Můj porod - nejkrásnější zážitek

Články o porodech jsem na emiminu hltala. Samozřejmě se mi pod ruku dostaly i ty o strašných porodech. Měla jsem téměř fóbii z bolesti, nebyla jsem si jistá, že chci epidurál, bála jsem se, že budu hyperventilovat a skoro jsem si říkala, že by mi nevadil cisař. Taky jsem se bála, že mi budou porod vyvolávat a já strávím 1. dobu porodní sama někde na oddělení.
Celou dobu jsem chodila do Podolí, na gyndu, do poradny a nakonec jsem tam i rodila. Rozhodla jsem se proti svému strachu bojovat informacemi, a tak jsem si sjednala schuzku s anestezioložkou z Podolí, která mi vysvětlila všechna rizika i výhody epidurálu. Poučená jsem se rozhodla pro a rovnou si vzala papíry a doma je raději dopředu vyplnila a podepsala - co kdyby to byla pak rychlovka (tajně jsem doufala že bude).

No, nebyla. Přenášela jsem 12 dní a musím říct, že 10. měsíc byl ten nejhorší. Už jsem nevěděla coby. Měla jsem vše hotové a nachystané - pokojíček, oblečky, tašku, navařeno, vymalováno… Knížky jsem číst nemohla, nepamatovala jsem si ani odstavec a telka mě taky nebavila. Byl to horor. Byla jsem ráda, že jsem do práce přestala chodit až 14 dní před porodem, protože jinak bych asi doma lezla po zdi.

Termín jsem měla 30.5., vymyslela jsem si, že mimi se narodí na 1.6. na den dětí a dělala jsem vše proto, aby to tak bylo - Petřín 2× nahoru a dolů, Prokopské údolí, atd. každý den. Nakonec snad v Praze nebyl kopec, ktery bych neslezla. Efekt žádný, jen jsem vypozorovala, že mi velmi vzrostla fyzicka (oproti předešlým měsícům) a že jsem daleko míň zadýchaná než manžel (asi příprava těla na porod). Doktor mi řekl, že jediné co pomáhá je sex. No, nám nepomohlo ani to.

Nakonec už jsem chodila do poradny na monitory 2× denně a pak se rozhodli, že si mě tam nechají a porod vyvolají. Jela jsem domu, vzala tašku a v poklidném tempu jsme s manželem jeli do porodnice. Dost se to lišilo od našich představ o úprku, sanitce, ucpaném Baranďáku apod.

Byla jsem vyklepaná, začínalo to přesně, jak jsem nechtěla. Všichni tam ale byli milí a příjemní. Zavedli mi vyvolávací tabletu - nic. Měla jsem sice slabounké kontrakce, pořád jsem byla přišpendlená k monitoru, ale sama jsem cítila, že tohle k porodu rozhodně nebude. Tableta se smí zavádět jen 1× denně, takže jsem si na další musela počkat přes noc. Že jsem nemohla spát vám asi nemusím ani říkat. Dali mi nejaký oblbovák, abych necítila ty slabé kontrakce a nakonec jsem usnula. Ráno mi dali další tabletu a přišel se na mě podívat můj doktor - pro ty, které dočetly až sem mám jednu (podle mě nejcennější) radu. Jestli budete rodit v Podolí, zkuste si zařídit „svého porodníka“, tzn. domluvit se s doktorem kterému důvěřujete, aby vám přišel k porodu. Z porovnání se svými kamarádkami, které taky v Podolí rodily vím, že pokud si vše s někým domluvíte, je o vás postaráno o kapku lépe, než bez domluvy. Tak nějak jakoby „patříte“ k určitému doktorovi a všichni si Vás více hledí. Taky se Vám nestane, že vás během porodu přijde 3× vyšetřit někdo jiný anebo že přiběhne na poslední chvíli!

