Mateřství
- Rodičovství
- Vesničanka1
- 14.04.20
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Můj deníček bude smršť naivity okolo údělu ženy na planetě.
Asi to většina z vás zná. Odbudou vám nějaké ty roky, vdáte se, zajistíte bydlení, máte slušnou práci, je fuk, kolik vám je, zda 20 nebo 30 či 40. Prostě na každého to přijde v jinou dobu, na někoho nikdy a někdo se do toho dá asi ze zvědavosti… Řeč je o mateřství. Tento deníček bude čistě o mých pocitech, možná se v tom někdo uvidí, možná mě někdo nepochopí, dokonce zavrhne…
Dlouho, předlouho jsme chtěli s manželem mít miminko. Těšila jsem se, ale bála jsem se. Jakmile mi vyšel pozitivní test, měla jsem radost, ale zároveň jsem se na to moc neupínala, protože málokdy mi něco v životě vyšlo na poprvé, ovšem těhotenství ano.
Začalo dle okolí pro mě to nejkrásnější období v životě ženy. První měsíce pohoda jazz, žádný nevolnosti, žádné problémy. Ovšem poslední dva měsíce jsem těhotenství k smrti nenáviděla, pupek rostl jak o závod, bolely mě záda a celá pánevní oblast, spaní byla morda, člověk byl unavený jako pes, ale zabrat nemohl protože bolely kyčle nebo to malé stvoření ve vás v noci dělalo zrovna největší brajgl. Břicho mi od 7. měsíce tvrdlo s každým krokem. Pálení žáhy byl taky jeden velký masakr, a to jsem nejedla nic, co by jícen a zažívání jakkoliv dráždilo. Zkrátka zjednodušeně, těhotenství bylo ke konci peklo a začala jsem to nenávidět.
Přišel den D. Zhruba dva týdny před porodem jsem dokola četla jak smyslu zbavená, co znamená sebemenší píchnutí u řiti a zda už nerodím, jaká naivka 
V den porodu jsem ráno vstala, vynadala svému obrovskému břichu, jak už mě rozčiluje, a jela do poradny na kontrolu, vše bylo ok, nález byl: čípek měkký, zhruba centimetr velký otevřená na dva prsty, rozloučila jsem se s dr. a jela dom. Asi dvě hodiny po prohlídce mi začalo být divně, fajn, dám si vanu (v té jsem se rochnila jako vepř poslední měsíc), při pobytu ve vaně se mi v těle rozjelo něco, co už nešlo vrátit. Pocit jsem měla zvláštní, plná očekávání, panebože ono to asi už bude ono, jsem vylezla z vany a šla si lehnout na bok do postele. Neměla jsem žádné bolesti, spíš nepříjemné pocity všude dole.
Zanedlouho dojel domů manžel a při pohledu na mě řekl „Panebože… ty rodíš, jedem!“ Cestu v autě jsem probrečela, čistě a jednoduše strachy. Strachy z porodu! Dojeli jsme do porodnice a já už funěla a cítila uvnitř divné svalové křeče, otevřená těsně na tři prsty! Cože? To už mám takový bolesti a teprv na tři prsty? To nedám… Chtěla jsem všechno proti bolesti, nakonec mi nedali nic, začal fofr, kontrakce po minutě, někdy po dvou, řvala jsem, jako by mě uvnitř párali. Cítila jsem, jak se tam všechno natahuje, křečovatí a bolelo to jako blázen. Kdysi mi někdo řekl, že bolest zubů je horší jak porod, teď se tomu směju, za sebe musím říct, že nic horšího jsem v životě nezažila.
Porod celkově od prvního nepříjemného pocitu doma trval 3,5 hodiny. Až bylo po všem, říkala mi PA, že bohužel jsem sice porod měla rychlý, ovšem moje tělo prakticky nemělo čas zvyknout si na bolest postupně a u mě to naskočilo vše na max. Malý se dral ven hlava nehlava, poporodní poranění klasika, šitá až k zadku, rozervala jsem se hezky sama a praskliny jsem měla přes močovou trubici až ke klitorisu. Málem bych zapomněla, že celou dobu byl u mě manžel, mimochodem toho jsem úplně vytěsnila, ale jsem ráda, že tam byl, viděl našeho syna jako první, jak se poprvé nadechl a začal křičet. Já odmítla otevřít oči.
Prvně jsem si velmi přála bonding, ovšem jak jsem našeho malého vytlačila, nechtěla jsem ho ani vidět. Takže si ho vzali sestry vedle nás na stůl, utřely, změřily a zvážili ho a popsali. Po nějaké době mi jej dali na holé břicho. Dívala jsem se na něj a nevěřila vlastním očím že „tohle“ bylo ve mně. Moje představa o porodu, jaká to bude naplňující událost, jak si k tomu pustím hudbu a manžel mi bude olejíčkem masírovat záda, mi později připadala dost k smíchu. Najednou jsem se začala cítit dokonale, zvládla jsem to, dokázala jsem porodit dítě, byla jsem na sebe hrdá. Moji dokonalost ale střídala beznaděj a pláč. Kojení mi nešlo a taky jsem ho po třech týdnech vzdala.
Ihned po porodu jsem s malým skončila na pokoji sama, řval a řval celou noc a nepřestal ani ráno. Po porodu jsem nezamhouřila oko, nemohla jsem sedět a bezradně chodila po pokoji s miminem v náručí, které jsem pomalu ani nevěděla jak držet (s panenkama jsem si nikdy nehrála), sestry mi prakticky nepomohly, řekly, že bohužel některá miminka prostě brečí a brečí hodně. Já na to absolutně nebyla připravená, moje představa spokojeného spinkajícího miminka, co má plné bříško mého mléka, byla pryč.
Za tři dny jsme jeli domů, první, co jsem udělala, bylo, že jsem malého dala do rukou manželovi a šla si lehnout. Úplně v klidu jsem usnula, i když jsem slyšela, jak v obýváku ten náš vysněný miláček řve. První 2-3 týdny malý prakticky prořval a já s ním. Buď řval hlady, protože mlíko mi prostě neteklo, nebo řval a kroutil se v křeči kvůli bříšku. Žádné kapičky ani jiné zázraky nepomáhaly a to jsem vykoupila snad celou lékárnu. Nakonec skončil plně na UM, protože prostě mlíko neteklo ani po homeopatikách, ani čajích, odsávání a neustálého přikládání… Nu což nakonec co, aspoň ho může nakrmit někdo jiný než jen já, ale pocit selhání z toho, že nekojím byl šílený, ani nevím, kolik jsem toho prořvala, ale pár krabic kapesníků to bylo.
Šestinedělí je za námi a já stojím nahá před zrcadlem, prsa mám jak dvě hadérky, a to jsem prakticky nekojila, břicho vytahané a na bokách fialové praskliny, uvědomuji si, že už nikdy nic nebude jako dřív a jak jsem byla celou dobu naivní a vše si v hlavě představovala skvělé, báječné a naplňující. Nakonec mateřství je celkem depresivní období života ženy než nejkrásnější období. Jak se říká, čas ukáže… Až mu bude 15 a pošle mě do… tak samozřejmě prohlásím jako většina, že když byl malej, byla to taková pohoda.
Všem díky za přečtení.
Přečtěte si také
Po 26 letech jsem odešel. Ne kvůli sexu, chtěl jsem zase žít
- Anonymní
- 29.09.26
- 2
Byl jsem ženatý šestadvacet let. Ženil jsem se z velké lásky a nikdy by mě tehdy nenapadlo, že jednou budu tím, kdo od své ženy odejde. Kdo opustí rodinu. Kdo bude v očích některých lidí za sobce a...
Dcera nechtěla vstávat. Zdržovalo to celou rodinu, dokud jsme nenajeli na systém
- Anonymní
- 29.09.26
- 86
Je to už několik let, co naše celá rodina má ranní rituál, přes který lidově řečeno „nejede vlak“. Jednoduše všichni respektujeme systém, který jsme si kvůli dceři několik let zpátky nastavili, aby...
Vdaná milenka: V posteli je dokonalá, ale děsím se, co přijde dál
- Anonymní
- 29.09.26
- 77
V posteli je to naprostá bomba. Je skvělá, zkušená, má skvělou fyzičku a neskutečně mě přitahuje. Jsem svobodný chlap a tenhle čistě fyzický vztah mi od začátku dokonale vyhovoval. Jenže, asi...
Učitelka označila naši dceru za problémovou. Pravdu jsme zjistili z nahrávky
- Anonymní
- 29.09.26
- 143
Když nám třídní učitelka řekla, že naše dcera je ve škole problémová, snažili jsme se jí věřit. Nechtěli jsme být rodiče, kteří automaticky hájí svoje dítě. Jenže pak jsme slyšeli nahrávku, kterou...
Dcera se svěřuje umělé inteligenci a já se jí vůbec nedivím. Dělám to také
- Anonymní
- 28.09.26
- 898
Nedávno jsem četla, že děti se začínají svěřovat umělé inteligenci s věcmi, které neřeknou rodičům. A vůbec se tomu nedivím. Moje dospívající dcera Simona s ní řeší prakticky všechno. Zpočátku jsem...
Děti rostou. Jen jejich věci nějak neubývají
- Anonymní
- 28.09.26
- 586
Děti mají jednu úžasnou vlastnost. Rostou. Je to sice poněkud drahý koníček, protože člověk každou chvíli kupuje větší boty, delší kalhoty, větší bundy a další věci, které ještě před třemi měsíci...
Celý víkend jsem byla doma. V neděli jsem byla unavenější než v pátek
- Anonymní
- 28.09.26
- 9140
V pátek jsem přišla domů a měla jsem jasno. Tenhle víkend nikam nejdu. Žádné návštěvy, žádné nakupování, žádné výlety, žádné „pojď, když už je hezky“. Chtěla jsem mít prostě pokoj.
Syn nechtěl do školky. Myslela jsem, že se mu stýská. Pravda byla horší
- Anonymní
- 28.09.26
- 5067
Každé ráno jsme bojovali. Syn plakal, držel se mě a prosil, abych ho ve školce nenechávala. Říkala jsem si, že je to jen období, že si zvyká na nové prostředí. Jenže pak jsem zjistila, že za jeho...
Těšila jsem se na svobodu, až děti vyrostou. Teď se bojím odjet na dovolenou
- Anonymní
- 28.09.26
- 7179
Je mi 55 let a celý život jsem měla pocit, že jednou přijde chvíle, kdy budu mít konečně čas sama na sebe. Děti vyrostou, já si odpočinu a začnu trochu žít. Budu cestovat, kam budu chtít, na nikoho...
Dala jsem synovi do školky kraťasy. Učitelka ze mě udělala krkavčí matku
- Anonymní
- 27.09.26
- 2524
První dny v záři. Školkový kolotoč se rozběhl na plné obrátky a s ním i nekonečné seznamy požadavků, co všechno musí mít děti ve skříňkách. Náhradní tričko, spodní prádlo, věci na převlečení na...
. Nicméně kdyby to bylo tak šílené, tak si nepořizuji další děti a o tom, že máme doma tři, svědčí, že to zas takové peklo v reálu není. Ano, trvalo mi dost dlouho přijmout fakt, že můj život už je jiný, než býval, a že už se zpátky nevrátí. Dokonce jsem už opustila i naivní úvahy, že až děti předám do předškolních zařízení a nastoupím do práce, budu žít jako předtím. Nebudu. Protože ony budou existovat pořád, budou nemocné, budu je vyzvedávat, budu jim chystat jídlo, prát oblečení a vodit je na kontroly. Jen k tomu ještě navíc budu mít třídní schůzky a jiné radosti 
. Život s dětmi je jiný, ale není horší. Dívali jsme se zrovna včera s manželem na seriál, kde matka říká svému synovi, že všechny ty starosti, strach o děti, zlobení se s nimi, děti vynahrazují a vrací tím, že mají rády. I když to zní banálně, ono to není málo. A přesně jak píšeš, až přijde puberta a dozvím se, že jsem trapná a že by byly nejradši, kdyby mne neměly, budu ještě s láskou vzpomínat na šestinedělí, kdy jen ležely, čuměly, přijímaly potravu a vyměšovaly 
chapu te a nesoudim. Naopak jsem. radai za sdileni takove zkusenosti.
mám taky uřvance, akorát nám se kojení povedlo, naopak se ho vůbec nemůžu zbavit a to už má drahoušek 18. měsíců. Věř mi, že to je taky na kulku do hlavy 
