Můj první porod Elišky

Prcek měl termín 14 dní po manželových narozkách, takže jak se blížil termín porodu (38+0) a jeho narozek, každé ráno se ptal, jestli už konečně pojedeme rodit. A já jsem odpovídala, že dneska to ještě nevidím.

Jednou v pátek (38+6) jsem se však probudila s bolestí zad, a ten den se zrovna manžel na porod neptal. Kromě bolesti, která ani nebyla nijak hrozná, se nic dalšího nedělo. Kolem 18. jsme šli nakoupit a při návratu jsem se pouze zmínila, že mě občas pobolívá břicho, ale tak jednou za 30 minut.

Asi ve 20:00 jsem se šla osprchnout a všimla jsem si, že mi odešla hlenová zátka. Poté mě již záda bolela víc a jinak, nicméně o křížových bolestech jsem do té doby neslyšela a rodit se mi ještě nechtělo. Věděla jsem, že mnou vybraný sál je přes víkend zavřený, navíc na sobotu jsme měli naplánovánu návštěvu a já jsem měla na pondělí brigádku.

Okolo 22:00 mi však již bolesti začaly připadat podezřelé, a tak jsem poslala manžela se psem (nechtěla jsem ho děsit) a jala se v knize studovat porod. Dočetla jsem se o kontrakcích, které mohou vystřelovat do zad místo břicha a zdiagnostikovala si, že ať chci nebo ne, asi opravdu rodím. Chtělo se mi však spát, bolesti nebyly nijak hrozné, a tak jsem usnula.

Asi v 1:00 mě probudila první silnější kontrakce, bolesti však byly celkem snesitelné, a tak jsem vždy do další kontrakce usnula. Říkala jsem si, že bych měla měřit intervaly, ale jak jsem pořád usínala, pletly se mi hodiny a nemohla jsem se dopočítat.

Okolo 3:00 mě už neustálé probouzení a neschopnost změřit interval naštvaly a šla jsem se naložit do vany. Zjistila jsem, že interval je přibližně 5 minut a hověla si. Ke konci koupele už mi vana příjemná nebyla, a tak jsem ve 4:00 vylezla a zalezla do postele, že se ještě prospím. Jenže ve vaně se to jaksi rozjelo a já nejen, že jsem nemohla usnout, ale ani vydržet ležet.

Ve 4:20 tedy budím manžela, že jedeme a dostává se mi odpovědi: „A kam?“. Pravím, že do porodnice a manžel mi odpovídá, že je určitě čas, když na předporodním kurzu říkali, že máme jet až po dvou hodinách pravidelných 5minutových kontrakcích. Pravím, že jo, že to mám za sebou a manžel vstává se slovy, že si klidně rodím a jemu se nic neřekne. Oblékáme se, dobalujeme tašku, manžel odvádí psa na hlídání a já pro jistotu zvracím. V 5:00 vyrážíme do porodnice. Kontrakce přichází po 4 minutách.

V 5:30 dorazíme před porodní sál, PA otvírá a jdu na monitor, který není díky kontrakcím vůbec příjemný. Kontrakce však nijak extra nezaznamenal. Pak ještě následuje vyšetření lékařkou, která se mě při přípravě na vyšetření ptá, jak to máme daleko, a po vyšetření s údivem říká: „Ale vždyť jste otevřená na 7 cm, co mi PA říká, že nerodíte, když rodíte, to já už vás domů poslat nemůžu“. Fasuji andílka (košile došly) a sepisujeme snad nekonečný příjem, mám pocit, že se mě na vše ptají nejmíň 3×.

Pak následuje příprava, holení a klystýr. Ten se dá přežít, jelikož díky kontrakcím nic moc jiného nevnímám. Dostávám instrukce s tím, že momentálně není volný porodní box a musím vydržet. Dávám si sprchu, kontrakce bolí jak čert, nemám si kde sednout. Vyklízím si takové nízké křesílko, ale hned první kontrakce mě z něj zvedá. Koukám z okna, jak svítá, doufám, že neporodím v přípravně a přemýšlím, jestli by mě zakousnutí do dlaždiček nezbavilo bolestí.

Před 8:00 doráží PA a konečně mě odvádí na box a napojuje na monitor, za chvíli přichází lékař, konstatuje, že zbývá jen lem a dorotovat hlavičku a píchá plodovou vodu, která je bohužel zkalená. Pro celkem rychlý průběh mě naštěstí nechává rodit normálně a já se ptám PA, jestli si můžu dojít na malou. PA odpovídá, že jasně, přece mám pod sebou mísu a odchází. No přece nebudu čurat do mísy, takže když si pro ni přijde, domáhám se toalety. PA se usmívá a odpojuje mě od monitoru. Jenže na wc to nějak nejde, a tak se vracím, PA se ptá na výsledek, já jen smutně kroutím hlavou, PA říká, že si to myslela, ale nechtěla mě omezovat a nabízí cévkování. Vděčně přijímám a vzpomínám si, že mám někde na chodbě manžela. PA mi ho přivádí, vyšetřuje mě a posazuje na míč, že tak hlavička bude snáze rotovat.

V 8:30 přichází lékař, vyšetřuje, stále lem a nedorotovaná hlavička, uklidňuje mě, že do 9 určitě porodím. Když odejde, říkám, že do 9 nevydržím, a tak manžel odchází pro epidural, ten samozřejmě nedostávám, už je pozdě. Prcek skopává z břicha sondu na ozvy, tak si ji občas přidržím. Poté přijde PA, nález stejný, jinak vše v pořádku. Sondu na ozvy si již nepřidržuji, když PA nic neříká, jsem ráda, že mám méně šnůr.

Odbíjí 9:00 i 10:00 a já stále nerodím, občas přijde PA a konstatuje stejný nález a já přemýšlím o tom, kolik let se fasuje za vraždu PA na porodním boxu a jestli by šlo zakousnout se do dlaždiček. Chce se mi tlačit, ale nesmím.

Asi v 10:15 přichází opět PA, napichuje kanylu a pouští oxytocin a ještě něco. Hned se dootevřu a jdeme na to. Rodí mě PA, lékař přihlíží a všímá si, že nemám napojené ozvy mimča. Přichází druhá PA, napojuje a dr. říká: nevidím ozvy, maminko, miminku už se u vás nelíbí, musíte pořádně tlačit. V tu chvíli dostávám kyslík, PA mi tlačí na břicho a já nemám zrovna žádnou kontrakci. Nicméně tlačím, co to jde, PA dělá nástřih (vůbec necítím). Prcek má naštěstí malou hlavičku, já dosti sil, takže v 10:28 se rodí náš fialový uzlík, který ihned odnášejí pryč.

Posílám manžela za mimčem a ptám se na pohlaví (nenechali jsme si říci). Je to Eliška. MUDr. zašívá (nebolí mě to, ale tahá) a asi po 15 minutách přichází manžel i s malou. Vypadá děsně - je celá fialová, šedivé čelo a nateklé rty. Jinak je v pořádku, naštěstí jí stačil kyslík maskou. Prý se na něj otočila a hltala ho plnými doušky. Manžel mi podává malou, fotí, poprvé přikládáme k prsu.

A to je konec deníčku. Chtěla jsem popsat ještě první den, ale koukám, jak sem se rozepsala, takže možná příště.