Matyášek mamánek

Když jsem přišla na gynekologii, doktor se mě zeptal, co mě trápí a já spustila, že mám 14 dní zpoždění a nevím, jestli nejsem těhotná. Doktor mě prohlédl a zeptal se mě, jestli bych chtěla být těhotná? Já na to, že by mi to bylo jedno. Udělal ultrazvuk a sdělil mi tu novinu: „jste těhotná, budete si chtít miminko nechat?“ Do očí se mi vlily slzy štěstí: „ano, necháme si ho“, odpověděla jsem. Hned jsem šla novinu oznámit mamce do práce, po cestě jsem přemýšlela, co na to bude říkat můj přítel, protože on chtěl dítě až dostuduji a budeme na tom finančně lépe, nechtěl být ten rodič, co malému nebude moci nic koupit.

Když jsem přišla za mamkou, tak se divila, co tam dělám a já se zase štěstím rozplakala a oznámila jí, že bude babičkou. Já jsem ti to říkala, že budeš těhotná, odpověděla, a taky byla moc ráda. Chvíli jsme si vykládaly, a já jsem potom letěla na autobus domů, tedy spíš do práce za přítelem. Když jsem se zjevila ve dveřích, ptal se mě, co tam dělám, jak to, že nejsem na praxi, vždyť mě tam vezl? Byla jsem u doktora, a víc jsem mu neřekla, čekala jsem, až odejde šéf. Jak odešel, oznámila jsem příteli, že bude tatínkem, usmál se a řekl: „noo, to určitě“, myslel si, že si z něj dělám srandu. „Fakt“, odpověděla jsem mu a opět se rozplakala, přítel mě objal a zeptal se, proč brečím? Tentokrát to bylo z obavy, že dítě nebude chtít. Odpověděla jsem mu, že určitě miminko nechce, ale já ano. Ty si trdlo, proč bych ho neměl chtít? Tak to nakonec vše dobře dopadlo.

Poté jsem chodívala do poradny. Jednoho dne mě doktor poslal na Prediko do Zlína kvůli screening testům (na vyšetření vrozených vad), já jsem tam samozřejmě neměla v plánu jít, ale nakonec jsem předposlední den možného vyšetření zavolala do nemocnice ve Zlíně a paní mě objednala hned na druhý den, že je to poslední termín, kdy mi vyšetření mohou udělat. Měl mě tam vézt přítel, který mi v poslední chvíli zavolal, že nemůže odejít z práce kvůli jakési kontrole, tak že mě tam zaveze šéf. Byla jsem objednaná 15. června na 11:00 hodin, chodila jsem po chodbách jako Bludný Holanďan a hledala ty správné dveře, to jsou určitě ony, sedla jsem si a čekala.

Za chvíli vyšla starší sestřička a já se jí zeptala, jestli jsem tady správně, „ano, jste, dejte mi těhotenský průkaz a tady vyplňte souhlas k vyšetření“, a odešla. Začala jsem vyplňovat souhlas a opět se otevřely dveře, „ale vy tu nejste objednaná!“, vykulila jsem oči a za chvíli odpověděla: „včera jsem sem volala a paní mě objednala na 11:00, tak nevím, kde mám tedy být?“, odešla zpět na sesternu a ptala se paní doktorky, jestli o mě ví, „ano, včera sem volala“. Uff, jsem tady správně. Sestra mi odebrala krev a já jsem šla za paní doktorkou na ultrazvuk, a podle něj mi řekla, že má miminko větší záhlaví a že může být nemocné se srdcem, nebo dokonce postižené, v očích jsem zadržovala slzy. No, uvidíme ještě podle krve, výsledky budou za 2 hodiny, tak vám zavoláme, jestli je to v pořádku, nebo byste se tu musela hned stavit a odebrali bychom vám plodovou vodu.

Venku jsem hned volala příteli a plakala mu do telefonu, po chvíli jsem se trochu uklidnila a řekla mu, co se děje, „a co teď jako?“ zeptal se přítel, „no, promluvíme si o tom doma“, zavěsila jsem, sedla jsem do auta a přítelův šéf se mě zeptal, jak to dopadlo, já jsem se opět rozplakala. „Takže se raději nemám ptát, že?“ A nastartoval. Kolem 14:00 hodin mi volalo cizí číslo, bylo mi jasné, že je to z nemocnice: "tak výsledky krve dopadly dobře, objednáme vás na další vyšetření 20. červenec, třeba se to do té doby zlepší. Nervózně jsem každý den přemýšlela nad tím, jak to vše dopadne, brouzdala jsem na internetu a hledala články o větším zahlaví a pořád plakala, že v životě nemůžu mít nikdy štěstí.

