Nepopsatelný pocit
- Porod
- pajinka111
- 19.06.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
V prvním deníčku jsem psala, jak to bylo, než jsem vůbec otěhotněla a po dvou samovolných potratech jsem konečně čekala své vytoužené miminko. Podle utz čekáme kluka, říkal dr.,protože mi to řekl asi 3x na různých kontrolách, nakoupili jsme vše do modra a do zelena, i když raději i pár neutrálních barev.
- 1
- 3
- 1
Těhotenství probíhalo naprosto v pohodě, tedy asi do 20. tt jsem chodila na pravidelné kontroly a odběry krve, protože jsem měla nízkou hladinu progesteronu a dostávala jsem injekce, potom už placenta fungovala sama a miminko se krásně vyvíjelo. V posledních dnech jsme doma vymalovali, složili postýlku a šoupali nábytkem sem a tam a už jsem se nemohla dočkat miminka.
Jako prvorodička jsem neměla z porodu strach, nevěděla jsem do čehu jdu, tak jsem byla v pohodě 
Asi 3 dny před termínem jsem dostala bolesti, které se stupňovaly, asi po 4 hodinách jsem usoudila, že je to ono, ale zavolala jsem raději do porodnice, že mám stahy atd. a prý že pošlou sanitku, auto jsme měli stejně v opravě, tak přijela sanitka a vezla mě asi 60 km do porodnice, ovšem cestou se mi zdálo, že stahy nějak polevují. V porodnici mě natočili, stahy že už docela jsou, ale vůbec se neotvírám, že to jsou pravděpodobně silní poslíčci, jestli chci domů, že to může trvat ještě dlouho. Tak jsem řekla, že chci domů a jelo se sanitkou zase domů
Doma to úplně přešlo, ovšem k ránu to zase začalo, bylo to ještě silnější, ale podle toho, jak sem viděla maminky na chodbě, jak hekaly a sténaly, tak jsem si říkala, že to ještě není ono, ovšem večer jsem se vyděsila, něco ze mně vyjelo, trochu jsem i krvácela, takže jsme sehnali auto a opět jsme jeli do porodnice, tam mi řekli, že se nemusím plašit, že to je jen hlenová zátka, ale že stahy mám ještě větší a čípek je asi na prst a že si mě tam už nechají.
Kolem 16. hodiny jsem už měla celkem dost silné kontrakce, ale čípek se pořád neotvíral, píchli mi nějakou injekci, zavedli čípek. Ale ani po 3 hodinách nic, čípek stejný, pořád jen silnější kontrakce, vůbec jsem nespala a kolem 22 hodiny najednou mokro v posteli, praskla plodovka, tak sestřičky usouii, že to už půjde rychle a konečně si odpočinu, poslali mě do sprchy a že si tam můžu vzít i balon, kontrakce byly opravdu už hodně velké, svíjela jsem se a doufala, že to nebude už dlouho trvat.
Na porodním pokoji mě vyšetřili a že jsem už na 2 prsty, ovšem to byly 2 hodiny ráno, stahy čím dál větší, a tak mě začali pomáhat a rukou roztahovali čípek, bolelo to jako čert! Ráno kolem 9 hodiny jsem byla už úplně vyřízená, ale otevřená pouze na 3 prsty, šlo to strašně pomalu, sprcha vůbec nepomáhala, já potichu sténala a děsila se toho,j ak to ještě muže trvat dlouho a jak to ještě asi bude bolet, když už to bolí fakt hodně, ona se jinak bolest snáší třeba 2 hodiny a jinak 10 hodin a víc 
Konečně dorazil budoucí tatínek, který původně u porodu moc být nechtěl, ale sestřičky ho zavedli za mnou a prostě ho ke mně zavřeli Tenkrát, v roce 1999, dostal pouze návleky na boty a jinak byl u mně v civilu, žádné sterilní oblečení. Byla jsem moc ráda, že tam je, pořád na mě mluvil a já na něj, tak se to trošku líp snášelo, kolem oběda, kdy jsem byla na 4 cm otevřená, už jsem byla uplně vysílená, bolesti neustávaly, jen se stupňovaly a já myslela, že to fakt už nevydržím. Přišla sestra, že mi dovezli oběd, jestli se chci najíst, myslela jsem si, že si dělá srandu - na jídlo ani pomyšlení, oběd snědl hladový tatínek Pořád chodili sestřičky, že jim volají babičky a přátelé, jestli chci k telefonu, tenkrát nebyly mobily Byla jsem ráda, že se nějak ploužím po pokoji,takže sem telefonovat odmítla.
Kolem 15 hodin jsem byla naprosto na konci svých sil, funěla jsem, sténala, ať už to skončí, přišla sestřička, že jsem otevřená na 6 cm, ať jdu na wc, myslela jsem, že omdlím, takovou dálku fakt nedojdu, doploužila jsem se za pomocí tatínka ke dveřím, které měly krásná madla, když jsem je chtěla rozevřít, šla jsem skoro do kolen a začalo se mi chtít strašně tlačit, sestra křičela, ať ještě netlačím, že je to ještě brzo, jenže jak to zastavit, když to nešlo! A že musím zpět na kozu, to mě tam už vlekli, sotva jsem tam dolezla, pořád mě prohlíželi a že jsem ještě málo otevřená, jenže mě to pořád nutilo tlačit, dali mě na bok, nohu uvázali nahoru, za chvilu jsem ještě do nohy dostala hroznou křeč, do toho jsem dýchala tak, že jsem myslela, že se už nikdy normálně nenadýchnu.
Po půlhodině přišel konečně ten okamžik a to slovo, budeme TLAČIT, konečně jsem mohla, asi 5× jsem zatlačila a ztratila jsem vědomí, nějak mě probrali a že musím tlačit, miminko je už v cestách a musím za každu cenu porodit, sebrala jsem všechny síly a tlačila ještě asi 3× a pořád to nešlo, najednou skončily kontrakce, uplně to přešlo, prostě nic! Jen taková tupá bolest dole, rychle mi napíchli kapačky do obou rukou a stejně nic, takže musím tlačit i bez kontrakcí, to fakt bylo něco, vůbec to nešlo! Na 4 zatlačení slyším, už jde hlavička, pak něco štíplo, to mě nastřili, dalších několik tlačení, nešly ven ramínka, jakmile se dostaly ven ramínka, už vyjelo miminko celé. Zavolali, maminko máte krásnou HOLČIČKU, mě se spustily slzy jako hrachy, hned mi ji dali na břicho, bála sem se jí i dotknout, abych jí neubížila, byl to nepopsatelný pocit štěstí, euforie, pocit největší zamilovanosti v životě, nemohla jsem zastavit slzy, i když jsme čekali kluka, já si tajně přála holčičku:-)
Plakal i tatínek, malá okamžitě začala hledat, tak mi ji přiložili k prsu a okamžitě silně sála, během chviličky zavřela očka a usínala, byla jsem naprosto blažená, všechna bolest byla pryč, jen nádherné štěstí.
Pro chlapečka jsme měli jméno Lukáš, holčička dostala jméno Michaela, měla míry: 3005 g a 47 cm, i když byla mrňavá, dala mi fakt dost zabrat. Doktor říkal, že jsem dost úzká a špatně jsem se otevírala. Maličkou mi odnesli na kontrolu a že mám spát, ovšem to vůbec nešlo, byla jsem tolik plná dojmů a i když jsem byla nesmírně unavená, spát se mi nechtělo, co se mi ale chtělo… najednou mě přepadl pocit na zvracení, tatínek sháněl sestru, ale nenašel, tak vyklopil pár nástrojů z misky, kam jsem vyzvracela čaj, co mi dali na popíjení během porodu. Pak mě přišel pan doktor zašít, docela to bolelo, po zašití říkal, že jsem zaštupovaná jako ponožka, že jsem se ještě potrhala. Už se mi nechtělo odpočívat a chtěla jsem na pokoj, tak jsem v doprovodu sesřičky došla na pokoj s tím, že mi brzo dovezou miminko, ale pořád nic Pak dokonce dovezli miminko mamince, která porodila až po mně a já nic, začala jsem být zoufalá a měla jsem šílený strach, pak mi jedna sestřička řekla, že má miminko trošku problémy a že mi ho dají až ráno. To byla moje nejhorší noc v životě a to jsem původně myslela, že moje nejhorší noc byla ta porodní.
Nespala jsem ani minutu, pořád jsem plakala a přemýšlela, co miminku je, že mi ho nedají. Ráno kolem šesté jsem se dožadovala, že chci miminko. Nakonec mi ji dovezli, spinkala jako andílek a řekli mi, že má jen zlomenou klíční kost a dost po tom dlouhém těžkém porodu zvracela, tak ji hlídali, pak se hned přisála a já ji pořád pusinkovala, objímala a byla jsem ta nejštastnější maminka. Miška byla moc hodné mimnko, spinkala od narození celou noc, pořád jenom jedla a spinkala, skoro vůbec neplakala. Nabírala síly, protože potom byla hyperaktivní a ve všem byla hrozně rychlá, už v 8 měsích chodila
Je to moje štěstíčko, moje všechno a za 12 let dostala vytouženého bratříčka, o druhém porodu příště
Přečtěte si také
Šéf mě pozval na oběd. Snažil se být vtipný, ale utrhl si pořádnou ostudu
- Anonymní
- 02.06.26
- 1783
Na oběd s šéfem? Proč ne, řekla jsem si. Můj šéf je milý chlapík a myslím, že máme hezký kolegiální vztah. Nikdy spolu mimo práci nikam nechodíme, ale v kanceláři nám to klape. Dost mě proto...
Chtěli jsme si užít Den dětí. Místo toho jsme skončili na pohotovosti
- Anonymní
- 02.06.26
- 826
Na Den dětí v naší vesnici jsme se moc těšili. Každý rok ho pořádají místní hasiči a bývá to krásná akce. Různé atrakce, úkoly, sladkosti, hudba, pěna, dobré jídlo a pití. Vyrazila jsem tam s...
„Sbal si svých pět švestek a odejdi,“ řekl mi přítel z ničeho nic po pěti letech
- Anonymní
- 02.06.26
- 1788
S Mirkem jsme chodili pět let, z toho jsme tři roky společně žili v jeho bytě. Z mého pohledu bylo vše v pořádku. Věřila jsem, že spolu zůstaneme navždy. Ale on měl jiné plány. Z ničeho nic otočil...
Dceři je deset a přeje si krém na vrásky. Mám pocit, že jsme se zbláznili
- Anonymní
- 02.06.26
- 519
Když jsem byla malá, utrácela jsem kapesné za žvýkačky, samolepky a časopisy o koních. Moje dcera si za něj chce koupit sérum proti stárnutí a pleťovou masku.
Když skončily nevolnosti, myslela jsem, že bude líp. Bylo mi ještě hůř
- Anonymní
- 02.06.26
- 499
Ten den, kdy jsem si poprvé po týdnech ráno neodběhla se zvedajícím se žaludkem k záchodu, jsem si fakt myslela, že je vyhráno. Že to nejhorší mám za sebou. Že teď přijde to „krásné těhotenství“, o...
Myslela jsem, že jsem připravená na porod. Třetí trimestr mě vyvedl z omylu
- Anonymní
- 01.06.26
- 1641
Ty poslední měsíce těhotenství přišly nějak moc rychle. Ještě jsem měla v hlavě, že „je čas“, ale tělo už jelo na úplně jiný režim než moje představy. Najednou jsem se nemohla pořádně vyspat,...
Ex mi po rozchodu poslal fakturu. Prý mu dlužím za večeře, dárky i dovolenou
- Anonymní
- 01.06.26
- 4624
S Davidem jsem se rozešla po čtyřech letech. Nebyl to hezký rozchod, přesto jsem doufala, že ho zvládneme důstojně a třeba si časem zachováme alespoň přátelský vztah. Prožili jsme spolu spoustu...
Celý život závidím krásným ženám. Připadá mi, že mají všechno zadarmo
- Anonymní
- 01.06.26
- 1284
Vždycky jsem chtěla být krásná. Ne jen hezká nebo sympatická. Krásná. Taková ta žena, za kterou se lidé otočí na ulici, která vejde do místnosti a okamžitě na sebe strhne pozornost. Nikdy jsem...
Dva roky lžu manželovi. Myslí si, že chodím na cvičení, ale pravda je úplně jiná
- Anonymní
- 01.06.26
- 3454
Dva roky tvrdím Karlovi, že chodím na pilates. Každý čtvrtek v půl sedmé si sbalím sportovní tašku, rozloučím se a odcházím z domova. Vrátím se kolem deváté s tím, že jsme si po lekci ještě zašly s...
Jak mám vyjít s penězi? Šetřím na jídle, kočce i lécích. A stejně vyjdu tak tak
- Anonymní
- 01.06.26
- 1674
Je mi 54 let, jsem v invalidním důchodu a mám velký problém vyjít s penězi. Musela jsem si najít přivýdělek, jinak bych asi skončila na ulici. Žiju sama, děti nemám a manžel mi před několika lety...
. Hlavně, že je to za náma 
Už se těším na další 
,opravdu zavidím všem co mají rychlé porody,to jsou opravdu porody za odměnu 
