Můj nádherný porod
- Porod
- neddo
- 05.09.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Jak se našemu zlatíčku nejprve chtělo ven dříve a nakonec ho museli doktoři vyhánět. Udělejte si kávu nebo čaj, bude to dlouhé.
úsměv, prosím :-)
- 2
náš buřtíček chviličku po porodu :-)
- 3
S manželem jsme se brali v květnu minulého roku, v červenci jsme se rozhodli, že se pomalu začneme pokoušet o naše první miminko a šup, už v srpnu jsem držela v ruce pozitivní test 
Byli jsme oba moc překvapení, nečekali jsme, že se miminko podaří tak brzy, o to víc jsme byli šťastní. Už od začátku jsem měla celkem silný pocit, že bude naše miminko chlapeček, no… cca v 18. tt mě dr. na 3D UTZ přesvědčil o opaku 
„Vypadá to na holčičku“. Nikdy nezapomenu na ten pocit, hlavou mi znělo: budeme mít dceru Miminko bylo najednou konkrétní, bylo to prostě „jiné“, neměla jsem bříško a v něm miminko, měla jsem bříško, ve kterém rostla naše holčička. Vím jistě, že i kdyby dr. řekl, že čekáme chlapečka, mé/naše pocity by byly stejné.
Jména jsme měli vymyšlená pro obě pohlaví, ani jsme se o nich nedohadovali, a ta konečná jsme nakonec vybrali při jízdě autem Kolem 20. tt mi začalo tvrdnout bříško, dr. předepsal magnezium, měla jsem nařízen klidový režim a na KO chodila každý týden. Nic kromě tvrdnutí se ale nedělo, neotevírala jsem se, vše bylo v pořádku, tak jsem se snažila nestresovat, i když jako prvorodička jsem z toho pochopitelně trochu nervózní byla. Jednoho dne, to jsem byla asi ve 32. tt, mě už od rána bolelo břicho jako bych měla dostat MS, když to nepřestávalo, rozhodli jsme se, že raději pojedeme do porodnice. Chtěla jsem rodit v Ústí nad Labem, ale říkala jsem si, na to, aby mě jen prohlédli, přece nepojedeme až do Ústí, Teplice jsou blíž. No, trochu jsem se zmýlila.
V porodnici už si mě nechali kvůli hraničnímu nálezu na čípku 
Ten strach byl hrozný Všechno šlo hodně rychle, při sepisování papírů k porodu jsem se třásla jak osika. Dr. mě navíc informovala o tom, že v případě porodu budou muset malou převézt do Mostu, protože do Ústí už ten samý den jedno miminko odvezli a v Teplicích mají JIPku pro miminka až od 34. tt. To byl pro mě šok, o Mostě jsem od svých známých, kamarádek a i ze zpráv slyšela hrozné věci, proto jsem měla šílený strach a v duchu prosila naši malou, ať u mě ještě chvíli vydrží. Ještě ten den v noci mi napíchali kortikoidy na dozrání plic miminka, byla jsem na kapačkách, pravidelně mě napojovali na pásy a pořád ke mně někdo chodil. Musím říct, že když jsem viděla, jak se o mě starají, začala jsem být klidnější, věřila jsem jim, že opravdu udělají všechno proto, abych zůstala „v celku“ co nejdéle. A podařilo se!
Dr. mě domů pustila za 14 dní s tím, že k ní budu až do konce chodit do rizikové poradny. Bříško jsem měla hodně veliké a i hmotnostní odhady ukazovaly, že nenosím žádné malé mimi, ale dr. říkala, že mě budou hlídat a kdyby odhady přesáhly určitou hranici, tak mě nenechají dlouho přenášet a porod vyvolají. Nutno podotknout, že manžel se narodil s váhou 4,95 kg a z jejich strany rodiny měli všichni při narození přes 4 kg, tudíž jsem měla trochu strach, jak zvládnu jako prvorodička porodit větší miminko. Dr. ale říkala, že 4 kg mimi zvládnu, a navíc: „Paní N., je to jen odhad.“ Dobře, říkala jsem si. Ke konci těhu už se to dole začalo chystat a dr. tomu pomohla 2 Hamiltony. Hodně maminek píše, jaké je to maso, tak jsem nevěděla, co odpovědět, když se mě dr. ptala, jestli ho chci udělat, ale říkala jsem si, horší než porod to nebude a kývla jsem. Nic to nebylo, jen tlak.
