Naše cesta ke štěstí

Ani ve snu mě při psaní posledního deníčku nenapadlo, že MS, na kterou každým dnem čekám, je ta, od které se bude následující měsíce odvíjet můj termín porodu. A tak bych vám chtěla povyprávět celou tu dlouhou cestu od objevení // čárek, přes ne tak docela bezprobémové těhotenství, až po narození toho nejlepšího a nejkrásnějšího, co nás kdy potkalo.

A jak to vlastně všechno začalo..?

Svůj předchozí deníček jsem zakončila menší úvahou o plánování dítěte a zmínkou o očekávání menstruace, která se díky Proveře dostavila o víkendu opravdu tak, jak měla. Fakt, že po půl roce nepravidelných cyklů přišla už podruhé 28. den cyklu, mě opět nalil pozitivní energií a myšlenkou, že se konečně vše vrací do starých kolejí a po dlouhých sedmi měsících, se mé tělo dává po revizi opět do kupy. Začátkem března jsme si s přítelem sedli a celou situaci znovu přehodnotili. Dohodli jsme se, že i přes moji touhu mít miminko co nejdřív po ztrátě našeho prvního andílka, zkusíme plánování těhotenství ještě odložit. Shodli jsme se na tom, že jsme oba mladí a užijeme si ještě nějakého toho času jen sami pro sebe a zajistíme miminku lepší a hlavně stabilnější zázemí. Začátkem dubna mě u mého gynekologa opět jako před rokem čekaly kontrolní stěry z děložního čípku, a tak jsem se rozhodla se s ním domluvít i na nějaké šetrnější antikoncepci, abych ulevila svým špatným játrům. Do kontroly zbýval měsíc, a tak jsme se rozhodli ten poslední měsíc ještě nechat takový volnější, ale spíš jsme se snažili se nehodám (pokud to tak můžu nazvat) vyhýbat.

Přibližně v půlce března mě popadla dost zákeřná střevní chřipka a já skončila ambulantně v nemocnici na kapačkách. O tři dny později se k tomu přidaly i horečky a já po týdnu kurýrování doma v posteli pomalu čekala na další příchod menstruace, do které zbývalo pár dní.

Nečekané překvapení v podobě //…

Zbýval poslední den do příchodu menzesu a já si uvědomila, že jsme to posledně vlastně vůbec nehlídali, ale nakonec jsem to vypustila z hlavy. Menstruace další den opravdu nedorazila, a tak sem jí dala ještě týden, jelikož se posledního půl roku moc ráda nechala prosit i 60 dní. Mezitím mě kamarádka uvrtala do těhotenského testu, o kterém jsem byla přesvědčená, že bude negativní, což taky že byl. Po týdnu meškání jsem ještě otestovala druhý proužek z balení a když se tam začala rýsovat slabá druhá čárka, která vypadala spíš jako prosáklina, proběhlo mi hlavou, že takových falešných „stínů“ už bylo od revize nespočetně. I tak mi to nedalo a koupila jsem si druhý den ráno další test, na kterém druhá čárka natolik zesílila, že nebylo pochyb. „Sem v tom, čekáme opět prosinčátko“, problesklo mi hlavou a pořád mi to nějak nedocházelo. Byla jsem šťastná, ale zároveň jsem počítala s tím, že přítel zrovna dvakrát nadšený nebude. Taky že nebyl.

I. trimestr - Nelehký začátek.

Když sem se po týdnu odhodlala, ukázat mu pozitivní test, koukal na mě pohledem, jestli to myslím vážně. Když mu došlo, že si opravdu nedělám legraci, strhla se hádka. Přítel mi oznámil, že dítě nechce, že ještě není připravený a potřebuje čas, abych šla na potrat. To já, po tom všem co sem zažila, prostě nemohla udělat, už jen kvůli tomu, že bych si to do konce života vyčítala a dalším zákrokem jenom zhoršila šance na další otěhotnění. Tím začalo doma „dusno“. Přišla první kontrola a po stěrech z děložního čípku i ultrazvuk, na kterém byla vidět krásná dutinka, která mi dodala sílu věřit, že vše nakonec zvládneme. Doktor mi předepsal Utrogestan (který jsem nakonec brala až do porodu) a v lékárně jsem si nadšeně koupila těhotenské vitamíny. Další kontrola mě čekala za 3 týdny, kdy už bylo miminko 8 týdnů staré a krásně mu bušilo srdíčko. Bohužel přítel se mnou radost nesdílel a trval si na svém. Do toho mi opět jako v prvním těhotenství začaly šílené celodenní nevolnosti, které trvaly až do 14. týdne. Mezitím jsem dostala těhotenskou průkazku, podstoupila jsem genetickou konzultaci a v 13. týdnu první screening. Přítel o tom nechtěl ani slyšet, a tak mě doprovodila jeho mamka, která se na vnouče moc těšila. Byl to opravdu krásný zážitek, i když mě mrzelo, že u toho nechtěl být přítel. Vše bylo v pořádku, ale i tak jsem neměla odvahu to kromě nejbližší rodiny někomu oznámit dříve než v 16. týdnu. Termín porodu jsem měla 29.11. dle menstruačního cyklu a 3.12. dle ultrazvuku. Miminko prospívalo, bříško pomalinku rostlo, ale já se i přes přítomnost naší fazolky cítila strašně osamělá. Tak moc mi chybělo obejmutí, pohlazení bříška a sdílení celé té radosti s člověkem, kterého tak miluju.

