Malá Italka
- Porod
- vanuatu
- 25.10.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Milé maminky! Po čtyřech měsících jsem se i já rozhodla napsat svůj deníček o tom, jak jsem rodila v Itálii a jak jsem se stala tou nejšťastnější maminkou! Celé těhotenství bylo bez problémů, až na nevolnosti a střevní chřipku. Pracovala jsem do pátého měsíce a pak už si jen užívala své malé bříško. Na kontroly jsem chodila každý měsíc a asi dva týdny před termínem mě paní doktora předala nemocnici, kam jsem docházela na monitoring.
Termín porodu jsem měla stanovený na 29. 6. 2011. Samozřejmě, že se nic nedělo, ale od tohoto dne jsem měla v sobě pocit, že už to bude brzy. Občas mě pobolívala záda v kříži, sem tam nějaký ten poslíček, ale jinak jsem byla v pohodě a celkem i fit.
V sobotu 2. 7. 2011jsem telefonovala se svou maminkou po Skypu a přitom jsem ležela na gauči, když v tom jsem ucítila, jak ze mě něco teče. Prvně jsem myslela, že to jsou zbytky zátky, odcházela mi snad dva týdny po kouskách), tak jsem byla v klidu. Ale když už to trvalo pár minut, bylo mi to trochu divné, ale nechtěla jsem vyvolávat paniku, aby si mamča nedělala hned starosti (žije v České republice). Tak jsme se rozloučily a jen co jsem si stoupla, vytekla ze mě voda… nebylo jí moc, ale byla nazelenalá, tak jsem okamžitě volala kamarádce, že rodím a jestli mě vezme do nemocnice. Rychle jsem po sobě vytřela, vysprchovala se, chytla už nachystanou tašku a jely jsme.
V nemocnici mě posadili hned na monitor, kde se samozřejmě nic neukazovalo, protože jsem neměla žádné bolesti a bylo mi hrozně fajn. Věděla jsem, že do dvou dnů určitě porodím. Pan doktor mě vyšetřil a řekl, že vůbec nejsem otevřená a že to na porod absolutně nevypadá. Dokonce přemýšlel, že mě pošle domů, ale když jsem mu řekla, že mi odtekla trocha plodovky a že nebyla moc čirá, nechali si mě tam.
Na pokoji jsem ležela s jednou maminkou po císaři a druhou teprve císař čekal. Dostala jsem kapačku s antibiotiky a stále jsem čekala, kdy dorazí ty kontrakce. To už byl u mě i přítel, který přijel z práce a všichni jsme tam tak nějak čekali, co se bude dít. Samozřejmě se nedělo nic!
V noci mi sestřičky kontrolovaly vložky skrz plodovku a stále se ptaly, jak mi je… bylo mi fajn 
Ráno mě po vizitě pan doktor znovu kontroloval a opět bez postupu, nic se nedělo. A tak, vzhledem ke špatné plodové vodě, jsem musela jít na vyvolání. Vzala jsem si mobil a věcičky pro malou a šla jsem na hekárnu, kde mě napojili na monitor a na oxytocin, který mi měl vyvolat kontrakce. Přítel dorazil asi za půl hodiny, a tak jsme na té hekárně byli spolu. Bohužel oxytocin nezabíral ani po zvyšování dávek. Sestřička se za mnou chodila každých deset minut dívat, jak jsem na tom a já na ni vždy vesele promnluvila, že stále se nic neděje. S přítelem jsme se tam i pěkně zasmáli. Pak už se za námi chodila dívat i paní doktorka a když se i po třech hodinách nic nedělo, rozhodla, že půjdu na císaře. Celkem mi v těch třech hodinách přišly asi čtyři kontrakce (kolem 60-70), které se daly v pohodě rozdýchat.
