Můj naprosto pohodový a klidný porod
- Porod
- Lucuska
- 26.11.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Jsou to již čtyři měsíce, ale neuplyne ani jeden den, kdy bych si na tento okamžik nevzpomněla. A vlastně nejen na porod samotný, ale také na to, co mu předcházelo. Mé první těhotenství a porod pro mě již navždy bude představovat jedno z nejkrásnějších období a okamžiků, jaké jsem kdy zažila.
36 tt
- 3
první sekundy po porodu
- 1
6 týdnů
4 měsíce
S manželem jsme se o miminko snažili tři měsíce. Když jsem pak čirou náhodou objevila již 25. den cyklu pozitivní těhotenský test, okamžitě jsem intuitivně věděla, že čekáme chlapečka, kterého jsme si s manželem odjakživa přáli. V den, kdy jsem objevila dvě čárky, jsem si vypočítala termín porodu na 30. 7. 2011. Toto datum mi posléze potvrdila i má doktorka a další doktor, co mi dělal NT screening.
Celé mé těhotenství probíhalo naprosto ukázkově. A to tak, že nebýt pozitivního těhotenského testu a ultrazvuků, tak celou dobu o svém těhotenství ani nevím. Neměla jsem naprosto žádné příznaky ani problémy. Akorát jsem v prvních měsících trpěla velkou únavou a ke konci mě párkrát jednorázově zapálila žáha a asi třikrát mě v noci probudila hrozná křeč v lýtku. Všechny testy a vyšetření, které jsem v těhotenství podstoupila, vyšly vždy na jedničku s hvězdičkou. Za zmínku též stojí fakt, že do 25. týdne těhotenství jsem měla naprosto ploché břicho, a to i vzhledem k tomu, že prcek uvnitř mě byl vždy maličko váhově napřed a plodové vody bylo hodně.
Ve 24. týdnu těhotenství jsem podstoupila 4D ultrazvuk. Chtěla jsem znát pohlaví na 100 % kvůli výbavičce, ale také ze zvědavosti, jak ten náš prcek na 3D asi vypadá 
V ordinaci mé doktorky mi nebyla nikdy dána 100% odpověď, nicméně se i dr. vždy přikláněla k chlapečkovi. Ano, 4D ultrazvuk potvrdil chlapečka okamžitě po zapnutí 
Paní doktorka, která mi dělala 4D ultrazvuk, prohlásila, že velikost mého břicha na pohled odpovídá 13. týdnu těhotenství a ne 24. týdnu a pogratulovala mi, že jsem prý „ten typ“. Nevím, co přesně za typ myslela
Na porod jsem se těšila, byla jsem hrozně zvědavá, nebála jsem se, intuitivně jsem věděla, že to nebude nic strašného, jak jsem se mnohokrát dočítala v deníčcích tady na eMiminu. S blížícím se koncem těhotenství mě v tom utvrzoval i fakt dosud proběhnutého pohodového těhotenství a mé „zajímavé“ anatomie, jejíž příčinou bylo zřejmě mé „mini břicho“.
Dne 19. 7. 2011 v 38+3 tt jsem byla na prohlídce u mé doktorky a zároveň jsem podstoupila svůj třetí monitor. Po vyšetření mi doktorka s úsměvem sdělila, že už je tam změna, že jsem prý otevřená na jeden prst a z čípku, že zbývá již jen kousek. Naznačila mi, že si myslí, že přenášet rozhodně nebudu a že porod možná přijde ještě před termínem, tedy dřív než 30. 7. 2011, což jsem zajásala. Opravdu jsem nechtěla přenášet. Monitor byl stejný jako dva přecházející – vše OK a v klidu. Z poradny jsem vyšla navečer okolo 19:30 a již když jsem za sebou zavírala dveře, tak jsem cítila, jak mě bolí břicho. Souvisle a intenzivně. „To je z toho vyšetření“, říkala jsem si. Z poradny jsme šli s manželem ještě nakoupit do Lidlu, kde jsem vcelku nadávala, co mi to udělala, že mě tak bolí břicho. Byla jsem unavená a po příchodu domů jsem šla spát.
