Narození Matýska
- Porod
- LenďuleB
- 05.04.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ráda bych se s vámi podělila o jeden z nejkrásnějších dnů mého života a to byl příchod mého kloučka na svět. Ačkoliv jsme měli malé komplikace, nakonec vše dobře dopadlo a těšíme se z krásného a zdravého chlapečka.
Bylo 12. 12. 2013, čtvrtek ráno… klasický všední den, osm dní do termínu. Vstala jsem o něco dřív než přítel, šla udělat snídani a obstarat dvojčátka, než půjdou do školky.
Za nedlouho jsem pocítila takové lehounké bolení v zádech, ale nepřikládala tomu žádnou důležitost. Dva dny zpátky mi bylo hrozně špatně, myslela jsem si, že se jedná o střevní chřipku. Pravda je, že když jsem volala na pohotovost, že jsem v devátém měsíci těhotenství, co si na nevolnost můžu vzít, paní doktorka mi mimo jiné sdělila, že to může být i třeba k porodu, že se někdy tělo takto samo čistí a připravuje. Jak jsem později poznala, měla pravdu a já měla tedy dokonalou přípravu. 
No takže jsem bolení v zádech přikládala k tomu
„střevnímu onemocnění“.
Po chvilce vstal i můj přítel, všichni jsme se nasnídali, políbil mě a šel dát děti do školky a pak do práce.
Já se ještě na chvilku natáhla na gauč. Byla jsem unavená po předchozích dvou dnech a plánovala si uvařit na zklidnění žaludku vývar a trochu poklidit.
Slabounké pobolívání bylo pořád stejně slabounké, avšak jak jsem se začínala všímat docela pravidelné. Řekla jsem si, že se jedná nejspíš tedy o poslíčky, nic se nestupňuje, tak nebudu bláznit. Napustila jsem si vanu (jako pak ještě dvakrát), že to přejde.
Pořád jsem bolesti nepřikládala zvláštní pozornost a v domnění poslíčků jsem šla připravit na vývar a dala ho vařit. Mezitím jsem uklízela a na návštěvu přišli rodiče. Tenkrát se na mě mamka podívala a říká mi: „Ty máš kontrakce, Leni, že jo?“. Já na to, že né, že to přejde. Je pravda, že to bolení bylo maličko víc silnější, ale nic hrozného.
V té době jsem si už ale dávno zapisovala na papír (shodou náhod na papír s nápisem: Kdy jet do porodnice ) celkem pravidelné kontrakce, tak pro jistotu.
Poslala jsem si pár sms s mou starší sestrou, která mi se smajlíkem napsala :„Já už bych na tvém místě asi jela, to vypadá celkem jasně.“ Druhá smska zněla: „Ty chceš rodit doma?“
S odstupem času vidím, že to byla jasná znamení. A ani nejsem prvorodička, tak nechápu, na co jsem ještě čekala.
Po poledni jsem si zavolala do porodnice, že nechci nijak plašit, ale nastínila situaci a jestli mám přijet. Paní doktorka mi na to odpověděla: „Tak raději plašte a přijeďte, než aby pak byl nějaký problém.“
Ještě že jsem jí poslechla. Zavolala jsem tedy mamince přítele, která pracuje v Benešově, jestli by mě mohla hodit do nemocnice, že asi o nic nejde, ale pro jistotu. Domluvily jsme se na třetí hodinu.
Po nasednutí do auta mi až teprve začalo docházet, že to nejspíš nebudou jen poslíčci. Zaparkovaly jsme dole pod parkovištěm s tím, že to hrdinka dojdu. No než jsme došly na gynekologicko-porodnické oddělení, prodýchala jsem si pár solidních kontrakcí.
Když jsme konečně dorazily, tak mě paní porodní asistentka natočila a tam už se krásně objevovaly kontrakce. Po natočení jsem chviličku čekala s maminkou přítele na chodbě, než přijde paní doktorka a vyšetří mě. To už jsme věděly obě, že se miminko rozhodlo jít na svět.
