Narození Matýska
- Porod
- LenďuleB
- 05.04.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ráda bych se s vámi podělila o jeden z nejkrásnějších dnů mého života a to byl příchod mého kloučka na svět. Ačkoliv jsme měli malé komplikace, nakonec vše dobře dopadlo a těšíme se z krásného a zdravého chlapečka.
Bylo 12. 12. 2013, čtvrtek ráno… klasický všední den, osm dní do termínu. Vstala jsem o něco dřív než přítel, šla udělat snídani a obstarat dvojčátka, než půjdou do školky.
Za nedlouho jsem pocítila takové lehounké bolení v zádech, ale nepřikládala tomu žádnou důležitost. Dva dny zpátky mi bylo hrozně špatně, myslela jsem si, že se jedná o střevní chřipku. Pravda je, že když jsem volala na pohotovost, že jsem v devátém měsíci těhotenství, co si na nevolnost můžu vzít, paní doktorka mi mimo jiné sdělila, že to může být i třeba k porodu, že se někdy tělo takto samo čistí a připravuje. Jak jsem později poznala, měla pravdu a já měla tedy dokonalou přípravu. 
No takže jsem bolení v zádech přikládala k tomu
„střevnímu onemocnění“.
Po chvilce vstal i můj přítel, všichni jsme se nasnídali, políbil mě a šel dát děti do školky a pak do práce.
Já se ještě na chvilku natáhla na gauč. Byla jsem unavená po předchozích dvou dnech a plánovala si uvařit na zklidnění žaludku vývar a trochu poklidit.
Slabounké pobolívání bylo pořád stejně slabounké, avšak jak jsem se začínala všímat docela pravidelné. Řekla jsem si, že se jedná nejspíš tedy o poslíčky, nic se nestupňuje, tak nebudu bláznit. Napustila jsem si vanu (jako pak ještě dvakrát), že to přejde.
Pořád jsem bolesti nepřikládala zvláštní pozornost a v domnění poslíčků jsem šla připravit na vývar a dala ho vařit. Mezitím jsem uklízela a na návštěvu přišli rodiče. Tenkrát se na mě mamka podívala a říká mi: „Ty máš kontrakce, Leni, že jo?“. Já na to, že né, že to přejde. Je pravda, že to bolení bylo maličko víc silnější, ale nic hrozného.
V té době jsem si už ale dávno zapisovala na papír (shodou náhod na papír s nápisem: Kdy jet do porodnice ) celkem pravidelné kontrakce, tak pro jistotu.
Poslala jsem si pár sms s mou starší sestrou, která mi se smajlíkem napsala :„Já už bych na tvém místě asi jela, to vypadá celkem jasně.“ Druhá smska zněla: „Ty chceš rodit doma?“
S odstupem času vidím, že to byla jasná znamení. A ani nejsem prvorodička, tak nechápu, na co jsem ještě čekala.
Po poledni jsem si zavolala do porodnice, že nechci nijak plašit, ale nastínila situaci a jestli mám přijet. Paní doktorka mi na to odpověděla: „Tak raději plašte a přijeďte, než aby pak byl nějaký problém.“
Ještě že jsem jí poslechla. Zavolala jsem tedy mamince přítele, která pracuje v Benešově, jestli by mě mohla hodit do nemocnice, že asi o nic nejde, ale pro jistotu. Domluvily jsme se na třetí hodinu.
Po nasednutí do auta mi až teprve začalo docházet, že to nejspíš nebudou jen poslíčci. Zaparkovaly jsme dole pod parkovištěm s tím, že to hrdinka dojdu. No než jsme došly na gynekologicko-porodnické oddělení, prodýchala jsem si pár solidních kontrakcí.
Když jsme konečně dorazily, tak mě paní porodní asistentka natočila a tam už se krásně objevovaly kontrakce. Po natočení jsem chviličku čekala s maminkou přítele na chodbě, než přijde paní doktorka a vyšetří mě. To už jsme věděly obě, že se miminko rozhodlo jít na svět.
