Jak jsem se děsila porodu
- Porod
- Veronika005
- 18.04.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Chtěla bych se s vámi podělit o to, jak na svět přišlo mé děťátko. Všechno začalo tím, že jsem ve 23 letech zjistila, že jsem těhotná. Byla to ta nejkrásnější zpráva na světě.
Celé těhotenství jsem si užívala, těšila se na každou návštěvu u doktora. Zjistili jsme, že se nám narodí chlapeček.
Hned od začátku jsem se děsila porodu, ale opravdu šíleně. Toho, jak to musí určitě bolet, protože já jsem právě taková „máčka“, co nic nevydrží. Každý den jsem hledala příběhy o porodu na internetu, četla jsem různý knížky, ptala se kamarádek, co už rodily, jaký to je… A čím víc se to blížilo, tím víc jsem se děsila. Všichni mi říkali, ať si nic takovýho nečtu, ale já prostě musela vědět všechno, co mě čeká.
Termín jsem měla 7.10.2013. Den předtím jsem byla ještě na kontrole. Pan doktor říkal, že se na porod ještě nechystám, ale skrz špatné srdeční ozvy miminka půjdu na vyvolání 9.10.2013.
Špatné srdeční ozvy?? Najednou jsem odpočítávala hodiny, kdy už půjdu na to vyvolání, hlavně ať už je malej venku.
Byla středa 9.10. a my se chystali s přítelem do porodnice. Klepala jsem se jak ratlík, když jsme se blížili k porodnici, ale vevnitř to najednou ze mě všechno odpadlo
Byly tam hrozně moc hodné sestřičky. V 10 hodin ráno mi daly tabletu na vyvolání, že prý do hodiny by měly přijít bolesti. Ležela jsem tam jak lazar a čekala, co bude. Po pár minutách mě začalo bolet v podbřišku, jako by menstruace. Chvíli to bolelo, pak zas ne, až asi po hodině mě to přestalo bolet úplně. 
Sestřičky mi mezitím chodily natáčet ozvy. Já jsem si tam pak jen seděla a povídala s přítelem a bolesti nikde.
V 16:00 mi daly další tabletu. Opakovalo se to stejné co u první tablety - chvíli bolesti, pak zas ne, až zmizely úplně. Pořád mi říkaly, že se malýmu nechce, že je mu u mě dobře. 
Ale já jsem to už chtěla mít všechno za sebou a už jsem se modlila, ať se ten porod rozjede. Mezitím jsem slyšela, jak vedle na boxech rodily další dvě maminky. A pak začalo plakat to miminko a to mi úplně vehnalo slzy do očí. Chtěla jsem to už taky zažít.
Pořád se nic nedělo. Sestřičky říkaly, že už asi dneska neporodím. Ale najednou, bylo 23:00, mě zničehonic začalo zase pobolívat bříško. Ale už to byly takové nepříjemné bolesti, ale naštěstí nic hroznýho. Pořád jsem sledovala hodiny a ta bolest přicházela co 3 minuty. Chvíli jsem si teda poskakovala na baloně, to mi už pak nezabíralo, takže pořád dokola se sprchovat.
Hrozně mi pomáhalo, když jsem jen tak seděla na záchodě a tlačila. Pořád dokola jsem chodila na box a zpátky do sprch a na záchod. A hlavně - pořád jsem si v hlavě přemítala, že tohle ještě nic není, že to bude ještě milionkrát horší.
Ještě se ta bolest dala zvládat. Chodila jsem, natáčeli mi ozvy, to bylo víc nepříjemný, protože jsem u toho musela ležet. Ale hned, jak mi sundali pásy, tak jsem zase letěla do sprch.
Bylo půl čtvrtý ráno a přišli mi píchnout epidurál. Záchrana! Do 20 minut přestaly bolesti úplně, musela jsem od té doby ale už pořád ležet, napojená na epidurál, připojená na pásech. Sledovala jsem, jak mi přichází kontrakce, a přitom jsem nic necítila.
Byla jsem otevřená už na 7 cm. Chválili mě, jak se to po tom epidurálo pěkně rozjelo. Za chvíli mi píchli vodu a já tak hoďku odpočívala. Pak už jsem cítila bolesti i přes epidurál, ale naštěstí ještě žádná hrůza. Chodilo za mnou čím dál víc porodních asistentek. Jedna mi říkala, že už se to blíží a že mi odpojí epidurál a píchnou oxytocin, aby se to pořádně rozjelo.
V tu chvíli, jak mi odpojovali epidurál, jsem myslela, že zešílím strachem. Pořád jsem čekala, že už teď přijdou ty šílený bolesti, že teď už to vážně nevydržím. Bolesti zesilovaly, ale naštěstí se to dalo zvládnout.
Porodní asistentka mi říkala, že už jsem nachystaná tlačit, že si to párkrát vyzkoušíme nanečisto. Až přijde kontrakce, zavřít oči a ze všech sil tlačit. Myslela jsem, že mi upadne zadek. Takhle jsme to vyzkoušely asi třikrát,
Najednou se objevilo u mě asi 7 dalších lidí a prý „Tak jdem na to!“ 
Přítele poslali si stoupnout za mě, hladil mi vlasy a já se všelijak kroutila, jednu nohu opřenou o sestřičku, a tlačila jsem jak o život.
I když jsem neměla zrovna kontrakci, tak jsem pořád tlačila. Je pravda, že ten konec si pamatuji už jen tak matně, ale všechno se to sehrálo hrozně rychle. Slyším „Už je venku hlavička, ještě jednou pořádně zatlačte.“ Dala jsem do toho všechno a přesně 10.10.2013 v 8:25 se mi narodil můj překrásný syn.
Dali mi ho na bříško. Přítel brečel, já taky, nemohli jsme se na ten malý zázrak vynadívat. Pak už ho vzali na vážení, přítel fotil a mě ještě zašívali, ale přes tu radost, co jsem měla, už jsem žádnou bolest necítila.
Už je to půl roku a já jsem ten nejšťastnější člověk na světě, že ho mám. I když je trošku víc uplakané miminko, tak i přesto všechno je to můj malý zázrak.
Tímto bych chtěla aspoň trošku podpořit všechny budoucí prvorodičky, že fakt se není čeho bát. A že já jsem se bála teda pořádně! To miminko za to opravdu stojí!
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1532
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 897
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1560
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 644
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 379
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20225
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2580
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2855
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2564
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1730
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
.
ovšem nedovedu si představit, že nektere maminky mají velke bolesti třeba 12 hodin..to bych vážně nedala.. 
