Můj porod a těhotenství ve zkratce
- Porod
- Mrs.M
- 16.07.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Za poslední 4 měsíce to byl jediný den, kdy jsem ani jednou nepomyslela na porod. A on to byl zrovna ten den „D“. A proč jediný? Protože od 24. týdne těhotenství jsem pendlovala mezi postelí doma a tou nemocniční.
V den porodu
- 2
V den puštění z porodnice
- 1
A jsem tady
Tatínek si mě podepsa
Unavená, vyčerpaná, oteklá, ale nešťastnější na...
Těhotenství nebylo úplně ideální. Na začátku šílené nechutenství, takže 5 kilo šlo dolů jako mávnutím proutku. Od 17. týdne mi začalo dost tvrdnout břicho. Strejda gůgl poradil magnésko, tak jsem začala zobat. Magnésko nemagnésko, ve 24. týdnu přišla první hospitalizace a kapačky (naštěstí jen na 4 dny).
Následoval 28. týden a pravidelná návštěva gynekologa. Na otázku „Tak jak se cítíte, maminko?“ odpovídám s úsměvem, že přeci báječně. 
Po prohlídce se jinak usměvavý doktor mírně mračí. Na můj dotaz, jestli je vše v pořádku, odpovídá, že uvidíme po ultrazvuku. Po ultrazvuku se úsměv vytrácí úplně. Začala jsem totiž rodit. Takže rychlý odjezd do nemocnice s nálezem – otevřená na 2 prsty, zkracující se čípek, pravidelné kontrakce, doporučení na kortikoterapii.
Napíchali do mě, co se dalo, rozpíchali každou žílu na rukách, kterou našli, nohy nahoru a přísný klidový režim. Z nemocnice jsem odcházela po dvou týdnech s doporučením klidového režimu. Tak jsem tedy poctivě ležela. A i přesto jsem ve 33. týdnu jela znovu…a pak zase ve 35. Stále to stejné. Pravidelné stupňující se bolesti. A jako vždy – kapačky magnézia, injekce proti bolestem a za 4 dny domů. Až ve 37. týdnu (při dalším planém poplachu) mě odeslali na porodní, že už to třeba bude. Prdlajs. Nic nebylo. 10 hodin bolestí na porodním sále, injekce proti bolestem a za dalších 10 hodin jsem šla domů. Takže jsem jen čekala. Každý večer poslíčci, bolestivé probdělé noci, neschopná pohybu. Občas jsem už i brečela, že to nedávám, hormony se mnou cloumaly celkem obstojně a já už prosila, ať konečně porodím.
A pak to konečně přišlo. Bylo nádherně, přítel měl dovolenou, takže jsme celé odpoledne trávili na zahrádce. Já se po měsíci bolestí cítila nadmíru spokojeně. Nic mě netrápilo, tak jsem s tím obr bubnem lítala po zahrádce s motyčkou a vykopávala ty svině pampelišky, zalila jsem tůjky, usrkávala vínko, zobala grilovaný maso a hověla si, jaký báječný pocit to je, když mě nic nebolí. Doma jsem si dala relaxační koupel na trochu bolavá záda po tom náročném dni. Přítel se v půl jedenácté odvalil do postele s tím, že po tom celodenním pálení dřeva je unavený a že si jde lehnout a chce se vyspat. Tak se šlo na kutě.
V jedenáct mě mokro dole donutilo rozlepit již skoro spící oči a jít se podívat, co se děje. „Ach jo, zase ten výtok.. už ho mám plný kecky“ letělo mi hlavou. Vyměnila jsem slipovku za vložku a šla si zase v klidu lehnout. V půl dvanáctý znovu. To už jsem ale cítila, jak něco pořád teče. Ani teď jsem si nepomyslela, že bych jako mohla rodit. Tak jsem opět, už mírně naštvaná, vylezla z postele, rozsvítila lampičku a jen oněměle čučela na ten proud vody, co se ze mě řine. Přítel se otočil, zamžoural očima, tak mu říkám, že buď jsem se počůrala nebo mi praskla voda. Zahleděl se směrem ten vodopád a ospalý povídá, že jsem se asi nepočůrala a že si mám jít sbalit zbytek věcí a on si ještě lehne. 
Tak jsem sebrala ručník, strčila mezi nohy a začala chodit po bytě a přemýšlela, co mám jako dělat. Oblíknout, zabalit zbytek, vzbudit přítele a vyrazit. To byl plán. Ale trvalo mi to celou půl hodinu. Byla jsem jako zmražená.
Do porodnice jsme dorazili 5 minut po půlnoci. Vyšetření – otevřená na 3-4 prsty, voda odtéká, ale plodové obaly jsou ještě neporušené, voda teče odněkud ze shora. Nic mě nebolelo, kontrakce na monitoru žádné. Nechtělo se mi ani věřit, že jako vážně začínám rodit. Ve čtvrt na dvě po vyšetření, monitoru a podepsání tisíce lejster jsem mohla konečně za přítelem, který do té doby seděl v čekárně a vůbec netušil, co se děje. Nakráčela jsem za ním, že teda opravdu rodíme, ať mi jede na benzinu koupit pití a přeparkovat auto. Stále žádné bolesti. „Je tohle normální?“ přemýšlela jsem.
