Narození Matýska
- Porod
- LenďuleB
- 05.04.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ráda bych se s vámi podělila o jeden z nejkrásnějších dnů mého života a to byl příchod mého kloučka na svět. Ačkoliv jsme měli malé komplikace, nakonec vše dobře dopadlo a těšíme se z krásného a zdravého chlapečka.
Bylo 12. 12. 2013, čtvrtek ráno… klasický všední den, osm dní do termínu. Vstala jsem o něco dřív než přítel, šla udělat snídani a obstarat dvojčátka, než půjdou do školky.
Za nedlouho jsem pocítila takové lehounké bolení v zádech, ale nepřikládala tomu žádnou důležitost. Dva dny zpátky mi bylo hrozně špatně, myslela jsem si, že se jedná o střevní chřipku. Pravda je, že když jsem volala na pohotovost, že jsem v devátém měsíci těhotenství, co si na nevolnost můžu vzít, paní doktorka mi mimo jiné sdělila, že to může být i třeba k porodu, že se někdy tělo takto samo čistí a připravuje. Jak jsem později poznala, měla pravdu a já měla tedy dokonalou přípravu. 
No takže jsem bolení v zádech přikládala k tomu
„střevnímu onemocnění“.
Po chvilce vstal i můj přítel, všichni jsme se nasnídali, políbil mě a šel dát děti do školky a pak do práce.
Já se ještě na chvilku natáhla na gauč. Byla jsem unavená po předchozích dvou dnech a plánovala si uvařit na zklidnění žaludku vývar a trochu poklidit.
Slabounké pobolívání bylo pořád stejně slabounké, avšak jak jsem se začínala všímat docela pravidelné. Řekla jsem si, že se jedná nejspíš tedy o poslíčky, nic se nestupňuje, tak nebudu bláznit. Napustila jsem si vanu (jako pak ještě dvakrát), že to přejde.
Pořád jsem bolesti nepřikládala zvláštní pozornost a v domnění poslíčků jsem šla připravit na vývar a dala ho vařit. Mezitím jsem uklízela a na návštěvu přišli rodiče. Tenkrát se na mě mamka podívala a říká mi: „Ty máš kontrakce, Leni, že jo?“. Já na to, že né, že to přejde. Je pravda, že to bolení bylo maličko víc silnější, ale nic hrozného.
V té době jsem si už ale dávno zapisovala na papír (shodou náhod na papír s nápisem: Kdy jet do porodnice ) celkem pravidelné kontrakce, tak pro jistotu.
Poslala jsem si pár sms s mou starší sestrou, která mi se smajlíkem napsala :„Já už bych na tvém místě asi jela, to vypadá celkem jasně.“ Druhá smska zněla: „Ty chceš rodit doma?“
S odstupem času vidím, že to byla jasná znamení. A ani nejsem prvorodička, tak nechápu, na co jsem ještě čekala.
Po poledni jsem si zavolala do porodnice, že nechci nijak plašit, ale nastínila situaci a jestli mám přijet. Paní doktorka mi na to odpověděla: „Tak raději plašte a přijeďte, než aby pak byl nějaký problém.“
Ještě že jsem jí poslechla. Zavolala jsem tedy mamince přítele, která pracuje v Benešově, jestli by mě mohla hodit do nemocnice, že asi o nic nejde, ale pro jistotu. Domluvily jsme se na třetí hodinu.
Po nasednutí do auta mi až teprve začalo docházet, že to nejspíš nebudou jen poslíčci. Zaparkovaly jsme dole pod parkovištěm s tím, že to hrdinka dojdu. No než jsme došly na gynekologicko-porodnické oddělení, prodýchala jsem si pár solidních kontrakcí.
Když jsme konečně dorazily, tak mě paní porodní asistentka natočila a tam už se krásně objevovaly kontrakce. Po natočení jsem chviličku čekala s maminkou přítele na chodbě, než přijde paní doktorka a vyšetří mě. To už jsme věděly obě, že se miminko rozhodlo jít na svět.
