Na pokraji anorexie

Nikdy jsem nebyla tlustá, ale chtěla jsem vypadat jako ony. Modelky, které na vás koukají na každém rohu, v každé reklamě, skoro na každé stránce módního časopisu.

Už ani nevím, jak to vlastně začalo, vím jen, že to bylo v deváté třídě, kdy se mi přestalo líbit mé vlastní tělo. Byla jsem trochu při těle, ale nic katastrofálního. Jenže to vím až teď. Doslova jsem hltala časopisy jako Bravo, Top Dívky, a další jiné. Všude se na mě usmívaly krásné, hubené dívky a já chtěla být také taková. Jenže jsem na to šla z úplně opačné strany.

Začala jsem sice cvičit, ale šlo to pomaleji, než jsem chtěla. Chtěla jsem být hubená hned a nejlépe, abych pro to nemusela nic udělat. Hodně jsem četla o mentální anorexii právě v těch zmíněných časopisech. Psali o tom, jako o hrozné nemoci, ale paradoxně mi vlastně dali návod, jak zhubnout rychle.

Nejdříve jsem začala jíst méně, potom jen dietní jídla, nakonec jsem si vyčítala i půl jablka. Vydržela jsem nejíst tak dva, tři dny, potom jsem měla už takový hlad, že jsem vyjedla snad celou lednici. Takhle to trvalo asi 4 roky. Kolotoč, do kterého jsem nasedla a nedokázala jsem z něj vystoupit. Ve třeťáku jsem dokázala nejíst deset dní. Byla jsem na sebe vážně hrdá, dokud se mi jedno ráno neudělalo tak zle, že jsem omdlela. Ne úplně do bezvědomí, za chvíli jsem to rozdýchala, ale bylo to hrozné. Mžitky před očima, chtělo se mi zvracet, ale nebylo co.

Uvědomila jsem si, že takhle to dál nejde. Šla jsem se hned najíst, jenže mé tělo už nevědělo, co si s tím počít a hned jsem to vyzvracela. Musela jsem se doslova naučit jíst, začínala jsem jedním piškotem, odpoledne dva, a tak pořád dál, až si mé tělo zvyklo znovu přijmout potravu. Jsem hrozně ráda, že jsem neskončila v léčebně a poprala se s tím sama.

Dopadlo to naštěstí dobře, i když anorexie je jak droga, nemůžu už nikdy držet dietu, protože do toho spadnu znovu, i když si na začátku říkám, že tak blbá už nikdy nebudu. Pokud chcete odsoudit mé rodiče, že nic nepoznali, mějte na paměti, že neměli šanci. Nikdy jsem neměla pod 50 kilo, tvrdila jsem, že jím, ve škole chodím na obědy, kupuju si svačiny. Teď žiji normální, spokojený život, mám malou dcerku a děsím se chvíle, kdy si řekne, že chce vypadat jak modelka a já nebudu mít šanci cokoliv poznat. Jen doufám, že se to nikdy nestane.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
lucik333
39
1.10.12 08:18

Gratuluju, že jsi se s tím poprala sama. Zdá se mi to až neuvěřitelné. Jsi nejspíš výjimka, že jsi to sama zvládla, sama si uvědomila „problém“ a sama se nutila jíst. Gratuluju! :dance:

  • načítám...
  • Zmínit
danulk8
1040
1.10.12 08:28

Ahoj, já vím přesně o čem mluvíš, taky jsem se peklem anorexie a bulimie prošla, akorát jsem neměla to štěstí, abyhc se z toho dostala sama, vážila jsem 44 kg, ale teď už jsem z toho venku :) Taky čekám miminko a co se týče těch obav, tak tohle prý naštěstí není dědičný, u nás v rodině to třeba nikdo neměl. Přeju ti hodně štěstí a spokojenej život:)

  • načítám...
  • Zmínit
Miš-El
3069
1.10.12 08:45

Jseš šikulka, protože z okolí vím, že je to zákeřná nemoc a ty si ji zvládla úplně sama :palec:

  • načítám...
  • Zmínit
Verda73
342
1.10.12 08:46

Klobouk dolů, že jsi to po 4letech dokázala zvládnout sama :potlesk: :potlesk: Hodně štěstí s dcerkou :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
alca a danik
1.10.12 08:52

