Mé dva porody I.

Chtěla bych se trochu vypsat z toho, co mě trápí po porodu mé druhé dcerky. Je to porovnání dvou porodů, první porod byl vaginální a druhý císařský řez. Protože bude deníček dlouhý, rozhodla jsem se ho rozdělit na dvě části. V této budu vyprávět o prvním porodu.

Už tři týdny jsem měla celkem velkou rýmu a pořád jsem kašlala, i když bylo léto. Říkala jsem si, že v tomhle stavu rodit nemůžu, že bych to neudýchala, jenže člověk míní a život mění. A tak 24.7.2011 (3 týdny před termínem) ve 3 hodiny ráno mi odešla hlenová zátka a hned mě začalo pobolívat v podbřišku. Ale bylo to dost nepravidelné, po 20, 15, 10 minutách.

Nepřikládala jsem tomu žádnou váhu, vždyť mi bylo řečeno, že zátka může odejít i 3 týdny před porodem. Bolesti skoro žádné, tak jsem šla zpět do postele za manželem. Ten chudák vylítl, jestli už jedem. Uklidnila jsem ho, že se nic neděje, ať spí dál. Už jsem neusnula, protože slabé bolístky pořád přicházely.

Ráno jsme vstávali asi v 9 hodin a pořád to bylo stejné. Tak jsme volala mamce, jak že teda ten porod začíná. Ptala se mě, jestli mi tvrdne bříško, to jsem nepozorovala. Tak jsme spolu domluvily a já se začala pozorovat. Světe, div se, ale bříško mi opravdu tvrdlo. Tak jsem volala zpět mamce, která mi řekla, ať si hlídám rozestupy mezi tvrdnutím.

S manželem jsme si dali snídani a přesunuli jsme se do obýváku. Byla jsem unavená, tak jsem na chvilku zavřela oči. V tom mě manžel budí, že prý jestli rodím, tak nemůžu spát. Asi si myslel, že bych to mohla zaspat. :)

K obědu jsem si dala jen půlku chleba s paštikou, nějak jsem neměla chuť něco jíst ani pít. Tělo už asi vědělo, co se děje, na rozdíl ode mě. :)

Bolesti jsem měla pořád velmi slabé a nepravidelné, tak mi mamka poradila, ať si dám teplou vanu - buď se to zastaví, nebo rozjede. Asi kolem 16. hodiny jsem si napustila vanu, vlezla si do ní a hověla jsem si. Najednou vše přestalo. Byla jsem ráda, protože jsme čekali holčičku a měli jsme vybrané jméno Kristýnka. Nechtěla jsem, aby slavila narozeniny i svátek ve stejný den.

Asi po 15 minutách jsme vypustila vanu, vstala jsem a začala se utírat. Najednou mě bříško začalo zase bolet a cítila jsem, jak mi po noze teče něco teplého.

Protože manžel nechtěl jít k porodu, byla jsem domluvená s mamkou. Volali jsme jí, že teda asi vážně rodíme. Dorazila hned k nám, nasedli jsme do auta i se sbalenou taškou a vyrazili směr porodnice. Tam jsme dorazili kolem 17. hodiny, se slovy: „Dobrý den, já ASI rodím“, takže vážně originální.

Dostala jsem věci na převlečení a porodní asistentka chtěla zkusit vložku na plodovou vodu, jenže jsem měla špatnou vložku (allways), na které by nebylo nic vidět. Dala mi jejich vložku, košíček na osobní věci (telefon, ručníky, mýdlo, pití, jelení lůj…) a odvedla mě na čekací pokoj. Tam jsem si vybrala postel a čekala, než mě přijde vyšetřit paní doktorka.

PA mě zatím dala na monitor. Tak jsem si tak ležela sama na pokoji a čekala, než někdo přijde. Asi po 30 minutách přišla PA podívat se na monitor a řekla mi, že mám kontrakce asi po 3 minutách, takže to vypadá, že se opravdu dočkáme naší princezničky.

Pak přišla paní doktorka a začala mě vyšetřovat. Jak do mě sáhla, tak ve mně něco luplo a vytekla další plodová voda. Řekla mi, že mám půlku porodu za sebou a jsem otevřená na 6 cm. To jsem jí teda nechtěla věřit. Všichni říkali, jak to otevírání bolí a já jsme žádnou velkou bolest nepociťovala. :)

Pak mi ještě udělali UTZ, aby se ujistili polohou a velikostí miminka. PA mě odvedla do přípravny, kde mi udělala klystýr, pak jsem dostala přidělenou sprchu se záchodem. Vyprázdnila jsem se, osprchovala, počkala až mě vyzvedne má PA, která mě pak odvedla na můj porodní box.

Tam už za mnou dorazila mamka a čekaly jsme. Pořád jsem chodila, PA mi řekla, že pohyb je lepší pro průběh porodu. Při dalším monitoru zjistili, že mám slabé kontrakce na samotný porod, to už jsem byla na 6 cm. Kristýnce začaly padat ozvy, tak jsme se domluvili, že porodu pomůžeme oxytocinem. Do té doby to byla procházka růžovým sadem.

