Můj první porod...
- Porod
- Valusinka
- 25.04.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Během pár minut se může stát tolik věcí...
Takže po přečtení všech deníčků, které tu jsou, jsem se i já rozhodla napsat o svém porodu.
Že jsem těhotná jsem zjistila v červnu 2014 a byla to ta nejhezčí zpráva. Až na malý hematom, díky kterému jsem byla celé těhotenství doma, bylo vše fajn.
Termín jsem měla stanoven na 6.2.2015.
Přehoupl se Nový rok a mě krásně rostlo bříško. Ráno 28.1. jsem byla jako každou středu na monitoru, nic moc tam neskákalo, takže na porod to rozhodně nebylo. Jediné co, tak pan doktor si všiml obrovských otoků, které se mi vytvořili na rukou a nohou. Jeho vyjádření bylo: uděláme Hamiltona a pomůžeme to uspíšit, je nejvyšší čas aby jste porodila.
Byla jsem poslána domů s tím, že do tří dnů by to mělo pomoct. Samozřejmě jsem tomu nevěřila a nic se nedělo až do pátečního večera (30.1.).
Koukám na televizi, když v tom cítím vlhko. Říkám si, že už ani moč neudržím a jdu na záchod. Jen co dosednu ozve se „LUP“ a vyvalí se kýbl vody. No je to jasné. Budu rodit!
Kontrakce žádné, ale voda pořád teče (nikdy bych nevěřila, že jí může být tolik).
Volám manžela, ať odloží kamion, že budeme rodit. Je u mě do hodinky a vyrážíme na cestu. V porodnici mi natáčejí monitor a není tam vůbec nic. Dostanu injekci do zadku (AU) a jdu si lehnout na pokoj.
Druhý den ráno se stále nic neděje, a tak mi nabízejí vyvolání. Chci to už mít za sebou tak souhlasím. V 9:00 mi zavedli čtvrt tabletky a za dvacet minut už cítím slabší kontrakce. Trávila jsem čas ve sprše. Po dvou hodinách verdikt: nález stále stejný na 2 prsty. Takže mi zavedli ještě čtvrt tabletky. Za dalších 20 minut už jsem měla bolesti jako prase a co minutu se musela něčeho držet a funět jak mašina. Přesunuli mě na hekárnu a směl za mnou už i manžel. Napustili mi horkou vanu a ta mi opravdu ulevila, ale bolesti šílené…
Tak ve 14 hodin už jsem byla na šest prstů, ale bolest už byla tak šílená, že jsem myslela, že omdlím.
Dostala jsem na doporučení lékařky epidurál, abych si odpočinula. Světe div se, bolesti přešli a pouze mi tvrdlo břicho. Najednou bylo vše zase růžové, s manželem a PA jsme se dost nasmáli.
Po hodině mi přestával působit a mě krom normálních bolestí chytly i ty křížové, a to teprve bylo něco. Naštěstí už jsem byla dostatečně otevřená a mohla jsem jít na sál.
Začala jsem tlačit, když v tom mi skočila sestřička na břicho a všechen vzduch, co jsem v sobě držela, jsem vyprskla. Malému se ven nechtělo, tak mi musela hodně tlačit na břicho. Zatlačila jsem asi 10krát a manžel říká: „Už vidím vlásky…“ Doktorka mě uklidňuje, že už jen jednou zatlačím a bude venku.
No a pak to přišlo… Já necítila žádnou kontrakci, ani mi netvrdlo břicho. Po třech minutách mi začali do žíly píchat cosi, aby mi kontrakci vyvolali, ale nic se nedělo. Pak se u mě seběhlo spoustu lidí a furt do mě něco píchali. Kontrakce nakonec přišla po dlouhých 6 minutách. Malého vytáhli úplně fialového a nedýchajícího. Viděla jsem ho 5 vteřin a byl pryč. Měla jsem hrozný strach a furt se ptala, jestli je v pořádku (později ze zprávy jsem se dočetla, že ho ještě 4 minuty rozdýchávali).
Rudášek se narodil 31.1.2015 v 16:38, ale bohužel váhu ani míry nevíme (až z JIRP víme, že měl 3440 g a 50 cm). Apgar skóre měl 4-7-8. Dětská lékařka mi přišla po porodu oznámit, že malého vezou do prahy na oddělení JIRP, protože nedýchal.
Pro mě to bylo šílené být 2 dny v porodnici a on úplně jinde a sám.
Pustili mě po dvou dnech domů, a i když jsem sotva chodila, musela jsem jet hned za ním. Ležel tam na chladící podložce v umělém spánku na plicní ventilaci a všude měl spoustu hadiček. V tu chvíli jsem se sesypala. Doktoři byli pozitivní, že poškození mozku se neprojevilo a měl by být v pořádku, ale to ukáže až čas.
Z umělého spánku ho probudili po 5 dnech, kdy už sám dýchal a postupně mu ubírali všechny hadičky. Pro mě už to bylo veselejší, když jsem si na něj směla aspoň sáhnout.
Po dlouhých 14 dnech jsem si ho směli odnést domů.
Teď jsou nám téměř tři měsíce a je úžasné miminko a dělá nám jen radost. Sice pořád musíme docházet na neurologii na kontroly, ale jeví se jako zdravý.
Tímto bych teda ráda poděkovala svému manželovi, který stál neustále při mě a byl mi velkou oporou (a stále je) a také týmu na JIRP v Praze na Karlově za skvělou péči.
Také se omlouvám za případné chybi a snad jsem Vás neunudila.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1094
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 635
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1107
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 478
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 298
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 18953
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2503
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2726
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2462
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1642
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....