotat a zkusit rozdejchat. Naštěstí jí toto vše zabralo jen pár vteřin - a už jsem slyšela tiché zvuky - jako když malá myška vykašlává vodu, v níž se topila.
Pak už se mimi ocitlo v mém zorném úhlu. Utkvěla mi hromada černých vlásků a nepřirozeně bledá barva pokožky (manžel tvrdí, že těsně po narození byla promodralá; docela mu to věřím). Naštěstí neonatologové už s ní neměli žádnou velkou práci - a za chvíli jsem měla mimi u sebe. Malá mi přišla neuvěřitelně tlusťoučká, ale myslela jsem, že je to tím, že mám srovnání jen s nedonošeným Tomem. Nicméně první vážení překvapilo všechny - 3984g a 55cm! Příjemné bylo i zjištění, že nemám žádné natržení ani nástřih.
Opět mě překvapilo, jak rychle se z dějiště mírného dramatu stal zase normální pokoj - zmizely nástroje a cizí lidi a zůstali jsme sami. Sestra mi sice říkala, že po těžkém porodu se mimi asi nebude chtít kojit, ale Líza se projevila coby pravé hroše a s přísunem stravy vůbec neváhala. Manžela jsem odeslala domů - bylo třeba přivézt babičku, aby tato mohla odřídit zpět auto, kterým jsem přijela. Mne zatím (s Lízinkou v náručí) přesunuli na poporodní oddělení. Malá musela na chvíli k dětským sestrám na základní vyšetření, ale to byla jediná chvilka, kdy jsme nebyly spolu.
Bohužel nemocnice byla opravdu natřískaná až na půdu, takže jsem ocitla coby spolubydlící na dvojáku. Moje mexická kolegyně neuměla žbleptnout anglicky a čučela na jakési telenovely - začala jsem se duševně připravovat na kulturní šok - představovala jsem si zástupy hlučných návštěvníků v sombrerech a živou fiestu na nemocničním pokoji. Naštěstí jsem se mýlila. Jediný návštěvník neměl ani to sombrero a vplížil se v jedenáct večer s kufříkem. Sestře ovšem neuniknul - přišla za mnou, že jestli si přeji, že ho vyhodí, protože na společném pokoji nemají návštěvy po desáté večer co dělat; že ho pošle spát na chodbu. Představila jsem si tatínka, který sice je vyhoštěn na chodbu, ale s maminou si mobiluje, courají sem a tam - a rozhodla se, že cizího chlapa na pokoji vydržím. Pokoj byl rozdělen závěsy, optické soukromí jsem měla - a protože sousedka v deset večer vypnula telenovely a s manželem mluvila šeptem, usoudila jsem, že se budou chovat slušně. Nakonec jsem nelitovala - tatínek sice u nás na pokoji přespal (nevím kde - asi v křesle?), ale v pět ráno zmizel do práce. Najednou mi bylo sousedky až líto - po císařském řezu se sotva vlekla, jediný, kdo za ní chodil, byl manžel - a to ještě jen na těch pár nočních hodin. Ne, že by nakonec nebyla noc velmi bujná - naše děti brečely na střídačku (jak už to bývá) a do toho ve tři ráno někdo pustil požární alarm. Nepočítám různé návštěvy sester, bouchání dveřmi, ruch na chodbě - zkrátka noci v nemocnici stojí za houby.
Líza navíc odmítla spát v nemocniční postýlce - pokud jsem chtěla natočit nějaké bidlohodiny, tak jedině s ní zabírající půlku mé postele. No, vydržely jsme to spolu devět měsíců, tak holt vydržíme ještě chvilku - na nějakou přísnou výchovu bude ještě času dost. Ranní vizita mě vytáhla z hlubokého spánku (nevím proč, ale den se zdá v nemocnici vždycky klidnější než noc) - a doktroka mi po kontrole řekla, že jestli chci, můžeme večer - tj. 24 hodin po porodu - domů. Vzhledem k tomu, že nemocnice změnila pravidla a propouštěli by mě v neděli ráno (místo večer jako před dvěma lety s Tomem), docela jsem tuto možnost uvítala. Pokud bych mohla zůstat v posteli a opečovávaná ještě další den, asi by to mělo smysl - ale zůstávat jen na (příšernou) noc se mi nechtělo. Usoudila jsem, že doma budeme mít s mimčem víc klidu než v jakékoliv instituci a začala intenzivně pracovat na zjišťování podmínek propuštění - tj. abychom měli vyřízené všechny papíry a domluvená všechna nezbytná vyštření nás obou.