Doma jsem pak špinila, ale to bylo bohužel všechno. Na jedné z posledních poraden jsme se s dr. dohodly, že když budu mít příště odhad větší než 4 kg, tak si mě v porodnici už nechají. Modlila jsem se, aby tomu tak bylo. Přibrala jsem šíleně moc, bříško bylo obrovské, pohyb velmi omezený a už jsem chtěla, abychom konečně byli 3 Poslední poradna byla ve 41. tt a odhad byl 4063 g, tak si vás tu už necháme. Byla jsem přešťastná! Porod začali vyvolávat druhý den ráno, prý abych se ještě vyspala a nabrala síly. Kupodivu jsem opravdu krásně spala a na záchodě byla asi jen 3×, přitom doma jsem chodila každou hodinu A tak byl čtvrtek, 17. 5. 2012, a dr. mi v 8 hodin zavedla první tabletu. Asi v 8:10 jsem začala cítit hodně slabounké MS bolesti. Kolem deváté mě sestřička připojila na pásy, kde to sem tam něco ukázalo, ale jinak nic. Pak přišla dr., že mě vyšetří, bohužel se to moc nepohnulo, v 10 hodin tedy další a poslední tableta, kdyby nezabrala, pokračování v pátek Toho jsem se děsila, bude to nekonečné
Omyl, po druhé tabletě už bolesti začaly být silnější, zase pásy a po určité době opět kontrola doktorky, která mi řekla, že podle toho, jak se tvářím, tam už asi nějaký postup bude A taky byl! Tak prý mi sestřička může udělat přípravu a přesunout mě na porodní box. Chvilku jsem ještě byla na pokoji a už jsem se i kroutila, chtěla jsem chodit, ale zase jsem byla na pásech. Sestra přišla a že mě radši vyšetří, rup, a praskla mi voda To byla chvíle, na kterou jsem čekala: je to tady, do 24 hodin porodit musím, když nemám vodu! Tak moc jsem se už těšila. Příprava v pohodě, oholená jsem byla z domova, klystýru jsem se děsila, ale vůbec nic to nebylo, jen to šlo potom horem dolem , tak trapně mi asi ještě nebylo, ale sestřička byla skvělá.
Po klystýru byly kontrakce o dost silnější, sestřička mě odvedla na box a posadila na míč, abych se mohla pohupovat. A tak jsem kroužila pánví na míči, bolesti přicházely jedna za druhou, bylo to bez pauzy, a i když to nebyla šílená bolest, spíš velký tlak, tak jsem si trochu sem tam zasténala, protože jsem prostě nevěděla, co dělat. Sestřička po chvilce přišla a říká: „Já vím, že to bolí, ale myslete na miminko, jak ho pouštíte porodními cestami, snažte se se při té bolesti uvolnit, nebýt v křeči.“ Poslechla jsem ji a od té chvíle jsem byla jako myška, prodýchávala jsem kontrakce, myslela na malou, jak klesá pořád níž a níž, snažila jsem se být stoprocentně uvolněná a ono to opravdu moc pomáhalo a nevyčerpávalo mě to tolik jako „sténání“. Manžel přišel kolem půl druhé, masíroval mi rukou kříž (křížové bolesti byly horší než ty „břišní“) a hladil mě. Ačkoliv jsem jinak hodně ukecaná ženská, tak u porodu jsem za celou dobu řekla asi 3 slova, to byl asi pro manžela ten největší šok
Po určité době přišla dr., že mě zkontroluje a nikdy nezapomenu na to, jak se na mě podívala, usmála se a řekla: „Ale tam už je to na 8 cm!, za chvíli už budete moct pomalu začít tlačit, už to bude, uvidíte, děláte to skvěle.“ Moc mě podpořila, věděla jsem, že třeba už za chvilku budeme mít naši malou u sebe. No, zase omyl Dostala jsem chvilku po vyšetření povolení, že si můžu přitlačovat. A tak jsem tlačila a tlačila, na bobku, na boku, opřená rukama o opěradlo porodního křesla (manžel byl za opěradly a držel mě za ruce), bylo to nekonečné, už jsem se bála, že to nezvládnu. Nakonec jsem tedy zůstala ležet na zádech, nohy do třmenů, ruce zapřít o držadla a finále bylo tu Celé tlačení hlavičky trvalo asi hodinu, na por. boxu bylo snad sedm lidí: porodní asistentka ( respektive ta sestřička, co se mnou byla celý den), dr., která přihlížela, dětská dr., další sestra… ti všichni mě neuvěřitelně podporovali, pořád mi říkali, jak to dělám skvěle, jak mi to jde, že už to za chvíli bude, to byl tak úžasný pocit!
