Myslela jsem, že na zahradě budu odpočívat. Zjistila jsem, jak jsem se mýlila

Když jsme se stěhovali do domu se zahradou, měla jsem úplně jasnou představu. Ráno si uvařím kávu, sednu si na terasu a budu se dívat, jak si děti hrají. Občas otevřu knížku, občas zaliju pár kytek a večer si řeknu, jak je ten život na zahradě vlastně krásný.

Realita přišla hned první jaro.

Vyjdu ven jen na chvilku utrhnout pažitku do pomazánky a za hodinu zjišťuji, že mám vypletý záhon, ostříhanou levanduli, přivázaná rajčata, zametenou terasu a v hlavě seznam dalších pěti věcí, které bych měla udělat, než začne pršet.

Zahrada je totiž zvláštní. Nikdy není hotová.

Když zrovna neroste plevel, je potřeba zalévat. Když neprší, je sucho. Když zaprší, tráva vyroste o polovinu. A když je všechno konečně podle představ, děti přijdou s tím, že by si chtěly vykopat jezírko. Nebo alespoň obří díru pro poklad.

Občas se přistihnu, že se sama sobě směju. Tolik jsem se těšila, jak si budu na zahradě odpočívat. Jenže pokaždé, když si konečně sednu, všimnu si odkvetlé růže, suchého keře nebo hračky zapomenuté uprostřed trávníku. A zase vstanu.

Pak se ale podívám na děti. Jedna houpe panenku, druhá běhá bosá po trávě a obě jsou celé od hlíny. Přesně tak, jak jsem si vždycky přála.

Možná jsem si jen špatně představovala, co znamená odpočinek. Není to káva na lehátku ani dočtená kapitola knížky. Je to ten pocit, že se kolem vás odehrává obyčejné, šťastné dětství.

A kvůli tomu klidně zase půjdu vytrhat ten plevel, kterého jsem si před chvílí všimla.