Nakonec jsme vše stihli (za vydatné pomoci manžela) a po večeři jsme skutečně opouštěli nemocnici. To, že tentokrát s námi mohlo jet rovnou i naše mimi určitě stálo za všechny obtíže poslední fáze těhotenství.
sally
Přečtěte si také
Dědictví po tátovi: Jeho družka mi nadává a vyhrožuje. Prý jsem ji okradla
- Anonymní
- 08.05.26
- 806
Smrt rodiče je chvíle, kdy by se měl čas zastavit, aby člověk mohl v tichosti truchlit. Místo tichého sbohem ale prožívám nejhorší noční můru svého života. Táta zemřel po dlouhé nemoci, a zatímco...
Pět let bydlíme u rodičů a opravujeme dům. Teď nám zakázali i dovolenou
- Anonymní
- 08.05.26
- 795
Říká se, že stavba nebo rekonstrukce domu je největší zkouškou vztahu. Jenže v našem případě je to i zkouška trpělivosti mých rodičů, u kterých už pátým rokem bydlíme. Jsme tam všichni – já, manžel...
„To už spíte?“ Tchyně nám vtrhla do ložnice v půl osmé večer a budila dceru
- Anonymní
- 08.05.26
- 839
Můj dům, můj hrad. Znáte to, ne? Tak u nás to včera večer vzalo za své a co k tomu stačilo? No jeden drobný detail. Můj muž zapomněl zamknout vchodové dveře, zatímco sekal trávu na druhém konci...
Po narození vytouženého dítěte se náš vztah začal rozpadat. Tohle nás zachránilo
- Anonymní
- 08.05.26
- 374
Dítě jsme si s Markem přáli dlouho. Tři roky čekání, zklamání, naděje a znovu pády. Když se konečně podařilo otěhotnět a já donosila zdravého chlapečka Tobíska, měla jsem pocit, že všechno zlé je...
Chtěla jsem zvládnout dítě i kariéru. Pak mi práce přestala dávat smysl
- Anonymní
- 08.05.26
- 245
Dítě a kariéra, to přece nemůže být problém. Stačí si vše dobře naplánovat, rozdělit role, nastavit režim a ono to půjde. Takhle jsem o tom přemýšlela ještě předtím, než se mi narodila dcera. Moje...
Rozhodla jsem se, že nebudu kojit. Změnilo mi to život i pohled na mateřství
- Anonymní
- 07.05.26
- 1622
Ještě jako bezdětnou mě vždycky štvalo to neustálé tlačení do kojení. Kojení je jediné správné, nekojící matky jsou méněcenné, nekojené děti budou věčně nemocné. Takové řeči jsem slýchala pořád...
Chtěla jsem rodit doma. Skončila jsem na sále a málem přišla o život
- Anonymní
- 07.05.26
- 1648
Ještě před pár lety by mě nikdy nenapadlo, že bych chtěla rodit doma. Brala jsem jako samozřejmost, že porod patří do nemocnice, mezi lékaře a přístroje. Jenže když jsem otěhotněla, něco se...
Porodila jsem doma do pěti minut. Záchranář mě seřval a hrozil sociálkou
- Anonymní
- 07.05.26
- 1886
Třetí těhotenství má být podle všech příruček „brnkačka“. Už víte, do čeho jdete, znáte své tělo a máte pocit, že vás nic nepřekvapí. Já měla všechno nalinkované. Vybraná porodnice půl hodiny...
Moje dcera má diagnostikovaný autismus. Někteří mě obviňují, že za to můžu já
- Anonymní
- 07.05.26
- 993
Když jsem Karolínku čekala, snažila jsem se dělat všechno tak, jak se má. Byla jsem ta klasická nadšená prvorodička, která si pročítá články, diskuse, doporučení lékařů a řeší každou maličkost. Co...
Syn se před maturitou hroutí. Stydím se za jeho neschopnost
- Anonymní
- 07.05.26
- 4004
Vždycky jsem věřil, že úspěch je volba. Celý život jsem dřel, abych své rodině zajistil standard, o kterém se většině lidí jen zdá. Moje děti měly všechno – kroužky, sport, mou plnou podporu a...
Míšo,
no já bych pochopila, kdyby pro mě nepřijeli někde v řiti - třeba uprostřed Nevady - ale že mě nedokážou zvednout telefon a nastartovat auto v cca třicetitisícovém městě - to fakt nechápu. Stížnost jsem podávala přímo u nich v office - ale zřejmě to budu muset poslat doporučeně… co já vím, co s tím udělali -třeba si tím sekretářka podložila kafe…
sally