Mateřství

Můj deníček bude smršť naivity okolo údělu ženy na planetě.

*

Asi to většina z vás zná. Odbudou vám nějaké ty roky, vdáte se, zajistíte bydlení, máte slušnou práci, je fuk, kolik vám je, zda 20 nebo 30 či 40. Prostě na každého to přijde v jinou dobu, na někoho nikdy a někdo se do toho dá asi ze zvědavosti… Řeč je o mateřství. Tento deníček bude čistě o mých pocitech, možná se v tom někdo uvidí, možná mě někdo nepochopí, dokonce zavrhne…

Dlouho, předlouho jsme chtěli s manželem mít miminko. Těšila jsem se, ale bála jsem se. Jakmile mi vyšel pozitivní test, měla jsem radost, ale zároveň jsem se na to moc neupínala, protože málokdy mi něco v životě vyšlo na poprvé, ovšem těhotenství ano.
Začalo dle okolí pro mě to nejkrásnější období v životě ženy. První měsíce pohoda jazz, žádný nevolnosti, žádné problémy. Ovšem poslední dva měsíce jsem těhotenství k smrti nenáviděla, pupek rostl jak o závod, bolely mě záda a celá pánevní oblast, spaní byla morda, člověk byl unavený jako pes, ale zabrat nemohl protože bolely kyčle nebo to malé stvoření ve vás v noci dělalo zrovna největší brajgl. Břicho mi od 7. měsíce tvrdlo s každým krokem. Pálení žáhy byl taky jeden velký masakr, a to jsem nejedla nic, co by jícen a zažívání jakkoliv dráždilo. Zkrátka zjednodušeně, těhotenství bylo ke konci peklo a začala jsem to nenávidět.

Přišel den D. Zhruba dva týdny před porodem jsem dokola četla jak smyslu zbavená, co znamená sebemenší píchnutí u řiti a zda už nerodím, jaká naivka :-D

V den porodu jsem ráno vstala, vynadala svému obrovskému břichu, jak už mě rozčiluje, a jela do poradny na kontrolu, vše bylo ok, nález byl: čípek měkký, zhruba centimetr velký otevřená na dva prsty, rozloučila jsem se s dr. a jela dom. Asi dvě hodiny po prohlídce mi začalo být divně, fajn, dám si vanu (v té jsem se rochnila jako vepř poslední měsíc), při pobytu ve vaně se mi v těle rozjelo něco, co už nešlo vrátit. Pocit jsem měla zvláštní, plná očekávání, panebože ono to asi už bude ono, jsem vylezla z vany a šla si lehnout na bok do postele. Neměla jsem žádné bolesti, spíš nepříjemné pocity všude dole.

Zanedlouho dojel domů manžel a při pohledu na mě řekl „Panebože… ty rodíš, jedem!“ Cestu v autě jsem probrečela, čistě a jednoduše strachy. Strachy z porodu! Dojeli jsme do porodnice a já už funěla a cítila uvnitř divné svalové křeče, otevřená těsně na tři prsty! Cože? To už mám takový bolesti a teprv na tři prsty? To nedám… Chtěla jsem všechno proti bolesti, nakonec mi nedali nic, začal fofr, kontrakce po minutě, někdy po dvou, řvala jsem, jako by mě uvnitř párali. Cítila jsem, jak se tam všechno natahuje, křečovatí a bolelo to jako blázen. Kdysi mi někdo řekl, že bolest zubů je horší jak porod, teď se tomu směju, za sebe musím říct, že nic horšího jsem v životě nezažila.

Porod celkově od prvního nepříjemného pocitu doma trval 3,5 hodiny. Až bylo po všem, říkala mi PA, že bohužel jsem sice porod měla rychlý, ovšem moje tělo prakticky nemělo čas zvyknout si na bolest postupně a u mě to naskočilo vše na max. Malý se dral ven hlava nehlava, poporodní poranění klasika, šitá až k zadku, rozervala jsem se hezky sama a praskliny jsem měla přes močovou trubici až ke klitorisu. Málem bych zapomněla, že celou dobu byl u mě manžel, mimochodem toho jsem úplně vytěsnila, ale jsem ráda, že tam byl, viděl našeho syna jako první, jak se poprvé nadechl a začal křičet. Já odmítla otevřít oči.

