Porod s preeklampsií a Hellp syndromem
- Porod
- zrofka
- 17.04.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ráda bych se s vámi podělila o můj zážitek z porodu, který mi zpříjemnila preeklampsie a Hellp syndrom. Ze začátku jsem nic netušila a bylo mi celkem dobře (naštěstí).
Vše to začalo týden před mojí očekávanou těhotenskou poradnou. V noci pocit jsem měla pocit, jako kdybych měla na hrudníku tunu kamení. Tyto stavy trvaly týden, volala jsem i doktorovi a sestřička mi řekla, že už jsem v pokročilém těhu, tak děloha utlačuje orgány. Věřila jsem tomu.
Dne 28. 3. 2012 jsem letěla na kontrolu. Ale jako kdybych cítila, že něco není v pořádku. Vůbec jsem se na ni netěšila. A to mě čekal první monitor. V čekárně jsem opět čekala hodinu. Bylo mi šílené vedro, takže když jsem se dostala na řadu, byla jsem opravdu ráda. Sestřičce jsem dala moč, ta do ní namočila proužek a odložila ho. Já jsem se mezitím zvážila (pěkných 14 kg nahoře). Pak mi ještě změřila tlak. Při výsledku jen vyvalila oči, nechápala jsem. Zeptala se mě, jak se cítím. Já jsem odpověděla, že utahaně. Tak jsme natočily monitor. Sestřička se mezitím podívala na proužek a řekla, hm, pěkné. A šla za doktorem. Nějak mě to neznervóznilo, poslouchala jsem tlukot srdíčka.
Po monitoru jsem šla k doktorovi, když jsem převléknutá v sukni čekala v čekárně, slyšela jsem sestřičku, jak o mém stavu mluví s doktorem. Od doktora jsem zaslechla jen: okamžitě hospitalizovat! Začala jsem brečet, i když jsem ještě pořádně nevěděla, o co jde! V ordinaci mi doktor udělal stěr, a pak si se mnou začal o mém stavu povídat. Měl velké podezření na preeklampsii, se kterou si prý není radno zahrávat. A bude lepší, když budu pod dohledem. Celou dobu jsem brečela. Nesnáším nemocnice a nikdy, kromě vlastního porodu, jsem v ní nebyla! Ale co se dá dělat! Musela jsem kvůli malému tvorečku v mém bříšku.
Venku jsem ihned volala příteli, ať není v práci přesčas, že potřebuji odvést do Chomutova do nemocnice, že je něco špatně. Ten ani nečekal do tří hodin a letěl domů. Já jsem se mezitím začala balit. Ale vůbec jsem nevěděla co! Mám sbalit i malému? Co kdyby náhodou. Radši jsem sbalila všechno. U toho jsem pořád plakala. Volala jsem mamce, která mě po telefonu utěšovala, že všechno zvládneme. Než jsme jeli do nemocnice, tak jsme sjeli do Globusu na oběd (abych měla něco v žaludku – vůbec jsem se netěšila na tu nemocniční stravu) a pořádně jsem se najedla. Před nemocnicí už čekala moje mamka. Takže jsem měla doprovod, jako kdybych už měla rodit 
V nemocnici mě přijala moc příjemná mladá sestřička. Když viděla, kolik mi naměřili tlak, tak se mě jen zeptala, jestli mi ho měřili víckrát. A změřila mi ho znovu. Dokonce 3×! Opakovalo se to, co v poradně – vyvalené oči. Pak jsem jen slyšela, jak volá doktorku. Přišla moc příjemná paní, představila se mi a ještě jednou mi změřila tlak. Pak jen řekla: okamžitě hospitalizovat! Tak jsme sepsaly papíry. Ptala se mě, jak se cítím, říkám, že skvěle a že bych chtěla domů. Jen se zasmála a odpověděla, že se diví, že jsem přišla po svých a vnímám. Lidi s takovým obřím tlakem jim tam vozí přinejlepším záchranka. Po sepsání papírů mě ubytovali. Začala jsem brečet, protože jsem byla na pokoji s paní, která měla denní miminko. A navíc jsem tam nechtěla být!
Pak kolem mě začal frmol. Při výměně směn nastoupila hodně příjemná sestřička, která celou noc každou hodinu vstávala a měřila mi tlak. Ještě za mnou přišla paní doktorka. Jen mi řekla, že mi musí vzít krev kvůli testům a že mi dají tabletu na tlak, a nemám se bát, že to malému neublíží. Jestli mi to tlak sníží, je vyhráno. Bohužel, tlak zůstal stejný. Udělali mi ještě monitor. Výsledky testů byly katastrofa. Jaterní testy taky hodně špatné, játra odcházela. Dostala jsem kapačku.
Brzy ráno mě vzbudila mladá těhotná sestřička, ať jdu s ní. Vzala mi opět krev. Jenomže jak jsem byla nateklá, žíly nebyly vidět. Takže se netrefila. A mně se udělalo zle. Dostala jsem mokrý „hadr“ na hlavu a nohy mi držela druhá sestřička. Když mi bylo lépe, natočili mi opět monitor. Po natočení mě poslali zpět na pokoj. Šla jsem se vykoupat. Mezitím na mě čekala doktorka a řekla mi, že výsledky mám hodně špatné a že mi porod budou nejspíš vyvolávat! Takový ŠOK! Vždyť jsem teprve 35+2 tt! A že se o mně jde ještě poradit s primářem. Začala jsem strašně brečet. Ještě mě poslali na ultrazvuk, kde mě taky vyděsili. Dítě má větší hlavičku než hrudníček!
Na pokoji mě opět přepadla beznaděj a nevěděla jsem, co bude. Utěšovala mě paní, která tam ležela se mnou. Jak jsem já jí záviděla. Měla svoje miminko u sebe, zdravé a donošené, a jak dopadnu já? Pak přišel primář. Prohmatal mě a řekl, že bych mohla všechno zvládnout normálně, když se cítím dobře! Pak mě seznámil s mým stavem. Porod je prý jediná možnost! Můj stav není dobrý ani pro mě, ani pro malého. Ještě mi řekl, že hrozí růstová retardace (panebože retardace, to jsem začala brečet jako malá). Tak mi to vysvětlil, jenže já jsem nějak nevnímala. Jen mi řekl, ať si vezmu věci a jdeme na sál. Ještě jsem stihla zavolat příteli, ten nechápal, a napsala jsem mamce. Hlavně, aby jeden z nich byl se mnou. Nebo nevím, jak bych to zvládla.
Vybrala jsem si postel, kde mě napojili na monitor. Zavedli tabletu a čekalo se. Mezitím jsem si psala s mámou a přítelem. Takový porod jsem si sakra nepředstavovala! Ještě mi doktor řekl, že v mém stavu mi nemůžou dát epidural. Tak jsem vůbec netušila, jak to zvládnu! Ještě za mnou přiběhla moje teta, která dělá v laboratoři. Primář se mě zeptal, zda jí může říct informace o mém stavu. Souhlasila jsem a ona volala hned dědovi, a ten ostatním, že rodím. Pak přijel přítel. Docela mě v tom zeleném oblečku rozesmál Cítila jsem se skvěle, ne jako ta těhulka, která rodila vedle a řvala na celou porodnici. Pak se bolesti rozšířily do zad. Celou dobu jsem myslela, že potřebuji na velkou. Přišla ta příjemná doktorka a napíchla mi plazmu a něco na tlak. Byla jsem tak rozpíchaná. Už mě to ani nebolelo. Pak mi píchla vodu, byla docela teplá.
Čas ubíhal a já pořád ne a ne rodit. Tak přišel jiný doktor a řekl, že to ukončíme, že už nemůžeme čekat a budu rodit císařem. Tak přišla sestřička, oholila mi bříško a já jsem mezitím brečela. Pak jsem si sundala košili a odvezli mě na sál. Děs! Tam mi ještě něco píchli. Vím, že jsem jen prosila sestřičku, ať už mě nepíchá, že mě to bolí! Ale stejně mě píchla! Pak jsem viděla jen zelenou masku a spala jsem. Při probuzení jsem byla hodně zmatená. Jen jsem slyšela: máte chlapečka, a já jen: já vím, a víc si nepamatuji, jen přítele, který stál na chodbě.
Převezli mě na pokoj k nějaké staré paní, které pořád zvonil mobil. Mluvila jsem s přítelem a ptala jsem se pořád na Tadeáška. Říkal, že je nádherný a v pořádku. Pak mě začalo břicho nějak bolet. Ta paní se nám pořád pletla do rozhovoru a prý: ono to bolí, no! Jako kdybych byla nějaká „cíťa“. Večer jsem se probudila a stáli u mě dva doktoři, nechápala jsem. Prý jsem měla něco s dýcháním. Chtěla jsem hrozně pít, dali mi jen vodu s hadičkou, ale pro mě to v tu chvíli bylo jak vysvobození. Ani jsem nemohla pořádně koukat. Myslela jsem si, že mam slepené oči, jenže to byly otoky. Prsty jsem taky nemohla ohnout. Hrůza. Druhý den mi bylo o trošku lépe. Povídala jsem si s tou paní, i když mi lezla na nervy. Ale cítila jsem se nějak „prázdně“, už ve mně nebyly ty kopanečky! Při vizitě nakonec tu paní poslali na normální pokoj! Konečně!
Přišel přítel s mým tátou, bratrem a jeho přítelkyní. Gratulovali mi, a že prý viděli malého. Docela mě mrzelo, že jsem ho první neviděla já 
Pak mi přišla dětská doktorka říci, že má malý žloutenku a je v inkubátoru. Tak jsem ji poprosila, ať se mi o něj dobře starají a že až se dostanu do formy, přijdu za ním. Na tom pokoji byla pak nuda, koukala jsem do zdi, děs. Neustále mi měřili tlak, pak mi dali i kyslík. Co ale bylo ze všeho nejhorší – vyndávání drenů! Jeden šel, ale ten druhý, který tam byl 20 cm, to byla bolest, zařvala jsem na celou nemocnici, jako kdybych rodila.
Dali mě na normální pokoj. Ptala jsem se, kdy mi dají malého. Jenže měl ještě žloutenku, takže musel být na novorozeneckém oddělení. A hlavně já jsem se musela dát do kupy. Malému naštěstí žloutenka ustupovala a mohli mi ho nosit na kojení, každé tři hodiny na 10 minut! Takový drobeček. Měl jen 1950 g a 46 cm. Bylo to nádherné! Přítel za námi jezdil každý den z Mostu do Chomutova:) Ještě aby toho všeho nebylo málo, zjistili mi chudokrevnost a ještě něco s krví, takže mi 2 sáčky dali. Už jsem chtěla domů, jinak by si na mně našli ještě něco 
S malým jsme tam spolu byli 13 dní. Na mě to bylo hodně dlouhé. Měla jsem toho plné zuby! Ale když jsem se podívala na synáčka Tadeáška, měla jsme hned lepší náladu:)
Teď jsme doma. A porod mi připomíná jen jizva na mém bříšku. Užívám si Tadeáška a mateřství
Moc děkuji Chomutovské porodnici za to, že jsme to tak zvládli, a hlavně skvělému personálu!
A vám taky, kdo jste si přečetl můj „krátký“ deníček
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1600
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 941
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1641
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 687
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20631
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2608
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2878
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2594
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1755
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Jsi šikulka že jsi to tak krásně zvládla 
