O úžasném těhotenství a náročném porodu

Neměla jsem v plánu o svém těhotenství a především porodu nic psát, ale jak již tady bylo víckrát řečeno, chci si na toto období uchovat vzpomínky a podělit se o to vše krásné, překvapivé a bohužel i bolestivé. Předem se omlouvám, ale jak se znám, tak se rozepíšu!

DSCN2376.JPG DSCN2376.JPG
DSCN2376.JPG

Kristianek první den mezi námi.

DSCN3905.JPG

Náš smíšek

Moje těhotenství bylo neplánované. S přítelem jsme chodili rok, poté jsme měli asi půl roku pauzu doprovázenou občasným „setkáním“. No a právě z tohoto setkání jsem otěhotněla. :-)

Já a těhotenství. V mých očích to nejhezčí období. Nezvracela jsem, přítel mě rozmazloval, rodiče mě rozmazlovali, v práci na mě byli všichni hodnější. Do 8. měsíce jsem se cítila, jako bych ani nebyla těhotná. Pak tedy jen ty časté návštěvy záchodu a kila navíc.

Porod jsem nějak neřešila, nebála jsem se ho, prostě jsem věděla, že náš malý nějak ven musí jít a že to prostě zvládnu. Termín porodu jsem měla cca 1.10.

A je to tady… V úterý večer 23.9. jsem začala mít slabé bolesti břicha - bylo asi 18 hodin. No nic, šla jsem si s přítelem lehnout, ale ne a ne usnout. Bolesti po 8 minutách. Přítele jsem nechala spát a šla jsem do vany. Tam bolesti zesílily a byly asi po 6 minutách. Vzbudila jsem přítele, že to tedy zkusíme a jedem, že to asi bude ono.

Po příjezdu do porodnice kolem 1 ráno, jsem měla pořád kontrakce po 6 minutách. Byla jsem zavedena na porodní box a měla jsem si ještě zdřímnout. Což samozřejmě nešlo. Do tří ráno jsem ještě vtipkovala - kontrakce pořád po těch 5-6 minutách, ale dalo se to zvládnout. Pak klystýr, sprcha, balón a potom se to rozjelo. Kontrakce tak po 4 minutách, které mě chytaly do kříže. Nemohla jsem ani sedět, ležet, jen stát nebo být na všech čtyřech - otevřená na 1 cm.

V 7 střídání směny, vizita s verdiktem že mi mají prasknout vodu.

Do 12 hodin se mimo mé kontrakce nic nedělo. Už jsem neměla na nic sílu. Chtěla jsem utéct, vyskočit z okna… hlavně aby už ta bolest byla pryč. Kdyby tam nebyl můj přítel, tak to nezvládnu. Celou dobu se o mě staral ukázkově a byl tam se mnou celých těch 13 hodin, co jsem rodila. Držel mě za ruce, masíroval a jak jsem si zprvu nebyla jistá, zda ho tam chci mít, aby mě neviděl v diskrétních situacích, tak teď vím, že bez něho bych to nedala.

No a po té 12 už to byla rychlovka - oxytocin - ruku jsem měla jednu velkou modřinu, protože mi popraskaly všechny žíly. Začala jsem tlačit v poloze na čtyřech. Malému spadl tlak - seběhla se doktorka a další personál. To já jsem moc na těch čtyřech ani nevnímala, to mi pak řekl přítel. Dostala jsem kyslík a musela jsem přestat tlačit. Malý se musel stabilizovat.

Potom jsem párkrát zatlačila a malý byl venku. Hned ho odnesli pryč a přítel šel s nimi. Měl porodní apgar skóre 8-10-10. Špatně se mu ve mně zaklínila hlavička, ale kleště nebyly třeba. Na svět přišel 24.9. ve 13:28, měl 3200 g, 49 cm. Pojmenovali jsme ho Kristianek. Byl krásný a strašně statečný.

A abych se tady vypovídala ze všeho, tak mě tam uvnitř trápí jeden okamžik.
Jakmile jsem ucítila, že je malý venku, že už je ta bolest a trápení za mnou, tak jsem padla hotová na postel. Místo toho, abych se hned zajímala o své miminko, o svého chlapečka, tak jsem prostě vychutnávala pár minut klidu - bez bolesti. A teď na to často myslím, že to ode mně bylo strašně sobecké. :-(

A co říct na závěr? Náš Kristianek má 4 měsíce. Je to naše láska, je moc šikovný, i když trošku tvrdohlavý. Všichni ho milujeme a vše se teď samozřejmě točí jen kolem něho a já bych za něho dala život. Tak doufám, že mi tu chvilku, kdy pro mě nebyl na prvním místě, odpustí.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
MaggieAm
3
31.1.15 00:24

