Mateřství
- Rodičovství
- Vesničanka1
- 14.04.20 načítám...
Můj deníček bude smršť naivity okolo údělu ženy na planetě.
Asi to většina z vás zná. Odbudou vám nějaké ty roky, vdáte se, zajistíte bydlení, máte slušnou práci, je fuk, kolik vám je, zda 20 nebo 30 či 40. Prostě na každého to přijde v jinou dobu, na někoho nikdy a někdo se do toho dá asi ze zvědavosti… Řeč je o mateřství. Tento deníček bude čistě o mých pocitech, možná se v tom někdo uvidí, možná mě někdo nepochopí, dokonce zavrhne…
Dlouho, předlouho jsme chtěli s manželem mít miminko. Těšila jsem se, ale bála jsem se. Jakmile mi vyšel pozitivní test, měla jsem radost, ale zároveň jsem se na to moc neupínala, protože málokdy mi něco v životě vyšlo na poprvé, ovšem těhotenství ano.
Začalo dle okolí pro mě to nejkrásnější období v životě ženy. První měsíce pohoda jazz, žádný nevolnosti, žádné problémy. Ovšem poslední dva měsíce jsem těhotenství k smrti nenáviděla, pupek rostl jak o závod, bolely mě záda a celá pánevní oblast, spaní byla morda, člověk byl unavený jako pes, ale zabrat nemohl protože bolely kyčle nebo to malé stvoření ve vás v noci dělalo zrovna největší brajgl. Břicho mi od 7. měsíce tvrdlo s každým krokem. Pálení žáhy byl taky jeden velký masakr, a to jsem nejedla nic, co by jícen a zažívání jakkoliv dráždilo. Zkrátka zjednodušeně, těhotenství bylo ke konci peklo a začala jsem to nenávidět.
Přišel den D. Zhruba dva týdny před porodem jsem dokola četla jak smyslu zbavená, co znamená sebemenší píchnutí u řiti a zda už nerodím, jaká naivka 
V den porodu jsem ráno vstala, vynadala svému obrovskému břichu, jak už mě rozčiluje, a jela do poradny na kontrolu, vše bylo ok, nález byl: čípek měkký, zhruba centimetr velký otevřená na dva prsty, rozloučila jsem se s dr. a jela dom. Asi dvě hodiny po prohlídce mi začalo být divně, fajn, dám si vanu (v té jsem se rochnila jako vepř poslední měsíc), při pobytu ve vaně se mi v těle rozjelo něco, co už nešlo vrátit. Pocit jsem měla zvláštní, plná očekávání, panebože ono to asi už bude ono, jsem vylezla z vany a šla si lehnout na bok do postele. Neměla jsem žádné bolesti, spíš nepříjemné pocity všude dole.
Zanedlouho dojel domů manžel a při pohledu na mě řekl „Panebože… ty rodíš, jedem!“ Cestu v autě jsem probrečela, čistě a jednoduše strachy. Strachy z porodu! Dojeli jsme do porodnice a já už funěla a cítila uvnitř divné svalové křeče, otevřená těsně na tři prsty! Cože? To už mám takový bolesti a teprv na tři prsty? To nedám… Chtěla jsem všechno proti bolesti, nakonec mi nedali nic, začal fofr, kontrakce po minutě, někdy po dvou, řvala jsem, jako by mě uvnitř párali. Cítila jsem, jak se tam všechno natahuje, křečovatí a bolelo to jako blázen. Kdysi mi někdo řekl, že bolest zubů je horší jak porod, teď se tomu směju, za sebe musím říct, že nic horšího jsem v životě nezažila.
Porod celkově od prvního nepříjemného pocitu doma trval 3,5 hodiny. Až bylo po všem, říkala mi PA, že bohužel jsem sice porod měla rychlý, ovšem moje tělo prakticky nemělo čas zvyknout si na bolest postupně a u mě to naskočilo vše na max. Malý se dral ven hlava nehlava, poporodní poranění klasika, šitá až k zadku, rozervala jsem se hezky sama a praskliny jsem měla přes močovou trubici až ke klitorisu. Málem bych zapomněla, že celou dobu byl u mě manžel, mimochodem toho jsem úplně vytěsnila, ale jsem ráda, že tam byl, viděl našeho syna jako první, jak se poprvé nadechl a začal křičet. Já odmítla otevřít oči.