Pak mi domů dorazil papír z nemocnice s výsledky, kde bylo napsané předpokládané riziko pro trizomii 21, hned jsem sedla k počítači a hledala co to je: Downův syndrom, málem jsem se zhroutila, šíjové projasnění bylo taky velké, 2,70 mm. Na další kontrolu mě už vezl přítel, těšili jsem se, že se konečně dozvíme, jakého pohlaví ten náš drobeček je, já si pořád myslela, že to bude holka, protože se mi zdálo jen o holkách a na obličeji mi vyrazily pupinky, které jsem v životě něměla, a jak každý ví, říká se, že holka bere matce na kráse Když jsme seděli v čekárně, tak si přítel dělal srandu: „jestli to nebude mít varlátka, tak jdeš domů pěšky“ 

Na ultrazvuku se nás paní doktorka zeptala, co si myslíme, že to bude a já s úsměvem vykřikla: holka, „ne, je to chlapeček“, podívala jsem se na přítele a řekla: „tak alespoň nejdu domů pěšky“, přítel byl hrozně šťastný, chtěl kluka. Vše už bylo v pořádku a my jsme mohli spokojeně odjet domů. No, já byla trochu zklamaná, přála jsem si holku, ale byla jsem ráda, že je mimi hlavně zdravé. Hned jsme volali babičkám, které si mysleli, že si z nich děláme srandu, že je to kluk, protože tchyně má už jednoho vnuka a má matka má dva vnuky, takže se zase vnučky nedočkaly.

Poslední vyšetření bylo 10. srpna, všechno bylo v pořádku. Termín porodu podle poslední menstruace byl 17. 12. 2011 a podle ultrazvuku 19. 12. 2011, takový dáreček pod stromeček. Těhotenství probíhalo v pořádku, ani žádné nevolnosti jsem neměla, byla jsem aktivní, pořád jsem chtěla někam chodit, uklízela jsem, i když mi pořád někdo nabízel nějakou pomoc, odmítala jsem, venčila psa atd. Přítel byl ze mě na nervy, prý jestli jsem normální Měla jsem předtuchy, že porodím předčasně, ale mýlila jsem se, přišlo datum porodu a nic se nedělo.

23. 12. jsem šla do poradny na kontrolu, přijela jsem později, až v 9:00, jindy jsem tam byla už dřív, v 7:00, abych dlouho nečekala. Když mi sestra otevřela, tak mi říká: „já si myslela, že už jste v porodnici“ Ne, nechce se mu na svět, odpověděla jsem. Když mě doktor zkontroloval, měla jsem hrdlo otevřené na 2 cm, „tento víkend to už musí přijít, zkuste se naložit do teplé vody a třeba běhat do schodů“, no jo, jenže miminko už je proti schodům odolné, protože máme doma 65 schodů, po kterých jsem chodila třeba 3× denně , „a když se nic nebude dít, tak 26. 12 nastoupíte do nemocnice v 7 ráno“.

Přítel měl pořád telefonáty: „tak co, už se bude zapíjet nebo co? Už rodíte?“, „ne, pořád se nic neděje“. Už byl z hovorů na nervy. 26. 12. přišel Štěpán a ráno jsme vyrazili do nemocnice na vyvolávání. Dali mi košili, ať se převleču, že zatím vypíšou papíry a sestra odešla, asi za 3 minuty za mnou přišla: „počkejte, je Štěpána, chcete to dnes? Pan doktor asi zapomněl, že je svátek“, ne nezapomněl, sám říkal, že to bude na Štěpána, a když už jsem tady, tak to chci mít za sebou. Tak vám zatím natočíme ktg a jak skončí vizita, půjdete na vyšetření za panem doktorem. Ktg bylo v pořádku a já jsem šla za panem doktorem, který mě prohlédl, vše bylo v pořádku, hrdlo bylo na 1 cm.