Šikovná :kytka: je super, že jsi to zvládla…bohužel, je to dnešní trend vypadat jak Twigy :roll:, někdo má krásnou postavu zadarmo, může sníst co chce a nepřibere…ale ne každej, ta tělesná konstituce už je prostě každému nějak daná, na postavě se dá pracovat, ale ne cestou hladovění a zvracení :…nedavno běžel pořad v tv, kde jedna modelka vyprávěla, co všechno se v pozadí modelingu děje, jak se jí projímadla, jakej je to hnus, že se kolikrát i modelky mezi sebou veřejně pokálely :roll:
Každopádně, ty si zasloužíš :kytka: :potlesk: :palec:

  • Upravit
veve.m
19886
1.10.12 09:05

Taky jsem to prožila. Měla jsem nejméně 57 kg, takže naši taky nic nepoznali. Lekla jsem se, když mi padaly vlasy, nedostala jsem to atd… taky jsem se z toho vyhrabala, ale z extrému do extrému. Z 57 kg bylo nakonec 92 kg :roll: Nikdy nemůžu říct, že jsem z toho venku, ale snažím se žít normální život. Teď mám 69 kkg a musím říct, že jsem spokojená. Už vím, že nepotřebuju mít míň. Takhle mi to docela sluší. Taky se děsím až Gábinka vyroste. Dnes je skoro rarita, když se o něco nepokusí. Akorát si pak zničí život… Já jsem měla problém s početím a možná to bylo i kvůli těm posr.. dietám :pocitac: Už by to měl někdo zarazit a dávat do reklam normální ženský a ne kostry!!!

  • načítám...
  • Zmínit
Ráďa 25
5622
1.10.12 09:15

Šikulka :hug: :pankac:

  • načítám...
  • Zmínit
jeudi
90
1.10.12 09:53
:potlesk: :potlesk: :potlesk: :potlesk:
  • načítám...
  • Zmínit
lujda lujdová
1.10.12 09:56

Moc ti gratuluji, že jsi se z toho dostala sama! Vím co to je. Nechtěla jsem být hubená, měla jsem stres po rozchodu s přítelem, začala se nenávidět a své tělo a nejedla jsem. dostal mě z toho kamarád, ale vím, že nikdy nebudu mít klid. Teď po porodu tuším, že Ana číhá za každým rohem a čeká na mou slabou chvilku.. A zejména se bojím, že s tím bude bojovat i moje dcerka. Sice to není dědičné, ale může okoukat nějaké mé stravovací návyky… Každopádně ti držím palce, abys do toho už nespadla!!! :kytka:

  • Upravit
Amalka32
7
1.10.12 10:12

Ahoj, moc gratuluju, že jsi se s anorexií poprala sama. Já to nedokázala. Bude to už 20 let, co i mě dostala, ale já nakonec v nemocnici skončila. Při své výšce (172 cm) jsem vážila něco málo přes 40kg. Pohled žalostný, a dle toho, co mi pak mamka říkala, jsem byla hospitalizovaná za pět minut 12. I když pobyt v nemocnici byl hodně drsný, prostředí psychiatrie nic moc, aspon mě to nakoplo. Nakonec můj boj trval cca 3 roky: fáze diet, přejídání, hubnutí a zas tloustnutí, a pořád dokola, ale nakonec jsem to překonala s podoporou rodiny a kamarádů. Bohužel v hlavě to asi zůstane napořád, jen už si myslím že na to dno nepadnu. I proto, že už mám svoje 3 děti a mám i jiný kolotoč. Jen doufám, že žádné z nich do toho taky nespadne. Je to hodně tenký led…Držím palce, ať už je taky jen dobře.

