Endo co? A proč hned CAR? Aneb Na hvězdy se čeká!

Naše „bludiště“ za miminkem začalo už dávno předtím, než jsme se vůbec my dva s mým mužem potkali. Bylo mi 12 let, když přišla první menstruace a ta si vždycky chodila, jak chtěla a zůstala, jak dlouho chtěla. Až jednou trvala skoro 20 dní, pak na den přestala a pak znovu a tak to šlo několik měsíců.

Byla jsem ve škole a měli jsme zrovna matematiku, dostali jsme samostatnou práci a kdo měl hotovo měl dojít k učitelce svůj výsledek práce ukázat. Měla jsem spočítáno a tak jsem se zvedla a šla ke katedře a do toho ticha najednou můj všímavý spolužák začal řvát smíchy a ukazovat na mě, za chvíli se přidali další dobráci a mě to v tu chvíli došlo, cítila jsem dole šílené mokro a bylo mi to úplně jasný. Protekla jsem a měla rudý flek na prdeli. S pláčem jsem utekla na záchod, kam mi pak spolužačky přinesly oblečení na tělocvik. Bylo mi hrozně a menstruaci jsem začala nenávidět.

Doma jsem vše řekla mamce a ta mě vzala na gynekologii do nemocnice, kde mi řekli, že to vypadá na cystu a musela jsem jezdit po dobu třech dnů na injekce na zastavení krvácení. Krvácení ustalo, ale ostuda mi zůstala. Trvalo to týden a já znovu začala krvácet, pro jistotu už jsem si dávala dvě noční vložky na jednou. Každou přestávku jsem chodila vložky vyměnit i před tou poslední hodinou, zbývalo asi 15 minut do konce a já cítila, že určitě nevydržím do konce hodiny bez protečení, tak jsem zkusila učitelku, jestli mě pustí, ale ta jen mávla rukou, že nejsem malý dítě a určitě se za 15 minut nepočůrám a ať koukám dopsat tu bajku, jinak kdo to neodevzdá do konce hodiny dostane za 5. Zazvonilo, všichni odevzdávají a já sedím a čekám. „Veroniko, stihla jsi to, že tak sedíš?“ Zmuchlám papír a řeknu, že ne. Protože další ostudu si už neudělám, protože v tu dobu už jsem protekla až na židli. Všichni pomalu odchází a já si skládám pomalu věci do tašky a čekám až vypadnou úplně všichni abych po sobě utřela tu rudou židli bez doprovodu hloupých vtipů a smíchu. Jednou stačilo.

V šatně zjišťuji, že oblečení na tělocvik jsem odnesla včera na vyprání a jsem v loji. Uvážu teda mikinu kolem pasu a jdu na autobus a modlím se, ať to neprosákne ještě přes ní. Když dojdu na zastávku, začíná se mi točit hlava, přestávám slyšet. Z dálky slyším, jak na mě mluví ségra a stačím říct jenom: „Vodu!“ než se mi úplně zatmí před očima a já padám. Někdo mě chytá, pak někdo podává vodu. Nabírám vědomí a znovu cítím, jak se to ze mě dole valí, to mě probere. Autobus přijel, nastoupím, sednout si radši nechci, abych nebyla pro smích celému autobusu. Jenže znovu omdlévám a zase mě chytají, nakonec mě někdo stejně posadil na sedačku a dávají mě dohromady, domů už mě vede pět lidí, rozeznám jen sestru. Doma mě vede mamka na záchod, padají ze mě kusy sražené krve.

Mamka na nic nečeká a nakládá mě do auta a znovu do nemocnice, tam se sebou šlehnu ještě dvakrát a už mě napichujou a mně je jasný, že domů teď pár dní nepůjdu. Ztratila jsem spoustu krve a dostávala transfuzi. Mamce jeden super doktor tvrdí, že jestli to nezastaví, budou mi muset udělat kyretáž a možná odebrat vaječníky, protože tam mám na nich cysty a kdoví co ještě. Mamka brečela, já nevěděla proč tak nadělá, vždyť hlavně, že budu v pořádku, ne? No, nedošlo mi tehdy, že to pro mě má znamenat, že nebudu moct mít normálně děti. Naštěstí léčba byla úspěšná a vevnitř mi vše nechali. Doktorka doporučuje mojí mamce, že aby se tomu předešlo, bylo by vhodné nasadit antikoncepci a tak mamka v domnění, že mi to pomůže, nechala mi napsat antikoncepci.