Prvně jsem si velmi přála bonding, ovšem jak jsem našeho malého vytlačila, nechtěla jsem ho ani vidět. Takže si ho vzali sestry vedle nás na stůl, utřely, změřily a zvážili ho a popsali. Po nějaké době mi jej dali na holé břicho. Dívala jsem se na něj a nevěřila vlastním očím že „tohle“ bylo ve mně. Moje představa o porodu, jaká to bude naplňující událost, jak si k tomu pustím hudbu a manžel mi bude olejíčkem masírovat záda, mi později připadala dost k smíchu. Najednou jsem se začala cítit dokonale, zvládla jsem to, dokázala jsem porodit dítě, byla jsem na sebe hrdá. Moji dokonalost ale střídala beznaděj a pláč. Kojení mi nešlo a taky jsem ho po třech týdnech vzdala.
Ihned po porodu jsem s malým skončila na pokoji sama, řval a řval celou noc a nepřestal ani ráno. Po porodu jsem nezamhouřila oko, nemohla jsem sedět a bezradně chodila po pokoji s miminem v náručí, které jsem pomalu ani nevěděla jak držet (s panenkama jsem si nikdy nehrála), sestry mi prakticky nepomohly, řekly, že bohužel některá miminka prostě brečí a brečí hodně. Já na to absolutně nebyla připravená, moje představa spokojeného spinkajícího miminka, co má plné bříško mého mléka, byla pryč.
Za tři dny jsme jeli domů, první, co jsem udělala, bylo, že jsem malého dala do rukou manželovi a šla si lehnout. Úplně v klidu jsem usnula, i když jsem slyšela, jak v obýváku ten náš vysněný miláček řve. První 2-3 týdny malý prakticky prořval a já s ním. Buď řval hlady, protože mlíko mi prostě neteklo, nebo řval a kroutil se v křeči kvůli bříšku. Žádné kapičky ani jiné zázraky nepomáhaly a to jsem vykoupila snad celou lékárnu. Nakonec skončil plně na UM, protože prostě mlíko neteklo ani po homeopatikách, ani čajích, odsávání a neustálého přikládání… Nu což nakonec co, aspoň ho může nakrmit někdo jiný než jen já, ale pocit selhání z toho, že nekojím byl šílený, ani nevím, kolik jsem toho prořvala, ale pár krabic kapesníků to bylo.
Šestinedělí je za námi a já stojím nahá před zrcadlem, prsa mám jak dvě hadérky, a to jsem prakticky nekojila, břicho vytahané a na bokách fialové praskliny, uvědomuji si, že už nikdy nic nebude jako dřív a jak jsem byla celou dobu naivní a vše si v hlavě představovala skvělé, báječné a naplňující. Nakonec mateřství je celkem depresivní období života ženy než nejkrásnější období. Jak se říká, čas ukáže… Až mu bude 15 a pošle mě do… tak samozřejmě prohlásím jako většina, že když byl malej, byla to taková pohoda.
Všem díky za přečtení.
Přečtěte si také
Dcera se z přijímaček úplně složila. Teď navíc budeme čekat měsíc na výsledky
- Anonymní
- 15.04.26
- 55
Přijímačky na střední školu má moje patnáctiletá dcera Lucie a desetitisíce dalších deváťáků za sebou. Přiznám se, že jsem to nikdy tolik neprožívala, dokud se to netýkalo mého vlastního dítěte. A...
Syn chtěl hrát fotbal. Děti se mu smály, že je tlustý, a už tam chodit nechce
- Anonymní
- 15.04.26
- 69
Když jsme se přestěhovali do menšího města, můj osmiletý syn David si moc přál hrát fotbal. Říkala jsem si, že to bude dobrý nápad. Seznámí se s místními dětmi, zapadne do kolektivu a konečně si tu...
Chtěla jsem dítě bez chlapa. Teď lituju, že jsem na dceru sama a nic nestíhám
- Anonymní
- 15.04.26
- 86
Mám za sebou pár nevydařených vztahů, které mě ujistily, že je mi nejlépe samotné. Jenže když jsem chtěla dítě, chlapa jsem k tomu zkrátka potřebovala. Vím, že to teď bude znít cynicky. Našla jsem...