Po oxytocinu jsem začala mít šílené bolesti, které jsem málem ani nerozdýchala. Jak jsem mohla, byla jsem ve prše na balonu, to mi pomáhalo nejvíc.

Bylo kolem půlnoci a naše zlatíčko ne a ne přijít na svět. Ozvy pořád špatné, tak jsme jeli dál v oxytocinu, já už byla na 8 cm a už se radovali, že brzy půjdeme na finále. Jenže to už jsem byla vyčerpaná, na posteli a s kyslíkovou maskou na nose. Museli jsme počkat, než Kristýnka dorotuje.

Kolem třetí hodiny ranní zavolali jediného doktora, který sloužil kvůli možnému použití kleští. Kristýnka se mi nedařila vytlačit, byla na pupeční šňůře jak na kšandách a pokaždé, když jsem zatlačila, tak se pak zase při pauze vrátila zpět. Museli mě nastřihnou a nakonec mi PA hupsla na břicho a tím mi pomohla.

Dcerka byla sice venku, ale byla úplně potichu. Viděla jsem, jak je mamka vyděšená. Kdyby mě nedržela, asi bych se zvedla a šla se podívat, proč nepláče a je potichu. Nakonec se přeci jen ozvala a začala plakat. Měla pořádnou modřinu na hlavičce a pochroumanou ručičku, protože jí měla u hlavičky omotanou pupeční šňůrou.

Sice jsem s PA byla domluvená, že mi Kristýnku hned po porodu dají na tělo, ale nebylo to možné. Po ošetření mi ji přinesli a přiložili, ale nezadařilo se. Nakonec mi ji pro zahřátí dali do inkubátoru a celé ty 2 hodiny jsem ji měla u sebe na porodním boxu, koukaly jsme na sebe přes sklo inkubátoru a usmívaly jsme se na sebe.

Byl to ten nejkrásnější pocit na světě mít ji u sebe. V porodnici jsme byly 10 dní, měly jsme novorozeneckou žloutenku, takže jsme svítily, ale měla jsem Kristýnku u sebe a bylo mi fajn. Nevypadala jsem jako, že jsem rodila a ani jsem se tak po pár dnech necítila.

Kristýnka, 25.7.2011, 3:07, 48 cm, 2860 g, apgar sóre 7-9-10

Přečtěte si také

Deník ticha: Odejít znamená přežít

Deník ticha: Odejít znamená přežít
  • Anonymní
  • 30.05.26
  • 1019

Sedím u okna a pozoruju, jak se za sklem pomalu snáší déšť. Kapky stékají v nepravidelných cestičkách, jedna se honí za druhou, až splynou. Připomíná mi to můj vlastní život posledních pěti let.

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Saroya
17629
24.1.15 08:02

Vždycky je mi smutno když ctu o tom, ze dítě nebylo s mamou, ale za sklem…

  • načítám...
  • Zmínit
quinny
16365
24.1.15 08:23

@Saroya preci aby se dite zahralo, u matky by zrejme zmrzlo :roll:

Me jeste dostava ta aplikace oxy na spatne ozvy a diveni se ze ani po nem nejsou lepsi :zed:

Jinak autorko tim jsem se malicko zacla bat druheho dilu, protozejestli dobre chapu tak tento svuj orvni porod beres jako v podstate ok :hug:

Příspěvek upraven 24.01.15 v 08:23

  • načítám...
  • Zmínit
85martulina
390
24.1.15 09:15

@Saroya @quinny Tak jako prvorodičku mě vůbec nenapadlo protestovat, hlavně, že byla dcerka v pořádku a alespoň jsem ji měla vedle sebe, i když v inkubátoru :)
Ten oxytocin byl spíš kvůli tomu, že mi začali slábnout kontrakce a porod byl prakticky už dost rozjetý na nějaký zastavování. Upřímně jsem byla i dost vyděšená, protože všechny maminky co tam byly, tak strašně moc křičely, takže to mi moc nepřidávalo… :nevim:

Příspěvek upraven 24.01.15 v 09:18

  • načítám...
  • Zmínit
Lada84
2451
24.1.15 09:30

@Saroya @quinny Holky, ja u sebe nemela po porodu (prirozenem) ani jedno dite. Prvni se narodilo o 5 tydnu driv, takze rovnou odnos do ink., a druhe o tri tydny a taky zadna muchlovacka. Me je spis smutno z toho, ze tady vsechny holky ctou o tom, ze neni nic hezciho na svete a kdyz se jim stane co me, tak jim to muze prijit lito. Pro ty, co maji stejnou zkusenost, vas vztah s miminkem opravdu nezavisi na tom, jestli ho budete mit na tele na sale po porodu, nebo ho dostanete pozdeji. Deti mam moc rada a troufam si tvrdit, ze i ony me ;-)
Jinak hezky denicek, tesim se na pokracovani..