A já zobala a zobala, až do 20, kdy jsem chtěla nechat tělo pročistit a přestala. Jenže cysty tu byly znova a tentokrát přesvědčovala doktorka mě, že by bylo lepší zůstat u antikoncepce, aby se ty cysty nevracely a přestat, až budu chtít děti a já hloupá opět souhlasila a zase zobala a zobala.

Píše se rok 2017, mám tři roky skvělého přítele a tak se naše rozhovory stáčí k tématu děti. Oba jsme k tomu svolný a tak plánujeme společně, kdy vysadím antikoncepci. „Tenhle měsíc je chceš vysadit?? A co když to vyjde hned, takhle rychle nestačíme našetřit,“ říká mi Robert. Tak dobře tak třeba na moje narozeniny za 10 měsíců, říkám. Domluveno. Sedím pak s kamarádkou na kávě a ta mi říká, že před půl rokem vysadila prášky a furt nic. Přijdu domů a googluju. Fajn, tak že by to vyšlo na poprvé je hodně malá šance, tak prostě příští měsíc vysadím a nemusíme se hned snažit, necháme tomu volný průběh a když se povede, tak to nějak zvládneme. Robert se na to nějak netváří, ale nakonec souhlasí. Jak jsme tenkrát byli bláhově naivní.

Dva měsíce po vysazení, mě začali bolet prsa a měla jsem dva dny zpoždění, udělala jsem si test a byl tam slabounký duch. Byla radost, ale i strach. Za dva dny jsem test opakovala a nic a večer přišla menstruace. Radost se strachem vystřídalo zklamání. Sakra, tak že to fakt nejde hned. Za tři měsíce se to znovu opakovalo. Začala jsem teda hlídat ovulaci a měřit bazální teplotu. To by bylo, aby nebylo. Jenže mě to skákalo jak na bobové dráze a do toho mě tak začal vždy při menstruaci bolet podbřišek, pak už i při ovulaci. Pak se přidaly i záda, migréna trvající několik dní a nálada jak na horské dráze. Kolem Vánoc už mě bolelo i u konečníku a brufeny na bolest nezabíraly. Poslední měsíc jsem už při menstruaci nemohla ani vstát z postele a tak jsem se objednala ke svému doktorovi. „Nic tam nevidím, ale to všechno, jak popisujete, vypadá na endometriózu. Tady máte číslo na centrum asistované reprodukce, na shledanou.“

Endo co? A proč hned centrum asistované reprodukce? To přece nevyřeší moje bolesti. Doma jsem to obrečela a objednala se na konzultaci k místnímu primáři, chci vědět i jiný názor. Primář potvrdil diagnózu a nabídl mi laparoskopickou operaci. Souhlasila jsem a vidina, že ty bolesti přestanou, byla úplně skvělá a pak se určitě povede miminko přirozeně.

Duben byl skoro pryč, já už měla po operaci a přicházela menstruace. Jelikož jsem odmítla umělý přechod, nakoupila jsem bylinky a doplňky stravy proti endometrióze a samozřejmě na podporu početí, přece jenom už to byl rok a půl od vysazení a já už se na miminko moc těšila. Doktor poslal ještě Roberta na spermiogram, kdyby náhodou byla chyba v něm. Bylo mi ho líto, že to musí podstupovat, ti chlapi to těžce nesou. To jsem ještě ale netušila, co všechno budu muset ustát já…