  • načítám...
  • Zmínit
atominnka
22614
1.10.12 10:16

Hezký deníček. Jsi dobrá, že¨ses s tím poprala sama. Smekám
Něco podobného teď prožíváme doma se sestrou. Je jí 15 a už kolem svých 14tizačala hubnout. Měla 90kg, výška 178cm. Ale nikdy nebyla tlustá, byla jen „mohutnější“, měla prsa 4, trochu zadek, nikde neměla „převisy“ a kluci za ní pálili. PO roce má 56kg, moc toho nesní, i když něco přece, má přítele, ten jí pořád přemluvá ať jí, aby trochu něco přibrala. Je naní hroznej pohled - trčí z ní kosti, prsa nemá, zadek nemá, břicho propadlý. Podotýkám, že kvůli němu nehubla, znali se už dávno před jejím hubnutím, chodit spolu začali loni na podzim. Teď je v Praze na intru, chodí na gastronomickou školu, tak snad už nezhubne. Když jsem se s ní snažila mluvit já, tak mě poslala do pr.. že já jsem tlustá a závidím jí, že zhubla. No závidím, v určitým směru. Nezávidím jí její postavu, ale její pevnou vůli. Sestra se pro mě stala odstrašujícím příkladem v hibnutí, já jsem si trochu upraviůla jídelníček, snažím se jíst 5× denně a hodně pít, do toho mám dost pohybu - téměř každý den jezdím na koni a doma máme 22m dcerku, běhat za ní je někdy fakt záhul :jazyk:

  • načítám...
  • Zmínit
jediný andílek
1034
1.10.12 10:59
:potlesk:
  • načítám...
  • Zmínit
82janka
1.10.12 12:19

:potlesk: zvládla si to… paráda a ohledně holky máš výhodu, že díky své vlastní zkušenosti se budeš moci do její situace vcítit a budeš vědět o čem mluvíš. A myslím si, že tvoje dceruška se tomuhle problému vyhne, protože od malinka ji určitě vedeš k pravidelné stravě a nedopustíš, aby z ní byla baculka. Palce nahoru, že jsi zvládla boj sama :palec:

  • Upravit
Lonette
2693
1.10.12 12:51

Blahopřeju, ale z vlastní zkušensoti vím, že je to boj na celý život.

  • načítám...
  • Zmínit
Supermanka
654
1.10.12 13:32

:potlesk: :potlesk: :potlesk: :palec: :palec: Jsi skvělá.. Gratuluju, že jsi to dokázala sama..

  • načítám...
  • Zmínit
klara123
1505
1.10.12 13:42

:potlesk: :potlesk: Úžasný!! Jsi fakt dobrá, že jsis to sama uvědomila a začala jsi s tím něco dělat! :potlesk: Opravdu krásný deníček!
Já jsem ve 20-ti mívala 50kg/173cm, vypadala jsem jako kostra potažená kůží :mrgreen: ale nebylo to z anorexie, prostě ne a ne přibrat. lidi si mě často dobírali, že jsem nemocná, že nejím… teď po malé mám 68kg a jsem spokojená sama se sebou :kytka:
Moooc gratuluji!!!

  • načítám...
  • Zmínit
bjetuschka
12708
1.10.12 14:37

Dobře, že to tak dopadlo, snad si z toho někdo vezme ponaučení… :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Tessie_J
1.10.12 16:15

JSI DOBRÁ!!!

  • Upravit
rawala
2025
1.10.12 17:48

Já jsem slyšela, že to jsou všechno retuše a že ty modelky na živo vypadají hrozně a jsou hlavně hloupé. co je na tom pravdy nevím. ale je pravda, že když někdo potřebuje, tak počítač to opraví :pankac: Nedokázala bych nejíst, když tělo potřebuje přijímat vše možné a jak to nemá, tak se kaží vlasy, zuby, pleť a tak dále…

  • načítám...
  • Zmínit
infantka
823
1.10.12 18:06

Moc gratuluju a tak trochu se s Tvým přáním ztotožňuju, přáním ohledně toho, aby moje dcerka jednou takhle nezbloudila a nejednala stejně jako její máma. Miminko teprve čekám, co nevidět by se mělo narodit, s největší pravděpodobností holčička, můžu děkovat Bohu, vyšší moci, andělům strážným, že jsem po dlouhých letech plácání se v podváze různého stupně (no, dva roky přežívání na 35-37 kilech při 174 cm) vůbec nastartovala tělo a navzdory verdiktu, že nikdy děti mít moci nebudu, otěhotněla a jsem tam, kde jsem. Podotýkám, že u mě tedy nešlo o hon za ultra slim postavou či inspirací v časopisech, šlo spíš o způsob, jakým dohnat sama sebe k záhubě..
Přeji Tobě a dceři zdraví a jen to nejlepší, ať se o sebe můžete opřít a důvěřovat!!!