Všechno probíhalo strašně dobře. Po vyšetření mi paní doktorka řekla, že už na nic nebudeme čekat, že už nahmatala hlavičku. Takže bez přípravy (ale tu já měla dokonalou a dvoudenní), že prasknem vodu a jdem na to. Já ale chtěla u porodu tatínka, jenže ten dělá v práci asi 5 km od Benešova, takže mu jeho maminka volala, ať rychle přijede, že už je to k tomu.
Tak jsme čekaly, přišlo mi to nekonečný… Paní doktorka nade mnou stála a říkala: „Já Vás nemůžu vidět, jak se trápíte, pojďte, praskneme vodu a budete to mít za sebou.“ A já né, že počkám na tatínka.
Po dvou dalších kontrakcích jsem poprosila asistentku, jestli by mi podala telefon, že zavolám tatínkovi, že už čekat fakt nebudu. Když jsem se mu dovolala, tak mi říká: „Já už jsem tady za dveřma!“ Byla jsem moc šťastná, že ho tam mám. A šlo se na věc.
Pořád jsem věřila v pohodový porod. Jenže Matějíček se mi zasekl v porodních cestách a já ho nemohla vůbec dostat ven. Ukázalo se, že má „dvoudenní příprava“ mě totálně vyčerpala a já jen těžko nacházela sílu. Všichni byli skvělí - paní doktorka, asistentka i přítel. Díky nim, povzbuzení a větě „už jde o miminko, maminko“ jsme dostali mého kloučka ven.
Slyšela jsem, jak přítel říká „Je to kluk!“ Já v tu chvíli vůbec neměla sílu se tak krásně nahlas radovat. A když mi to zabalené koťátko přišel přítel ukázat.. byl tak nádherný, chudáček celý promodralý. A tak strašně slabounce plakal… Byla jsem v tu chvíli nejšťastnější žena na světě.
Musel do inkubátoru. Po porodu za námi přišla dětská lékařka, sdělila nám stav našeho chlapečka - že je to velký bojovníček, ale že nás musí upozornit, kdyby se začal horšit, musel by do Prahy, ale že to vypadá dobře.
Podívala jsem se na přítele. Měl slzy v očích. Pak utekl k oknu a až po chvilce se vrátil. Řekla jsem mu: „Co se dějě, ty brečíš?“ On mi řekl, že ne, že to nic není a že se půjde za Matějem podívat k inkubátoru. Řekla jsem, ať ho vyfotí, že bych ho taky chtěla vidět.
Až nedávno mi přítel řekl, že malému už padaly srdeční ozvy a byl už v červeném poli. Všechno mi to došlo, proč ty slzy… Hrozně mě to dostalo, ale to už jsme naštěstí měli Matýska doma (když mi to pověděl), takže jsem se rychle uklidnila.
Druhý den večer mi ten můj poklad přivezli, vzala jsem si toho krásného tvorečka do náručí. Byl tak malinkatý, bezbranný a já pocítila znovu ten pocit naprostého čistého štěstí a lásky. Existovala pro mě jen ta chvíle… to je nepopsatelný.
Další den se na brášku přišly podívat i jeho starší ségry a byly z něj úplně unešený. Zdály se mi najednou tak strašně veliké. Objala jsem je a představila. Když jsem viděla, jak se k Matýskovi mají, spadl mi velký kámen ze srdce. Bála jsem se třeba žárlení, ale naprosto zbytečně. Jsou jako jeho chůvičky.
Po pětidenní hospitalizaci jsme mohli jít domů. Přijel si pro nás tatínek a já opět měla slzy v očích. Ještě před týdnem jsem toho uzlíčka měla v bříšku a teď už je tu s námi.
Co říct koncem? Když jsme vycházeli z gynekologicko-porodnického oddělení, řekla jsem přítelovi a ukázala přitom na porodní sály: „Tak sem mě už nikdo nikdy nedostane.“ Ale pravda je, že by Matýskovi i holčičkám ještě jeden bráška slušel, takže nikdy neříkej nikdy. Třeba se tam ještě jednou podívám.