Měli jsme na víkend odjíždět na Moravu, byl pátek a já se cítila nějak jinak, začaly mě bolet prsa a první, co mě napadlo, že to je určitě ono, určitě jsem těhotná. Nevěděla jsem, kdy a jak mám menstruovat, ale věděla jsem, že jsem měla nedávno určitě ovulaci a že teda zkusím test a nic. Vůbec nic, sakra a já si byla tak jistá, no měla jsem ještě jeden a že si ho vezmu na tu Moravu, v sobotu ráno jsem zapomněla, to už jsem se prsou nemohla dotknout a měla jsem neustálé nutkání na malou, takže nedělního rána jsem se nemohla dočkat. Celá natěšená jsem čůrala na test a čekala, nejdřív nic a pak tam najednou byla!! Nebyla dost silná, ale byla tam! Lehla jsem si do postele a zírala na Roberta a čekala až se vzbudí, abych mu to ukázala. Když konečně uviděl, že na něj zírám, vzbudil se a k mojí neradosti mi sdělil, že tam nic nevidí. To si snad děláš….!!! Jak, že nic nevidíš, je tam prostě a ty jsi úplně slepej!!! Naštvaně jsem si zase lehla a usnula jsem.

Mezitím se ještě vybarvila a nakonec uznal, že už jí vidí. Ach ti muži! Další dny testy sílily a já se celá natěšená objednala k doktorovi. „Hm, hmm. No, hmm, jako takhle vám to řeknu, něco tam je, ale moc dobře to nevidím, přijďte za týden.“ Abych si zkrátila čekání, koukala jsem se po netu na zkušenosti a narazila na pojem zamlklé těhotenství. Začala jsem mít černé myšlenky a další kontroly se bála. Moje obavy byly oprávněné, na další kontrole mi doktor řekl, že embryo tam je, ale je bez srdeční akce. A že ať přijdu příští týden. Měli jsme jet na dovolenou, celá rodina, už bylo vše zaplacené a tak mi můj bývalý lékař ve zkratce řekl, že když jsem tak blbá, tak ať jedu a potratím si v zahraničí a že se tam o mě nikdo nepostará. Po dlouhém rozmýšlení jsme se nakonec dohodli, že pojedeme, zavolala jsem známé doktorce a ta mi řekla, že to jestli se srdíčko objeví nebo ne, dovolená neovlivní a dala mi požehnání, že aspoň přijdu na jiné myšlenky. Ještě na dovolené jsem si zajistila nového gynekologa a k němu pak šla, když jsme přijeli. Srdíčko nebylo a můj svět se zahalil na chviličku do tmy.

Kyretáž jsem odmítla a zvolila tabletu. Byl to takový menší porod se spoustou vedlejších účinků. Robert byl při tom celou dobu se mnou, držel mi vlasy, když jsem zvracela, hladil mě mezi kontrakcemi a nechal si při nich drtit ruku. Na záchodě na mě držel deku, když jsem měla zimnici a objímal mě po tom, co to skončilo. Na kontrole po šestinedělí mi můj gynekolog zjistil, že jsem se úplně nevyčistila a oznámil mi, že mám vadu dělohy a v jednom tom rohu se zbytky z potratu schovaly, a že budu muset na kyretáž. To, co jsem tolik nechtěla a hlavně by se tím snažení oddálilo o další půl rok! A tím východ z bludiště se začínal stále vzdalovat. V nemocnici u primáře mi nabrali HCG a zjistilo se, že rezidua nejsou aktivní a pokusíme se dát šanci tělu a nechat ho, ať se o to s menstruací postará.

Tmu brzy vystřídala neděje, rezidua odešly s další menstruací a byla tu nová touha zkoušet to znovu. Hned, jak jsme dostali zelenou, začali jsme se snažit o další pokus. Přišla ale ledová sprcha ve formě duchů na testech a pár dnů zpoždění menstruace, dvakrát po sobě a do toho endometrióza opět začala klepat na dveře. Ten bláznivý osud, jak dokáže potrápit. Moje „malá sestřička“ neplánovaně otěhotněla, když my se snažili už dva roky. Tolik to bolelo a já byla opravdu na dně. Do dnes mě mrzí, že jsem se s ní neradovala víc. Ale čím dál tím víc lidí kolem, všichni vesele těhotněly a otázky a rady typu: Co ty, nepřemýšleli jste o miminku: Už máte čas, na nic nečekej, za chvíli ti bude 30! Nesmíš na to myslet. Nestřílí ten tvůj slepejma? To fakt nepomáhalo a hlavně to zraňovalo. Musela jsem se sebrat, začala jsem se těšit na synovce a všechno pustit.