Vinie, ty poslední odstavce bych klidně mohla opsat. Akorát že po čase (2roky) jsem to tak přestala vnímat a kdybych si to teď u Tebe nepřečetla, tak bych na to i pozapomněla. Je to takový zvláštní pocit (-jaktože jsem tam hned nebyla pro svoje miminko?), který si teď asi jakoby dodatečně uvědomuješ, když už víš, co to je držet svoje dítě v náručí. Ale ty první okamžiky po porodu, jak jsi je vylíčila, teď už prostě beru jen jako nutný „nádech“ po těch hodinách dřiny a bolestí. Z Tvého deníčku na mě dýchá pocit klidné něžné mámy, objektivně určitě sama dobře víš, že si nemáš co vyčítat, časem si to určitě přebere i Tvoje podvědomí. Užívej si chlapečka, hrozně to letí. :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
Saroya
17629
31.1.15 06:17

Muselo to byt vyčerpání po oxytocinu. Nemáš si co vycitat :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Jahudka87
2374
31.1.15 07:10

Moc gratuluju!! Nic si nevyčítej, já měla stejné pocity, furt jsem si opakovala - mám to za sebou, mám to za sebou, já to přežila! I když malýho odnesli bůhví kam, bylo mi to jedno. Ale rozhodně to nemělo vliv na náš vztah. Je to můj chlapeček a já jeho maminka :-) Jsou mu čtyři a až teď se otupily vzpomínky na porod. Hlavně ať jste zdravý :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Lucie.P84
2325
31.1.15 08:15

Bud naprosto v klidu. Me zajimalo, zda je mala v poradku a kdyz rekli, ze ano, bylo mi vsechno fuk. Musela jsem se vzpamatovat z te bolesti a zaroven jsem se dostavala do euforie, ze jsem to zvladla a je to za mnou. Dceru mi prinesli z inkubatoru asi az po 6i hodinach. Byla uplne fialova, kdyz se narodila, prilozili mi ji na par vterin a volali pediatra. Jeste ten den jsem mela vsechno jako v mlze a js priznavam, ze jsme si uvedomila, ze mam dceru a na veky se do ni zamilovala az druhy den. Takze zadne vycitky a gratuluji ke Kristiankovi, at ti roste jako z vody :-*

  • načítám...
  • Zmínit
ivulebobule
282
31.1.15 12:19

Mas na sebe zbytecne velke naroky! Ja jsem nebyla schopna ani otevrit oci, jen me tekly slzy a byla jsem stastna, ze to mam za sebou a vubec cely ten okamzik po narozeni syna mam v mlze. Prinesli mi ho asi za 5 minut, kdyz uz jsem se vzpamatovala a nikdy by me nenapadlo se zaobirat pocity viny, ze jsem prvni minutu po porodu nevenovala miminku, to prece nemeni nic na tom, ze ho miluju nejvic na svete! Nebud na sebe tak prisna, naopak bud pysna, ze jsi to cele vydrzela a v poradku miminko odnosila a porodila!!!

  • načítám...
  • Zmínit
pralinka2727
3337
31.1.15 12:43

Rodila jsem sice jen 3 hodiny, ale když miminko vyklouzlo, jen jsem se zeptala jestli je to kluk nebo holka a padla únavou. Viděla jsem ji až za 5 minut zabalenou. Chovat jsem ji nemohla, měla jsem kvůli krevní ztrátě obě ruce na kapačkách a ještě tlakoměr. Rozhodně myslím, že každá maminka si zaslouží pár minut klidu po tom všem. Manžel na ni celou dobu dohlížel, a to mi v tu chvíli stačilo :kytka:

Příspěvek upraven 31.01.15 v 12:45

  • načítám...
  • Zmínit
Hanka_S_V
9868
31.1.15 16:58

Já jsem při bondingu vyčerpáním usínala, malýho si musel vzít manžel. výčitky nemají smysl :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
verusav
4921
31.1.15 19:32

Já jsem při bondingu nebyla moc schopna si malou přidržet, naprosto vláčná a ještě jsem se zhrozila, že asi leže další, protože začala kontrakce, která vytlačila placentu :-) Ta únava je pochopitelná

  • načítám...
  • Zmínit
vinie2807
109
2.2.15 10:01

Holky moc děkuji za podporu, jste skvělé. Ano vím, mám své zlatíčko u sebe a na ten pocit po porodu už pomalu zapomínám :-D Ono vážně pomůže se z toho vypovídat - vypsat. A taky slyšet, že nejsem jediná. Moc děkuji za Vaše komentáře :-) :*

  • načítám...
  • Zmínit
Cristyna
3374
7.2.15 19:36

@vinie2807 Já to vyprávím dotedka, že když se malý narodil, bylo mi všechno uplně jedno, hlavně že už je to za mnou a je venku…viděla jsem ho sotva pár vteřin a nějak jsem to neřešila, až když mě odvezli na pokoj, začalo mi to být líto, musel být v inkubátoru a viděla jsem ho až druhý den…myslím si, že tvoje pocity byli uplně normální neboj :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Mishuna
46
11.3.15 19:50

Brr.. Hlavně že jste zdraví :)

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář