Neměla jsem už sílu
- Porod
- Vertiline
- 10.09.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Vím, že jsou i mnohem horší porody, ale i přesto to bylo nejdelších a nejstrašnějších deset hodin mého života, díky kterým se mi zdály noční můry a panicky se děsím toho, že bych mohla znova otěhotnět.
Na vyvolání porodu jsem měla nastoupit 28. 7., tři dny po termínu, kvůli větší váze miminka a vysokému tlaku. Jenže o 2 dny dříve se mi zdálo, že nějak dlouho necítím pohyby, a tak jsem zburcovala přítele, že raději pojedu do porodnice na zkontrolování. Samozřejmě, že jsem šíleně plašila, brečela a v hlavě se mi přehrávaly ty nejhorší scénáře.
Ani netušíte, jak se mi ulevilo, když mi porodní asistentka, co mě napojovala na monitor řekla, že je vše v pořádku a malý prostě jen dlouho spí. Myslela jsem, že tedy pojedu domů a že přijedu až za ty dva dny na vyvolání, ale řekli mi, že tam rovnou zůstanu, že vyvolávací tabletu mi dají o den dřív. Docela jsem se zaradovala, že už to tedy budu mít brzo konečně za sebou.
Na pokoji jsem byla se dvěma těhulkami, co také čekali na vyvolání a přijímaly je ve stejný den, jako mě. Vsázeli jsme se, která bude nejrychlejší. To jsem netušila, že budu poslední…
Druhý den jsem dostala první tabletku. Nic se nedělo. Další den jsem dostala druhou a odpoledne třetí. Večer mezitím porodily obě těhulky, co byly se mnou na pokoji. Samozřejmě mi to bylo líto, když jsem viděla ty jejich drobečky a už jsem to chtěla mít za sebou.
Poté, další den, jsem dostala čtvrtou a už se začalo něco konečně dít. Nejdřív slaboučké menstruační bolesti a pak se to večer řádně rozjelo. Porodní asistentky mě utěšovaly, že už konečně porodím, kontrakce jsem měla obrovské. Jenže když mě vyšetřili, tak zjistili, že jsem se neotevřela ani o milimetr. Myslela jsem, že už to bude konečně za mnou, bolestmi jsem se nedokázala skoro ani pohnout, brečela jsem a oni mi píchli něco na bolest, ať se vyspím.
A ráno další tableta. Odpoledne zase další tableta. Dohromady už šestá. Ptala jsem se, kolik jich ještě dostanu než budu rodit. Řekli mi, že jich můžu dostat klidně deset. Docela jsem se vyděsila, že by to mělo trvat ještě tak dlouho. A se mnou se stále nic nedělo.
Ráno na monitoru, když mi měli zavádět sedmou tabletu, mi doktorka řekla, že už tabletu nedostanu, že jsem otevřená na 2 cm a že uděláme klystýr a píchnou mi vodu a ať zavolám příteli, že tam může být se mnou. Byla jsem vážně ráda, ještě jsem neměla žádné bolesti a těšila jsem se, až budu mít Matyáška konečně u sebe.
Klystýr udělali a po něm se mi už bolesti rozjely, ale byly ještě dost snesitelné, normálně jsem se pohybovala. Přítel přijel a já jsem šla do sprchy a poté na box, aby mi píchli vodu. Pak to teprve začalo. Bolesti už dost silné, hlavně křížové, do sprchy jsem už nesměla a jen jsem mohla ležet na lehátku, abych mohla být připojená na monitor. Jenže to nějak blblo a porodní asistentky mě neustále přetáčely z jednoho boku na druhý, což bylo při křížových bolestech dost strašné. Navíc jsem mohla být jen na tom lehátku, i když by mi asi mnohem víc pomohlo, kdybych mohla chodit. To jsem měla kontrakce po 2 minutách.
Každé vyšetření, který dělali, bylo úplně šílené. Jenže jsem se vůbec neotevírala, a tak jsem dostala kapačku oxytocinu. Během pár vteřin od napíchnutí jsem měla tak hrozné kontrakce, že jsem myslela, že umírám, že je to prostě konec. Omdlévala jsem, a tak mi dali masku s kyslíkem, jenže jakmile jsem se nadechla, tak se mi zvedl žaludek a potřebovala jsem se vyzvracet. Oxytocin mi vypojili a že prý mi dají kapačku s něčím proti bolesti. To se mi rozjelo ještě víc a tak ji nechali vykapat a vrátili mi tam zpátky oxytocin. To už jsem křičela, i když jsem hrdině tvrdila, že křičet nebudu, že nebudu dělat ostudu.
Kontrakce už jsem nedokázala ani prodýchávat, neměla jsem sílu. Prosila jsem je, ať už to nějak ukončí, že už nemůžu. Kontrakce jsem měla po 20 vteřinách a už jim ani nestačila ta křivka na grafu monitoru, i sestry se divily, jak jsou obrovské. Po pár minutách byly už kontrakce nepřetržité. Nebyla mezi nimi ani malá pauzička. Už jsem si raději přála umřít.
Ani nevím, po jaké době mě přišel vyšetřit primář. A já byla otevřená jen na 5 cm. Nakonec bylo rozhodnuto, že to skončí císařem… I když jsem si přála, ať mi nějak uleví, tak jsem z toho dostala šílený strach a pořád jim opakovala, ať mě úplně uspí.
Najednou šlo všechno rychle. Porodní asistentka mi pomohla vstát, i když jsem se téměř neudržela na nohou a odvedla mě vedle na sál. Položili mě a já stále křičela bolestí. Najednou kolem sedm neznámých lidí a už jsem cítila, jak mi pomazávají břicho. Ještě si pamatuji, jak se mi anesteziolog ptal, jestli nechci spinál. Cítila jsem jen obrovské bolesti a hrozný strach. A za pár vteřin nic…
Probrala jsem se na posteli u sálů a vedle mě seděl přítel a ukazoval mi fotky našeho Matyáška. Poté přišla sestra s malým v naručí. Byla jsem šťastná, i když mě hrozně bolelo břicho. Pořád jsem opakovala, jak je malý nádherný, i když jsem ho viděla rozmazaně. Dostala jsem 2 injekce proti bolesti a rozloučila se s přítelem.
Matyášek se narodil 31. 7. 2011 ve 21,32 hodin.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1805
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1059
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1906
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 779
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 452
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 21785
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2671
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2953
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2661
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1793
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
poznam to podle ty podlozky a cisla na brisku..Kdopak te rodil? gratuluju k Matyskovi 
že mi to bude utíkat rychleji (cože?? to ještě nejsem v půlce??). Moc jsem prosila o císaře, ale nedali si říct. Pak jsem najednou cítila, že musím tlačit, přítel je zavolal POMOOC - oni, že to tak rychle nepůjde, koukli na mě a řekli tlačte. To byly nejkrásnější slova, co jsem mohla slyšet. Tlačení už jsem ani nevnímala, byla jsem moc vyčerpaná, ale byla to obrovská úleva. Nevím, na kolik zatlačení to bylo, ale bylo to nádherný, což asi nikdo moc nedokáže pochopit. Ale po tom, co bylo předtím - nádhera. Máte holčičku - nádherná slova 
Teď už jsem pomalu zapoměla a myslím si na druhé i když jsem se zapřísáhla že už nikdy nikdy nikdy! No uvidíme…když jsem si přečetla tvůj deníček nějak se mi to celý promítlo v hlavě jaký to bylo a radši snad zůstaneme u jednoho prcka 
…snad se to časem změní..