Naivní představy prvorodičky o mateřství
- Rodičovství
- kolistka
- 15.02.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Jako správná postarší prvorodička, znalá z množství informací na internetu, jsem věnovala každou chvilku brouzdání, čtení diskuzí a chytrých článků. K tomu přidejte rady kamarádek, literaturu, nejlépe lehce alternativní, i dobře míněné rady maminky a babičky a máte velmi nevyrovnaný koktejl.
Výsledkem přeinformovanosti bylo, že jsem měla v některých věcech zcela jasno, například:
1. při porodu nebudu křičet, bolest ostatní určitě přehánějí
2. své dítě budu mít u sebe ihned
3. budeme bez dudlíku
4. kojit budu co nejdéle, ale neudělám ze sebe živý dudlík
5. nebude s námi spát v posteli
6. nenechám si změnit život, dítě se přizpůsobí mému
7. budu používat látkové plenky
8. udržím dítě na zdravé stravě bez sladkostí co nejdéle
9. budu dítě nosit v šátku
Už vedle mne leží spící druhorozený, tak mohu všechny výše uvedené body uvést na pravou míru. Ať chci, jak chci, každé dítě je jiné a je třeba se situaci přizpůsobit.
1. Nepřeháněli to, v pravdě v průběhu porodu jsem už nic neřešila a prostě řvala, a to jsem si myslela, že mám vyšší práh bolesti. Teda u toho prvního to bolelo, pochopitelně jsem si přála přirozený porod bez medikace a bylo mi to umožněno. Ten krásný druhý, byl rychlý a křiku třeba nebylo. Moc jsem si přála rodit doma, také proto, že jsem byla u jednoho domácího porodu přítomna, ale sama jsem odvahu neměla, také rodina a okolnosti tomu nenahrávaly.
2. Dítě č. 1 mi bylo na chviličku přiloženo a následně odneseno. Po ztrátě krve jsem bohužel opravdu nebyla schopna se postarat o dítě a částečně jsem to i uvítala a pak toho litovala. Než jsem mohla mít dceru stále u sebe na pokoji, uběhlo skoro 17 hodin. Nevím, jestli narušený bonding může být příčinou jejího neukojitelného hladu po fyzickém kontaktu. Ještě teď ve třech letech ho potřebuje dost a dost. Již v porodnici se projevilo, že položím-li spící dítě do postýlky, ihned se probudí. A to se s ní táhlo dál. Dítě č. 2 po porodu, odstřižení a krátkém přiložení dali na vyhřívané lůžko, na mou žádost mi umožnili zahřát si ho na svém těle, až se zpotil. Po celou dobu šití jsem ho mohla mít u sebe. Prozatím usíná i sám a nemá problém být chvilku bez kontaktu.
3. Dcerka již v porodnici bez prsa řvala a jediné chvíle klidu byly při sání a chování. „Milá“ sestra mi vynadala, že ji mám v posteli, ať ji dám zpět do postýlky na tvrdý monitor, poslechla jsem a miminko opět řvalo, hmmm. Kojila jsem každé dvě, tři hodiny a pokaždé hodinu, mezitím jsem chovala. Jiná sestra naučila mimi cumlat si ruku a doporučila dudlík, jinak se jím stanu já sama. Tak pro zachování vlastního psychického zdraví, jsem při odchodu koupila první dudlíček. Teď jsou malé tři roky a je to stále její kamarád, od odstavení i větší než dřív. Nepomohla ani nabídka výměny za vánoční dárky. No tak co, asi má stále sací reflex 
A druhé dítě? Dudlík plive, jen výjimečně ho vezme na milost. Zato si rád cucá celou ruku nebo hadříky.
4. Především opravdu každé dítě je jiné a je nesmysl snažit se zapadnout do tabulek a průměrů. Mnohokrát jsem byla přesvědčována, že mám kojit maximálně 20 minut, více není nutritivní sání. A víte co? První holčička potřebovala ke spokojenosti a prospívání na spodní hranici hodinu. Naštěstí měla i lékařka rozum a nenutila příkrm. Na ty hodiny se sajícím a sladce usínajícím miminkem vlastně ráda vzpomínám. Občas jsem přečetla kus knihy, viděla film a hlavně si užívala blízkosti. S kojením jsem vydržela skoro do dvou let, hlavně kvůli uspávání (to nám pořád moc nejde). Psychicky jsem se připravovala a děsila, že i druhé dítě bude mít podobné potřeby. Nedokázala jsem si představit hodinové kojení a k tomu tříleté dítě. A světe div se, jak rychle na svět syn přišel, tak rychle se i napije. Stačí mu v průměru 6 minut! Bála jsem se, jestli mu to bude stačit, ale on se naopak pohybuje spíše na horní váhové hranici. A to mám prsa menší, než malá A. Páni výrobci kojících podprsenek bohužel o takových případech neslyšeli, tak jsou mi i ty nejmenší stále velké.
