Můj nelehký porod
- Porod
- misule.j
- 03.06.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
S manželem jsem se rozhodli mít miminko. Vysadila jsem antikoncepci, nechala proběhnout první menstruaci a ta další už nepřišla. Byla jsem těhotná :) Už je to 16 měsíců, co přišla na svět naše holčička.
Termín porodu byl určen na 31.1. V pondělí 23.1. mě v půl 7 ráno vyhnal z postele šplouchanec plodové vody.
Do porodnice jsme dorazili cca v 8:30. Jak jsem předpokládala, manžela se mnou nepustili, tak šel prozatím domů (do nemocnice to máme asi 15 min. chůze. Vyšetření – kontrakce žádné, otevřená tak na půl prstu.
Asi po 6 h po odtoku jsem byla otevřená na 1 cm. Ne zrovna příjemná PA to nazvala, že ty moje kontrakce stojí za prd – nějaké minimální se už v grafu objevily, ale já je ani necítila. No, jestli to půjde tímhle tempem…
Čas jsem trávila na nadstandardním pokoji, kde se mnou byl i manžel. Před 19 h se měnila směna. Přišly dvě velmi příjemné a milé sestřičky. Bolest už nějakou dobu přicházela, ale dalo se to v pohodě zvládnout – otevřená na 2cm.
Kontrakce stále sílily, ale byly dost nepravidelné. Po 5, po 2, po 3, pak zase po 5 minutách. Hopsala jsem si na míči a ujídala rizoto, které mi manžel přinesl – měla jsem hrozný hlad – později se ukázalo, že jíst nebyl zrovna dobrý nápad.
PA každou hodinu kontrolovala ozvy miminka a každé 2-3 hodiny jsem chodila na natáčky. Dostala jsem injekci, která měla zlepšit kontrakce – resp. otvírání – bolesti byly, ale stále jsem se otevírala velice pomalu. Bylo asi 23 h. Hopsala jsem na balónu ve sprše. Potom jsme se vrátili na pokoj, já stále na balónu a manžel mi při kontrakcích masíroval kříž a bederní část. Nepoznala jsem tvrdnutí břicha, měla jsem,,pouze“ křížové bolesti. Ty byly stále větší, navíc se mi udělalo špatně a 2× jsem zvracela. Při kontrole stále žádná sláva.
Ve 2 h ráno stále žádný extra pokrok, tak se přešlo k oxytocinu. Po něm to teda byla extrémní bolest, už jsem nevnímala okolí, jen jsem dýchala jako o život. Už mi nepomáhala ani sprcha, ani balón, ani masáž, měla jsem pocit, že se mi ta kostrč snad rozskočí vejpůl a stále se mi zvedal žaludek. Manžel už byl trochu na nervy, ale nedával to znát a dýchal se mnou – nevěřila bych tomu, ale moc mi to pomáhalo. Bolest byla už skoro neúnosná, ale já jsem ani nepípla, všechny kontrakce jsem prodýchávala.
PA se mě ptaly jestli nemám pocit na tlačení – ani trochu. Poslední natáčky ani nevím, jak jsem zvládla – pro mě v nepříjemné poloze a ještě se nesmět pohnout – PA povídá směrem k manželovi, že mám už opravdu silné kontrakce – vyšetření – 8 cm. Potom mi ještě obě pořád hmataly na břicho – já to ale nevnímala – později mi došlo, že se snažily zjistit polohu plodu – mladší PA povídala, že si myslí něco – starší, něco jiného…
Bylo 5 h ráno a šlo se na sál, přestože jsem byla na 8 cm, prý tomu pomůžou. Už totálně unavená a bez sil povídám sestřičce, že už tlačit nezvládnu. Ona mi říká:,,To už nic nebude, jen párkrát zatlačíte a budete to mít za sebou.“ Mýlila se. Bylo třeba, aby plod sestoupil, stála jsem u porodního lůžka, držela se ho, měla jsem kroužit boky. Já se ale při každé kontrakci instinktivně zkroutila do pro mě přijatelné pozice. Ještě jsem se stihla jednou pozvracet – naštěstí jsem to stihla do misky a ne na lůžko, kde jsem měla rodit 
Lehla jsem si na porodní křeslo. Měla jsem tlačit. PA měla obě ruce ve mně a roztahovala porodní cesty – nic příjemného. Zjistili jsme, že v momentě, kdy si lehnu, necítím žádné kontrakce. Tak jsem neustále slézala na nohy a vylézala zpět na kozu. Byla jsem také na všech 4. Tlak ale stále nepřicházel. Šlo se rodit i tak. Tlačila jsem – prý správně – ale nic se nedělo. Takhle to trvalo skoro 2 hodiny. V 6:45 přišla nová směna – ty dvě PA, které se mnou byly celou noc, zůstaly také. Starší PA z nové směny byla taková rázná, začala velet, šup další dávku oxytocinu, já budu tlačit na břicho. Vzala prostěradlo, jednu stranu držela, druhou zahákla za mé břicho. Až ucítím bolest, mám tlačit. He he, já ale nic necítím, povídám. Tak prý mám tlačit i tak. Tak jsem tlačila. Jako blázen. PA brala za břicho. Nic. Tak zase. Nic. Tak další oxytocin. A zase. Nic.
Najednou cítím příšerné štípání, pálení a trhání. To bylo poprvé co jsem se ozvala. Vyjekla jsem.,,Co to bylo?! Já se tam trhám! Já už tlačit nebudu!“ A chtělo se mi brečet, ale nešlo to. Mimochodem byl to nástřih. Rozhlížím se kolem. Vidím 5 sester, které jsou v koncích. Koukají na sebe a krčí rameny. Jedna mi opatrně říká:,,To ale musíte.“ Vzdychnu a říkám, jdeme na to. A zase. Tlačíme o sto šest. Já omdlívám. Dostanu kyslík. Opět chvíle váhání. Volají doktora. Bylo mi jasné, že pokud neporodíme, dojde na kleště. Než přijde doktor, ještě to zkoušíme. Tlačíme – já a PA na břicho. Nevnímám nic než tlak v hlavě, jakoby v dálce slyším:,,No, no, ještě, už leze hlavička!“ Najednou LUP a přišel neskutečně úlevný pocit. Miminko je na světě. Po chvíli se ozval křik. Uf, je v pořádku. V ten moment přišel doktor, jen mi koukl mezi nohy a říká:,,Hm, to bude velký šití.“ A šel pryč. Druhá doba porodní trvala 2 h a 20 min. Celý porod - od odtoku vody po narození dcery 25 h a 50 min.
Důvod všeho byl krátký pupečník a abnormální rotace. Malá nedorotovala a vylezla ven obličejem a tělíčkem směrem nahoru. To porod ztěžovalo a tlačení bylo v podstatě marné - malou držel ten krátký pupečník. Bez pomoci sestry bych neměla šanci.
Dostalo se mi i pochvalných slov od porodních asistentek, že jsem byla moc statečná, že jsem si opravdu užila. Údajně z mého porodu ani nespaly. Slíbily, že druhý porod bude za odměnu 
To jsem zvědavá…
Moje první pocity těsně po porodu nebyly záplavy lásky, něhy, štěstí. Bylo mi jako po mučení. Chtělo se mi brečet. Cítila jsem hroznou nespravedlnost. Napadaly mě nesmyslné myšlenky, jestli to za to vlastně stálo…
Ano. Stálo. Skoro mám slzy v očích, jak mě to dojímá. Dnes jsem šťastná, že jsem mohla být u toho, jak malá,,vyplula“ na svět, že jsem to nemusela zaspat v narkóze u císaře, a že to nakonec vlastně moc dobře dopadlo Dcerka je krásná, zdravá, hodná a moc ji milujeme. Co víc si přát?
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1598
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 940
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1636
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 687
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20613
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2605
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2594
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1753
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
mimochodem, já mám synka mladšího o 4 dny, jestli dobře počítám 
… Já rodila před třemi týdny, 18 hodin v porodnici, 12h doma v bolestech po 8mi minutách. Chtěla jsem jet až na finále, kdybych tušila… U mě podobný scénář, neotvírala jsem se, malá nesestupovala, pupečník kolem čelíčka, nakonec po dlouhé době akutní císař, kterého jsem se zuby nehty bránila. Ale na žádost mě vzbudili hned po něm, takže jsem i po celkové narkoze měla maličkou u sebe už na sále 
já mám 6 týdnů do porodu a myslím si, že jsem si to asi ani neměla číst 
Potrhana jsem byla take dost. Na sestinedeli jsem nechapala, jak ostatni maminky mohou sedet v tureckem sedu, kdyz ja se nemohla poradne posadit normalne. Rana se zahojila a ja pomalu zapominam. Maly tu ted radi s hrackama a rozhodne za to stal. Preji hodne stesti pri dalsim porodu. Snad bude pro zmenu za odmenu. 
Ale hlavně že to dobře dopadlo 
Gratuluju 
Většinou všichni říkají, že pro ně byla nejhorší první doba porodní, ty bolesti a že tlačení už byla pohoda, já to mám naopak. Ne, že by první doba byla pohodička, ale nějak jsem tu bolest zvládla, ale to tlačení - hrůza.
Jen jsem ráda, že v tom nejsem sama…