Mami já nechci dárky od Ježíška, chci je od tebe.... HNED!

„Maminko,“ vybafl na mě nedávno, sotva jsme došli domů, „já bych si moc přál lego!“ „A jaké?“ ptám se, i když vím, že teď přijde výčet světa. „No… bagr! A letiště! A auta! A ještě tu garáž s hasičema, víš?“ vyjmenovával to, jako kdyby diktoval seznam klientů své sekretářce.

Tak povídám: „Dobře, tak napíšeme dopis Ježíškovi.“
A on se okamžitě zatvářil, jako kdybych navrhla něco naprosto nepřijatelného. „Ale já nechci psát dopis Ježíškovi!“ „Proč ne?“ ptám se. „Protože nechci dárky od nějakýho… mimina!“ prohlásil s takovou jistotou, až jsem málem spadla ze židle. „Já to chci od tebe! Ježíšek to přinese až za dlouho, a já to chci hned!“

A v tu chvíli jsem si uvědomila, jak dokonale ví, v jakém světě žije.
Stačí zalovit na internetu a bum – zítra to máte doma.
Jeden klik a je to.
A on to ví. A počítá s tím.

A já?
Já stojím v kuchyni, koukám na něj a v hlavě mi bliká červené světýlko: „Jejda. Chyba. Co teď?“
Vždyť to krásné těšení, to kouzlo Vánoc, to napětí… není to právě to, co tvoří dětský svět?

A přistihnu se, že se možná těším víc já než oni.
Objednávám dárky jako smyslů zbavená, košíky plné, čekám kurýry u dveří a přitom se přistihnu, jak se culím jen při představě, jak to budou rozbalovat. Jak klukům svítí oči. Jak budou radostí pištět.

Ale pak si to uvědomím… budou?
Mají tolik hraček, že by se v tom vyznal leda tak archeolog.
Hromady, košíky, bedny, krabice. Já je třídím, skládám, rovnám. A oni to za pět minut převrátí, aniž by si s tím skutečně hráli. Děláme oheň, mami… skvělý!

My se na hračky těšili, protože naši nám nekupovali nic jen tak. Když jsme něco dostali, bylo to sváteční. Dneska je všechno „hned“, „rychle“, „okamžitě“. Ano, dělám to já, mohla bych je udržet a koupit něco striktně na Vánoce, narozeniny a svátek. Jenže to nejsem jen já, to jsou babičky, teta, strýc…

Musím to zavést taky.
Když něco chtějí – počkáme.
A když přijde Ježíšek – bude to událost, ne další balík z e-shopu.

Jenže pak přijde realita současné doby:
Děti už se od malička dozvídají, že Ježíšek dárky nenosí.
Kamarádi jim to řeknou, jejichž rodiče „nechtějí svým dětem lhát“
Pohádky na Youtube jim to řeknou.

Ale však to napětí, to těšení, to věření, to jsou přece Vánoce! To kouzlo. Nebo se tolik mýlím?

Představuju si, jak by informaci o tom, že dárky nosím já a né Ježíšek starší Ondra okomentoval: „Mami, proč bys kupovala dárky až k Vánocům, když mi to můžeš dát už v listopadu, ne?“
A mám jasno.
NE.
Tohle ne!

Zatímco já se tu snažím vytvořit atmosféru, mladší tříletý už maluje dopis Ježíškovi, kreslí tam farmu, kravičky, koníky, prasátko. Je roztomile nadšený a věří všemu, co mu řeknu. A já se toho držím jak klíště.

Starší? Ten odmítá. „Mami, to je zbytečný,“ prohlásil, když jsem mu podala papír. „Proč?“ ptám se. „No protože, když to nepřinese Ježíšek, můžeš mi to koupit sama.“

A já jen sedím, držím hlavu v dlaních a říkám si:
Kde jsem udělala chybu?

Možná nikde.
Možná žijeme jen v době, která z dětí dělá malé realisty a z nás dospělých unavené čaroděje, kteří se marně snaží zachránit aspoň kousek kouzla Vánoc.

Přesto – letošní Vánoce si nenechám vzít!
Ani konzumní dobou.
Ani rychlými objednávkami.
Ani Ondrovými argumenty.

Ježíšek přijde!
Ať si říká kdo chce co chce!
A dopis mu nakreslíme!… No… možná. Budu se snažit vymyslet ještě další argument.