Ráno jsem na WC zjistila, že mám mírně narůžovělý výtok. To byla středa 20. 7. 2011. Pomyslela jsem si, že je to buď z toho vyšetření nebo mi začíná odcházet hlenová zátka. Břicho mě už nebolelo. Večer jsem si však všimla, že má výtok intenzivnější barvu a o půlnoci na čtvrtek 21. 7. 2011 už to bylo i s příměsí krevních sraženinek. Tak jsem začala uvažovat, jestli bych neměla zavolat do porodnice. Byla ale půlnoc a nechtělo se mi nikam jet. Bolesti jsem neměla, tak jsem doufala, že to nic není, že je to součást začínajícího porodu. Tak jsem šla spát, ale druhý den ráno jsem se probudila velmi brzy. Byla jsem nervózní. Výtok s příměsí krve a sraženinek tam byl pořád, takže jsem zavolala do porodnice a oznámila to porodní asistentce. Byl čtvrtek 21. 7. 2011 10:00 hodin a já byla 38+5 tt a cítila jsem se dobře. PA mi samozřejmě řekla, že to může být cokoliv – hlenová zátka, důsledek vyšetření, ale i odlučování placenty a abychom nic nezanedbali, tak ať co nejdřív přijedu do porodnice. Takže jsem manžela vytáhla z práce a jeli jsme.
Do porodnice jsme přijeli asi v 11:30 a doktor na příjmu po tom, co jsem mu ukázala vložku, bez rozmyšlení prohlásil, že tohle je na příjem a to i bez ohledu na to, co ukáže monitor nebo ultrazvuk. Že se prý automaticky bere v potaz ta nejhorší varianta, že se nic nesmí zanedbat a že tam musím zůstat na pozorování minimálně do druhého dne. Pro mě to bylo něco zcela neslýchatelného, něco zcela irelevantního! Takže jsem dostala záchvat, že tam nebudu a že podepíšu revers! Byla jsem připravená na to, že budu rodit, ale ne na to, že si půjdu do porodnice jen tak lehnout a čekat. Bála jsem se, že už mě domů nepustí a že tam budu muset čekat do termínu porodu, nebo do jeho vyvolání.
No nicméně mi pak udělali monitor i ultrazvuk. Vše bylo naprosto OK. Váhový odhad v 38+5tt byl 3200 g a byl potvrzen chlapeček. Doktor mě prosil, abych zůstala do toho druhého dne, aby byla jistota, tak jsem nakonec kývla, ale dodala, že jestli mě ráno nepustí, tak ten revers tuplem podepíšu! S porodní asistentkou jsem tedy na příjmu vyplnila všechny papíry, i ty k porodu, aby to bylo již vyřízené. Na otázku, zda budu chtít epidural, jsem odpověděla, že rozhodně ne. V 12:30 mě odvedli na pokoj pro těhotné, kde se mnou mohl být dovečera i manžel, takže jsme toho využili a já se uklidnila. Během odpoledne jsem chodila co tři hodiny na monitor a postupně mizel i krvavý výtok. Změnil se ve světle hnědý a okolo 17:00 byl pryč úplně. Bohužel i ten průhledný, takže nad tím jsem se v hlavě maličko pozastavila.
Okolo 20:00 mi byla na pokoj dána spolubydlící. A ve 21:00 jsem šla na poslední monitor, který byl naprosto klidný. Se spolubydlící jsme si povídali do půlnoci. Kolem půlnoci mi došlo, že ty občasné stahy, co jsem začala cítit, nejsou občasné, ale zcela pravidelné po 15 minutách a nutí mě to při nich přestat mluvit a naopak je se zatnutýma zubama prodýchávat. Stahy po 15 minutách trvaly tři hodiny. Usnout se nedalo, přespat se to nedalo, bylo to tak 3× silnější než mé obvyklé menstruační bolesti. A když už jsem cítila, jak upadám do spánku, hned mě probudila další kontrakce. Při každé kontrakci jsem musela zvednout hlavu z polštáře a zatnout celé tělo.
Po třech hodinách, kdy probíhaly kontrakce po 15 minutách, přišly na řadu kontrakce po deseti minutách o stejné síle. Ty trvaly dvě hodiny. Každá kontrakce trvala cca 40 sekund. Zhruba ve 4:00 ráno jsem to oznámila porodní asistentce, aby věděli a ta to řekla doktorovi. Chtěli po mě, abych se ještě snažila usnout a nabrala nějakou tu sílu na porod, který může být zdlouhavý a vyčerpávající, ale to prostě nešlo. Okolo páté hodiny ranní přišly kontrakce po 5-7 minutách a ty trvaly další dvě hodiny. Jejich intenzita byla stejná. Po sedmé hodině ranní jsem šla na monitor tak, jak bylo v plánu. Nechali mě na něm víc jak hodinu. Kontrakce byly pravidelné cca každých pět až sedm minut. Byly to pěkné kopce.
