Snad se mi uleví
- Porod
- li-u
- 17.01.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Nezjistitelné bolesti zad, chtění vyvolání porodu, následný útěk, znovu vyvolání porodu... všechno dohromady, katastrofa! Dodnes mám v hlavě zmatek, každý večer na to myslím a každý den se snažím napsat přednostovi porodnice, aby mi ochotně vysvětlil, co se vlastně dělo. Zatím bezúspěšně.
- 2
- 4
- 2
Problémy začaly v průběhu 9. měsíce. V noci jsem se vzbudila s bolestmi, manžela jsem ještě nechtěla budit, tak jsem volala mamce, aby za mnou přišla a čekaly jsme, co bude. Najednou jsem se ocitla na záchodě, celá pozvracená, ulevilo se a mohla jsem jít zase spát. Planý poplach. Týden na to se situace opakovala, to už jsem ale prosila Boha o pomoc. Myslím, že jen ten, kdo zažil infarkt, pochopí moji bolest. Jako kdyby mi vráželi nůž do hrudníku, opět zvracení, přivolaná záchranka mi sdělila, že mi stejně nic píchnout nemůže a odvezli mě do Fakultní nemocnice v Ostravě-Porubě. Že prý jsem tlustá a hrudní páteř to nezvládá. To byl závěr neurologa, který mě vyšetřil.
Rozhodla jsem se k radikálnímu řešení, a to, že si nechám porod vyvolat dřív. Po hodinovém přemlouvaní si mě nechali na pozorování. Ležela jsem na šestinedělce s těhulkama a s jednou, která začala v noci po vyvolávačce rodit. To je taky nápad, kdyby ji raději dali na porodní box, mohla jsem si ušetřit tolik stresu. Ráno přišel doktor a oznámil mi, že se mám tedy rozhodnout sama, že mi ten porod vyvolají, pokud budu chtít. Po noci strávené posloucháním hekání rodící maminky, jsem si to opravdu rychle rozmyslela a pádila domů. Pak mě asi ještě 3× odvezla rychlá… pořád s tím samým konstatováním.
Nastal daný termín porodu, já pořád doma. Po pěti dnech přenášení si mě nechali v porodnici, že dají vyvolávačku. Vody bylo málo, ale to je prý detail. Byla jsem na nějaké zkušební kontrakci… nic, celý den jsem proležela znuděně a čekala na nějakého doktora. Pořád nikdo nepřicházel, tak jsem si zašla večer sama, stejně bych strachem v noci nespala. Na můj popud dali vyvolávačku ve 20 hodin, šla jsem si lehnout a čekala. Dočkala jsem se za 2 hodiny. Kontrakce sice slabé, ale každé 3 minuty. Kolem půlnoci už to bylo celkem peklo. Pořád každé 3 minuty, bolest strašná. Nejvíc mi bylo líto těch holek, co se mnou ležely na šestinedělce. Dostala jsem je do úplně té samé situace, ve které jsem byla sama, a bylo to značně nepříjemné. Do rána jsem to nějak přežila… sprcha, chození po chodbách, sestry si spaly, pecička.
Ráno v devět mě dali na porodní box, otevřená na dva centimetry, chodící mrtvola. 12 hodin kontrakcí každé 3 minuty. Seděla jsem na posteli a říkala si, 12 hodin, to už přece musí přijít… leda ve snu. Přijel manžel, tak jsem se trochu uklidnila. Po konzultaci s primářem jsem byla přispána, kontrakce pořád každé 3 minuty, ale už ne tak drastické. Celou dobu chodil primář, hladil mě po ruce a řekl: ,,musíte hodně pít, máte teplotu". Ani ve snu jsem neměla myšlenku na nějaké pití. Ve tři hodiny odpoledne jsem se vzbudila, chtěla jsem sundát pás a nešlo to. Sestra mi jen oznámila, že malý moc skáče, proto to sundat nemůže. Přišel primář, sáhl do mě, pořád 2 cm. To už jsem byla opravdu bezradná a prosila o císaře. Že prý za tři hodiny přijde kolega a pokud se situace nezmění, udělají císaře. Spadl mi kámen ze srdce.
Nemohla jsem se dočkat, až se mi uleví. Jo mimochodem, manžel mi sdělil, že mi strašně smrdělo z pusy a měla jsem kruhy, pak následovaly další kruhy a pak další kruhy pod očima, že to v životě neviděl. Tak to mě celkem pobavilo 
) Pokračujeme. Přišel slibovaný pan MuDr., blonďák, brýlečky, tak kolem 30 roků, sáhl do mě a oznámil, že pořád 2 cm, císaře dělat nebudeme. Tak to už jsem opravdu nevydržela a začala řvát jako k…a, jak dělat nebudete? Manžel se mě snažil uklidnit, bezvýsledně. Odcházím na revers, řekla jsem. Pan doktor roztáhl ruce a začal křičet, REVERS? NEGATIVNÍ REVERS? KLIDNĚ! JDU HO VYPSAT. Zařvala jsem sbohem a byl konec debaty. Pak přišel za 5 minut, jestli má opravdu psát revers, já mu řekla: ano okamžitě!
Manžel si nechal zavolat nadřízeného. Přišel druhý blonďák, snad ještě mladší než ten první, ale s ním už se dalo rozumně mluvit. Vysvětlili jsme mu, co řekl pan primář, že už vážně nemůžu, on se slitoval a císař byl slíben. Manžel mi navlékl punčocháče a vezli mě na sál, přendali na operační stůl a v těch největších kontrakcích přivázali nohy. To jsem myslela, že jim to tam celé rozkopu. Už jsem se jenom modlila, ať dostanu tu injekci na spaní a bolest pomine. Anesteziolog řekl, že čekáme na doktory se skalpelem, aby šlo mimi co nejrychleji ven. Když jsem tak koukala do těch reflektorů a najednou uviděla pana doktora, s kterým jsem se tak pohádala, jen si pamatuji, že mi hlavou proběhla myšlenka, ať tohle přežiju. Malý se nakonec narodil 18:18 po 18 hodinách trápení.
Vzbudila jsem se na JIPce, manžel mi brečel u hlavy, nepopsatelný šok. Snažila jsem se ze sebe dostat větu: proč brečíš? Po pár pokusech to vyšlo a on mi sdělil… ŠTĚSTÍM. Jako to je pěkné, ale nejraději bych ho za to dodnes poplácala po zadku. Přece se to neděla, takové šoky. Pohladil mě, odešel. Pak následovalo to nejhorší peklo, zavinování dělohy. Řvala jsem přes celé oddělení bolestí, sestra mi taktně řekla: chtěla jste císaře? Tady to máte. Nevěděla jsem, co jí na to říct, nicméně se mi nějak nezdálo, že ze mě krev doslova stříká. Párkrát jsem ji upozornila, že to podle mě není normální… bez odpovědi.
Když už u mě stála 10 minut a pořád jenom měnila podložky, najednou odběhla a přišel jeden doktor, druhý třetí. Při otázce, co se děje?, opět žádná odpověď. Chytli mi ruce a začali promačkávat břicho. V té neskutečné bolesti jsem se vyrvala a ruku dr. odhodila pryč, ať na mě nešahá. Bohužel, musela jsem tím projít. Pak mě napíchali, bolesti polevily a já se jen těšila, až uvidím toho mého mrňouse. Manžel mi poslal fotku. Honzík byl neskutečně krásný. Ráno sestra odcházela domů, musím říct, že po všech incidentech se začala v noci chovat moc hezky. Na cestu jsem ji moc poděkovala, že byla anděl, ale nemusela mi nadhazovat císaře. Pousmála se a odešla.
Pak už byl průběh celkem normální… šestinedělka, kojení, a hlavně moje zlatíčko. Po dvou dnech jsem se dívala na fotky z foťáku, malý byl podle času 10 minut po narození černofialový. Nezdálo se mi to, ale nějak jsem to neřešila. Po návratu domů přišla na návštěvu kamarádka. Všechno jsem jí popsala a ona mi jen řekla, jaký měl malý Apgar? Vůbec jsem neměla potuchy, o co jde. Donesla jsem jí propouštěcí zprávu a Apgar byl 7, 7, 9. Když mi vysvětlila, o co se vlastně jedná, nemohla jsem se z toho vzpamatovat.
Shrnu to takto: malý tam sebou házel, protože se dusil. Doktory nezajímalo nic. Dětská doktorka mi řekla, že za hodinu už nemusel být naživu. Do mé propouštěcí zprávy napsali: udělán císař pro nespolupráci pacientky. Chvála pánu Bohu za to! Kdybych neměla hubu, kdoví, jak by to dopadlo.
Teď už má malý 7 měsíců, je zdravý a já jsem neskutečně šťastná. Teď jde o to, zda zvládnu druhé, které bychom chtěli. Mám v sobě obrovský strach, že jen při pomyšlení na to začnu koktat.
Jo a s těmi zády to nakonec dopadlo tak, že po porodu mě ještě asi 5× odvezla rychlá, dělali se rentgeny… pořád nic, jen, jste tlustá, zhubněte, až mě jeden pan chytrý neurolog poslal na sono žlučníku, že se mu nějak nezdá to zvracení, proč by někdo od páteře zvracel, a zjistili, že mám plný žlučník šutrů, a ten tlačí na páteř a vyvolává takové stavy. Před měsícem jsem přestala kojit a chystám se na operaci. Aspoň už si nepřipadám jako hypochondr.
Držte mi palečky a moc vám všem děkuji, že jste si mě vyslechli.
Přečtěte si také
Měli jsme vztah ve třech. Když jsem nakonec otěhotněla, zůstala jsem sama
- Anonymní
- 27.10.26
- 1601
Když jsem jim oznámila, že jsem těhotná, partner mě objal, ale Klára se zvedla od stolu a odešla do koupelny. Tehdy jsem ještě netušila, že za pár týdnů budu sedět sama v bytě, dívat se na...
Pomohla jsem kolegyni v nouzi. Ona pak mou práci prezentovala jako vlastní
- Anonymní
- 27.10.26
- 827
Když vás někdy kolega v práci poprosí o laskavost, obvykle v tom nehledáte zradu. Uděláte to s úsměvem a v duchu si říkáte, že v tom přece plaveme všichni společně. Jenže pak narazíte na člověka,...
„To u přijímaček nebude.“ Syn je v devítce a ostatní předměty už neřeší
- Anonymní
- 27.10.26
- 913
Devátá třída sotva začala a můj syn už má jasno v tom, čemu se bude věnovat. Češtině a matematice. Když přinesl špatnou známku z dějepisu, vysvětlil mi, že ten teď není důležitý. Chtěla jsem mu...
Přisedl si ke mně ten nejhezčí kluk z celé konzervatoře. Jediná věta mě zničila
- Anonymní
- 27.10.26
- 3664
Od září jsem hrdou studentkou Pražské konzervatoře, konkrétně oddělení Klasického zpěvu. A řeknu vám, je to celkem prestižní záležitost, co si budeme nalhávat. Člověk má takový ten hřejivý pocit,...
Manželka začala dostávat květiny. Nevěděla od koho
- Lavi.P
- 27.10.26
- 1019
První kytice přišla ve středu. Velká, krásná a s malým vzkazem, ve kterém stálo jen pár slov o tom, že některé věci stojí za to chránit. Manželka vypadala překvapeně a tvrdila, že vůbec netuší, kdo...
Upozornila jsem slečnu, ať uklidí po svém psovi. Její reakce mě dorazila
- Anonymní
- 26.10.26
- 5363
Jsem pejskařka a moc dobře vím, že k venčení patří nejen radost, ale také povinnosti. Sáčky na psí exkrementy nosím vždycky s sebou a ani ve snu by mě nenapadlo nechat po svých psech nadílku na...
Exmanžel se mi odmítá vystěhovat z domu. Po pěti letech mi došla trpělivost
- Anonymní
- 26.10.26
- 4128
Myslela jsem si, že rozvodem všechno skončí. Jenže uběhlo pět let a můj „drahý“ ex je pořád nasáčkovaný v mém domě. Nejdřív mi ho bylo líto, pak se občas hodil na nějakou práci kolem domu. Jenže...
Vzal mě na hřbitov navštívit svou zesnulou matku. Pak chytl lopatu a začal kopat
- Anonymní
- 26.10.26
- 2272
Nikdy jsem nevěřila na duchy ani na žádné nadpřirozené síly. Horory jsem naopak milovala a ráda se dívala na filmy, u kterých ostatní schovávali hlavu pod peřinu. Jenže pak jsem chodila s klukem,...
Prababička jí brala výplatu. Bydlela v kůlně a všichni to považovali za normální
- Anonymní
- 26.10.26
- 5504
Když mi babička vyprávěla o starých časech, často mluvila o tom, jak si lidé na vesnici pomáhali a jak se dřív žilo skromně. O Růženě, která celý život strávila na statku našich předků, ale mluvila...
Po 6 letech dovolená bez dětí! Zpočátku to byla vášeň, pak přišlo kruté prozření
- Anonymní
- 26.10.26
- 1827
Když nám tchyně nabídla, že si na pár dní vezme děti, málem jsem ji objala. Po šesti letech jsme měli být konečně sami. Žádné ranní vstávání, chystání svačin, nekonečné otázky ani večerní uspávání....
Přeji hodně zdraví celé rodině 
Hlavně, že to vše tak krásně dopadlo, malej je moc krásnej 
..
jinak veliká gratulace k malému 
druhé dítě jsem rodila také bez císaře a kluk měl 5010g a 53cm slavní doktoři to nepoznali… v den příjmu …prý macík bude mít 4040g a seknout se o kilo směr nahoru 
a tu barvu, my měli tmavěmodro-fialovou (celý obličej a končetiny-ruce, nohy) a naštěstí je ok.
Abych byla úpřimná neměla jsem to číst.Poplakala jsem si a dostala strach z porodu.
řvát na celé oddělení pro zavinování dělohy…křičet protože mám strach o dítě, to beru, ale jak popisuješ své chování na JIP..pracovala jsem na JIP a pamatuji si dobře takové pacienty 
.
šestnáct hodin bolesti nakonec sem se teda otevřela ale malá prostě ven nešla po uporném mordování břicha,sem si musela sama dojít na sákl na císaře 
).
. Do druhého dítka směle jdi a vyber si raději nějakou jinou porodnici. Tipuju, že druhý porod bude s vyšší pravděpodobností také císař, ale taky být nemusí, tak zvaž jestli s sebou nevzít dulu a určitě vol nějakou soukromou menší porodnici (pokud budeš jinak zdravá). Já jsem sice taky držka, ale ten výběr porodnice a „štěstí“ na super doktorku, to se mi u druhého porodu moc vyplatilo.