„Opravdu tu chcete zůstat, mohla jste se ještě doma dívat na pohádky a přijít zítra, mně je to jedno, my vám to dnes můžeme vyvolat, ale třeba začnete rodit večer a mi tu můžeme mít nějaký komplikovaný porod a nebudeme mít na vás čas?“ V ten moment jsem si to rozmyslela a jela raději domů. 27. 12. opět v 7:00 ráno nástup do nemocnice, udělali mi ultrazvuk, zda je vše v pořádku, a oznámili mi předběžnou váhu malého, která byla 4500 g, v ten moment jsem se zhrozila, že takové velké dítě nemůžu nikdy porodit. Doktorka mě prohlédla a říká: „vám určitě ten prášek zabere hned a miminko půjde pěkně ven, protože jste vysoká, asi vás pošlu rovnou na sál“. Byla jsem ráda, že už to budu mít za sebou, ale z ničeho nic do papírů napsala vyvolání až na druhý den, takže jsem si tam 1 den poležela zbytečně.

28. 12. v 7 ráno mě převezli nahoru na předporodní pokoj, kde mi natočili ktg, a pak jsem čekala na pana primáře, aby mi zavedl tabletku. První tabletku mi zavedli o půl osmé ráno, měla sem slabé bolesti v břiše, další tabletu po desáté hodině, ale nic se nedělo. Asi kolem 20:00 hodin se dostavily větší křeče, ale dalo se to vydržet, celý večer mě a miminko přišla každou hodinu zkontrolovat sestra. Když přišla kolem půl čtvrté ráno, bolesti byly už větší, tak mě vzala na vyšetřovnu, kde mě zkontrolovala, ale byla jsem otevřená jenom na 4 cm. Šla jsem do sprchy, aby se bolesti trochu zmírnily, a pak do postele. Kolem 5:00 přišla sestra znovu, abych šla na vyšetřovnu na kontrolu a že mě vyprázdní, vše bylo při starém.

V 7:00 přišel pan primář, který mě zkontroloval a oznámil mi, že by to dnes mohlo být. Kolem deváté hodiny si mě zavolali na vyšetřovnu, už jsem byla otevřená na 6 cm, tak mi rovnou praskli plodovou vodu, a to byl můj konec, takovou bolest jsem nikdy nezažila, prsty na nohou se mi kroutily, nemohla jsem ležet, sedět, klečet, prostě nic. V 10:00 za mnou přišla sestra natočit ktg a že až bude mít paní doktorka čas, tak se na mě přijde podívat, měli totiž zrovna 2 porody, což mi moc nepomohlo, když jsem slyšela křičet ty maminky. Bylo 11:15 a pořád nikdo nešel, začala jsem být už dost nervózní, volala jsem příteli, ať za mnou přijede, že na mě všichni kašlou.

Kolem 11:45 hodin konečně přišla doktorka, ale na porod to stále nebylo, a že si už můžu třeba zavolat přítele. Ve 12:00 přijel přítel, bolesti se už nedaly snést, chtěla jsem brečet, ale nešlo to, porodní sestra mi přišla znovu natočit ktg, ale nešlo to, protože jsem se kroutila jako žížala. Začala jsem být zlá, křičela jsem, ať už jdeme rodit Tak mě kolem 13:00 vzali na porodní sál, ale chyběl ještě 1 cm, sestra mi řekla, ať bolesti 3× prodýchám a odešla, jenže bolesti byly neustálé, nepřestávaly, a já jsem místo dýchání pořád tlačila.

Když se mě přítel zeptal, jak by mi mohl pomoci, řekla jsem mu, ať jde zavolat sestru, že už chci rodit, ale nezavolal, protože to byly teprve 2 bolesti. Za chvíli přišla sestra zpět, zkontrolovala mě a řekla, ať jdu ještě do sprchy, kde byl nafukovací balon a židlička, ale nemohla jsem sedět ani na jednom, svíjela jsem se na zemi v bolestech, za chvíli přišla sestra i s paní doktorkou, ať vyjdu, že můžeme jít pomalu zkusit rodit, jenže jsem si nemohla ani stoupnout, tak mě museli zvednout.

Ani si už nepamatuji, kolikrát jsem musela tlačit, ale bylo to hodněkrát, než ten můj mamánek vylezl na svět. „Už vidím hlavičku, teď zatlačte hodně a dlouho a bude venku“, ale nic se nedělo, tak mi dali kapačku, něco na urychlení kontrakcí, 3× jsem zatlačila, a ten můj klučina vylezl. Dali mi ho na bříško, připadal mi úplně maličký, přitom měl 53 cm a 4150 g Byla jsem ráda, že už je to za mnou a říkala si, že do dalšího mimča už nepůjdu, ale teď už mám jiný názor Matyáška zná celá nemocnice, pořád si tam o něm někdo vykládá. Stát se rodičem je nádherné Ale první dny byly docela kritické, myslela jsem si, že to nezvládnu.