  • načítám...
  • Zmínit
lynetxxx
3578
1.10.12 21:00

Ahojky…prožila jsem si úplně to samé…přesně jako v Tvém příběhu, spíše mi připadá, jakoby jsem to psala já…Plně ti rozumím…taky jsem se z toho dostala…asi mi pomohla první láska, která to tolik neřešila…já v té době jo, ale vypořádala jsem se s tím…no a dneska? I když mám sem tam trošku faldík, tak to neřeším rozhodně tak brutálně jako dřív a jsem odpůrcem všech diet…všech…nejlepší je, když člověk dokáže jíst pravidelně a zdravě…ale občas na to fakt není čas…nebo lenost…zafunguje…Myslím, že buď moc ráda za rodinu a spokojený život…tak už nikdy do ničeho podobného nesklouzneš…měj se hezky… :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
xpisk03
1.10.12 21:01

Jsi šikula, že jsi to zvládla!!já zase trpěla bulimií - moc jsem nejedla, šíleně cvičila, hlídala jsem si každé snědené sousto a když jsem si dala k večeři místo půlky housku housku celou, šla jsem zvracet, abych náhodou nepřibrala tu půlku housky. zkrátka jsem „přesně věděla“, kolik toho mám za den sníst a když jsem snědla jen o trochu víc, protože jsem zkrátka měla šílenej hlad, šla jsem zvracet. sem tam samozřejmě nájezdy na lednici a špajz zároveň. věděla jsem a dokázala si přiznat, že mám bulimii, 4roky ale nedokázala jsem s tim udělat nic. nakonec jsem si dala „novoroční“ předsevzetí, že s tim přestanu, sama jsem si našla psychiatra a začla k němu docházet. platilo na mě to, že jsem si psala každé sousto, co prošlo mojí pusou a silná vůle, že nesmim zvracet. ono v tom sešitku vypadá blbě, když tam máte jeden děn 5 řádků a další den celou stránku popsanou. nakonec jsem to zvládla, sama jsem doktorce řekla, že už tam jsem naposled a že ji děkuju a bylo hotovo. teď jsem těhotná, 39tt a přibrala jsem 9kg, ale bojim se, jak bude moje tělo vypadat po porodu a co to udělá s mojí psychikou :( bojim se, abych si zvládla říct, že mám nádhernýho syna a že tělo není prvořadý a nezačla zas „blbnout“ s mojí „zaručenou“ dietou :(

  • Upravit
Fima
29436
1.10.12 21:33

…

Příspěvek upraven 20.10.15 v 13:41

  • načítám...
  • Zmínit
Aniralk
4619
1.10.12 22:13

Gratuluji, že jsi to tak krásně zvládla a že ti to došlo tak „brzo“. :potlesk:

Mě přesně ty samé časopisy daly návod na jinou závislost. Spadla jsem do ní ve svých 12 letech a plahočila se s ní až skoro do dvacítky. Bohužel, nebo bohu dík?, jsem potřebovala pomoct. Sama bych to rozhodně nezvládla. :nevim:

Hlavní je, aby si z toho všeho člověk vzal ponaučení.

  • načítám...
  • Zmínit
shagga
2537
2.10.12 08:58

Nedokážu se vcítit do vás, které jste si tímhle peklem prošly, ale vím jaké to je, když si kolem vás každý šušká, že jste anorektička. S jídlem jsem problém nikdy neměla a od střední si držim váhu kolem 53-55kg na 172cm výšky. Jsem prostě štíhla a i když se přežírám tak váha nahoru nejde. Kdysi se mě všichni ptali jestli nemám anorexii :roll: Teď po miminku se zatím držím na 56kg, ale je to boj ;) A na časopisy vůbec nedejte, tam je vše upravené a faldy se retušují jak na běžícím pásu. Jsem z oboru, tak vím o čem je řeč :x Neni problém na youtube najít videa, co ukazují jak se dá změnit obyčejná tuctová holka v krásnou modelku jen s pomocí úprav. Ukažte takvé video dcerám… třeba pochopí jak to s krásou modelek je ve skutečnosti ;) A držte se :palec:

  • načítám...
  • Zmínit
Kika123
3.10.12 20:22

Máš obrovské štěstí, že jsi se z toho dokázala dostat, navíc sama! Patříš mezi 50% těch šťastných, které se vyléčí (ale i tak je důležitá obrovská doživotní disciplína jak píšeš). 15-20% na tuto nemoc zemře a 30% je chronických, které v průměru umírají ve 32 letech.
Moc ti gratuluju a moc držím palce, jsi statečná. Mám taky dceru a taky se bojím, já jsem jeden čas byla na pokraji bulimie, vím jaké to je…strašné nemoci.