Děkuji všem za přečtení.
Lenka
Přečtěte si také
Chtěla jsem domácí porod. Nakonec šlo o život mně i miminku
- Anonymní
- 31.05.26
- 28
Když jsem oznámila rodině, že chci rodit doma, spustilo to menší válku. Máma si klepala na čelo, tchyně mě strašila historkami z devadesátek a kamarádka mi poslala asi deset článků o tom, proč je...
Děsí mě představa, že bych měla děti. Jenže bez nich jako žena nikoho nezajímám
- Anonymní
- 31.05.26
- 57
Potkala jsem několik mužů, se kterými jsem měla kratší i delší vztahy. U toho posledního to už vypadalo nadějně. Jenže jakmile přijde řeč na děti, většinou se všechno zadrhne.
Přítel ukázal moje nahé fotky svému bratrovi. Dodnes nechápe, co provedl
- Anonymní
- 30.05.26
- 2379
Můj přítel se někdy chová jako malé dítě. Někdo by možná řekl, že je hloupý nebo že to dělá schválně. Já si ale spíš myslím, že je jen naivní. Hrozně rád mě fotí nahou, což mi samo o sobě nepřipadá...
Deník ticha: Odejít znamená přežít
- Anonymní
- 30.05.26
- 1510
Sedím u okna a pozoruju, jak se za sklem pomalu snáší déšť. Kapky stékají v nepravidelných cestičkách, jedna se honí za druhou, až splynou. Připomíná mi to můj vlastní život posledních pěti let.
Finanční realita po porodu: Peníze mi po narození dcery vydržely jen 14 dní
- Anonymní
- 30.05.26
- 1074
Jsem máma samoživitelka a věděla jsem už v těhotenství, že na všechno budu sama. Když jsem si před porodem sedla nad papíry a kalkulačku, měla jsem pocit, že to mám celkem pod kontrolou. Mateřská,...
Myslela jsem, že horší než porod nic nebude. Pak přijela moje tchyně
- Anonymní
- 30.05.26
- 2140
„Tak mu dej ještě čajík, vždyť má určitě žízeň.“ „Proč ho pořád nosíš?“ „Ty dnešní matky všechno moc řeší.“ Nevím, co bylo horší. Jestli to, že jsem po porodu fungovala na dvě hodiny spánku denně,...
„Tobě babička všechno sežere,“ řekla prodavačka mé dceři. Okamžitě jsme odešly
- Anonymní
- 30.05.26
- 1363
Být matkou po čtyřicítce má své výhody. Člověk je klidnější, má něco odžito a na svět se dívá s nadhledem. Má to ale i svou stinnou stránku – okolí vás neustále škatulkuje. Moje čtyřletá dcera je...
Asistentka ve škole šikanuje mého autistického syna: „Jsi neschopný,“ řekla mu
- Anonymní
- 29.05.26
- 2503
Můj syn Vilda je úžasný kluk. Je chytrý, ve škole mu to pálí a svět vidí s fascinující upřímností. Má ale lehkou poruchu autistického spektra. Nechápe sarkasmus, ironii ani to, že si z něj někdo...
Můj syn se ve škole trápí, systém nás nechal na holičkách. Rok čekáme na PPP
- Anonymní
- 29.05.26
- 4616
Mám tři děti. Se staršími dvěma šla škola skoro sama. Jasně, občas se nechtělo psát úkoly, ale základy naskočily přirozeně. Pak přišel Ondra. Můj nejmladší, veselý kluk, který je ale v učení o něco...
Přítel vydělává mnohem víc než já. Přesto chce, abychom platili všechno napůl
- Anonymní
- 29.05.26
- 4643
David vydělává přes sto tisíc. Má skvělý manažerský plat, zatímco já jako učitelka nemám ani polovinu. Přesto chce, abych platila všechno napůl. Ten rozdíl je obrovský. Každý máme svůj účet, jenže...
žádné přehánění u porodu…gratuluju k chlapečkovi, ať hezky roste!
je to opravdu bojovníček 
