Byla jsem tam slavná

Začátek těhotenství byl dobrý, neměla jsem žádné nevolnosti, kterých jsem se obávala, ale po nějaké době se mi povedlo zablokovat si záda a skončila jsem na měsíc na neschopence. No a pak začala klasika v podobě otoků, které byly ale nakonec poměrně veliké, dělalo mi potíže chodit a nakonec jsem měla místo prstů buřtíky.

Na velkém ultrazvuku ve 20. týdnu nám doktor v porodnici potvrdil, že budeme mít chlapečka a zpochybnil délku mého těhotenství. Doslova řekl: „Buď jste těhotná déle nebo budete mít pětikiláče“. Ta váha mě docela vyděsila, ale já sama jsem měla porodní váhu 4,5 kila a ani já ani přítel nejsme žádní mrňousové. Nicméně, pochybnosti ohledně mojí gynekoložky se množily a já radši přešla k jiné, v rámci stejné ordinace. Čekal mě úplně jiný přístup a také zvýšená pozornost při kontrolách, právě kvůli výrazným otokům. Ani nemluvím o tom, že moje váha šla rapidně nahoru, ale doktorka mě utěšovala tím, že je to nesměrodatný údaj, protože mám v sobě hodně vody. Jako útěcha v ten moment to sice fungovalo, ale když jsem si stoupla na váhu, tak na mě šly mrákoty.

Všechno jsem nějak přečkala a pomalu se blížil termín porodu, který jsem měla podle ultrazvuku 27. 11., skoro o dva týdny dřív, než určila podle menstruace moje původní gynekoložka. Ke všemu jsem měla pozitivní test na streptokoka a to jen zvýšilo moji obavu o malého, aby byl v pořádku a nic se mu při porodu nemohlo stát. Věděla jsem, že bude větší a trochu jsem se začala zajímat o porod císařským řezem. K porodu jsem si vybrala Thomayerovu porodnici v Krči a na poslední kontroly jsem chodila už tam. Na ambulanci pokaždé klasické fronty, což se dalo přečkat, ale pan doktor stál za to…

Mladý chlap, neposoudím, kolik mohl mít zkušeností, ale sympatický mi nebyl ani trochu. Jeho první vyšetření bylo poměrně bolestivé a po něm jsem i krvácela, ale radši jsem to před ním nekomentovala. Bohužel všechna další vyšetření prováděl tento doktor a skoro nic jsem se od něj nedozvěděla, i když jsem se toho z něj snažila dostat co nejvíc. Vždycky, když jsem se ho ptala na to, jak je miminko asi veliké, mi sdělil, že velikost odpovídá tomu a tomu týdnu. Tak z toho jsem chytrá nebyla, ale on si pořád mlel svoji a nic víc jsem z něj nedostala. Ale malý byl v pořádku, tak to bylo pro mě hlavní. Nicméně datum porodu minulo a pořád nic, kontrola za kontrolou a už jsem přenášela pomalu dva týdny. Skoro jsem nemohla chodit, jak jsem měla oteklé nohy, záda mě bolely neskutečně, no vypadala jsem jak chodící velryba a taky jsem se tak cítila. O to větší jsem začínala mít strach o malého, ale na můj dotaz na císaře mi doktor sdělil, že k němu není medicinský důvod a víc se se mnou o tom nebavil.

Nakonec 8. 12. na kontrole zkonstatoval, že už je to fakt docela dlouho a že si mě tam nechají na vyvolání. Tak jsem se ubytovala na pokoji a absolvovala zátěžový test na oxytocin, po kterém se mělo začít něco dít. Samozřejmě, že se nedělo nic, tak jsme si aspoň pokecaly s maminami na pokoji a druhý den mě čekala první tableta na vyvolání. Prý že zabírá skoro každému… no tak mě pochopitelně ne. Celý den nic, cítila jsem se pořád stejně a evidentně nic nezabralo. Takže mě čekala druhá tableta, byl pátek 10. 12. 2010.

Ráno mi ji doktorka zavedla, mohlo být něco kolem půl osmé. A kolem desáté jsem začala mít takové divné pocity, které mi nápadně připomínaly menstruační bolesti. Tak prý, že je to ono, ale na monitoru pořád nic. Kolem poledního při natáčení monitoru se mi povedlo prožvanit tři kontrakce, prostě jsem je vůbec nepostřehla, protože jsem pořád měla takové silnější menstruační bolesti, ale žádné výkyvy, prostě stálá bolest. Tak doktorka rozhodla, že mi za hodinu dají první infuzi s antibiotiky kvůli tomu testu na streptokoka, že dneska s největší pravděpodobností porodím, ale že se neví kdy a ať si to pak hlídám, aby mi za maximálně pět hodin dali další infuzi. Začala jsem být nervózní, když jsem na vlastní uši slyšela, že už to dneska bude a ze mě bude máma a samozřejmě jsem dostala strach.

Bolesti se postupně rozjely, ale žádné kontrakce, prostě ty stálé bolesti sílily a sílily. Pomáhala mi sprcha, kde jsem byla skoro pořád a kolem druhé hodiny mi řekli, ať si vezmu věci a přesunu se na porodní box, kde půjdu nejdřív na přípravu. Zavolala jsem příteli, jestli si to nakonec nerozmyslel, tak že může vyrazit a šla jsem na přípravnu, kdy mě čekalo holení a klystýr. Pak už na mě na chodbě čekal přítel a spolu jsme šli na porodní box. To už jsem měla dost silné bolesti a byla jsem trochu unavená, protože jsem celý den nejedla - bála jsem se, aby mi pak nebylo špatně od žaludku. Z předporodního kurzu jsem měla nacvičené polohy na prodýchávání kontrakcí, ale nemusela jsem je vůbec trénovat, protože mi byly k ničemu. Celou dobu jsem byla na porodním křesle připojená na monitor, nevím proč, ale prostě jsem byla. Takže co vám budu povídat, později už jsem necítila záda a prodýchávání kontrakcí v pololeže není nic moc.