Byl skoro konec ledna 2019 a já zase držela v ruce pozitivní test. 1-2 ukazoval Clearblue. Ani nemusím psát, jak velkou radost jsem měla. Tentokrát jsem si to ale chtěla nechat jako překvapení na Valentýna pro Roberta a pro naše na padesátiny. Nakonec jsem u Roberta nevydržela a týden před Valentýnem jsem si udělala pro něj další test. Spolu jsme pak koupili ještě Clearblue a tam stále 1-2. Už jsem tušila, co to znamená, přesto jsem došla k doktorovi a ten mi opět sdělil, že se jedná o další zamlklé těhotenství a embryo už se vytrácí. Do pár dnů jsem začala krvácet a bylo vše fuč.

Robert měl pro mě taky překvápko na Valentýna, požádal mě o ruku. A tak jsem se nadchla svatbou a přípravami a přišla na jiné myšlenky. Mezitím endometrióza už zaryla své drápy a tak jsem se objednala ke specialistovi, našel mi jí tentokrát na přepážce a střevech, s ním jsem se domluvila, že se objednám do centra asistované reprodukce, než se hnát do další operace a riskovat tak další srůsty. Doporučil mi svého kamaráda ze školy a já měla novou naději. Objednala jsem nás, jenže kamarád, kterého nám doporučili, byl už v tu dobu primář centra a měl šílené čekací doby a objednali nás až na květen. Mezitím mého doktora napadlo, že můžeme zatím jít na genetické testy, zda je u nás vše v pořádku. A bylo toho tolik, že jsem úplně zapomněla, že jsem to nedostala.

Prsa mě bolela, žáha mě pálila a bylo mi celkově dost mizerně. Za deset dní nás čekala první návštěva centra a tak jsem si udělala test, než jsem tam šla. Byly tam, ty dvě čárky tam zase byly!! Do centra jsem volala a měli jsme normálně přijít. Na ultrazvuku už tlouklo srdíčko a nám se tak ulevilo. Byla jsem v 9. týdnu a řekli jsme to už nejbližší rodině. Všichni měli radost a těšili se s námi. V tu dobu ségra začala mít problémy a malej musel neplánovaně o měsíc dřív ven (preeklampsie), oba byli v ohrožení života a já se za ně modlila, že dám cokoliv, jen aby byli oba v pořádku. Za půl hodiny byl na světě můj krásný synovec a oba byli v pořádku. Mě se ulevilo a těšila se na malého, ale uvnitř jsem cítila, že u mě je ale něco špatně, za týden jsem šla na kontrolu. Sestřička v poradně mi připravila průkazku, udělala klasickou poradnu a šla jsem se svěřeným žaludkem k doktorovi. Lehla jsem si a čekala na verdikt. „Je mi líto, ale miminku už netluče srdíčko, zhruba před týdnem se přestalo vyvíjet.“ Sebral průkazku a vrátil jí zpátky na hromádku. Ačkoliv jsem tušila, že je něco špatně, stejně mě to srazilo na kolena. Zase. Bolest. Tma. A zase bolest.