II. trimestr a obrat k lepšímu..

Když jsme se přehoupli do II. trimestr, byla jsem už o něco málo klidnější. Prvotrim. screening dopadl na výbornou a krevní odběry v 16. týdnu také. Těhotenství samo o sobě od samého začátku úspěšně prospívalo a lékař z nás měl radost, že tentokrát už to snad dotáhneme až do šťastného konce. Mrňousek krásně rostl a s rostoucím bříškem se to dozvědělo pár dalších příbuzných, kamarádů i známých, kteří nám úspěšný konec moc přáli.

Kolem 17. týdne s přibývajícími fotkami z ultrazvuku a rostoucím bříškem obrátil i přítel a začal se na naše malé štěstí také těšit a já už neměla nouzi o obejmutí nebo políbení. Konečně jsem se mohla začít radovat, protože jsem věděla, že v tom nejsem sama. Jenže, když už vše vypadalo naprosto ideálně, začal boj o čas, aby malý vydržel v bříšku co nejdéle to jenom půjde.

Byla jsem v 18. týdnu, když jsem v sobotu po obědě odpočívala na posteli u televize a najednou jsem cítila, jak mi břichem projíždí nepříjemná bolestivá křeč. Vyděšeně jsem si sáhla na bříško, které bylo na okamžik tvrdé jako kámen. „Tak tohle je to stále zmiňované tvrdnutí, na které si nastávající maminky stěžují“, pomyslela jsem si a sledovala dál pořad v televizi. Po chvíli přišlo další tvrdnutí a takhle snad celý den. Břicho už mě poměrně dost bolelo, pohyby jsem v té době ještě necítila a proto mě přítel vzal radši na pohotovost. Když mě lékař pohmatem prohlížel, přišlo další tvrdnutí, které moc dobře cítil i on, a tak mě rychle vyhnal na ultrazvuk, aby se podíval, jak se daří miminku a jak je na tom čípek.

Malý byl v pořádku, čípek poměrně dlouhý, ale děloha v dalším stahu, a tak si mě primář nechal 3 dny v nemocnici, aby do mě dostal co nejvíce magnesia a zvýšil dávku Utrogestanu. Měla jsem šílený strach, že to opět dopadne špatně, ale přítel mě chodil uklidňovat, že vše zvládneme. Po propuštění domů sem snad chodila jen na jídlo a na záchod. Se začátkem 19. týdne jsem konečně začala cítí pohyby, na které jsem se tak strašně těšila a byla to vážně nádhera a kolem 20. týdne jako mávnutím kouzelného proutku tvrdnutí úplně přestalo a mě s přítelem čekal druhý screening, který opět dopadl skvěle a my za sebou měli první profi focení. Malý byl stydlín, a tak se mu stále dařilo tajit, co ukrývá mezi nožičkama, i když já někde uvnitř už od začátku věděla, že čekáme chlapečka.

Bylo léto a já jela k našim hlídat našeho psa po dobu jejich dovolené. Každý den sem si udělala malou vycházku a pyšnila jsem se zakulacujícím se bříškem. Ráno toho dne, kdy jsem měla odjíždět domů, mě cestou na autobus chytlo moc dobře známé tvrdnutí, a tak jsem radši cestu domů nepokoušela. Zalezla jsem si do postele a snažila se odpočívat, což mi moc nešlo, protože jsem běhala zvracet a do toho mi tvrdlo břicho jako blázen. Po hodině, jsem zavolala známému, aby mě odvezl do vedlejšího města do nemocnice, kde mě okamžitě hospitalizovali a natočili monitor. Následovalo vyšetření na ultrazvuku. Miminko bylo naštěstí v pořádku, ale čípek byl najednou měkký a zkrácený na 20mm. Končila jsem 23. týden a lékař ke mě přišel se slovy, že pokud se rozjede porod, miminko nemá šanci přežít a v tomhle týdnu mi můžou dát pouze magnesium. Bylo mi šíleně a bála jsem se nejhoršího.