5. První dítě jsem zodpovědně ukládala do postýlky na spaní, ten řev a nové uspávání stále do kola jsem vydržela tři týdny. Hlavně v noci to bylo na mašli, začínala jsem chápat, proč některé maminky mohou v takovémto oslabení vlastnímu dítěti ublížit. Jsem k nim už shovívavější. Má záchrana byla dula, která mne doprovázela k porodu, a při návštěvě doma mi předváděla kojení vleže, nechápu, proč to v porodnici nešlo a nedoporučovali to. Od té doby jsem kojila v noci vleže, a pokud jsem u toho neusnula, zkoušela jsem dítě vracet do postýlky, většinou se probudilo, brzy jsem i to přestala zkoušet. Tak se naše miminko přestěhovalo do naší velké postele a zůstalo tam 2 roky a 4 měsíce. Zvykli jsme si a vyhovovalo nám to. Párkrát zázrakem usnula ve své postýlce a naopak já jsem nemohla spát nervozitou. No a co myslíte druhé? V posteli jsem kojila už v porodnici a doma samozřejmě sdílí naše lože. Ale kupodivu je schopen sám a bez křiku ve své postýlce usnout.
6. Ha ha ha, nenechám si změnit život? Nic už není jako dřív. Počínaje prací, sporty, cestováním a sexem konče. Všechno se přizpůsobilo dětem, hlavně život ženy, muži to mají snazší, ale zase šediví ze zodpovědnosti uživit rodinu.
Neznamená to ovšem, že jsme se vzdali všech koníčků, s trochou úsilí od šesti měsíců jezdíme na kole i s mimi, v osmi už spala ve stanu, v jedenácti jsme s ní jezdili díky vozíku na běžkách. Vozík mi také umožnil více pohybu, něco běhu bez potřeby hlídání. A naše velká pomoc, babička i děda, mi umožnili návrat k práci, i když nezvládám stejné porce jako dřív. Nejsem schopna nebo ochotna věnovat jí tolik času co dřív.
Ještě se přiznám, že jsem se dlouho s mateřstvím nemohla srovnat a občas tohoto rozhodnutí i litovala. Zkrátka nejsem ten typ, co by se mateřstvím cítil naplněn. Byla jsem šťastná, když jsem na chvíli utekla odpočinout si do práce. Už se těším na další zakázku, a to budou synkovi čtyři měsíce. Miluji své děti, to ale neznamená, že je ráda občas neodložím do dobrých rukou. O to více je potom ráda vidím.
Další věc, která doznala značných změn, byla má schopnost sbalení se k odjezdu. Dříve jsem byla do 20 minut připravená k odjezdu kamkoliv, na divoko do lesa, nebo do New Yorku. S prvním miminem a manželem za zády s hodinkami a hláškami: „před hodinou jsme měli vyjet“, se mi to moc nedařilo, také má vyrovnanost byla ta tam. Připočtěte hormonální výkyvy kojící ženy a máte mne plačící a pobíhající mezi hladovým kojencem a taškou s plenkami a náhradním oblečením s výkřiky: „radši nikam nejedu“. Zpětně se divím, proč to bylo tak těžké, asi nezkušenost a taky stres z manžela, i když, a to je zajímavé, si on myslí, že mi připomenutím odjezdu ještě v posteli, pomáhal.