Tentokrát jsem šla na revizi hlavně kvůli tomu, že odebrané vzorky chtěl doktor už poslat na genetiku, když to bylo po třetí, tabletu jsem už nechtěla a čekat jsem nemohla, měla jsem se za měsíc vdávat a bála jsem se, aby odlučování nevyšlo zrovna na svatbu. Synovec, svatba a přípravy kolem ní, mi pomohly na chvíli zapomenout. Ale po svatbě na konci šestinedělí mě to smetlo jak lavina, genetika byla hotová a ve zprávě stálo, že embryo bylo v pořádku a byla to holčička.
Léto jsem si vůbec neužila, měla jsem zaslouženou dovolenou, ale smutek a lítost byl můj každodenní společník a otravoval mě celý svět, do toho jsme jezdili po různých vyšetřeních, hematologie, imunologie, znovu genetika, lítání po úřadech kvůli změně jména a potřebovala jsem prostě vypadnout, hodně daleko a tak mě napadlo, co takhle si splnit svůj sen a za svatební dary vypadnout na Maledivy? Tolik jsem se tam chtěla podívat! Vždycky jsem o tom jenom snila a celý rok jsme oba dřeli a šetřili na svatbu a na miminko, o které jsme přišli, tak si prostě vyhodíme z kopýtka. Robert to vzal jako hotovou věc a to, co ještě před pár dny byl bláznivý nápad, se stávalo skutečností. Den před odletem jsme měli všechny výsledky všech vyšetřeních a všude odbornými názvy stálo, že jsme vlastně oba v pořádku. Vím, že mi to mělo udělat radost, ale tolik jsem si přála, aby na něco přišli a mohlo se to začít léčit, ale takhle jsme byli opět na začátku a východ z bludiště zatím stále neexistoval. Jediné, co mě drželo nad vodou, byl můj muž, rodina a můj úžasný synovec, moje malá láska.

Po návratu jsme byli nabití novou energií a byli jsme odhodlaní do toho jít znovu. Objednali jsme se do centra asistované reprodukce. Byl tam jediný termín za měsíc. Super. Čekal mě další zákrok. Doktor chtěl, aby mi ještě udělali hysteroskopii, aby se podívali, jakou vadu dělohy mám, a vzali další vzorky, zda je vše v pořádku. Čas se táhnul a jako na potvoru čekací doba k primáři v centru byla snad ještě jednou tak dlouhá. Když jsme konečně měli termín, den před mi volali z centra, že primář je pryč a další termín za tři měsíce. No to si snad ze mě dělá už někdo p*del. Další tři měsíce?

Od revize uběhlo už osm měsíců a do toho hrůza z toho, kde všude už ta endometrióza bude. Nechtěla jsem už prostě čekat, domluvila jsem termín k nějaké jiné doktorce. To byla ale pěkná blbost, né všichni doktoři v centru asistované reprodukce vám chtějí pomoct. S doktorkou po tom, co půl hodiny pročítala můj lékařský spis, jsme na sebe všichni koukali a do ticha povídá: „A co chcete?“ Co chceme? Máme první schůzku a já nevím, co se tady dělá nebo nedělá, co by bylo pro nás vhodné a proto jsme tady, aby nám řekla možnosti ne? Koukala na nás dalších pět minut, pak nám ve zkratce řekla, jak co probíhá a že je vlastně všechno pro to embryo na prd. Aha, super. S Robertem odcházíme z centra celý rozčarovaní a cestou domů hledám jiné centrum. Na internetu pak dostávám dobré recenze na jiného lékaře z našeho centra a tak teda se rozhodnu, že dám tomu centru ještě šanci. Pan doktor byl úžasný, lidský a bylo vidět, že nám chce pomoct. Domluvili jsme se nejprve na inseminaci a mezi tím se nám budou vyřizovat žádosti na pojišťovnu. První inseminace byla neúspěšná, začali jsme domlouvat druhou, ale COVID nám zavřel dveře centra a vše se zastavilo. Další překážka, cesta bludištěm pokračuje. Místo, abych se hroutila, jsem to vzala pozitivně, byla to pro nás možnost zvolnit a pročistit si hlavu. Udělali jsme jarní úklid doma i v hlavě.