Po třech dnech mi volala kamarádka, že má u Apolináře na neonatologii známou paní doktorku, která je ochotná mi zajistit převoz k nim na riziko, jelikož pokud by měl malý někde šanci přežít, tak tam. Neváhala jsem ani minutu a ještě ten den bylo vše zařízeno a já převezena do Prahy, kde jsem se alespoň trochu uklidnila a se začátkem 24. týdne, mi mohli dát Gynipral na zastavení porodu a uklidnění kontrakcí. Byly tam se mnou spousty nastávajících maminek, které bojovaly o život svých malých uzlíčků a s některými jsem se hodně sblížila a jsme v kontaktu doteď. Můžu říct, že tak skvělé a pozitivní ženské mi snad seslalo samo nebe a doufám, že se nám v létě poštěstí nějaký společný sraz.

Týden po příjmu mě čekal kontrolní ultrazvuk. Malý byl v pořádku, vážil něco málo přes 600g a konečně nám v plné parádě ukázal, co že to mezi nožičkama vlastně schovává. Čípek se nelepšil ani nehoršil a vnitřní branka se začala pomalu otevírat. Za další týden, mě čekal opět ultrazvuk, který dopadl úplně stejně jako ten předchozí a tak mě pan doktor Koucký (mimochodem, nejlepší doktor v oboru, kterého sem kdy poznala) v 26tt propustil domů, kde mě všichni už nadšeně očekávali. Musím říct, že to byla velká úleva, vrátit se domů i s naším chlapečkem v bříšku. Na doporučení lékaře jsem tak nějak normálně fungovala, byla na 4D ultrazvuku a cítila se skvěle i z toho, že jsme přes všechny ty komplikace vydrželi a vstoupili do III. trimestru.

III. trimestr – Kratší než obvykle..

Měli jsme za sebou druhé profi focení a přítel už se nemohl dočkat, až se malý konečně narodí. Byla jsem v 32. týdnu a čekal nás závěrečný screening. Vyšetření nedopadlo nic moc. Čípek už byl opravdu hodně zkrácený, úplně měkký, otevřený na špičku prstu a malý koncem pánevním. Pořád sem tak nějak doufala, že to alespoň do toho 9. měsíce ještě zvládneme a malý ještě stihne otočku hlavou dolů. Doma už jsem měla pro malého vše připravené, tašku do porodnice pro všechny případy sbalenou, a také jsme se konečně shodli na jméně našeho chlapečka. Bříško začalo dosahovat obřích rozměrů, které nevydržela kůže na břiše a tak dost bolestivě popraskala, váha ukazovala + 7 kg a místo toho abych začala funět jako lokomotiva před „finišem“, cítila jsem se snad nejlépe za celé těhotenství a ten požehnaný stav jsem si užívala plnými doušky.

Malý ani tak nekopal jako se „boulil“ a každou chvíli na mě vystrkoval hlavičku nebo zadeček, čímž si také vysloužil oslovení „pan Boulič“. Začala jsem 32. týden a s ním přišly i probdělé noci doprovázené křížovými bolestmi a poslíčky. Jeden páteční večer už byla bolest tak veliká, že jsme radši vyrazili směr porodnice. Čípek už jsem neměla téměř žádný, otevřený na prst a malý se mi dál spokojeně pokoušel narvat tu svou hlavinku pod žebra a nožkama mi okopával čípek a močový měchýř.