Prvně jsem si velmi přála bonding, ovšem jak jsem našeho malého vytlačila, nechtěla jsem ho ani vidět. Takže si ho vzali sestry vedle nás na stůl, utřely, změřily a zvážili ho a popsali. Po nějaké době mi jej dali na holé břicho. Dívala jsem se na něj a nevěřila vlastním očím že „tohle“ bylo ve mně. Moje představa o porodu, jaká to bude naplňující událost, jak si k tomu pustím hudbu a manžel mi bude olejíčkem masírovat záda, mi později připadala dost k smíchu. Najednou jsem se začala cítit dokonale, zvládla jsem to, dokázala jsem porodit dítě, byla jsem na sebe hrdá. Moji dokonalost ale střídala beznaděj a pláč. Kojení mi nešlo a taky jsem ho po třech týdnech vzdala.

Ihned po porodu jsem s malým skončila na pokoji sama, řval a řval celou noc a nepřestal ani ráno. Po porodu jsem nezamhouřila oko, nemohla jsem sedět a bezradně chodila po pokoji s miminem v náručí, které jsem pomalu ani nevěděla jak držet (s panenkama jsem si nikdy nehrála), sestry mi prakticky nepomohly, řekly, že bohužel některá miminka prostě brečí a brečí hodně. Já na to absolutně nebyla připravená, moje představa spokojeného spinkajícího miminka, co má plné bříško mého mléka, byla pryč.

Za tři dny jsme jeli domů, první, co jsem udělala, bylo, že jsem malého dala do rukou manželovi a šla si lehnout. Úplně v klidu jsem usnula, i když jsem slyšela, jak v obýváku ten náš vysněný miláček řve. První 2-3 týdny malý prakticky prořval a já s ním. Buď řval hlady, protože mlíko mi prostě neteklo, nebo řval a kroutil se v křeči kvůli bříšku. Žádné kapičky ani jiné zázraky nepomáhaly a to jsem vykoupila snad celou lékárnu. Nakonec skončil plně na UM, protože prostě mlíko neteklo ani po homeopatikách, ani čajích, odsávání a neustálého přikládání… Nu což nakonec co, aspoň ho může nakrmit někdo jiný než jen já, ale pocit selhání z toho, že nekojím byl šílený, ani nevím, kolik jsem toho prořvala, ale pár krabic kapesníků to bylo.

Šestinedělí je za námi a já stojím nahá před zrcadlem, prsa mám jak dvě hadérky, a to jsem prakticky nekojila, břicho vytahané a na bokách fialové praskliny, uvědomuji si, že už nikdy nic nebude jako dřív a jak jsem byla celou dobu naivní a vše si v hlavě představovala skvělé, báječné a naplňující. Nakonec mateřství je celkem depresivní období života ženy než nejkrásnější období. Jak se říká, čas ukáže… Až mu bude 15 a pošle mě do… tak samozřejmě prohlásím jako většina, že když byl malej, byla to taková pohoda.

Všem díky za přečtení.

Váš příspěvek

Odesílám...
3720
14.4.20 07:28

Porod a mateřství člověk nekdy vysní a ono je to uplně jiné. Je fajn, ze jste si to přiznala a nelzete sama sobě nebo okolí. Jinak jsem si 100% jistá, že se to zlepší. Svoje děti miluju od miminka byly hodné obě dvě. Jedly, spaly, vozidly se v kočárku, ale nejlepší je to s nimi prostě od dvou let. Mám teď 2 roky a 5 let a prožíváme nejhezčí období.

  • Nahlásit
  • Zmínit
23
14.4.20 10:06

Chápu

Ahoj, naprosto chápu a rozumím. Měla jsem to podobně a ještě navíc moje první těhotenství bylo neplánované a ve dvaceti. Nicméně, opravdu se to zlepší. Naše děti jsou už dospělé a pohledem zpět, mateřství je ten nejnáročnější projekt, který lze rozjet, ale hodně se na něm vyroste :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1062
14.4.20 11:04

Dala jsem srdíčko a cením si upřímnosti. Cítila jsem to podobně. Jen se o tom málo mluví a píše, lépe vypadá vše zalité sluncem!