Na ranní směnu přišel můj doktor z příjmu, který mi slíbil, že pokud bude vše v pořádku a budu bez krvavého výtoku, tak mě pustí domů. Přišel a s úsměvem mi oznámil, že ozvy miminka se mu líbí, nekrvácím, a že má tedy pro mě dobrou zprávu a tak, jak včera slíbil, tak učiní a že mě pustí domů. Při pohledu na graf s kontrakcemi však dodal otázku: „co uděláme s těmi kontrakcemi“? Já na to, ať mi řekne, kdy mám znovu přijet Bylo mi jasné, že už se jedná jen o pár hodin a budu opět nakvačená na příjmu Pan doktor prohlásil, že abychom měli jistotu, tak mě ještě vyšetří a pak mi řekne, kdy mám přijet, tak jestli s tím souhlasím. Souhlasila jsem.
Vyšetření netrvalo ani sekundu a pan doktor se začal smát, že vše bere zpět, že domů nepůjdu, že už jsem otevřená na 5 cm a něco v tom smyslu, že mám propadlý vak plodových obalů a že rodím, tak ať si jdu na pokoj pro skleničku, teploměr a deku a přijdu za nimi na porodní sál. A ještě dodal něco v tom smyslu, že chci přeci rodit, ne? Já na to, že jo, pohoda a s úsměvem jsem si odešla pro ty věci na pokoj, převlékla jsem se do porodnické košile, vzala svou brašnu s foťákem, zavolala manželovi, ať okamžitě vyjede, že už jdu na sál a rozloučila jsem se se spolubydlící. Ta krev ve výtoku, kvůli které jsem zůstala na pozorování přes noc v nemocnici, znamenala otevírání porodních cest. Na porodním sále jsem hodila duchnu na křeslo, zavolala mamce, že jsem na sále a že tu budu mít „nějakou práci“ a že se pak ozvu. Mamka se v tu chvíli nezmohla ani na slovo
Sestřička žákyňka mi udělala klystýr. Neprotestovala jsem. Nebylo to příjemné, ale nebolelo to. Pak mě ještě trochu doholili v místech hráze kvůli budoucímu nástřihu. V 10:00 přišel doktor, řekl, že jsem otevřená na 6 cm a že píchneme vodu. Byl překvapený, jak mám měkké porodní cesty. V hlavě mi probleskla myšlenka, jestli to není díky maliníku, který jsem posledních 10 dní pila. Píchnutí vody bylo vcelku nepříjemné a trochu mě to zabolelo. Byla jsem upozorněna, že se kontrakce podstatně zesílí. Pořád jsem se porodní asistentky ptala, jestli ta voda teče, protože jsem ji vůbec necítila. Prý ano, ale pak při chůzi mi po noze nestekla ani kapka, tak jsem se vcelku divila.
Kontrakce opravdu zesílily, nemohla jsem při nich mluvit, nemohla jsem ani pootevřít ústa. Byly to zcela ochromující křeče, které jsem vůbec necítila v podbřišku nebo v zádech, na což jsem se připravovala, ale cítila jsem je v tříslech a postupovaly do stehen. Byly to šílené křeče, které mě znehybňovaly a ochromovaly, nemohla jsem se při nich pohnout. Když kontrakce odcházela, tak ve stehnech ještě přetrvávala a doznívala, což mi kradlo další sekundy z odpočinkového času, který byl cca 20 sekund. Kontrakce přicházely jedna za druhou každou minutu a každá trvala 40 sekund. 20 sekund na odpočinek bylo zoufale málo. Nemohla jsem najít vhodnou polohu. Zkoušela jsem míč, sprchu, ležení na zádech, na boku, sezení, stání. Nakonec jsem vždycky stála, ruce opřené o stůl, nebo porodní křeslo a zhluboka nosem a s uzavřenou pusou dýchala. Takhle to trvalo tři hodiny. V 11:00 jsem byla otevřená na 7 cm, ve 12:00 na 8 cm, ve 13:00 na 9 cm a ve 13:20 na 10 cm.
