Mé zážitky s policií
- O životě
- Kiwio
- 12.10.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Měla jsem ještě mokrý řidičák, téměř žádné zkušenosti a 2 dny po sobě jsem narazila na vtipálky policisty. Vyprávění je to trošku delší, ale snad se zasmějete.
„Ženská za volant zkrátka nepatří!“ - četla jsem už ani nevím kde na internetu. Nejspíš článek na toto téma psal zase nějaký chlap. Nechápu, proč si nemůžou připustit, že bychom byly v něčem stejně tak dobré jako oni (ne-li lepší 
)
„Přeřaď si, prosím tě… neslyšíš jak ten motor hučí?“ Tak tohle slyšívám v autě pořád. Hučí, hučí. Hlavně, že se neděje nic horšího, ne? Slušně jezdím, kam potřebuji, tam dojedu. Couvání se ale vyhýbám „jak čert kříži“. Podařilo se mi totiž připravit auto svých rodičů o zpětné zrcátko. No a to se mi stalo, jak jinak než při couvání, že jo? (Což se nepodaří každému, když přece: “Při couvání se máš do zpětných zrcátek dívat!“) Jsem prostě šikulka, noo 
Tak nad tímhle zrovna přemýšlím. A kde jinde, než v autě. Přeřazuji, protože motor HUČÍ… a míjím (dneska už druhou) policejní hlídku. Trošku se mi sevře zadek, zrychlí tep… ale nezastavují mě. Naštěstí. Ulevilo se mi a začínám se smát a vzpomínat na moje první zážitky s policií. Jjj, už je to pěkná řádka let!
Byly prázdniny, úžasné to období. A v Uherském Hradišti FILMOVÁ ŠKOLA. Minulo pondělí, úterý, středa… filmy běžely, já pořád v práci a po večerech doma. Ve čtvrtek se ale všichni známí zbláznili. Ozvala se kámoška, sestřenka, brácha…Všichni chtěli tam a pít. A nás, schopných a ochotných řidiček je málo
Nakonec to dopadlo tak, že jsem měla dělat osobního řidiče bráchovi. A sestřenku vezmeme do auta. No rodina je holt základ státu, že
Film skončil, postupně jsme se všichni po městě našli… Bratrovi a jeho dvěma kamarádům se motal nejen jazyk, ale i nohy, sestřenka na tom nebyla o moc líp. Taktak jsme se vešli do malého, starého Peugeota. Sestřenka (podotýkám bez hudebního sluchu) začala zpívat. No to teda bude dlouhá cesta. K čemu jsem se to zase propůjčila?
Zapomněla jsem si rozsvítit světla, ale to za chvíli napravuji. Ve Starém Městě míjím radar… naměřil mi 55 km/hod. Asi bych se měla víc věnovat řízení a ne se bavit a smát s celou mojí posádkou vozidla. Ještěže tady nejsou policajti. Hahaha…
Neměla jsem to zakřiknout. A dopr****. Za Starým Městem už vidím chlápka jak mává rozsvícenou „tyčkou“. Že by přece jenom za tu rychlost? Panikařím. „Co mám dělat?!? Poprvé mě staví policajti!“ Brácha maličko vystřízlivěl. „Hoď normálně blinkr a zastav. To je v pohodě.“
Najela jsem tedy celá roztřesená ke kraji a otevřela trošku okýnko.
„Dobrý večer, slečno. Tohle je běžná silniční kontrola. Vaše doklady prosím.“
Bratr začal hledat techničák, já se sháněla po kabelce s řidičákem. „A vypněte ten motor, buďte tak laskavá. A vystupte si.“
Otevřela jsem dveře… policistu v tu chvíli „vyliskal“ závan alkoholu od ostatních. „Všichni.“ dodal. „A pochopitelně si připravte i doklady. A tady slečna řidička si mezitím dýchne.“
No super teda – kabelku s doklady mám „bůhví kde“… Přemýšlím, kam jsem ji dala a dívám se, jak nás pět vystoupilo z čtyřmístného auta, které má navíc jenom dvoje dveře, takže to bylo celkem složité. A nikdo z těch vzadu nebyl připoutaný… Tak na tohle mi teda body stačit nebudou.
Navíc si uvědomuji, že kabelku mám nespíš v kufru. V tom kufru, který nejde otevřít jinak než klíčkem… no a ještě se to musí umět. Chvíli se dveřmi zápolím…ono je to snad ještě na heslo nebo co? Všichni na mě zírají, policista čeká na doklady. Naštěstí mě v tom bráška dlouho nenechal a jako správný majitel vozidla měl kufr otevřený během dalších 2 sekund. No trapas hned na začátku.
