Malá je ve školce šťastná, ale já se z toho hroutím. Proč je tak těžké být sama?

Když jsem za ní brzy ráno zavřela dveře školky, usmála se na mě a zakývala. Vypadala tak pyšně. Já taky – aspoň těch prvních pár kroků, co jsem se snažila tvářit jako velká holka. Ale než jsem došla na konec ulice, měla jsem slzy v očích. To přece nemůžu, říkala jsem si. Tolik jsem se na to těšila. Mít konečně čas. Pro sebe, na práci, na všechno, co jsem před tím tři roky nestíhala. Jenže teď to najednou hrozně bolí.

Zpátky doma jsem si otevřela notebook. Měla jsem psát, měla jsem být efektivní. Jenže koukala jsem na prázdnou obrazovku a v hlavě mi jelo jen: Co asi dělá? Už se kamarádí? Nepláče? Vzpomene si na mě u oběda? Bude ho vůbec jíst, aby neměla hlad? Přistihla jsem se, že sleduju hodiny. Bylo teprve 9:40. Vážně? Takhle pomalu se snad čas nikdy netáhl.

Místo psaní jsem šla uklízet, že by mi to mohlo pomoct. Jenže, když jsem do ruky vzala její růžový hrneček s kočičkami, úplně se mi sevřelo srdce. Všechno v bytě mi ji připomínalo. Její botky v předsíni, plyšák na gauči, i drobné pastelky rozházené na stole. A já, místo abych si užívala klid, jsem měla pocit, že najednou nemůžu dýchat.

Tolik měsíců jsem si říkala, že až půjde do školky, zase se „vrátím do života“. Že budu víc já. Ale co když tohle „já“ už vlastně nejsem? Co když jsem jen máma? Když jsem to dopoledne psala kamarádce, smála se: „To přejde, uvidíš. Já jsem první týden brečela taky.“ Ale já nevím. Možná jsem až moc přecitlivělá.

Nakonec jsem se k práci vrátila a překvapivě mi to šlo. Vlastně až moc rychle. A měla jsem za pár hodin vše hotovo. Jenže, co teď s tím volným časem? To ticho doma mě děsilo. Každý zvuk lednice, krok sousedů, všechno bylo tak hlasité, až mě to bodalo v uších. A přitom bych dala cokoliv za to, aby tady teď někdo malý dupal a volal na mě, že potřebuje pomoct s legem. Vím, že to zní pateticky. Ale cítila jsem se ztracená.

Zkoušela jsem si pustit hudbu, přečíst článek, jít na procházku. Vrátit se k práci. Ale všechno mi připomínalo, že jsem teď sama. A že to ticho nebude jen dnešní. Že tohle je nový normál. Najednou jsem nevěděla, jak zaplnit ten čas.

Odpoledne, když jsem pro ni přišla, běžela ke mně a křičela „Mamí, namalovala jsem ti sluníčko!“ s tím svým širokým úsměvem. Držela jsem ji a přísahala si, že už to bude lepší. Ale dnes ráno to bylo stejné. Opět ten uzel v žaludku, když se za ní zavřela branka školky.

Možná je to přirozené, možná si jen musím zvyknout. Mám pocit, že zatímco ona objevuje svět, já se v tom svém ztrácím. Dřív jsem věděla, kdy vstanu, co uvařím, kdy si spolu dáme pohádku, půjdeme na hřiště, kdy budu mít ty svoje půlhodinky na práci. Teď mám najednou prázdný prostor. A paradoxně – místo svobody cítím vinu. Vinu, že jsem se na ten klid těšila. Vinu, že nejsem schopná se teď z něj radovat.

Dnes jsem přemýšlela, že si zapíšu na nějaký kurz. Cokoliv. Keramiku, jógu, možná francouzštinu. Abych měla důvod ráno vstát a netrávila hodiny koukáním do hodin, jestli už je čas jít pro ni. Možná potřebuju vyplnit ten prostor, který po sobě nechala. Protože jinak mě ten prázdný byt pohltí.

Nikdo ti neřekne, že první den školky není jen o dítěti. Je i o tobě. O tom, že poprvé po letech stojíš sama. Bez ruky, která tě táhne, bez hlasu, který tě volá.
A teprve tehdy zjistíš, kolik z tebe ta malá bytost vlastně tvořila.

Zítra to zkusím jinak. Udělám si plán, pustím si hudbu, napíšu něco do práce. Možná to půjde. Ale dnes? Dnes se mi prostě stýská. A i to je asi v pořádku.