Měla jsem problém s tím, že jsem v kontrakci zatlačila jen dvakrát, hlavička už skoro byla venku, ale já už neměla sílu zatlačit ještě jednou, abych ji vytlačila, a tak zase malá zalezla ven. Najednou slyším: teď už to bude, tlačte a manžel řekl: „Už vidím hlavičku!“ Řekla jsem si, že teď už ji prostě nepustím zpátky! A tak jsem zatlačila, pak mě porodní asistentka nastřihla (to jsem teda řekla au , pak jsem cítila, jak už je venku hlavička, lezou ramínka, zase au, malá šla ručkou dopředu, a najednou slyším ten nejkrásnější pláč na světě, je přesně 15:40 a já poprvé vidím naši Danielku 
a na ramenou cítím manželovu hlavu, slyším jak vzlyká štěstím a já taky brečím a dokola opakuji: „Panebože, panebože!“, protože nemůžu uvěřit tomu, že už je naše holčička tady. A všichni se smějí a gratulují nám a je to ten nejkrásnější pocit na světě (a ještě teď, když to píšu, tady bulím jak blázen).
Tatínek jde s malou vedle, fotí, natáčí na mobil vážení, měření a já zůstávám na boxu s dr. a porodní asistentkou. A říkám si, teď to přijde, to, o čem hodně maminek píše, že je horší než celý porod, šití. Ten jejich pohled mezi moje nohy mě utvrdil v tom, že to asi dole žádná paráda není. Dr. mi to potvrzuje, ale ujišťuje mě, že až ke konečníku jsem se naštěstí neroztrhla, no, alespoň, že tak. Nejprve mě opíchala a pak to začalo. A zase omyl, žádná bolest nepřichází! Jasně, cítím tah, poslední asi 4 stehy štípou, ale to je všechno Navíc, to už mám v náruči Danielku a nějaké šití už nevnímám.
Každopádně, ve chvíli, kdy mě dr. začíná šít, a já cítím, že ani tohle není nic strašného, jí říkám, že chci určitě další dítě, že ten porod byl krásný a ta bolest vůbec nebyla taková, jakou jsem ji čekala. Tak se smála a říkala mi, že to jsem jedna z mála A teď to, co vás asi taky zajímá, jaká byla realita, co se váhy týče a jak moc se lišila od odhadu, takže odhad den před porodem těch 4063 g a naše Danielka měla při narození 4,5 kg a 55 cm , prostě pořádná baba a v tu dobu největší mimi v porodnici Na 3měsíční KO měla Danielka 6370 g a 64 cm, takže celkem dlouhán Aby taky ne, manžel má 192 cm Zatím je podobná jen jemu, po mě má jen to jedno Je to naše sluníčko a moc ji milujeme, jen mi, prosím, maminky poraďte, co dělat, aby ten čas s miminkem tak neutíkal?
Abych to shrnula, porod byl nádherný, bolest byla, ale tlaková. Měla jsem pocit, že mi to dole bouchne, to ano , ale ty největší bolesti trvaly cca 2 hodiny a nebylo to nic, co by se nedalo přežít. Upřímně říkám, že vrtání zubu je pro mě je pořád mnohem horší Nechci vypadat jako někdo, kdo se tu chvástá, jak ho to nebolelo, to ne, bolelo, jen jsem to čekala mnohem, mnohem horší a každý máme jiný práh bolesti a u mě se sešla spousta faktorů, které mi dopomohly k tomu, aby byl porod takový, jaký byl. Byla jsem vyspalá, zabraly mi tabletky, personál byl skvělý a přítomnost manžela, to bylo to nejlepší.
Deníček jsem psala hlavně proto, abych budoucí maminky trochu podpořila, aby neměly takový strach. Doufám, že to se mi podařilo. Přála bych vám všem, nastávajícím maminkám, tak nádherný porod, jako jsem měla já, opravdu to pro mě byl ten nejkrásnější zážitek v životě. Chtěla bych poděkovat mému manželovi za to, že byl při tom a taky za to, že je ten nejlepší táta na světě a personálu teplické porodnice za jejich citlivý přístup
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1597
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 940
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1635
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 687
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20611
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2605
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2594
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1753
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Danielce všechno nejlepší do života 
Ještě jedou k Danince moc gratuluju je to krásná slečna! 
Děkuju i vám ostatním 