S úlevou a v rozpacích podávám občanku policistovi. On mi na oplátku do ruky vrazí jakousi bílou krabičku. „Zhluboka dýchněte.“ Ha. Zrada. A to jako jak? „Sem v životě neto…, noo nedýchala….“ Se mi třepe hlas a ruka s tím prapodivným přístrojem. Asi po 5 minutách (kdy už mi i policista musel předvést jak daleko mám mít pusu od té násadky a jak mám dlouze dýchnout) se jim konečně ukázala negativní hodnota. Ufff. Jsem totálně vyřízená a lapám po dechu. Pro kuřáka musí být dýchání nejspíš smrt.
Jde to ke kolegyni zapsat. Teď jsou na řadě ostatní. Kluci mají doklady v pohodě. Jen sestřenka má problém. „Víte pane strážníku, já žádné doklady nemám… já si je totiž na akce neberu, protože by mi je tam mohl někdo ukradnout.“
Pan „strážník“ se tedy pěkně naštval. „Já nejsem žádný strážník!“ A ukázal na hvězdičky na svém rameni. Zbytečná snaha. Ta je stejně neviděla. Maximálně ty, co se jí míhaly v hlavě. „Když se vám tedy tak líbí strážníci, já si vás vezmu s sebou na strážnici a tam strávíte noc, než vám někdo přiveze doklady.“
Docela ve mně hrklo. Ještě to by tak scházelo!
Nakonec ani nevím jak ho ukecala. Dává jí ponaučení, ostatním vrací doklady. Nebýt ještě trapasu - kdy kluci policistu přemlouvali, ať je nechá taky dýchnout, aby věděli kolik v sobě mají promile – se to celkem dalo. Celá červená a stydící se na svoji rodinu se rozjíždíme a pokračujeme domů. Sakra… zase ta světla. Po chvíli je rozsvěcuji a vážně začínám uvažovat, že si na volant nalepím cedulku s upozorněním
Poprvé jsem tedy byla stavěna policií… Tak to bychom měli. Nerada něco přivolávám, ale aspoň vím pro příště co a jak.
Nerada něco přivolávám. Jak kdybych to neříkala. Když už smůla, tak pořádná. A na policajty obzvlášť. Jakže to bylo následující den?
Protože „filmovka“ je prima (a čtvrtek byl až na „policejní zásah“ super), tak jsme se se sestřenkou jsme domluvily, že vyrazíme i v pátek. A jelikož „panu bratrovi“ se opět hodily mé služby, dostaly jsme k dispozici jeho auto s tím, že ho a další kamarády ve dvě v noci při zpáteční cestě vyzvedneme a dovezeme domů z diskotéky.
Promítání filmu na náměstí skončilo, přesunuly jsme se do parku, kde promítali seriál Simpsonovi. Potkaly jsme známé, pokecaly… uteklo to jako nic. V jednu hodinu jsme sbalily batohy, karimatky, deky apod. a vyrazily k autu. Nemohla jsem ale ten zatracený kufr otevřít, tak jsme věci do něj nacpaly zevnitř auta a některé nechaly na zadních sedačkách. Stejně v kufru byla ještě basa od piv (a v ní plno prázdných flašek), která tam zůstala ze včerejška a další bráchovy věci.
Kolem radaru jedu víc než předpisově – 45 km/hod. Jojo, když si dávám pozor, je to pohoda. Hned nato mě předjíždí auto - POLICIE. A pochopitelně se jim na střeše rozsvítí STOP. Ou můj Bože… že bych jela pomalu? 
Začneme se smát. Houknu na sestřenku: „Zlato, máš prosím tě aspoň dneska doklady?“ Má. Takže je všechno v pohodě. Vím už co a jak, moc nervózní nejsem. Nic jsem neprovedla. Snad.
Zastavím. Předpisově vypnu motor a otevřu okýnko. „Dobrý večer. Vystupte si a přichystejte vaše doklady, prosím.“
Nooo, tak to teda začíná být vážné, když už si mám i vystoupit. Že bych nerozsvítila světla? Techničák už sestřenka nachystala, já zase potřebuji doklady, které mám v kufru. V KUFRU. Bože. Polévá mě horko. Beru si klíčky a jdu s ním „zápasit“. Prosim, prosim, prosim… Bože, jestli existuješ, dej ať ho otevřu. Existuje. Minulo pět sekund a podávám policistovi řidičák.