Zhruba před 13:00 jsem začala cítit mírný tlak na konečník, takže jsem věděla, že finišuji a brzy budu tlačit. Na samotné tlačení přišla jiná doktorka, protože se změnila směna. Řekla mi, abych zatlačila, aby prcek sestoupil ještě o něco níž. Zhluboka jsem se nadechla, zavřela oči, bradu přitiskla k hrudníku a dlouze zatlačila, seč mi vystačil dech. Cítila jsem, jak jsem ho posunovala níž a doktorka asi třikrát zvolala „výborně“. Pak mi píchli oxytocin na zvýšení kontrakcí, protože přišla na řadu hlavička. Přišlo mi, že oxytocin už kontrakci nezesílil, nástřih jsem pocítila, zatlačila jsem úplně stejně jako předtím, akorát na jednu kontrakci nadvakrát a hlavička byla venku. V tu chvíli jsem zpozorovala ten šrumec okolo – přiběhla dětská sestra a připravovali všechno k příchodu miminka.
20 sekund byla pauza mezi kontrakcemi a já čekala na další, abych vytlačila zbytek tělíčka. Všechno bylo v klidu, necítila jsem žádnou bolest, tlak, nic, možná nepatrné napnutí tam dole. Kontrakce už ale slábly a tak mám takový pocit, že zbytek tělíčka už jsem vytlačila bez ní, nebo byla hodně slabá. Byl to teplý šplouchanec. Hned mi prcka přiložili na hrudník a on jemně kníkal a cucal si prsty. Na placentu už nebyla kontrakce žádná, takže ji doktorka vytáhla mechanicky.
Následné šití bylo umrtveno, ale jakmile propichovala kůži, tak jsme cítila nepříjemné píchání a párkrát řekla „jau“. První „jau“ bylo při propichování plodové vody, druhé a poslední „jau“ bylo při šití. Jinak jsem během celého porodu ani nezahlesla. V tu chvíli jsem nechápala, jak může někdo u porodu křičet. Všechny ty bolesti jsou fyzicky a hlavně psychicky náročné. Ověřila jsem si, že když se člověk soustředí, je zcela uvolněný, v klidu, v pohodě, nepoddává se té bolesti, nepropadá panice a zoufalství, dá se to zvládnout vcelku s přehledem, v pohodě, tiše a v klidu, i když jsou ty bolesti za hranicí vydržení, což tak nějak prostě jsou, ale na nadávání nebo křičení není prostor ani síla.
Velikost mého břicha v 38+6 tt na porodním sále odpovídala obecně tak 20. týdnu těhotenství a i přesto měl prcek po narození 3400 g a 50 cm, byl to takový malý růžový buřtík Po dvou hodinách s miminkem strávených na sále mi šel manžel pomoci do sprchy. Když jsem vstala z porodního křesla, byla jsem už naprosto s plochým břichem, hledala jsem nějakou krev a byla jsem překvapená, jak čistý to byl porod.
Z porodní zprávy jsem se pak dočetla, že moje krevní ztráta byla pouhých 100 ml. Ve sprše mi trochu klesnul tlak, takže se mi chtělo lehnout, nebo aspoň sednout, takže na pokoj jsem pak sotva došla, ale došla a práskla sebou na postel. Napila jsem se, snědla jeden balíček hroznového cukru a byla jsem zas úplně ready a vůbec mě nepřišlo, že mám za sebou několikahodinový porod. Mezitím mi přivezli už oblečeného prcka a já se se spolubydlící cítila jako na koleji a ne v porodnici těsně po porodu. Jen s malým detailem, že jsme měli vedle sebe každá vozíček s tím nejkrásnějším uzlíčkem na světě!
Budoucí maminky prvorodičky, nebojte se porodu! A děkuji všem, kteří se prokousali až na samý konec deníčku
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1600
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 941
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1641
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 687
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20631
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2608
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2878
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2594
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1755
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Krásně si to napsala,moc dobře se mi to četlo. 
.
uz je to rok co jsi nasla dve carky vid?:) toho 17.11.? Pokud nam to vyjde tak si budu tenhle denicek cist dokola abych nabrala optimismus 