  • načítám...
  • Zmínit
Saroya
17629
24.1.15 11:27

@Lada84 to, co píšeš, je moc důležité. přesto si myslím, že je k užitku o tom psát, že to není v pořádku a že to jde i jinak a že je nutné si o věci říct. samozřejmě, že se dá mnoho věcí napravit, ale to, že tě do velké míry formuje a utváří základní důvěru nebo nedůvěru to, jak jsi přišla na svět, to je fakt. jako generace jsme všichni byli jako housky na sesterně, odloučené od maminek. neseme si to s sebou. ale je jasné, že se s tím leckdo dobře popere, někdo hůř. máme pořád šanci na změnu. díky za ten koment, je skutečně dobré zmínit to, že když už se to nepovede a miminko je separované, tak je důležité ho dál mít u sebe co nejvíc, reagovat na jeho potřeby atd…měj se dobře :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
quinny
16365
24.1.15 13:31

@Lada84 litost je jedna vec ale je dobre o tom psat prave proto, aby tech maminek, kterym to bude lito bylo co nejmene. Vzdyt to ditko bylo 9m u mamy a patei k ni, umele pretinani tohoto pouta je proste a jednoduse spatne (jediny logicky duvod pro separaci je resuscitace ditete). Tady jde o to, aby se uz konecne prestalo delat to co je tu leta zajete a pohodlne pro zdravotniky a zaclo se delat to co je prirozene a chtene pro matky i deti :hug:
Ver ze nedonosenost neni duvod. Dnes uz i u nas existuji porodnice kde provadeji bonding u nedonosencu tusim od 32tt a velmi uspesne. Na to existuje spousta studii ze dite lezici na tele matky je na tom lepe nez v inkubatoru. :*

@85martulina jj pri prvnim porodu je to tezsi ze clovek nevi do ceho jde. Oni ten oxytocin dali tzv bud a nebo. Bud rychle dovedou porod do konce nebo ty ozvy spadnou vice a bude cisarsky rez, to se tak mnohdy dela.
Je dobre ze u tebe prevazil pocit ze bejdulezitejsi je zdrava dcera :hug:

@Saroya :palec:

Příspěvek upraven 24.01.15 v 13:32

  • načítám...
  • Zmínit
Petra131
275
24.1.15 13:31

@85martulina Já jsem syna neměla u sebe vůbec. Rodila jsem o tři týdny dřív a malého museli oživovat. Ani mi ho neukázali, hned ho odnesli a pak se mě zeptali jestli už slyším jak pláče. Pak mi ho asi za deset minut přinesli už zabaleného, ale nechali mi ho jen na vyfocení a hned do inkubátoru. Ty jsi měla štěstí že jsi dcerku mohla mít u sebe na pokoji. Syn musel být na sesterně v inkubátoru a na kapačkách. Musela jsem odstřikávat mléko aby ho mohli krmit tím mým i když musel dostávat i umělé. Bylo pro mě hrozně těžké když dvě maminy co byly se mnou na pokoji měly děti u sebe a já jsem musela být bez něj. Domů nás pustili osmý den, syna neskutečně miluji a teď je ze něj silný chlap (18m).

  • načítám...
  • Zmínit
verulicek
24.1.15 14:32

@85martulina ahoj, mě taky z vedlejších boxů děsily ty skřeky..díky bohu za ně..představovala jsem si celou dobu, jak to asi bude za pár hodin otřesné, a že to vlastně ještě asi nic není..až jsem najednou bez zasténání porodila :lol:

Příspěvek upraven 24.01.15 v 14:32

  • Upravit
85martulina
390
24.1.15 17:59

@quinny Zdraví mých dětí pro mě bylo a je na prvním místě vždycky :D

  • načítám...
  • Zmínit
85martulina
390
24.1.15 18:01

@Petra131 to jsi hodně silná, hlavně, že je v pořádku a zdraví. Muselo to být hodně těžké, pro mě byl těžší druhý porod, ale o tom v dalším deníčku :)

  • načítám...
  • Zmínit
85martulina
390
24.1.15 18:03

@verulicek Naštěstí jsem měla skvělou PA, která mě uklidnila, že maminky, co tam tak kříčí jsou zhruba ve stejné fázi jako já, i když já byla docela vysmátá, a pak i při oxytocinu jsem nekřičela, sice to bolelo jako čert, ale nějak to nabylo na křičení, spíš jsem to rozdýchávala :pankac:

  • načítám...
  • Zmínit
verulicek
24.1.15 18:13

@85martulina křičení je zbyečné plýtvání energií a kyslíkem…já jsem okusovala násosku od Rajce :lol: pochodovala jsem až jsem byla na 8cm (a to už jsem si mohla i opřená o postel přitláčet)

  • Upravit
85martulina
390
24.1.15 18:35

@verulicek taky si myslím, to bych pak asi neudýchala, kdybych tam křičela jak na lesy :lol:

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Mé dva porody II.