Ludmila vzpomínala: V igelitce byly různé velikosti robertků a kartáček na zuby!

Chtěla bych napsat o jednom skvělém člověku, kterého jsem měla tu čest poznat. Byla to maminka mojeho švagra, jmenovala se Ludmila. Chtěla bych o ní napsat, protože by 18. června měla narozeniny, bohužel nedožité.

Poznala jsem ji na dovolené na Mallorce, kde jsme byli všichni na rodinné dovolené. A hrozně jsem si ji oblíbila. Žila u hranic s Německem, kde se také narodila a pracovala v domově důchodců. Tam zpříjemňovala starým lidem poslední chvíle i tím, že čas od času přišla do práce v kostýmu (strašidla, čarodějnice). I když její život nebyl zrovna ideální.

Bydlela s maminkou a čtyřmi sourozenci v jednom pokoji a maminka se o ně moc nestarala, tak si ji vzala babička. Když potkala svojeho prvního muže, rozhodli se založit rodinu. Narodili se jim dva kluci, kteří byli pěkný sígři. Ale bohužel její manžel, který pracoval v dole, měl nehodu a při té nehodě v dole přišel o ruku. Snažila se ho podporovat, aby neupadal v deprese, ale bohužel ani to mu nestačilo a začal pít, tak se jejich cesty rozešly.

Po několika letech našla muže nového, který už měl dva syny z předchozího vztahu s cizinkou z nedalekého Německa. Oba kluci byli zanedbaní a bylo vidět, že se o ně jejich matka nestarala. Ludmila je hned přijala za vlastní a tak vychovávala čtyři kluky v pubertálním věku.

Ale bohužel i vztah s tímto mužem skončil po tom, co si našel na dovolené jinou ženu. A tak zůstala sama, ale plná života a elánu. Poznávala muže přes seznamku. Jednou nám vyprávěla, že když za ní jeden nápadník přijel, byl z něj cítit alkohol, ale už bohužel od nich nejel autobus do města, tak ho nechala přespat u sebe doma. Měl sebou igelitovou tašku a když se do té tašky podívala, když byl tento pán v koupelně, našla tam spoustu různých velikostí robertků a kartáček na zuby. Tak se pro jistotu přes noc zamkla v pokoji. Druhý den ráno si šel tento muž vyčistit zuby a omylem si místo pasty na zuby dal na kartáček její lepidlo na zubní protézu. Pak Lída poprosila souseda, aby pána odvezl do města a tento pán si prý celou cestu do města vyndával ze zubů lepidlo. A takových historek měla spoustu.

Ráda jsem k ní jezdila na víkendy jako ke kamarádce a často jsme si volaly, říkala mi Pepíku. Ale bohužel, pak ji začaly selhávat ledviny a nikdo nevěděl, z jakého důvodu. Nakonec se ukázalo, že kvůli přechozené žloutence. Po tahanicích v nemocnicích, kde to s ní vypadalo špatně, se začla zlepšovat. Tak ji pustili a ona se vrátila domu. Jeden den jsem od ní měla ráno nepřijatý hovor tak jsem jí za dvě hodiny volala zpět a ona mi vyprávěla, jak se hrozně těší, až se zase uvidíme a až přijede k nám.

Ale když jsem přišla z práce, tak mi doma oznámili, že jí selhalo srdíčko. A tak je mi hrozně líto, že se nedočkala svých dvou vnoučátek kluků, ze kterých by měla radost, a také mojí holčičky.

Vždycky na ní budu vzpomínat v dobrém i na její vtipy a na to, že se chovala jako mladá puberťačka, se kterou jsem si moc rozuměla…