Moje těhotenství a horor po porodu
- Porod
- tetrivek28
- 17.12.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Těhotenství a porod v jedné nejmenované jihočeské nemocnici. Otěhotněla jsem celkem snadno a těšila se na své první dítě. Bohužel mi vyšla špatně kontrola krve, musela jsem na odběr plodové vody, naštěstí u miminka bylo vše v pořádku, jen u mě byla zjištěna Leidenská mutace.
A tak jsem si začala píchat denně injekci Fraxiparinu. Test na cukr u mě nedopadl dobře, a tak jsem se musela hlídat co jím a docházet do diaporadny. Jenže jak se těhotenství stupňovalo, zvyšovala se mi i hladina cukru, a tak jsem si musela začít píchat inzulín třikrát denně. Doposud mě to neporazilo a dál se těšila na očekávaný termín porodu. Jenže při cukrovce stárne děloha rychleji, a tak jsem musela nastoupit do porodnice o týden dříve, aby mi porod vyvolali.
Prozatím bylo vše jako procházka růžovou zahradou, ani porod mi nevadil, ale horor jsem zažila asi týden po porodu. Jak už jsem psala do porodnice, jsem nastoupila dřív s tím, že mi porod vyvolají. Nastoupila jsem v pondělí a ten den asi v deset večer mi zavedli tabletu. V noci jsem i celkem spala. Ráno jsem cítila kontrakce, a tak jsem lékaře ráno na vizitě informovala. Jenže oni se mi jen vysmáli, že jsem vtipná a že mám jít v půl deváté na monitor. Tak jsem ležela na sále na monitoru a pozorovala doktory v zelených pláštích, jak kolem mě běhají od jednoho císaře k druhému. Ještěže rodím normálně, povzdechla jsem si.
V této nemocnici zrovna dělali na fasádě sádrokarton, takže na porodním sále nebylo slyšet vlastního slova. Když jsem ležela na monitoru, praskla mi plodová voda, přes hluk jsem se nikoho nedovolala, naštěstí zase okolo mě běžela sestra k dalšímu císaři, a tak jsem jí to řekla. Asi za půl hodiny přišel doktor, koukal na mě dost protivně a ptal se mě, jestli chci dneska rodit. Řekla jsem mu, že asi budu muset. A tak jsem tam ležela od rána a bolesti se stupňovaly. Občas se na mě přišla podívat porodní asistentka, a to bylo vše.
Bohužel jsem kvůli cukrovce začala mezi kontrakcemi omdlévat, dostala jsem hypoglykémii a bolest už přestávala být snesitelná, tak jsem poprosila o epidural. Nikdy nezapomenu, jak u mě seděla porodní asistentka s mobilem v ruce, a se slzami v očích se nemohla dovolat anesteziologa. Dali mi kapačku, abych doplnila energii a přišel doktor, že anestezie už nemá cenu, že za půl hodiny je po porodu a že mám konečně začít tlačit. Tak jsem tlačila, jenže jsem se neotvírala. V tu ránu kolem mě začali lítat, že miminku se tam už přestává líbit a přišel primář mi oznámit, že musím na císařský řez. Malého jsem viděla asi sekundu, potom mě odvezli na JIPku.
A teď konečně začíná můj hororový příběh.
Ráno mě převezli na pokoj, kde jsme byli tři maminky a tři miminka. Malého mi dali do postýlky a řekli, že tento den se o něj nemám starat. Jenže malý brečel a já jsem nevěděla, co sním. Tak jsem ho přebalovala a běhala k dětským sestrám pro mléko, protože mě ještě neteklo. Celý týden jsem měla horečky 38, pořád mi říkali, že to nic není a že je to při kojení. Když mě měli po týdnu konečně pouštět domů, tak tu noc předtím jsem dostala horečku 39,7 a břicho mi ztvrdlo a celé se nafouklo. Když jsem doktorům říkala i předtím že mí ta rána po císaři mokvá, tak řekli, že je to v pořádku. Dostala jsem zánět do břicha a horečky mi neklesaly ani po dvou antibiotikách v tabletách, a tak mi je museli začít podávat do žíly. S tím břichem jsem sotva vstávala z postele a tak mi malého odnesli.
