Byly jsme s dcerou (2) venčit a vyjel po nás agresivní pes. Majiteli to bylo fuk

Nedávno se nám stal hodně nepříjemný zážitek. Bylo dopoledne, v parku klid, dcera ťapala vedle kočárku a trhala sedmikrásky, Lili jsem pustila z vodítka – nikde nikdo. Jenže sotva jsem si na chvilku oddechla, zpoza zatáčky se vyřítil velký pes, něco mezi ovčákem a labradorem, bez vodítka, bez náhubku. Běžel rovnou k nám.

Lili začala štěkat a couvat, já popadla dceru do náruče, jenže ten pes už byl u nás. Vrčel, obíhal nás dokola, a moje srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Nakonec jsem musela Lili popadnout a křičet, aby si ji vůbec nevzal do tlamy.

Majitel si šel pomalu, jakoby nic. V ruce mobil, pohodička. „To je v pohodě, on si jen hraje,“ houkl na mě asi dvacetiletý kluk.

„Tohle má být hra?“ vyjela jsem na něj, úplně rozklepaná. „Mám tu malé dítě!“
Jen pokrčil rameny. „Tak si ji nenechávejte běhat na volno.“

Zůstala jsem stát v šoku. Jeho pes byl bez vodítka, bez náhubku, ale já jsem byla ta, kdo udělal chybu. Kdyby se Lili nebo dceři něco stalo, co bych mu řekla?

A myslíte, že si toho psa dal na vodítko? Jen ho chytil za obojek a jakmile kousek od nás poodešel, znovu ho pustil. Vím, že se nic nestalo, ale bylo mi z toho úplně zle. Manžel mě uklidňuje, že to byla blbá náhoda a nic se nestalo.

Jenže mě děsí jen myšlenka na to, kolik sobeckých lidí je kolem nás. A je jim úplně jedno, že by se mohlo něco stát.

Od té doby si dávám obrovský pozor. Lili už venku z vodítka nepouštím. A pokaždé, když slyším za rohem štěkot, sevře se mi žaludek.