Přítel málem přišel o ruku, jak jsem mu ji pokaždé drtila, ale strašně mi pomohl tím, že tam se mnou byl. Po nějaké době mi porodní asistentka píchla plodovou vodu a to teprve začaly ty pravé bolesti, to, co bylo do té doby ve srovnání s tímhle fakt nic nebylo. Už to celé trvalo nevím kolik hodin, já se cítila čím dál víc unavená a začala jsem mít ještě větší strach o malého, abych nakonec měla sílu na tlačení, protože jsem tušila, že to žádný mrňous nebude. Dostala jsem druhou infuzi s antibiotiky a po další asi půl hodině bolestí jsem poprosila PA, jestli by mi mohli dát epidural. Tak že jo, že je na to akorát doba a že zavolají anestezioložku.

V Krči nedává edipurál nemocniční anesteziolog, ale někdo ze soukromé firmy (proto to taky stojí majlant), ale než paní doktorka přijela, tak to trvalo další hodinu, protože jela přes celou Prahu a nenapadlo ji nic lepšího, než v pátek navečer jet přes centrum, takže čekala v zácpě. To už jsem viděla všechny svaté a bolestí jsem zadržovala slzy, ale pořád jsem si říkala, že to musím vydržet, hlavně aby byl chlapeček v pořádku. Když doktorka konečně přijela a zavedla mi kanylu, tak se mi hodně ulevilo, bolesti jsem necítila, ale jednotlivé kontrakce ano, takže jsem mohla spolupracovat. To už do našeho boxu přišel doktor a že porod povede on. Říkala jsem si, že přece normálně vede porod PA, ale už jsem toho měla tak plné kecky, že jsem na špekulování neměla a všechno jsem jim odkývala.

Když už jsem to nemohla vydržet, tak mi doktor dovolil tlačit a mezi kontrakcemi mi přítel dával masku s kyslíkem, protože jsem už fakt nemohla. Všichni mě chválili, jak jsem šikovná a najednou tam přiběhlo asi 5 dalších lidí, stoupli si přede mě a koukali mi přímo „tam“. Napadlo mě se zeptat, kolik jich ještě přijde, ale radši jsem mlčela. Po několikátém zatlačení jsem cítila, že je venku hlavička a na další zatlačení byl venku náš Míšánek, naše zlatíčko. Bylo 20:25 a náš brouček měl míry 4,52 kg a 54 cm.

Všichni z toho byli hin, jaké je to veliké dítě, hned ho odnesli a po porodu placenty mě doktor začal šít. Sám říkal, že kdybych neměla epidural, tak by pro mě bylo možná horší než samotný porod, protože jsem byla dost potrhaná a měla hodně stehů, i vnitřních. Pamatuji si to jen matně, protože jsem byla jak přejetá parníkem, ale šťastná, že jsem to zvládla a hlavně, že je Míša v pořádku. Přítel s ním pak přišel a měli jsme přes hodinu na to, abychom se z něj těšili. Jen mě mrzelo, že díky komplikacím mi neprovedli odběr pupečníkové krve, kterou jsme chtěla darovat, ale měla jsem ztrátu krve přes 1,25 litru a měli o mě prý docela strach.

Po další asi hodince mě převezli na pokoj, zkusila jsem poprosit o nadstandard a měli volno, tak jsem byla ráda, protože jsem se vůbec nemohla hýbat a i další dny v porodnici bylo fajn, že mohly návštěvy za mnou a já se nemusela zvedat a chodit na chodbu. Skoro jsem nemohla sedět, natož chodit, ale sestřičky byly úžasné a ohromně mi pomáhaly, jak s kojením, tak se vším ostatním. Byla jsem tam slavná, ža prý tam takhle veliké dítě dlouho neměli a všichni se mě ptali, jak to, že jsem rodila klasicky a ne císařem. Asi nemá cenu to dál komentovat, když jsem při odchodu z porodnice potkala toho mladého doktora, co mě v ambulanci tak odbýval, tak jsem ho pozdravila, ale dělal, že mě nevidí… co na to říct.

Takže, když to shrnu, tak porodnice super, co se týče vybavení a hlavně přístupu sestřiček a doktorů, jak na gyndě, kde jsem ležela nejdřív, tak na nadstandardu po porodu. Samozřejmě výjimka se najde všude, ale jinak byly všichni skvělí, ze sestřiček hlavně paní Smekalová, ta mi strašně pomohla a byla skutečně úžasná.
Celkový dojem z Krče dobrý, ale můj porod nás stál jako menší dovolená… nikdo nechápe, proč se zrovna tady za epidural platí a je to řešeno tak, jak je, ale ve finále těch peněz vůbec nelituji. Míša byl naprosto v pořádku a já jsem se po pár týdnech taky dala do kupy. Dneska je Míšovi skoro rok, je to obr, který váží 13 kilo, ale je to naše zlatíčko a největší miláček.

Všem maminám, které ta velká chvíle teprve čeká, přeji hodně sil a štěstí, které je potřeba vždycky a děkuji, že jste to moje veledílo dočetly až do konce