Můj první porod, bohužel předčasný
- Porod
- Bobisek166
- 22.07.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Rozhodla jsem se podělit se s vámi o zkušenosti z mého prvního a předčasného porodu, je to už něco přes měsíc, co se nám narodil krásný chlapeček Mareček. Deníček píši jako prvorodička, která se pro první dítě rozhodla až po 30, aby ho přivedla do stabilní a zajištěné rodiny.
- 4
- 3
Abych pravdu řekla, tak jsem se na těhotenství vůbec nepřipravovala předem. Prostě jsme si naplánovali, že se na podzim pokusíme o dítě a ono nám to vyšlo vlastně hned, víme i přesně na den, kdy a kde jsme ho počali. Těhotenství probíhalo docela dobře. Vzhledem k věku jsem byla poslána do Genettu v Praze na tripple testy a další dva UTZ a absolvovala jsem i amniocentézu, i když nevím, jestli bych se na ní dala ještě znovu přemluvit. Po ní mi totiž začalo tvrdnout břicho a to nepřestalo vlastně až do porodu.
Během celého těhotenství mi nebylo špatně, nezvracela jsem, pěkně mi rostlo bříško. První pohyby jsem ucítila na konci 19. týdne, ale až do konce těhotenství nebyly nijak silné a výrazné a už vůbec ne bolestivé. Na kontrole ve 29. týdnu mi doktorka oznámila mírnou anemii, napsala železo, opět hořčík a do průkazky napsala CS 4 a že mám zkrácený čípek a doporučila, abych se šetřila, což jsem tedy, popravdě, zase tolik nedodržovala a chodila dál do práce. 31. a 32. týden mi začalo docela hodně tvrdnout břicho a přidaly se i bolesti v podbřišku.
První den 33. týdne začal 48 kontrakcemi večer v intervalu 15–6 minut. Druhý den jsem šla na kontrolu, tak jsem to nechala být. Doktorka nejdřív říkala, že je to špatné, ale když si uvědomila, který jsem týden, tak že to nevadí, že to takto může být. CS bylo 3 a byla jsem zavřená a čípek v pořádku, takže jsem byla pochválena, že je to lepší než před měsícem na poslední kontrole. Pak jsem ještě rovnou jela na poslední velký UTZ již do porodnice, kde bylo vše v pořádku, jen že mám o něco víc plodové vody, ale miminku že to nevadí, jen že mě budou víc bolet záda, hůř se bude dýchat a chodit. Absolvovala jsem ještě zubaře a jela večer spokojeně domů, že je vše v pořádku.
Druhý den (32+2) jsem vyrazila ráno do práce, a když jsem vystoupila z autobusu, tak jsem ucítila takové slabé lupnutí a něco po mě začalo téct, ale ne moc. Tak jsem se zase otočila a jela domů. Přítel mě pak odvezl do porodnice pro jistotu na kontrolu. Tam mě napojili na monitor, naměřili nějaké kontrakce – a prý jestli o nich vím, já že ano, že je poslední dobou docela dost mívám. Miminko se hýbalo pěkně, plodovou vodu na vyšetření nezjistili a že neví, co to vlastně bylo. A byla jsem otevřená na prst. Poslali nás ale domů a kdyby něco, tak že máme zase přijet.
Domů jsme dojeli po poledni, přítel odjel do práce a já zůstala sama. Kolem 14. hodiny začaly zase kontrakce, ale zdály se mi nějak pravidelnější, tak jsem radši začala měřit čas, byly tak po 10–12 minutách a nebyly nijak zvlášť bolestivé, spíš to připomínalo to tvrdnutí. Od 16. hodin už byly kontrakce po 9-7 minutách, od 18. hodiny po 6 minutách a začaly být bolestivější, ale pořád se to dalo dobře snášet – polehávala jsem v posteli, pročítala net, telefonovala s kamarádkami, dala dvě sprchy, jestli se to nespraví. Nespravilo, od 20. hodiny byly kontrakce bolestivější a po 5 minutách velmi pravidelně.