7. Průzkumem látkových plen jsem také strávila dost času, i jsem byla na přednášce s demonstrací. Nakoupila jsem výbavu a od konce šestinedělí prala, sušila a tak pořád dokola. Ale ejhle, objevil se nečekaný problém, o kterém nikdo nepsal, což se divím, že bych byla jediná. Kolem šesti měsíců se holčička stala nepřebalitelnou. Nebylo možné udržet ji na zádech, na čtyřech už začala zdrhat, no zkuste kluzkému hadovi dát plenku se separačkou, zajistit snappi a ještě nandat svrchňáčky. Bývalo by asi bylo řešení dávat plenky kapsové, nebo AIO, ale tenkrát se mi zdály moc drahé. Zkrátka jsem to vzdala a byla jsem ráda, že na ní nějak přilepím alespoň papírovku. Chlapeček je zatím líný kliďas, snad vydržíme déle, když už tu výbavu mám.
8. Udržte dítě daleko od čokolády byl pro nás příliš těžký úkol. Vždyť mi ji milujeme. V těhotenství mi miláček jako dárek přivezl pětikilovou Nutellu. Na večery s ní a Herculem Poirotem budeme dlouho vzpomínat, také to byly poslední klidné večery ve dvou, kdy jsme měli ten luxus, že jsme usnuli kdykoliv a spali, jak dlouho bylo třeba.
9. Šátkování je jedno z mála předsevzetí, které se splnilo. Dcera usínala nejlépe v šátku vázaném na kolíbku. Nosila jsem ji tak do šesti měsíců. Pak jsme postupně zařadili vertikální úvaz a později nahradili šátek ergo nosítkem. Nosili jsme minimálně dva roky. Na náročnější výlety přibyla také krosna, tu malá miluje. Synáček kolíbku nesnášel, blinkal. Díky tomu jsem velmi brzy začala s vertikálním nošením (po nastudování všemožných studií). Malý se nosí rád, ale mám pocit, že ještě radši se natáhne v posteli.
A závěrem: zapomeňte na tabulky a naslouchejte sobě a hlavně miminku. Jak z tohoto deníčku asi snadno pochopíte, nenechám dítě vykřičet, rve mi to srdce. Považuji se za savce a třeba i opici, ta je miminku také stále k dispozici a tabulky o růstu, době kojení a rytmu dne taky neslyšela.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1599
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 940
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1638
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 687
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20619
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2605
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2594
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1753
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
krásný článek 
děkuji, očekávám narození prvního miminka
! Jsem zvědavá, kolik se změní mých „plánů“… 
já zas neřvala neb jsem si říkala že sice je to můj porod, ale nemusí o něm vědět každý kdo stojí v blízkosti 100 metrů od porodnice, možná jsem trošičku pípla ale řev to nebyl, souhlasím že to určitě vysiluje 
.a jsem ráda že i tady na emiminu se zadaří občas natrefit na maminu která pochopila že tabulky jsou debilním výmyslem lékařů a že dítěti nic nenahradí láskyplnou náruč rodičů.. 
opravdu pravdivý deníček..držím palce do dalšího života..papa 
Přiznej se, že seš já?? První porod děs, malou mi odnesli, už v porodnici byla hysterka, co nemohla od maminky, nedejbože naznačit, že bych ji položila.. hysterické lepidlo je stále (za dva týdny 6 let..)..druhý porod krásný, báječný, syna jsem si šlohla pro sebe okamžitě a vydala asi za půl hodiny s tím, že jen opláchnout, obléct a fofrem vrátit.. je to pohodář, od porodu se ozval opravdu jen, když ho trápilo prázdné bříško a cosi v pleně.. vysmátý pohodář je stále - dnes půl roku. Šátek je můj nejlepší přítel. Když si jdu lehnout a malý spí v postýlce, jsem schopna hodinu a půl ležet a čumět do blba, než se vzbudí. Jakmile je u mně a přicucne se, spím jak zabitá. Přiznávám se, že abych se vyspala, beru si ho už do postele rovnou, bez něj u mě prostě nespím, jsem nervozní a „něco“ mi chybí. Dceru jsem poctivě ukládala do postýlky v noci první tři měsíce.. pak jsem jednou vyčerpáním usnula s ní v posteli a už jsme tam zůstaly. Mladého jsem už v porodnici vytáhla ze zavinky, zachumlali jsme se spolu a spokojenost absolutní. Jako jediný rozdíl jsem našla asi v tom látkování, na to já nemám nervy a čas a po prostudování diskuzí jsem došla k tomu, že sic podporuju vše co nejvíc přírodní, tak tohle není moje cesta.. ale všichni látkující mají mou absolutní podporu!
prostě si to s mým mimiskem nastavíme jak nam to bude přijemne 