A tak mě oholili, vycévkovali, oblékli do andělíčka a jelo se na sál, kde byla výborná atmosféra. To jsem ale nevěděla, co mě ještě čeká. Z netu jsem měla vyčtené, že při spinální anestezii maminka nic necítí, jen sem tam nějaké tahání a že občas bývají problémy s dýcháním, když tahají mimi ven. Tak mě napíchli, cítila jsem teplo od nohou a všichni jsme čekali, až to zabere. Po chvilce se mě pan doktor zeptal, jestli něco cítím (štípal mě do bříška) a já že cítím. Tak jsme čekali… za další chvilku paní doktorka začala řezat a já začala křičet, že to pořát cítím a tak jsme opět čekali. Dělali si z anesteziologa legraci, že mě špatně napíchl nebo že to sérum je prošlé. A pak opět začali řezat a já stále křičela, že můžu hýbat nohama (né moc)a že to pořád cítím… tak se mě pan doktor zeptal, jestli cítím bolest nebo jen doteky a já řekla, že doteky, ale bylo mi to hrozně nepříjemné. A na to paní doktorka, že to je v pořádku a tak řezali a řezali a já se tam svíjela a zatínala zuby a mručela jsem.
Po nějaké době (nevím, za jak dlouho… přišlo mi to jako věčnost) mi dali masku a já usnula. Probudila jsem se ještě na sále a paní doktorka hned na mě, že mám krásnou dcerku a že má hlas jako zvon. A že mě jěště došijí a jinak, že je vše v pořádku. A v tom jsem se rozbrečela! Přišlo mi strašně líto, že jsem malou hned neviděla. Ještě jsem se zeptala, v kolik se narodila a pak už mě jen naložili na postel a odváželi mě zpět na pokoj, kde jsem ležela před tím. Byla jsem v takovém šoku, že už je to vše za mnou! Po chvíli přišel přítela ukazoval mi fotky naší maličké. Prý jak ji vyndali, hned ji vezli na omytí a na prohlídku. Přítel jel samozřejmě s ní (přiznal se mi, že se bál, aby nám ji nevymněnili 
). A tak asi po čtvrt hodině nám Laurinku přivezli a my byli tak šťastní a hrdí, že už ji konečně máme u sebe!
Laurinka se narodila 3. 7. 2011 v 16:41 a vážila rovné 3 kg a měřila 51 cm. Je moc hodná. Pěkně papá, v noci spinká, s prdíkama problémy nemáme. Je to náš andílek, bez kterého bych nedokázala žít. Budeme ji vždy milovat a chránit a nikdy nedopustíme, aby se jí něco špatného stalo!
Jen já mám občas depky, že jsem na tom sále měla být statečnější a vydržet tu tupou bolest. Občas mi přijde, že jsem nesplnila takové to poslání ženy porodit přirozenou cestou. Ale co se dá dělat, čas vrátit nelze! Snad bude přirozený druhý porod a nebudu pak mít výčitky svědomí.
Když jsem se pak bavila s kamarádkama, které také rodily císařem, všechny mi říkaly, že ony nic necítily a že mě museli opravdu špatně napíchnout. Tak nevím, možná že mají pravdu nebo já jsem taková srababa
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1593
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 937
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1629
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 684
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 397
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20584
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2602
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2592
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1751
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
A k tomu spinálu-pro mě je jen ta představa noční můra 
Mám fobii z jehel a lékařských zákroků.Tak mě děsí už jen to napíchnutí páteře,za předpokladu,že nemám porodní bolesti.Odběr plodové vody jsem přežila 2× a byl to pro mě otřesný zážitek 
Zatím co jiné ženy to zvládají naprosto bez problémů.Taky si říkám,že jsem srababa,ale na druhou stranu-přirozený porod jsem zažila 2× a z něj žádné otřesné zážitky přes všechnu tu bolest nemám 
Ale odběr polodové vody bylo pro mě trauma a to je přitom nic oproti operaci zaživa. 
ted jsem těhotná opět a pokud by mě čekal císař-budu tvrdošíjně opakovat že chci uspat, i kdybych jim měla hrozit žalobou 
.Jsme oba češi a rodiny máme v čechách.
ahojky,
gratuluju k narozeni male laurinky
co se tyce uspani, ja na zdravce byla na praxi i u porodu a cisarskeho rezu a ta pani taky nereagovala na anestezii. dali ji max davku a stejne kricela. od te doby mam hruzu z cisare a jsem stastna ze jsem porodila prirozene. ale to jen proto ze koukat na to mi uvizlo v hlave. takze nejsi jedina, muze se to stat