Monitor nedopadl nejlépe, a tak jsem dostala další dávku Gynipralu na zastavení porodu a kortikoidy na vývin plic našeho broučka. Tak nějak sem se začala smiřovat s tím, že můj vytoužený přirozený porod se asi konat nebude, jelikož asi čekám toho největšího tvrdohlavce na světě, který se prostě nechce nebo nemůže otočit hlavou dolů. Po ukončeném 33. týdnu mě pustili opět domů a druhý den mě čekala poradna u mého doktora, který ze srandy prohodil, že doufá, že se příští týden ještě uvidíme a měl pravdu. Na další poradnu v 35. týdnu jsem opravdu ještě dorazila. Bylo úterý, nález už byl opravdu na spadnutí a já dostala od lékaře doporučení do porodnice na sespsání termínu plánované sekce, kvůli poloze malého, který byl koncem pánevním a ještě k tomu ne zadečkem, ale přímo nožičkama, takže by přirozený porod nebyl možný. Po příchodu domů jsem si uvědomila, že to co mi od víkendu odchází je asi nejspíš hlenová zátka, ale všichni mě uklidňovali, že i přes její odchod můžu rodit i za 3 týdny.

1.11.2013 35+3tt – Rodímeee!!!

Byl pátek ráno a já se probudila vyspalá, odpočatá a najednou jsem nechápala, že se mi tak krásně dýchá a nikdo se mi nesnaží cpát hlavu až pomalu do žaludku. Stojím tak před tím zrcadlem a přijde mi na břiše něco divnýho. Bodejť by ne, bylo tak dole, že jsem vypadala jako had co spolkl žárovku, ale i přes to se mi dostalo dalšího uklidnění, že to nemusí nic znamenat.

Oblékla jsem se a vyrazila do nemocnice na stěry. Cestou zpátky jsem vyzvedla přítele, dali jsme si dobrý oběd a navečer se zastavili u kamarádky. Má ročního chlapečka, kterého strašně zaujalo moje veliké břicho a když viděl, že mi ho jeho maminka hladí, hnedka se šel přidat. Nejdřív jsem měla strach, ale jako by tušil, že se tam ukrývá miminko a pořád mě po bříšku hladil a culil se na mě. Bylo něco málo po osmé, tak jsme se rozloučili a vydali se na autobus. Z dálky pár metrů, jsem ho už viděla na zastávce, tak jsme přidali do kroku. „Uf, stihli jsme to“, prohlásila jsem udýchaná na sedadle a těšila se domů na teplou sprchu a postel. Když jsme dorazili, dala jsem si zmiňovanou sprchu a zalezla do postele. Za chvíli jsem cítila jak mě opět berou záda v kříži a pomyslela jsem si, jak se opět kvůli poslíčkům nevyspím. Trvalo to chvilku a byl klid. Kouknu na hodiny, které ukazovaly skoro půl 10 a snažím se usnout, když v tom další bolest v kříži, kterou tentokrát provázelo i ztvrdnutí břicha. Připadalo mně divný, že ta bolest co z čista jasna přišla, po chvíli zase úplně odezní, protože když jsem měla poslíčky, trvala bolest i několik hodin a pak byl třeba den, dva klid. Proto jsem se rozhodla zapisovat interval.

Bolest stále přicházela a odcházela a já zapisovala: 12, 10, 12, 9, 13, 9, 7.Nebylo to nic hroznýho, a tak sem se to snažila neúspěšně zaspat a při poslední kontrakci jsem se vydala na záchod. Cestou jsem se zastavila v kuchyni za tchýní a oznámila jí, že mám pravidelné bolesti, ale asi to nic není. Zeptala se mě jak je to častý a jak dlouho trvala poslední kontrakce. Na to jsem ji odpověděla, že ta stále trvá, přišla po 5 minutách, ale nějak extra to nebolí. Chvíli na mě tak koukala a pak říká „Rodíme, já zavolám sanitu, ty vzbuď tatínka, oblíkni se a nezapomeň tašku do porodnice“.

Bylo 22:45, vzbudila jsem přítele a začala se oblékat. Kontrakce už byly po 5 minutách, a když přijela sanita, oba na mě tak koukali a nevěděli jestli u nás jsou správně, protože jsem jim předváděla jak si hravě zavážu tkaničky u bot i v kontrakci. V sanitě už začalo jít trošku do tuhýho a během krátké cesty do porodnice jsem stahy měla asi 3×. Přijali mě na porodní box a za chvíli přišla doktorka. Zkontrolovala pohmatem čípek, řekla, že jsem otevřená na 5 prstů, a když na ultrazvuku viděla, že si mrňous stále lebedí hlavou nahoru a nohy má narvané pomalu až v čípku, prohlásila, že do rána nevydržím a malý musí okamžitě ven císařem, ať připraví sál. Myslím, že až v tomhle okamžiku jsem si uvědomila, že rodím. Věděla jsem, že je ještě brzo, ale že to maličký už určitě zvládne.