Všechno probíhalo strašně dobře. Po vyšetření mi paní doktorka řekla, že už na nic nebudeme čekat, že už nahmatala hlavičku. Takže bez přípravy (ale tu já měla dokonalou a dvoudenní), že prasknem vodu a jdem na to. Já ale chtěla u porodu tatínka, jenže ten dělá v práci asi 5 km od Benešova, takže mu jeho maminka volala, ať rychle přijede, že už je to k tomu.
Tak jsme čekaly, přišlo mi to nekonečný… Paní doktorka nade mnou stála a říkala: „Já Vás nemůžu vidět, jak se trápíte, pojďte, praskneme vodu a budete to mít za sebou.“ A já né, že počkám na tatínka.
Po dvou dalších kontrakcích jsem poprosila asistentku, jestli by mi podala telefon, že zavolám tatínkovi, že už čekat fakt nebudu. Když jsem se mu dovolala, tak mi říká: „Já už jsem tady za dveřma!“ Byla jsem moc šťastná, že ho tam mám. A šlo se na věc.
Pořád jsem věřila v pohodový porod. Jenže Matějíček se mi zasekl v porodních cestách a já ho nemohla vůbec dostat ven. Ukázalo se, že má „dvoudenní příprava“ mě totálně vyčerpala a já jen těžko nacházela sílu. Všichni byli skvělí - paní doktorka, asistentka i přítel. Díky nim, povzbuzení a větě „už jde o miminko, maminko“ jsme dostali mého kloučka ven.
Slyšela jsem, jak přítel říká „Je to kluk!“ Já v tu chvíli vůbec neměla sílu se tak krásně nahlas radovat. A když mi to zabalené koťátko přišel přítel ukázat.. byl tak nádherný, chudáček celý promodralý. A tak strašně slabounce plakal… Byla jsem v tu chvíli nejšťastnější žena na světě.
Musel do inkubátoru. Po porodu za námi přišla dětská lékařka, sdělila nám stav našeho chlapečka - že je to velký bojovníček, ale že nás musí upozornit, kdyby se začal horšit, musel by do Prahy, ale že to vypadá dobře.
Podívala jsem se na přítele. Měl slzy v očích. Pak utekl k oknu a až po chvilce se vrátil. Řekla jsem mu: „Co se dějě, ty brečíš?“ On mi řekl, že ne, že to nic není a že se půjde za Matějem podívat k inkubátoru. Řekla jsem, ať ho vyfotí, že bych ho taky chtěla vidět.
Až nedávno mi přítel řekl, že malému už padaly srdeční ozvy a byl už v červeném poli. Všechno mi to došlo, proč ty slzy… Hrozně mě to dostalo, ale to už jsme naštěstí měli Matýska doma (když mi to pověděl), takže jsem se rychle uklidnila.
Druhý den večer mi ten můj poklad přivezli, vzala jsem si toho krásného tvorečka do náručí. Byl tak malinkatý, bezbranný a já pocítila znovu ten pocit naprostého čistého štěstí a lásky. Existovala pro mě jen ta chvíle… to je nepopsatelný.
Další den se na brášku přišly podívat i jeho starší ségry a byly z něj úplně unešený. Zdály se mi najednou tak strašně veliké. Objala jsem je a představila. Když jsem viděla, jak se k Matýskovi mají, spadl mi velký kámen ze srdce. Bála jsem se třeba žárlení, ale naprosto zbytečně. Jsou jako jeho chůvičky.
Po pětidenní hospitalizaci jsme mohli jít domů. Přijel si pro nás tatínek a já opět měla slzy v očích. Ještě před týdnem jsem toho uzlíčka měla v bříšku a teď už je tu s námi.
Co říct koncem? Když jsme vycházeli z gynekologicko-porodnického oddělení, řekla jsem přítelovi a ukázala přitom na porodní sály: „Tak sem mě už nikdo nikdy nedostane.“ Ale pravda je, že by Matýskovi i holčičkám ještě jeden bráška slušel, takže nikdy neříkej nikdy. Třeba se tam ještě jednou podívám.
Děkuji všem za přečtení.
Lenka
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1534
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 899
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1561
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 644
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 379
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20234
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2581
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2855
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2566
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1730
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
žádné přehánění u porodu…gratuluju k chlapečkovi, ať hezky roste!
je to opravdu bojovníček 