Příspěvek upraven 14.04.20 v 11:20

  • Nahlásit
  • Zmínit
1595
14.4.20 11:11

Moje první šestinedělí bylo takové malé peklo, takže chápu, že ty pocity nejsou asi úplně nejrůžovější. I díky svým porodům s despektem sleduji seriály, kde hrdinka sice křičí, ale pak z ní vypadne krásný tříměsíční kojenec s vlasovým porostem, ihned ho přiloží k prsu, začne kojit a nástřih, hemeroidy natož záněty v prsu vůbec neřeší :). Nicméně kdyby to bylo tak šílené, tak si nepořizuji další děti a o tom, že máme doma tři, svědčí, že to zas takové peklo v reálu není. Ano, trvalo mi dost dlouho přijmout fakt, že můj život už je jiný, než býval, a že už se zpátky nevrátí. Dokonce jsem už opustila i naivní úvahy, že až děti předám do předškolních zařízení a nastoupím do práce, budu žít jako předtím. Nebudu. Protože ony budou existovat pořád, budou nemocné, budu je vyzvedávat, budu jim chystat jídlo, prát oblečení a vodit je na kontroly. Jen k tomu ještě navíc budu mít třídní schůzky a jiné radosti :mrgreen:. Život s dětmi je jiný, ale není horší. Dívali jsme se zrovna včera s manželem na seriál, kde matka říká svému synovi, že všechny ty starosti, strach o děti, zlobení se s nimi, děti vynahrazují a vrací tím, že mají rády. I když to zní banálně, ono to není málo. A přesně jak píšeš, až přijde puberta a dozvím se, že jsem trapná a že by byly nejradši, kdyby mne neměly, budu ještě s láskou vzpomínat na šestinedělí, kdy jen ležely, čuměly, přijímaly potravu a vyměšovaly :).

  • Nahlásit
  • Zmínit
744
14.4.20 11:33

Me ceka uz treti 6n a tak uz vim, ze to neni tak vse vzdy ruzove jako ve filmech a o trajdani s kocarkem venku se spicim uzlikem lasky a krasy. Nicmene…u prvniho jsem na tom byla stejne a opravdu bacha na poporodni psychozu. Hormony si s nami delaji, co chteji, :roll: chapu te a nesoudim. Naopak jsem. radai za sdileni takove zkusenosti.

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
14.4.20 12:10

Už jen kvůli takovymhle zraneni a celkově průběhu porodu jsem si nechala udělat CS a druhý den jsem fungovala lépe jak maminky co rodily přirozeně. Nekojila jsem nemela jsem mléko zkousela jsem d
To cca 2 měsíce a pak uměle. Selhala jsem jako matka? Ani náhodou. To že někdo koji neznamena že je dobrá matka ;-)

  • Nahlásit
14211
14.4.20 14:47

Hezký pravdivý deníček, a hlavně hodnotím tvou upřímnost :palec: :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1535
14.4.20 17:18