Pořád sem si v hlavě opakovala, vždyť je to jen necelých 5 týdnů dříve, ale i tak sem měla šílený strach. Takový fofr jsem ještě nezažila. Během mrknutí oka jsem byla nahá, měla zavedenou cévku, v každé ruce flexilu, kapačky, monitor, do toho se z neškodných kontrakcí staly ty opravdové a já necítila ani tak bolest jako potřebu tlačit. S každou další kontrakcí sem měla chuť pořádně zatlačit a ulevit si od toho tlaku. Přítel seděl ještě na půl rozespalý vedle mě a držel mě za ruku. Za chvíli mě vezli na sál a on čekal na chodbě. Napíchli mi epidural až napodruhé a když už jsem neměla kontrolu na tělem a všechna ta bolest otupěla šli na věc.

Z jedné strany mě držela za ruku a komunikovala se mnou anestezioložka a z druhé strany sestřička, byly strašně super a já necítila vůbec nic. Najednou slyším obrovský šplouchanec a doktor říká, že jsem měla opravdu velké množství plodové vody. Za chvilku už slyším, jak hlásí, že vidí „pindíka“ a pak smích doktorky, že už malý stihl doktora i počůrat a ten krásný, pronikavý pláč nového života. V tu chvíli se 1.11.2013 akutním císařským řezem, doslova za 5min 12 (23:55) narodil náš prvorozený syn Dominik Jakub s krásnými mírami 2430g/47cm.

Pak jenom slyším doktorku jak říká „maminko, koukněte sem“ a já vidím, jak drží krásný, malinký ubrečený uzlíček a nemůžu uvěřit, že jsem máma. Byl tak krásný, nezmačkaný, růžový a chlupatý jako broskvička. Nikdy na ten okamžik nezapomenu, i když vše bylo nakonec jinak, než jak jsem si vysnila. Nejdůležitější ale je, že ten náš brouček je tu s námi zdravý a spokojený.

Máme miminko!!!

Začátky po porodu byly docela náročné. Já byla na JIP a malý první den v inkubátoru. Nejhorší šok jsem zažila, když jsem se na malého měla jet podívat. Sestry mě poslali na novorozeneckou JIP s tím, že tam mají našeho malého. Sedím tam a s rodinou čekáme až nám ho sestra přiveze ukázat. Otevřou se dveře a sestra povídá, že tam žádné miminko s tím jménem nemá. Krve by se ve mě nedořezal, bylo mi úplně zle a v hlavě jsem měla ty nejhorší scénáře. Pak nás ještě zkusila poslat na oddělení šestinedělí na normální kojenecké oddělení, a tam jsme se ho dočkali.

Doktorka říkala, že je strašně šikovný. Všechny testy měl úplně v pořádku, dokonce se i přisál napoprvé, ale protože byl strašně spavý a malinký, museli jsme ho dokrmovat a já už se nerozkojila, takže dokrmujeme doteď. Ale hlavní je, že nám ten náš brouček roste a prospívá.

Domů nás pustili 10 dní po porodu s váhou 2290g. V šestinedělí jsem měla velký psychický blok z císaře, pořád nepřicházela taková ta mateřská láska, jakou jsem si představovala, jako by ten uzlíček ani nebyl náš. Strašně jsem se za to styděla, ale nějak se to ve mně nechtělo zlomit. Měla jsem deprese a malý to ze mě zřejmě vycítil a stále řval a já na tom byla ještě hůř, chtěla jsem kolikrát prásknout dveřma a utéct, bylo to šílený. Pak skončilo šestinedělí a když malý začal trošku víc vnímat konečně to přišlo. Ten pocit, kdy víte, že mu patří celé vaše srdce a že byste za něj položily život. Každý jeho úsměv, zavýsknutí, to jak spokojeně spinká, chytá vám ručičkou prst, to najednou zažene všechno zlé. Ale zároveň každá jeho slza, když ho bolí bříško a vy víte že se trápí, mě trápí o to více a dala bych cokoliv za to, abych mu od toho mohla hned ulevit. Připadá mi to jako včera, co jsem objevila pozitivní test a co se malý narodil a přitom už je tu s námi skoro 3 měsíce a váží už bezmála 4900g a měří 58cm..

Když jsem včera procházela papíry z nemocnice a našla fotku z ultrazvuku našeho prvního andílka, hned jsem věděla, že to on nám poslal naše štěstí na zemi, našeho chlapečka. Oba mají navždy místa v našich srdcích.

Milujeme vás nadevše, táta a máma.. <3