„Auto je psáno na otce?“ Jestli chtěl jenom tohle, tak to se nemusel obtěžovat… „Ne, na bratra.“ „A víte proč jsme vás zastavili?“
Už je to tady. Achjojo. „Hmmm, běžná silniční kontrola?“ zkouším se usmát. „Ani ne. Rozsviťte světla.“
No, tak přece jenom ty pitomé světla. Jdu zpátky do auta a rozsvítím. „A teď pojďte sem za mnou.“
Stojíme u kufru. A už je mi všechno jasné. Pravé zadní světlo nesvítí. „Já to bráchovi řeknu, on si to dá do pořádku…“ „Slečno, víte vy vůbec co je povinností řidiče před jízdou?“
No jasně, že to vím. Ale pochybuji, že někdo před každou jízdou kontroluje stav oleje a podobně. To mu vykládat pochopitelně nebudu… Strategicky mlčím. „Zkontrolovat povinnou výbavu a stav vozidla. Víte vy vůbec něco o povinné výbavě? Ukažte mi kde máte hever a náhradní pneumatiku.“ „Ano, vím. Brácha to všechno má v pořádku… tu výbavu.“ Snažím se. „Tak kde máte tu pneumatiku?“ „Noo, to bude asi někde tam v autě… V kufru. Určitě.“
Vzpomínám si, jak v autě rodičů, když se v kufru zvedne taková dolní deska, tak tam pod ní je pneumatika ukrytá. Jdu zase pro klíčky a odemykám kufr. Jde mi to hned. Asi to chtělo praxi nebo co
Tentokrát už i policista vidí, co se v našem kufru všechno ukrývá. Postupně na silnici vyndáváme basu od piv, batohy, bráchův spacák. Po očku sleduji policistu. Ten se nestačí divit a málem mu přitom, co vidí, vypadly oči z důlků.
Ještě je tady jakási krabice, bráchova bunda… pak zdvihám kobereček, který je na spodu kufru. A vidím… jenom dno a nic víc
„Aha. Tak tady pneumatika není.“ Já sem naprosto zmatená, ale policajtovi začaly cukat koutky. „Tak to bude asi někde pod autem“ říkám. Kde taky ksakru jinde? Nevzdávám to, klekám si na silnici a dívám se pod něj. „ Je tam!“ volám radostně. „No a teď ten hever.“ Nenechá nás vydechnou policista.
Dívám se do krabice, kterou jsem předtím z kufru vyndala. „Tady je…“ Vytahuji cosi na světlo a zkoumám nápis, „…výstražný trojúhelník!“ Trošku jsem se sekla, noo… „Ten jsem nechtěl. Hever bych prosil. Můžete mi vysvětlit, jak byste si vyměnila pichlé kolo?“ „Zavolala bych si servis.“ „Tak servis, jo?“ Usmívá se. To nečekal, dostala jsem ho Ale ne na dlouho. „Tak honem, ten hever… nemám na vás celou noc… nebo že bychom to spočítali?“
Se radši ani nechci domýšlet, jak to myslel. „To bude někde vevnitř… Hledej.“ Kývám směrem k sestřence. Lezeme do auta, odklápíme sedačky. BINGO! Je tady a ještě spousta dalších zajímavých věcí Slavnostně ho ukazuji policistovi. „A ty žárovky tam máte?“ „Ano, jsou tady, i lékárnička!“ mávám s ní na policistu. Ten se ještě snaží zachovávat přísnost, ale moc mu to teda nejde. „Dobře, v pořádku. A co tedy uděláme s tím světlem?“
Rychle přemýšlím, kolik asi bude chtít a kolik mám v peněz v peněžence na pokutu. Nic moc teda. A prý jsou pokuty, které se nezaplatí na místě dražší. „Já to bráchovi řeknu. On si to dá, hned jak přijedeme, do pořádku…“ Zkouším na něj dneska už podruhé.
„A já myslel, že mi to tady na místě vyměníte! Jeďte už, proboha!“ Vrací mi doklady. „Děkuji.“
Nasedáme. Červená jsem opět od hlavy k patě. Přivazujeme se a vyjíždíme. Zdržely jsme se skoro hodinu. Kolega „našeho“ policisty už mezitím prověřil dalších minimálně 7 aut.
Vyjíždím a začínáme se smát. A moment… ještě musím rozsvítit SVĚTLA!
Btw.: Jak jsme vyzvedly na diskotéce bratra, tak jsem mu hned začala nadávat, jestli si to světlo nemůže opravit. Že prý může. A hned. Jednou do světla praštil pěstí. A ono se (světe div se) rozsvítilo. Prý to mám příště policistovi předvést. Prý příště. Hahaha…
Od té doby (8 let) už mě policie nestavila
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1599
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 940
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1637
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 687
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20619
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2605
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2594
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1753
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Fakt jsem se výborně pobavila, úplně jsem si vás představila u toho auta 
Třeba to taky někdy přijde. 
Tento týden jsem si na to vzpomněla. (Zrovna když jsem četla deníček o popelnici a dost lidí tam psalo, že doufali, že se zasmějí a ono ne. 