Všechno probíhalo strašně dobře. Po vyšetření mi paní doktorka řekla, že už na nic nebudeme čekat, že už nahmatala hlavičku. Takže bez přípravy (ale tu já měla dokonalou a dvoudenní), že prasknem vodu a jdem na to. Já ale chtěla u porodu tatínka, jenže ten dělá v práci asi 5 km od Benešova, takže mu jeho maminka volala, ať rychle přijede, že už je to k tomu.
Tak jsme čekaly, přišlo mi to nekonečný… Paní doktorka nade mnou stála a říkala: „Já Vás nemůžu vidět, jak se trápíte, pojďte, praskneme vodu a budete to mít za sebou.“ A já né, že počkám na tatínka.
Po dvou dalších kontrakcích jsem poprosila asistentku, jestli by mi podala telefon, že zavolám tatínkovi, že už čekat fakt nebudu. Když jsem se mu dovolala, tak mi říká: „Já už jsem tady za dveřma!“ Byla jsem moc šťastná, že ho tam mám. A šlo se na věc.
Pořád jsem věřila v pohodový porod. Jenže Matějíček se mi zasekl v porodních cestách a já ho nemohla vůbec dostat ven. Ukázalo se, že má „dvoudenní příprava“ mě totálně vyčerpala a já jen těžko nacházela sílu. Všichni byli skvělí - paní doktorka, asistentka i přítel. Díky nim, povzbuzení a větě „už jde o miminko, maminko“ jsme dostali mého kloučka ven.
Slyšela jsem, jak přítel říká „Je to kluk!“ Já v tu chvíli vůbec neměla sílu se tak krásně nahlas radovat. A když mi to zabalené koťátko přišel přítel ukázat.. byl tak nádherný, chudáček celý promodralý. A tak strašně slabounce plakal… Byla jsem v tu chvíli nejšťastnější žena na světě.
Musel do inkubátoru. Po porodu za námi přišla dětská lékařka, sdělila nám stav našeho chlapečka - že je to velký bojovníček, ale že nás musí upozornit, kdyby se začal horšit, musel by do Prahy, ale že to vypadá dobře.
Podívala jsem se na přítele. Měl slzy v očích. Pak utekl k oknu a až po chvilce se vrátil. Řekla jsem mu: „Co se dějě, ty brečíš?“ On mi řekl, že ne, že to nic není a že se půjde za Matějem podívat k inkubátoru. Řekla jsem, ať ho vyfotí, že bych ho taky chtěla vidět.
Až nedávno mi přítel řekl, že malému už padaly srdeční ozvy a byl už v červeném poli. Všechno mi to došlo, proč ty slzy… Hrozně mě to dostalo, ale to už jsme naštěstí měli Matýska doma (když mi to pověděl), takže jsem se rychle uklidnila.
Druhý den večer mi ten můj poklad přivezli, vzala jsem si toho krásného tvorečka do náručí. Byl tak malinkatý, bezbranný a já pocítila znovu ten pocit naprostého čistého štěstí a lásky. Existovala pro mě jen ta chvíle… to je nepopsatelný.
Další den se na brášku přišly podívat i jeho starší ségry a byly z něj úplně unešený. Zdály se mi najednou tak strašně veliké. Objala jsem je a představila. Když jsem viděla, jak se k Matýskovi mají, spadl mi velký kámen ze srdce. Bála jsem se třeba žárlení, ale naprosto zbytečně. Jsou jako jeho chůvičky.
Po pětidenní hospitalizaci jsme mohli jít domů. Přijel si pro nás tatínek a já opět měla slzy v očích. Ještě před týdnem jsem toho uzlíčka měla v bříšku a teď už je tu s námi.
Co říct koncem? Když jsme vycházeli z gynekologicko-porodnického oddělení, řekla jsem přítelovi a ukázala přitom na porodní sály: „Tak sem mě už nikdo nikdy nedostane.“ Ale pravda je, že by Matýskovi i holčičkám ještě jeden bráška slušel, takže nikdy neříkej nikdy. Třeba se tam ještě jednou podívám.
Děkuji všem za přečtení.