Když jsem se vrátila, už jsem měla připravený klystýr a sprchu. Klystýr v pohodě, sprcha nepříjemná, takže jsem vylezla a šla si lehnout na pokoj. Bylo tři čtvrtě na dvě. A to už přišly bolesti. A hned na plno po jedné až třech minutách. Ve dvě přišel přítel a to už jsem se opravdu svíjela v bolestech na kraji postele, pod sebou vystláno přebalovacíma podložkama. PA se nějak nelíbily ozvy malého, takže mě připojila na monitor a ten mi zůstal až do porodu samotného.
V půl třetí mi PA nabídla prasknutí vody, tak jsem souhlasila, že se to prý popožene. Bolesti hnusný, ale zvládala jsem krásně dýchat. Přítel mi podával pití, statečně odolával mému mačkání, pořád mi něco povídal a já mu byla neskutečně vděčná, že je tam se mnou (původně k porodu moc nechtěl). Ve tři už jsem byla na 6 cm a přišla ta nejhorší doba. Nutilo mě to hrozně tlačit, ale to jsem samozřejmě ještě nemohla. To bylo opravdu nejhorší z celého porodu. Tlak jako kráva a já to musela rozdýchávat. Už jsem prosila, ať to skončí, že už nemůžu, chtělo se mi zvracet, bylo mi strašně zle. V půl čtvrtý jsem už řvala, že prostě musím tlačit. PA mi nevěřila a jen řekla, že to ještě musím vydržet.
Studentka mi nabídla, že mě vyšetří, abychom věděli, jak je to daleko (byla tam se mnou celou dobu, pořád hledala srdíčko malého, protože se mu opravdu ztrácely ozvy). Hrábla do mě a jenom slyším „Sestři, rodíme!!! Branka zašla“. Najednou se pokoj zaplnil. Někdo mi zvedal postel, někdo se mi představoval, někdo jiný připravoval věci pro malého. V pokoji byl hrozný šrumec. Celou dobu jsem ležela na boku a teď jsem se musela převrátit na záda. A v tu ránu byly kontrakce ta tam. Nic. Žádná bolest. Takže kapačky. Oxytocin. Kontrakce. Tlačím. Nic. Tlačím. Nic. Tlačím. Nic.
„Maminko, tlačíte málo.“ „Já už ale nemůžu, nejde to.“
Dole to pálí, mám pocit, že se musím zákonitě rozpůlit, že tohle prostě nedám. Tlačím znovu, když v tom mě dole něco píchne, tak vyskakuju a divím se, co se to dole děje. Doktorka mi vysvětluje, že mě píchla kvůli nástřihu. Další kontrakce, tlačím ze všech sil, něco mi leze ze zadku, tak se omlouvám. Začínám si uvědomovat, že se mi všechno ztrácí. Na 3. kontrakci už opravdu tlačím, jak kdybych chtěla hnout s krávou, po břiše mi skáčou dvě sestřičky, jedna má loket zapíchnutý v mém žaludku. Křičím, že večeře asi půjde ven a najednou cítím strašnou úlevu. V úžasu jsem schopna vydat jenom zvuky jako „Jůůů, jééé, Jůjůůů, jééé“. Pak mi něco kluzkého, červeného a kříčícího přistává na břiše a já zapomínám na svět kolem mě. Už pro mě existuje jenom ten červíček, co mě 4 měsíce tak trápil. Během doby, co malého vážili, měřili, tatínek fotil, podepisoval, mi odešla placenta a doktorka mě zašila. Ani jedno z toho jsem nevnímala. Pořád jsem koukala vedle sebe, co tam s malým dělají a jak se přítel hrdě hlásí, aby si malého pochoval hned, jak to bude možné. Po chvilce mi nesou malého na přisátí a nechávají nás na sále o samotě…
Malý se narodil s mírami 3320 g a 48 cm ve 4:06 čili po 4,5 hodinách od odtoku plodové vody. Bolesti jsem měla „jen“ dvě hodiny, ale za to výživné. Plánovala jsem si, že nebudu křičet – nakonec o mém porodu věděla celá nemocnice. Nejvíc jsem se bála šití – to jsem ani nezaregistrovala. Hrůzu jsem měla z chlapa u porodu – bez něj bych rodila ještě dneska…a takhle bych mohla pokračovat.
Děkuji všem, co dočetli až do konce. Nejsem žádná spisovatelka a když se stála fronta na vlohy pro psaní slohů, tak já stála na konci řady, ale po pročítání zdejších deníčků jsem si řekla, že taky jeden napíšu, už jen pro památku z porodu – i když to asi nikdy nezapomenu.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1600
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 941
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1644
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 687
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20640
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2609
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2878
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2596
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1755
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
I když všechno má své pro a proti..Jinak malý je moc krásný, přeji hodně zdravíčka a ať už Vás s přítelem nic takového nepříjemného třeba při druhém těhu nečeká 
ale člověk pak zapomene na tu bolest a vnímá jen to krásný 