Miluju tě, ale dítě s tebou mít nechci, oznámil mi a šel do hospody

Počkala jsem, až přijde z práce, uvařila mu jeho oblíbené jídlo k večeři s tím, že bychom si měli promluvit. Řekla jsem mu, že bych chtěla dítě a už mám nejvyšší čas. Čekala jsem, že se na mě usměje, políbí mě a rovnou na to „skočíme“. Jenže to se nestalo.

„Cooo, jako teďka?“, pronesl, aniž by se na mě podíval. „No tak třeba zítra,“ odsekla jsem. Vysvětlila jsem mu, že už na to máme oba věk. Navíc i zázemí, máme byt, práci, tak proč bychom měli dál čekat. „Jenže já nechci čekat, já dítě nechci vůbec,“ vypadlo z něj po mém dlouhém monologu, jak se těším na miminko.

Stála jsem tam jako opařená. Když si konečně všiml, jak mě to ranilo, vstal a chtěl mě obejmout. Jenže já jsem ho najednou nemohla ani vidět. „To myslíš vážně? Jako vůbec nechceš děti, nebo jen teď?“ zeptala jsem se ho ještě jednou. Začal něco mumlat o tom, že ho rodičovství vůbec neláká, že jako možná jednou, ale necítí se na to. A že když vidí, jak to jeho kamarádům ničí vztah.

„Jako, že dítě ničí vztah?“ neudržela jsem se. „Tak v tom případě nám zničí vztah to, že ho mít nebudeme. Protože já čekat nemůžu,“ řvala jsem hystericky. Tonda se snažil to vysvětlovat, omlouvat se, že to tak nemyslel. Že se prostě bojí takového závazku atd… Ale to už bylo pozdě. Odešla jsem a zamkla se v ložnici. Za chvíli jsem slyšela, jak se zavřely dveře. Jasně, když je nějaký problém, jde do hospody se „uklidnit“.

Je to už několik dní, prakticky spolu nemluvíme a já uvažuju o tom, že se s ním rozejdu. Takový vztah pro mě nemá budoucnost. Na druhou stranu ho ale miluju. Připadám si jak v pasti.