Děti se odstěhovaly do zahraničí a my si s manželem připadáme hrozně opuštění
- Anonymní
- 15.04.26
- 58
Pociťujete někdy taky tu zvláštní nostalgii? Kolikrát jsem si říkala, když byly děti malé, ať už vyrostou, a máme s manželem konečně čas pro sebe. A ony vyrostly tak strašně rychle. Dcera i syn se...
Vzala jsem si o dost mladšího muže. Před lety mě miloval, teď se za mě stydí
- Anonymní
- 15.04.26
- 94
Bylo mi čtyřicet let, když jsem potkala Petra, který byl v té době jen o něco málo starší než moje dcera. Potkali jsme se na jedné oslavě narozenin a skvěle si rozuměli. Brala jsem to jako...
Doufala jsem, že najdu lásku na seznamce. Nevěřili byste, co je tam za individua
- Anonymní
- 14.04.26
- 4913
Na muže mám prostě smůlu. Ve dvaceti jsem se vdávala, mám dvě děti, které už si žijí vlastní život. S jejich otcem jsme se po čase rozvedli. Mám za sebou ještě jedno manželství, které také...
„Nemáme ani korunu,“ brečí kamarádka, ale hračky kupuje po kvantech
- Anonymní
- 14.04.26
- 2085
Tenhle fenomén mě fascinuje a zároveň neskutečně vytáčí. Znáte to taky? Otevřete Messenger a tam na vás svítí pět odkazů na „totální výprodej“ v hračkářství, doprovázených textem: „Hele, to musíš...
Manžel si přál syna, porodila jsem tři dcery. On chce další, já už nemám sílu
- Anonymní
- 14.04.26
- 2703
Potřebuji se svěřit s něčím, co mě opravdu hodně trápí. A vlastně o tom ani nemůžu s nikým mluvit, protože se za svého muže i za sebe stydím. Můj manžel Pepa si vždycky přál syna. Řekla bych, až...
Najít práci jako samoživitelka na zkrácený úvazek je dnes prakticky nemožné
- Anonymní
- 14.04.26
- 1434
Mám sedmiletou dceru, která chodí do první třídy. Jsem s ní sama, tatínek není ani v rodném listě. Mám tedy ještě obrovské štěstí, že žijeme s rodiči v rodinném domě. Sama bych to nezvládla vůbec....
„Maminko, ty záříš!“ – 1. část
- PenelopaW
- 14.04.26
- 761
Když mi primářka onkologie zkraje ledna 2025 plánovala léčbu, žila jsem v bludu, že všechno končí operací a ozařování je taková trapná formalita. No, není :). Chvíli to ale trvalo, než mě vyvedli z...
. Nicméně kdyby to bylo tak šílené, tak si nepořizuji další děti a o tom, že máme doma tři, svědčí, že to zas takové peklo v reálu není. Ano, trvalo mi dost dlouho přijmout fakt, že můj život už je jiný, než býval, a že už se zpátky nevrátí. Dokonce jsem už opustila i naivní úvahy, že až děti předám do předškolních zařízení a nastoupím do práce, budu žít jako předtím. Nebudu. Protože ony budou existovat pořád, budou nemocné, budu je vyzvedávat, budu jim chystat jídlo, prát oblečení a vodit je na kontroly. Jen k tomu ještě navíc budu mít třídní schůzky a jiné radosti 
. Život s dětmi je jiný, ale není horší. Dívali jsme se zrovna včera s manželem na seriál, kde matka říká svému synovi, že všechny ty starosti, strach o děti, zlobení se s nimi, děti vynahrazují a vrací tím, že mají rády. I když to zní banálně, ono to není málo. A přesně jak píšeš, až přijde puberta a dozvím se, že jsem trapná a že by byly nejradši, kdyby mne neměly, budu ještě s láskou vzpomínat na šestinedělí, kdy jen ležely, čuměly, přijímaly potravu a vyměšovaly 
chapu te a nesoudim. Naopak jsem. radai za sdileni takove zkusenosti.
mám taky uřvance, akorát nám se kojení povedlo, naopak se ho vůbec nemůžu zbavit a to už má drahoušek 18. měsíců. Věř mi, že to je taky na kulku do hlavy 