I když jsem si to celou dobu nechtěla připustit, teď už to bylo jasné. Volala jsem do porodnice, jestli bychom tedy raději měli přijet hned a oni, že ať jedeme, že mě ale nemohou vzít, že v tak nízkém týdnu to opravdu nejde (o kterou nemocnici se jednalo, jsem probírala v jiné diskusi, jen podotýkám, že na nedonošené děti se specializuje taky). No a poslali nás do Krče. Vyrazili jsme po další sprše a dobalení tašky do porodnice kolem 22. hodiny, za půl hodiny jsme tam byli (naštěstí už večer byla Praha prázdná a dobře průjezdná). Přítel chtěl, abych ho navigovala, ale čím dál tím častěji jsem zatínala zuby a soustředila se na každou stále častější kontrakci.
22.30 příjezd do Krče – koukali na nás divně, že o ničem neví, že bychom měli přijet, ale naštěstí nás přijali. Jen sepsání papírů a vstupní kontrola trvalo snad hodinu, kdy už jsem díky bolestivým kontrakcím nebyla schopná papíry vyplňovat a dělal to za mě přítel, já na závěr jen hodila jeden podpis. Ani jsme nebyli domluvení na jménu, nevěděli jsme, co to bude. Při prohlídce mi řekli, že jsem otevřená na 4 cm a že už je to rozjetý porod a že během noci porodím. Odvedli na porodnické oddělení, napojili na monitor – to snad byl nejhorší zážitek, kdy jsem se nemohla v kontrakcích kroutit, ale musela sedět na tom křesle, ještě mi přitom napíchli infuzi – až jsem se tam málem pozvracela, ale ustála jsem to.
Kontrakce byly po 2-3 minutách a už docela bolestivé, ale ještě mě poslali na záchod. Pak už jsme šli rovnou na porodní sál a na stůl, dostala jsem ATB (nestihla jsem streptokoka), nedostala jsem už ale kortikoidy pro miminko na dovytvoření plic, ani klystýr a epidural už jsme taky nestihli. Ve 23.30 už jsem byla otevřená na 6 cm a kontrakce bolely fakt hodně, kroutila jsem se na stole, přítel tam ještě nebyl, do infuze jsem dostala prý něco proti bolesti, ale nějak to nepomáhalo.
Ve 23.40 mi PA píchla vodu a pak říkala, že jí bylo strašně moc a byla už nějak jinak zabarvená než by měla být, asi infekce. Já pak chtěla, aby zavolala přítel, tak že teď už může, tak přišel tak jak byl, nedostal ani plášť ani návleky na boty. Tak jsem mu při těch posledních fest bolestivých kontrakcích drtila ruku, dělala jsem všechno opačně, než mi PA říkala (předporodní kurzy jsem taky nestihla), místo abych dýchala, tak jsem dech zadržovala, ale naštěstí to netrvalo tak dlouho. A pak už mi konečně těsně před půlnocí dovolili, abych tlačila co nejvíc to půjde. A pak řekli, že musím naposled zatlačit co nejvíc a už bude mimi celé venku – tak jsem se snažila a na 4. zatlačení se nám dvě minuty po půlnoci 16. 6. narodil krásný chlapeček s porodní hmotností 1920 gramů a délkou 42 cm.
Hned po porodu aspoň zakňoural, já byla moc šťastná, že dýchá sám, pak mi ho přinesli jen chviličku ukázat už v zavinovačce a odnesli ho do inkubátoru na JIPku. V nemocnici jsme zatím pořád, ale to už bude třeba na nějaký další deníček.
Jen poznámka pro všechny nastávající maminky – porod to byl, myslím, docela rychlý a opravdu bolestivý až tak poslední dvě hodiny, nejvíc poslední hodinu. Jak se říká, že porod bolí, tak je to samozřejmě pravda, bolí to hodně, ale stojí to opravdu za to, když se vám narodí tolik očekávané miminko.
A omlouvám se, že je to tak dlouhé, ale je to můj první deníček a nemám s tím zkušenosti.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1600
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 941
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1641
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 687
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20633
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2608
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2878
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2595
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1755
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
držte se 
příroda si to zařídí sama. ted si chvilku pobydete ve špitále, bude to náročnější, ale zvládnout se to dá! tak se džte a hlavně, at je prcek zdravý!!!
Prostě mě jen tento přístup zarazil. A rozhodně si nemyslím, že bych sežrala moudrost světa, tak nechápu některé reakce. Jak píšu. Sto lidí, sto názorů 