Za pár měsíců se dveře centra opět otevřely a my šli do toho, společně, ruku v ruce s láskou, pokorou a respektem. Do IVF jsem šla, ale naprosto vyklidněná a s tím, že na poprvé to určitě vyjít nemusí (jak mi někteří otloukali o hlavu), ale připravovala se na něj, poctivě zobala různé vitamíny a doplňky na podporu snad všeho. Uzavřela jsem se svojí endometriózou dohodu, že mi umožní donosit zdravé miminko a já se jí nebudu pokoušet za každou cenu zbavit, asi to pro někoho může znít zvláštně, ale nenáviděla jsem jí. A proto ta dohoda, přijala jsem jí jako svou součást. Kolotoč začal a byla to jízda, na psychiku (jak ty hormony s člověkem mlátí víc než v pubertě) i na fyzičku (chodit s těma nadmutýma vaječníkama dalo fakt zabrat). Horor pro mě bylo píchat si injekce, já, která na desetkrát polyká prášek. Hecla jsem se, protože konečně byl konec bludiště nadohled. Pak přišlo čekání na pyramidu a bylo to šílený. Odebrali mi 18 vajíček, 16 jich bylo oplodněno. První den odpadly dvě embrya, druhý den další čtyři, třetí den další dvě. V tu dobu jsem si vzpomněla na slova pana doktora: „Vy jste mladá, to budete mít dost vajíček.“ Hmm, jasně. Zbylo jich osm a teď ještě genetika. Chytala mě panika, zbyla půlka a ta největší čistka měla teprve přijít. Uběhlo 13 dní a mě volá cizí číslo. Volají z CARu, zbyly tři geneticky zdravá embrya a jedno s mozaikou, u kterého nevědí, zda půjde vložit, že je to na domluvě s genetikem. Tři. Jenom tři. Tolik peněz to stálo a mám jen tři pokusy.

Už jsem měla po menstruaci a když zavolali, srdce mi zaplesalo radostí, že možná to stihneme ještě tenhle cyklus. Volala jsem do CARu a objednala nás k našemu lékaři. Doktor pochválil náš počet embryí a konstatoval, že tři embrya je krásný počet a skoro nadstandardní, a že se to určitě povede a dodal nám tím naději. Ovulace ještě nebyla a jiskřička byla zažehnuta. Za pár dní další kontrola. „Tak bohužel, na ovulaci to tento cyklus nevypadá, ale ještě vás objednáme na jednu kontrolu, ale moc s tím nepočítejte, už jste 18. den cyklu.“ Ale mě to nerozházelo, věřila jsem, že ovulace přijde, jen mě moje tělo zkouší. Další kontroly jsem se nemohla dočkat. „No, vy jste si to snad vymodlila, folikul vyrostl za pár dní si píchnete Ovitrell a v pondělí bude vložení.“ Tolik se mi ulevilo. Takový kus cesty už jsme ušli a osud nám přestal házet klacky pod nohy. Nebo spíš jsme si pořádně uklidili v hlavě a začali jsme smýšlet jinak, myslet víc na sebe a hlavně se z toho všeho, promiňte ten výraz, neposrat.

Testovat jsem měla za 14 dní od vložení a jelikož jsem byla smířená i s neúspěchem, testovala jsem už 4. den. Byl tam slaboučký duch. Aaaaa Ovitrell. Ještě se drží. Další testování bylo po týdnu od vložení. Duch byl silnější, tohle už Ovitrell nebude. A začal další stres a obavy. Můj klid, který mě celým IVF provázel, byl pryč. Hlavou mi projely všechny neúspěchy a do první kontroly jsem byla hromádka hormonů. Slzy štěstí, nebo strachu, nebo obojí. S každou kontrolou se mi vždycky ulevilo, ale na další kontrolu mě stejně vždy doprovázel strach. Až do konce. No vlastně i teď. Podle mě už nikdy neskončí. Ale naše bludiště jsme zdolali. Společně.

No a tady je výsledek toho všeho, naše malá láska, náš poklad, náš pucík ❤️ Těhotenství bylo fajn, až na to píchání Fraxiparinu, zobaní Anopyrinu a strach z každé kontroly. Porod byl šílený, vyvolávaný a nakonec císařem s bonusem 2+1 zdarma: v podobě pokusu o porod, císař a rovnou vyoperovaní i slepáku, no nic z toho jsem nechtěla. Ale vem to čert, to všechno za to čekání a bolesti stálo, protože na hvězdy se čeká, ne? ✨ Držím vám všem pěsti, ať i vy dojdete k tomu vytouženému čemukoliv, ať už jakkoliv ❤️ Nevzdávejte se, vydržte, i když je to kurňa těžký a věřte, že né všechny by tohle zvládly. Tohle není pro každého a možná právě proto jsme to my a né naše sousedka nebo kamarádka ❤️ Každé bludiště má svůj cíl ❤