Každopádně 2. prášek v 9:00 zabral. Byla jsem ale pořád pod vlivem toho večerního oblbováku, a tak mě ani nic nebolelo ani jsem nic moc necítila. Byla jsem teda fakt hodně překvapená, když pro mě v 11:30 přišla sestra, že jdem na sál.
Tak jsem šla, sbalila jsem si kufr s věcmi a sestra mi ho cestou na sál rvala z ruky, že jako já si ho nést nesmím. Na sále jsem si připadala pořád jak ve snu. Říkala jsem si - rodíš, rodíš. Ale vůbec jsem si tak nepřipadala. Přišel manžel, koukal na mě jak zjara, že jsem tak v pohodě. Byla jsem ale strašně nervózní. Pořád se nic nedělo a pak mi nakonec praskli vodu. Toho jsem se taky strašně bála, ale bylo to úúúúplně v pohodě, cítila jsem to samé jako u běžného vyšetření, jen jsem byla překvapená, jak je ta voda teplá. Pak se spustily okamžitě kontrakce, to už jsem věděla velmi dobře, že rodím. Bylo cca 14:00. Od začátku jsem všude hlásila, že chci epidurál, a tak už mi předtím udělali nutná vyšetření. Ve 14:15 přišla doktorka s anestezií a v mých očích vypadala jak anděl. Zažila jsem si tedy asi jen 15 minut kontrakcí a stačilo mi to. Obdivuju všechny, které to vydržely celý porod.

Vpichu jsem se samozřejmě bála taky, jak jinak, ale nebolelo to vůbec. Asi hlavně proto, že se místo vpichu umrtvuje. Kontrakce jsem přestala cítit okamžitě. Mohla jsem chodit, ležet, cokoliv. Začala jsem se trochu nudit, taky už nám došly všechna CDčka, a tak jse si otevřená na 4 cm začala telefonovat s kamarádkami. Ty mi samozřejmě nevěřily. Doktor na mě koukal taky trochu vyjeveně, když jsem mu říkala, že bych si nejradši schrupla, ale že je mi to trochu blbý. Nakonec jsem skákala na míči, ale to jen asi spíš z pocitu, že se to má, než že bych potřebovala.

Ještě jednou mi připíchli anestezi, když jsem cítila, že 1. dávka odeznívá.

V 17:00 jsem začala cítit nucení na tlačení, ale celkem slabé. Nicméně jsem zavolala doktora a ten mi řekl, že můžu začít přitlačovat. Po tolika hodinách čekání a nicnedělání jsem se do toho opřela, že mě museli brzdit. Ve čtvrt na šest jsem se přemístila z porodního lehátka na porodní stoličku, prý to trochu urychluje. Mně na tom trochu klouzaly nohy, příště bych si asi svlíkla ponožky Jinak bych řekla, že nevýhodou stoličky je, že zde není žádné u hlavy a u nohou, takže manžel viděl vše pěkně v reálu. Nevím, mně připadala celá fáze tlačení docela dlouhá. Byla to jediná doba, kdy jsem cítila něco nepříjemného, velký tlak. S kámoškama jsme se shodly, že jsme měli pocit, že tlačíme to největší ho… v celém životě. Nemůžu říct, že by to bolelo. Rozhodně jsem měla strašnou žízeň a nemohla jsem pít, takže mi strašně pomohlo, že mi manžel dával sát namočenou žíňku. Nástřih mi dělali - necítila jsem ho, udělalo se mi ale dost špatně z toho, když si doktor řekl o injekci s umrtvovákem. Pak najednou, aniž by mě kdokoliv varoval, se narodila Ema Elena. Bylo 18:00. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem ji viděla právě vytaženou, ozářenou žlutou lampou, chtělo se mi brečet a byla jsem strašně šťastná. Manžel na měkko, kdyby mu neřekli, ať fotí, neměli bysme ani fotečku.

Šití mě nebolelo vůbec. Řekla bych, že jediná opravdová bolest, kterou mám spojenou s narozením dcery bylo těch několik dalších týdnů, kdy mě dost bolely stehy. Sedět jsem nemohla 5 neděl, nějak se mi to nechtělo zahojit.

Chtěla bych uklidnit všechny nastávající maminky, které mají podobné fóbie, jako já.
Máteli-strach z bolesti, dejte si epidurál. Nezapomeňte, že se používá i např. při nepostupujících porodech, zjistěte si všechny informace, nebojte se vyvolávání a domluvte si doktora.

Přeju Vám všem krásné porody a zdravá miminka!

lejla