Několik dní jsme se s tím prala. Jedna doktorka mi řekla, že si za to můžu sama. Že ten zánět jsem si tam zanesla já. A že můžu být ráda, že mě ještě nepustili domů, jinak by mi malého dali na nedonošenecké a neviděla bych ho. Sestry se mě štítily a já jsem byla na pokraji zoufalství. Když jsem každé ráno prosila sanitářku o převlečení propocené postele v horečkách, a celé krvavé od toho, co mi neustále vytékalo z rány, vždy mě odbyla s tím, že nemá čas. Vyndali mi povrchové stehy, které se mi nevstřebaly, a mě z toho břicha vyteklo několik litrů hnisu. Nikdo mi tu ránu nepřevázal, a tak mi krev a hnis tekl do postele, když jsem šla na záchod nebo do sprchy, všude po mě byla značená cestička. Konečně asi po týdnu mi sdělili, že jsou gynekologové a porodníci a že tomu nerozumí a předali mě na chirurgii.
Tam mi vyndali zaživa první vnitřní steh, ale sekrece a horečky a antibiotika mi zůstaly, pustit mě domů nepřipadalo v úvahu. Po pár dnech mi vyndali další vnitřní steh. Zeptala jsem se chirurga, co se mi to vlastně stalo a jestli si za tohle můžu sama. Divil se, že mi tohle v porodnici řekli a vysvětlil mi, že bohužel patřím mezi asi půl procenta lidí, kterým se vstřebávací stehy nevstřebají a mně způsobily tenhle zánět. Byla jsem na pokoji sama, a aby se mě v porodnici zbavili, dali mě na pokoj, kde nebyla ani sprcha ani WC a tekla tam jen studená voda. WC a sprcha byla společná asi pro pět pokojů. Dali mi tam malého, neměla jsem ho tam ani kde vykoupat. Kvůli tomu zánětu nemůžu kojit a to je to, co mě mrzí nejvíc. Byla jsem tam zavřená, už ani vizity za mnou nechodili a nejradši by mě pustili a zbavili se mě.
Nechci všechny házet do jednoho pytle, asi dvě sestry ženské byli fajn a ránu mi ošetřovaly, dětské sestry byly také hodné, když pochopili, že kojit nebudu. Chtěla jsem domů, přestala jsem jíst a starala se v rámci možností jen o malého. Jejich argument byl, že v nemocnici jsem v čistotě, ale opak byl pravdou. Když se uklízečce zadařilo, tak jednou denně vytřela. Sprchu neumyla za celých čtrnáct dní, záchody myla tak dvakrát týdně, prach neutírala, byla tam špína a to nejsem cimprlich. Dokonce, když jsem ještě před porodem chodila na porodní sál, tak jsem si tam umazala i noční košili, a to byl vrchol.
A proto říkám, jestli budu mít někdy druhé dítě, tak do písecké porodnice mě nikdo nedostane. Musela jsem napsat svůj příběh, aby ty, které si vybíraly porodnici, vybíraly pořádně a ne jako já podle toho, že je nejblíž mému bydlišti. Dodnes chodím dvakrát týdně na chirurgii, hnis mi z rány vytéká pořád. Po stranách té rány mám dodnes dvě asi deseticentimetrové díry, které se zacelují jen velmi pomalu. Přestala jsem věřit, že se mi to zahojí do Vánoc. Jediné velké štěstí je můj zdravý chlapeček, já už se snad nějak dám dohromady.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1600
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 942
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1644
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 687
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20643
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2610
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2878
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2596
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1755
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Opouzdřovat se mi začínají už takový 5. den.
Snad se ti rány brzy zahojí 
Přeju tobě i malému hodně zdravíčka 
Přeju Vám mnoho zdravíčka do budoucna, konečně pořádné hojení a pohodu a štěstí rodinného života! 
Zlatá Olomouc, tam chodily uklízet dvakrát denně a starali se skoro až moc, ale to je jen dobře, aby se nic nezanedbalo 
až jsem měla jako ty horečky tak to začali řešit, taky mi nepomohly antibiotika takže jsem měla čtvery… ale přístup jsem měla rozhodně lepší, sice mi doktor taky řekl že si za to můžu sama (prý jsem moc tlustá tak se nehojím - měla jsem asi 90 kilo 
)
Všem moje omluva, že dělám zmatky.
sáhnul do mě, jak do krá… 