  • Upravit
Maddlen
3241
4.10.12 21:02

Klobouk dolů, že jsi byla schopná to zvládnout, máš můj velký obdiv. Mentální anorexie je potvora zákeřná a spousta holek se musí léčit, léčí se opakovaně a některé se nevyléčí vůbec, vídám taková děvčata dost často a je to žalostný pohled na mladé krásné holky, co jsou jak věchýtky. :-( Mediální masáž v tomto směru je ale nekonečná a holky v pubertě jen těžko pochopí, že to, co je v časopisech fakt není standard.

  • načítám...
  • Zmínit
liiida
2774
24.10.12 22:43

Taky moc gratuluji, ze si to dokazala sama uvedomit a zakrocit a hlavne drzim palce, at se ta potvora uz nevrati! Vim, je to uz na celej zivot. Zacalo to kvuli rodinnym problemum a v plny mire kvuli priteli, ktery za to mimochodem vubec nestal. takze jsem se v tom placala asi od18 do nedavna 22let. nastesti jsem si vzdycky rikala, ze nemuzu prestat uplne jist.pri sve vysce 165cm jsem mela nejmin 46 kg. vylozene extrem na umreni jsem nebyla, ale zdrave to moc nevypadalo. ikdyz ja normalne ikdyz jsem vahu neresila mivala 48-49kg. z premysleni na vahu a jidlo me dostalo az tehotenstvi, kdy jsem tohle vse hodila za hlavu, pac jsem chtela pro nasi holcicku to nejlepsi a to chci i ted…a prave ted je tu opacny problem. zhubla jsem na kolem47kg, opravdu ne zamerne.vim ze bych mohla jist lip a vic, ale nijak se neomezuju a pritel me stejne peskuje, ze jsem jak z dachau a mela bych pribrat, ze nejim…jen on nevi, ze drive jsem opravdu s jidlem mela problemy a ted nehubnu schvalne :zed:

  • načítám...
  • Zmínit
katerina0074
4
21.1.15 18:36

Bratr s Dawnovym syndromem a anorexii

Mily ctenari, obracim se na vas s nadeji, ze mi nekdo bude moci pomoct. Muj bratr (32 let) uz 4,5 roky hubne (pocatecni vaha 83kg) a pred 2 lety byl diagnozovan jako anorektik a jeho vaha nynije 43kg!! Jeho pripad se o to vice komplikuje jelikoz ma Downuv Syndrom. Sami lekari si nevedi rady nebo se nesnazi najit zpusob terapie ci leceni a proto doufam, ze nekdo z vas kdo si s touto chorobou prosel nebo zna nekoho kdo si tim prosel, mi muze pomoci? Lekari se snazili najit zpusob lecby a proto meho bratra poslali do Bohnic, coz celou jeho situaci jen zhorsilo a zpetne se na celou tuto situaci divam, ze jediny duvod proc ho poslali do Bohnic bylo, aby to vypadalo, ze se snazi najit reseni. Nicmene toto reseni nefungovalo a tak lekari zoktaktovali pani Dr. Papezovou, ktera je pry odbornice na anorexii. Nicmene tato doktorka meho bratra odmitla lecit s tim, ze pro nej nemuze nic udelat, jelikoz ma Downuv syndrom a tak ho odepsala!! Ja sama jsem byla osobne navstivit Dr Papezovou a popravde jeji chladny pristup k nekomu kdo se snazi najit pomoc bezmocnemu bratru a rodicum, me nepresvedcil o jeji profesionalite a ochote pomoci lidem.

Proto vas moc a moc prosim o jakekoliv informace, kontakty, rady a cokoliv co by nam mohlo pomoct vylecit meho bratra.

Predem vam vsem dekuji.

Katerina Popkova

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář