Snad se mi uleví
- Porod
- li-u
- 17.01.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Nezjistitelné bolesti zad, chtění vyvolání porodu, následný útěk, znovu vyvolání porodu... všechno dohromady, katastrofa! Dodnes mám v hlavě zmatek, každý večer na to myslím a každý den se snažím napsat přednostovi porodnice, aby mi ochotně vysvětlil, co se vlastně dělo. Zatím bezúspěšně.
Problémy začaly v průběhu 9. měsíce. V noci jsem se vzbudila s bolestmi, manžela jsem ještě nechtěla budit, tak jsem volala mamce, aby za mnou přišla a čekaly jsme, co bude. Najednou jsem se ocitla na záchodě, celá pozvracená, ulevilo se a mohla jsem jít zase spát. Planý poplach. Týden na to se situace opakovala, to už jsem ale prosila Boha o pomoc. Myslím, že jen ten, kdo zažil infarkt, pochopí moji bolest. Jako kdyby mi vráželi nůž do hrudníku, opět zvracení, přivolaná záchranka mi sdělila, že mi stejně nic píchnout nemůže a odvezli mě do Fakultní nemocnice v Ostravě-Porubě. Že prý jsem tlustá a hrudní páteř to nezvládá. To byl závěr neurologa, který mě vyšetřil.
Rozhodla jsem se k radikálnímu řešení, a to, že si nechám porod vyvolat dřív. Po hodinovém přemlouvaní si mě nechali na pozorování. Ležela jsem na šestinedělce s těhulkama a s jednou, která začala v noci po vyvolávačce rodit. To je taky nápad, kdyby ji raději dali na porodní box, mohla jsem si ušetřit tolik stresu. Ráno přišel doktor a oznámil mi, že se mám tedy rozhodnout sama, že mi ten porod vyvolají, pokud budu chtít. Po noci strávené posloucháním hekání rodící maminky, jsem si to opravdu rychle rozmyslela a pádila domů. Pak mě asi ještě 3× odvezla rychlá… pořád s tím samým konstatováním.
Nastal daný termín porodu, já pořád doma. Po pěti dnech přenášení si mě nechali v porodnici, že dají vyvolávačku. Vody bylo málo, ale to je prý detail. Byla jsem na nějaké zkušební kontrakci… nic, celý den jsem proležela znuděně a čekala na nějakého doktora. Pořád nikdo nepřicházel, tak jsem si zašla večer sama, stejně bych strachem v noci nespala. Na můj popud dali vyvolávačku ve 20 hodin, šla jsem si lehnout a čekala. Dočkala jsem se za 2 hodiny. Kontrakce sice slabé, ale každé 3 minuty. Kolem půlnoci už to bylo celkem peklo. Pořád každé 3 minuty, bolest strašná. Nejvíc mi bylo líto těch holek, co se mnou ležely na šestinedělce. Dostala jsem je do úplně té samé situace, ve které jsem byla sama, a bylo to značně nepříjemné. Do rána jsem to nějak přežila… sprcha, chození po chodbách, sestry si spaly, pecička.
Ráno v devět mě dali na porodní box, otevřená na dva centimetry, chodící mrtvola. 12 hodin kontrakcí každé 3 minuty. Seděla jsem na posteli a říkala si, 12 hodin, to už přece musí přijít… leda ve snu. Přijel manžel, tak jsem se trochu uklidnila. Po konzultaci s primářem jsem byla přispána, kontrakce pořád každé 3 minuty, ale už ne tak drastické. Celou dobu chodil primář, hladil mě po ruce a řekl: ,,musíte hodně pít, máte teplotu". Ani ve snu jsem neměla myšlenku na nějaké pití. Ve tři hodiny odpoledne jsem se vzbudila, chtěla jsem sundát pás a nešlo to. Sestra mi jen oznámila, že malý moc skáče, proto to sundat nemůže. Přišel primář, sáhl do mě, pořád 2 cm. To už jsem byla opravdu bezradná a prosila o císaře. Že prý za tři hodiny přijde kolega a pokud se situace nezmění, udělají císaře. Spadl mi kámen ze srdce.
Nemohla jsem se dočkat, až se mi uleví. Jo mimochodem, manžel mi sdělil, že mi strašně smrdělo z pusy a měla jsem kruhy, pak následovaly další kruhy a pak další kruhy pod očima, že to v životě neviděl. Tak to mě celkem pobavilo
) Pokračujeme. Přišel slibovaný pan MuDr., blonďák, brýlečky, tak kolem 30 roků, sáhl do mě a oznámil, že pořád 2 cm, císaře dělat nebudeme. Tak to už jsem opravdu nevydržela a začala řvát jako k…a, jak dělat nebudete? Manžel se mě snažil uklidnit, bezvýsledně. Odcházím na revers, řekla jsem. Pan doktor roztáhl ruce a začal křičet, REVERS? NEGATIVNÍ REVERS? KLIDNĚ! JDU HO VYPSAT. Zařvala jsem sbohem a byl konec debaty. Pak přišel za 5 minut, jestli má opravdu psát revers, já mu řekla: ano okamžitě!
Manžel si nechal zavolat nadřízeného. Přišel druhý blonďák, snad ještě mladší než ten první, ale s ním už se dalo rozumně mluvit. Vysvětlili jsme mu, co řekl pan primář, že už vážně nemůžu, on se slitoval a císař byl slíben. Manžel mi navlékl punčocháče a vezli mě na sál, přendali na operační stůl a v těch největších kontrakcích přivázali nohy. To jsem myslela, že jim to tam celé rozkopu. Už jsem se jenom modlila, ať dostanu tu injekci na spaní a bolest pomine. Anesteziolog řekl, že čekáme na doktory se skalpelem, aby šlo mimi co nejrychleji ven. Když jsem tak koukala do těch reflektorů a najednou uviděla pana doktora, s kterým jsem se tak pohádala, jen si pamatuji, že mi hlavou proběhla myšlenka, ať tohle přežiju. Malý se nakonec narodil 18:18 po 18 hodinách trápení.
Vzbudila jsem se na JIPce, manžel mi brečel u hlavy, nepopsatelný šok. Snažila jsem se ze sebe dostat větu: proč brečíš? Po pár pokusech to vyšlo a on mi sdělil… ŠTĚSTÍM. Jako to je pěkné, ale nejraději bych ho za to dodnes poplácala po zadku. Přece se to neděla, takové šoky. Pohladil mě, odešel. Pak následovalo to nejhorší peklo, zavinování dělohy. Řvala jsem přes celé oddělení bolestí, sestra mi taktně řekla: chtěla jste císaře? Tady to máte. Nevěděla jsem, co jí na to říct, nicméně se mi nějak nezdálo, že ze mě krev doslova stříká. Párkrát jsem ji upozornila, že to podle mě není normální… bez odpovědi.
Když už u mě stála 10 minut a pořád jenom měnila podložky, najednou odběhla a přišel jeden doktor, druhý třetí. Při otázce, co se děje?, opět žádná odpověď. Chytli mi ruce a začali promačkávat břicho. V té neskutečné bolesti jsem se vyrvala a ruku dr. odhodila pryč, ať na mě nešahá. Bohužel, musela jsem tím projít. Pak mě napíchali, bolesti polevily a já se jen těšila, až uvidím toho mého mrňouse. Manžel mi poslal fotku. Honzík byl neskutečně krásný. Ráno sestra odcházela domů, musím říct, že po všech incidentech se začala v noci chovat moc hezky. Na cestu jsem ji moc poděkovala, že byla anděl, ale nemusela mi nadhazovat císaře. Pousmála se a odešla.
Pak už byl průběh celkem normální… šestinedělka, kojení, a hlavně moje zlatíčko. Po dvou dnech jsem se dívala na fotky z foťáku, malý byl podle času 10 minut po narození černofialový. Nezdálo se mi to, ale nějak jsem to neřešila. Po návratu domů přišla na návštěvu kamarádka. Všechno jsem jí popsala a ona mi jen řekla, jaký měl malý Apgar? Vůbec jsem neměla potuchy, o co jde. Donesla jsem jí propouštěcí zprávu a Apgar byl 7, 7, 9. Když mi vysvětlila, o co se vlastně jedná, nemohla jsem se z toho vzpamatovat.
Shrnu to takto: malý tam sebou házel, protože se dusil. Doktory nezajímalo nic. Dětská doktorka mi řekla, že za hodinu už nemusel být naživu. Do mé propouštěcí zprávy napsali: udělán císař pro nespolupráci pacientky. Chvála pánu Bohu za to! Kdybych neměla hubu, kdoví, jak by to dopadlo.
Teď už má malý 7 měsíců, je zdravý a já jsem neskutečně šťastná. Teď jde o to, zda zvládnu druhé, které bychom chtěli. Mám v sobě obrovský strach, že jen při pomyšlení na to začnu koktat.
Jo a s těmi zády to nakonec dopadlo tak, že po porodu mě ještě asi 5× odvezla rychlá, dělali se rentgeny… pořád nic, jen, jste tlustá, zhubněte, až mě jeden pan chytrý neurolog poslal na sono žlučníku, že se mu nějak nezdá to zvracení, proč by někdo od páteře zvracel, a zjistili, že mám plný žlučník šutrů, a ten tlačí na páteř a vyvolává takové stavy. Před měsícem jsem přestala kojit a chystám se na operaci. Aspoň už si nepřipadám jako hypochondr.
Držte mi palečky a moc vám všem děkuji, že jste si mě vyslechli.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1593
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 938
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1630
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 685
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20597
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2602
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2592
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1751
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....