Lenka
Přečtěte si také
Přišli jsme o byt kvůli změně času. Teď nás změna čeká znovu. Kdy už to skončí?
- Anonymní
- 23.10.26
- 3480
Je to přibližně půl roku, co nás posouvání času stálo smlouvu na byt. Přijeli jsme pozdě a nabídka nám tak utekla mezi prsty. Frustraci ze změny času už pociťuji znovu, čím blíž to je, tím víc jsem...
Nemůžete žít ve 2+kk, kritizuje mě moje matka. Sama nás vychovávala v garsonce
- Anonymní
- 23.10.26
- 700
Situace s bydlením není v posledních letech vícečlenným rodinám zrovna nakloněná. Protože platy nám s manželem za posledních deset let příliš nepovyrostly, zůstali jsme se dvěma dětmi v našem...
Přítel toužil po sexu na hřbitově. Jednou jsem mu vyhověla a takhle to dopadlo
- Anonymní
- 23.10.26
- 1051
Mirek je kluk, se kterým se fakt nenudím. Má rád extrémní věci a pořád vymýšlí něco nového. Občas je to až trochu za hranou. Je nám oběma 22 let, jsme mladí, tak proč si neužívat. Někdy řeknu ne,...
Jsem naprogramovaná vstávat za světla. Ta ranní tma mě ničí
- Anonymní
- 23.10.26
- 434
Vůbec se nedivím, že na podzim lidé trpí víc depresemi. Jakmile totiž člověku zazvoní budík a venku je stále tma, je to jako rána palicí. Já jsem aktuálně na vrcholu těchto stavů a každé ráno...
Cizí lidé v naší posteli? Manžel zuřil, když jsem mu navrhla dovolenou zadarmo
- Anonymní
- 23.10.26
- 528
Chtěla jsem dětem dopřát pořádnou dovolenou, aniž bychom za ni utratili všechny úspory. Když jsem ale navrhla výměnu domu s někým z druhého konce světa, manžel se na mě podíval, jako bych se...
Už aby byla pořádná zima. Sousedi konečně přestanou hulit na balkonech
- Anonymní
- 22.10.26
- 1163
Bydlíme v přízemí a celoročně se potýkáme s jednou nepříjemnou věcí. Oba byty nad námi obývají kuřáci. Nejen, že nám věčně smrdí do oken, když si chce člověk trochu vyvětrat, ale když trochu...
Manžel se mnou už vůbec nespí. Mám se smířit s tím, že už mě nechce?
- Anonymní
- 22.10.26
- 1378
Jsme spolu dvanáct let. Na začátku jsme se od sebe skoro nemohli odtrhnout. Stačil letmý dotek a oba jsme věděli, kam večer povede. Dnes si vedle sebe leháme, manžel mi dá pusu na dobrou noc, otočí...
„Mami, zamkla jsi domeček?“ Měla bych být pyšná, ale spíš mu kazím dětství
- Anonymní
- 22.10.26
- 906
Všude kolem sebe vídám mámy, které ráno napomínají své děti, kontrolují jim batůžky, třikrát připomínají rukavice a vedou je pomyslně za ruku po celý den. U nás je to přesně naopak. Já jsem totiž...
Rozplývám se nad Hemsworthem, kolegou i poslíčkem. Manžel mě nechává chladnou
- Anonymní
- 22.10.26
- 733
Je mi skoro čtyřicet a jsem nadržená. Cítím se tak už alespoň rok. Nevím, jestli je to nějaká známka přechodu, nebo mi jen po letech manželství definitivně přeskočilo, ale vzrušuje mě téměř každý...
Manžel mi tvrdil, že nemáme peníze. Pak jsem zjistila, kam mizí jeho výplata
- Anonymní
- 22.10.26
- 2264
Můj muž se vždycky tvářil jako velký šetřílek. A poté, co všechno neuvěřitelně zdražilo, neřeší prakticky nic jiného než peníze. Musela jsem nakupovat ve slevách, otáčet každou korunu, abychom...
žádné přehánění u porodu…gratuluju k chlapečkovi, ať hezky roste!
je to opravdu bojovníček 