Hodně se s tím ztotožňuji :-D sice jsem po prvním porodu neměla až takové poranění, ale taky jsem si myslela jak se s malou vyspime, jak budu kojit, jak bude hodné miminko :-D to co přišlo v šestinedělí a později bylo hotové peklo, nikdy jsem nevěděla, že miminka dokáží až tak řvát a ječet. Až teď zpětně vím, že dcerka měla nějakou alergii, v té době jsem to ale nedokázala rozeznat, myslela jsem, že to mají takhle všechny mimina. Ona od narození asi do pátého měsíce měla strašný zácpy, museli jsme přijít k rektální rource a taky jsem vykoupila skoro celou lékárnu :-D jen abych našla něco, co by ji pomohlo. No nepomohlo vůbec nic, jen čas. Od čtvrtého měsíce byla plně na UM a nepomohlo ani to. Trpěla i hrozně na reflux. Ty prořvaný večery už bych nechtěla nikdy zpět. Když přešlo těch pět měsíců, že už ji dozrálo trávicí ústrojí, tak začala zas strašně ječet. Ječela každej den, průběžně celej den az do té doby než začala pořádně chodit. Opravdu nevím, co bylo horší jestli od 0 do 5 měsíce nebo od 5 cca do 14 měsíce. Nespavec je to od malička, teď je ji 20 měsíců a pořád se v noci budí, někdy i každou půl hodinu, ale aspoň už tolik neječí, avšak náročná je pořád, pořád potřebuje nějakou akci, nějakou zábavu. Musí se s ní dvakrát denně chodit ven, i kdyby trakaře padaly a bylo minus 10. No a teď přejdu k tomu hlavnímu, co jsem vlastně chtěla napsat. Ve čtvrtém měsíci se mi podařilo znovu otěhotnět, takže k tomu všemu mám ještě skoro 9 měsíčního syna, byl to akutní porod císařem. Kdybych měla volit mezi císařem a přirozeným porodem, volila bych okamžitě přirozený porod. Když jsem zjistila těhotenství, musela jsem to hodně dlouho rozdýchávat. Představa, že mě to samé všechno čeká ještě jednou, no to bylo něco a že k tomu budu mít doma roční batole, no myslela jsem, že skončím na antidepresivech. Neskončila :-D syn je pravěj opak dcery. Konečně jsem poznala i to, že mateřství se dá i užívat a že opravdu existují i hodná miminka. Jsem moc ráda, že se to stalo, protože stejně jsme chtěli dvě děti, i když po prvním porodu jsem tu myšlenku odmítala a stejně se nějak tak omylem stalo. Teď už vím, že to nebyla moje chyba, myslím to, že dcerka měla problémy s bříškem, že měla reflux, teď už vím, že jsem nebyla neschopná matka, která nedokáže kojit, protože u syna s tím problém není a kojim do teď. Teď už vím, že to prostě všechno bylo tím, že každé miminko je jiné a některa miminka trpí na bříško a reflux a na různé bolesti a některé ne. Jen jediná věc mě mrzí, že jsem nenechala vyšetřit dceru na alergii na mléko, protože vím, že musela strašně trpět a já jsem to tenkrát nevěděla. Do třetího dítěte už nepůjdu, dvě mi bohatě stačí :-D a syna mám nějak tak za odměnu :-)

  • Nahlásit
  • Zmínit
176
14.4.20 17:36

Za mě je 6 nedělí prostě hnus :mrgreen: takovou hormonální bouři, jsem ani v pubertě nezažila :lol: mám taky uřvance, akorát nám se kojení povedlo, naopak se ho vůbec nemůžu zbavit a to už má drahoušek 18. měsíců. Věř mi, že to je taky na kulku do hlavy :roll: hodně věcí se už ale začalo zlepšovat, už některý věci chápe, takže domluva je snažší a strašně moc nám pomohl režim. Fakt to musí člověk kousnout a všechno opakovat. Ve stejné časy krmit, koupat, chodit ven… mimčo je pak klidnější. Opakuj si, že je to jen dočasně, nebude to takhle 18 let :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
420
14.4.20 19:12

Ženský já vám strašně moc děkuji :hug: upřímně jsem nečekala tolik pochopení a moc si toho vážím. Malý má teď 9 týdnů pryč a je to lepší, opravdu je to čím dál lepší, hlavně už týden se umí úmyslně smát a dělá u toho i takový srandovní hýkavý zvuk :mrgreen: takže je to prostě lepší, samozřejmě má dny kdy pláče atd ale pak jsou dny kdy je úplně v pohodě. Jen na porod jsem bohužel nezapomněla a popravdě nikdy nezapomenu :nevim: všechny ženský tvrdili jak je bolelo buď břicho nebo záda. Mě nebolelo ani jedno z toho, ale šíleně ten čípek a uvnitř neumím to popsat, pochvy, dělohy, konečníku :nevim: prostě tam ty rodidla, nejhorší bylo finále, tak jak mi každý říkal že tlačení už je úleva tak na konci vlastně přišla totální zrada kdy jsem přestala mít kontrakce a dali mi cévku do močové trubice že malého budou tahat kleštěma, nakonec jsem ho ze sebe vytlačila sama bez pomoci kontrakci a možná proto jsem se tak poškubala :nevim: těžko říct, každopádně tělo si dělalo co chtělo a absolutně nespolupracovalo. Na kontrole po šestinedělí jsem řekla, že jestli druhý tak CS ikdybych si to měla zaplatit, ale rodit už nikdy nebudu ani omylem. :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
754
14.4.20 21:39

Díky za takový deníček. Já sice žádné vysněné představy neměla, ale přesto to bylo šílené. Hormony se mnou mlátily ode zdi ke zdi, člověku se bortila jedna naděje po druhé.
Do toho ten šílený kolotoč, kdy člověk dělal furt dokola to samé, nevyspání, vyčerpání…
Hrůza hrůz. V životě mi nebylo hůř než během šestinedělí, a to jsem neměla ani zdaleka takové poranění jako vy.
Není to sranda, ale ono se to postupně zlepšuje. To světlo na konci tunelu, se ukázalo nebýt vlakem :D

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
16.4.20 20:09

Jak to mám já...

Zdravím,
právě jsem se sem přihlásila naprosto zoufalá z toho, jak se mnou v šestinedělí mlátí hormony. Za týden končí a to má být líp? Mimčo je relativně klidné, ale spát 4 hodiny v noci to pro mne není… Navíc mě rozčiluje, jak je každý chytrý… copak už si nepamatují své začátky? Jsem po akutním císaři. Takže první týden mazec a už porodnici malému sestry říkaly naše hysterka - řval a řval a nikdo mě neřekl, jak na něj. Ještě mi vynadaly, že mi nejde kojit. Až doma jsem se rozkojila. Pokud se mnou byl doma chlap, bylo to fajn. Teď se vrací večer a mně tady z té samoty a někdy řevu hrabe…
Napsala jsi to krásně! Všude se píše o těhotenství, ale co potom už se neřeší. Teorie jsou hezké, ale…
Už se občas usměje, tak pak zapomenu tu probdělou noc. Ovšem večer to na mě zase padne a slzičky ani nevím proč… chjo…
Proto velký obdiv za veřejné sdílení :palec:

  • Nahlásit
15
16.4.20 23:10

4. trimestr

Hezky napsáno, i když situace tak veselá není ;) Já měla těhotenství i porod hezký, ale razim teorii, že po porodu nastává 4. trimestr. Prostě ještě další 3 měsíce trvá, než se nová situace „zajede“… Náš syn má 2 roky, je zlatej, zdravej, veselej, spí celou noc od 9 měsíců… Stejně mě ještě někdy napadne „tak, kdy už to bude jako dřív“ :lol: Drž se :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
18.4.20 22:33

Ahoj, nejsi v tom sama :-)
Posílám odkaz na porod mojí kolegyně:
https://porodnitrauma.cz/…ni-ceho-bat/

  • Nahlásit
  • Zmínit
420
19.4.20 15:18

@Prosteja144 tak myslím že bych si s kolegyní rozumněla :D vnímám to úplně stejně a je fakt že každý ráno na wc prakticky rodím znova no :roll: já si taky přeji druhé dítě, ale říkám, jedině CS ikdybych si ho měla sama zaplatit.

  • Nahlásit
  • Zmínit
19.4.20 21:17

Jo, já ti naprosto rozumím. Já měla porod taky extrémní a dlouhý. Takže u druhého dítěte uvažuji o CS. Protože jako toto fakt už ne.

  • Nahlásit
  • Zmínit
19.4.20 21:18

Vlastně jsem osobně přesvědčena, že takto ty porody vnímá velké procento žen. Ale není to tak populární se tím chlubit. To jsou samé kurzy hypnoporodů a podobých nesmyslů, jak si má člověk porod užít, ale ta realita je úplně někde jinde. :roll:

  • Nahlásit
  • Zmínit
957
26.4.20 13:51

Super deníček. Podobné to bylo u nás. Kromě toho poranění, to bylo v pohodě. Za to malého rozdychavali. Každopádně kvůli 6 nedělí odmítám mít druhé miminko :lol: a to už má malý skoro 7 měsíců. Ale je to lepší a lepší. Už je naší součástí, bez něho už bychom to nebyli my :mrgreen:

  • Nahlásit
  • Zmínit