Naše dva zázraky
30. 9. 2012 se nám narodili dva krásní zdraví chlapečci, ale to, co tomu předcházelo, moc příjemné nebylo. Takže od začátku. S přítelem jsme spolu byli 2,5 roku. On pracující, já studentka posledního ročníku VŠ. Rodinu jsme samozřejmě plánovali, ale že to bude tak brzo netušil ani jeden z nás.
- 1
V listopadu mě přepadl silný žlučníkový záchvat, poležela jsem si pár dnů v nemocnici a bylo mi oznámeno, že mám malé žlučové kamínky, které utíkají do žlučovodu a dělají neplechu, proto bude nutná operace. Měla jsem před státnicemi, do operace se mi moc nechtělo, jenže stres vyvolal další záchvat. Doktor mi doporučil vysadit antikoncepci (kvůli riziku embolie při narkóze) a na konci února jsem měla nastoupit do nemocnice.
Věděla jsem, že se nám jednou stala „nehoda“, proto jsem si raději udělala těhotenský test. Druhá čárka byla sice hrozně slabá, ale byla tam (i na dalších asi 5 testech). Na gyndě mi doktorka řekla, že na UTZ nic nevidí, že to třeba nic nebude, ale pro jistotu mě poslala na krev… no a ono bylo 
HCG celkem vysoké, takže nebylo pochyb, čekala jsem miminko a operace se odkládala.
Přítel byl nadšený, o dětech mluvil už dlouho. Teď jen zbývalo oznámit to rodičům, vzali to v pohodě a celkem i s radostí. Jediný, kdo neměl radost, jsem byla já. 3 státnice přede mnou, z DP asi 7 stránek a k tomu ten zpropadený žlučník, přesto jsem o potratu neuvažovala. Na kontrole za 14 dní mi paní doktorka oznámila, že čekáme dvojčata (asi splašené hormony po vysazení antikoncepce) a to byl teprve šok. Jen jsem seděla, brečela a brečela.
Pak vzaly věci rychlý spád, že budeme mít děti dvě, jsem nějak vstřebala, 30. dubna byla svatba a pomalu jsme začali plánovat rekonstrukci bytu. Těhotenství bylo v pohodě, špatně mi nebylo, jen velká únava a v 8. tt špinění. Všechna vyšetření dopadla na jedničku, ve 20. tt nám řekli, že budeme mít dva kluky (další šok ). Za týden jsem byla objednána na kontrolu na gynekologii, ale nečekala jsem nic špatného. Měli jsme ještě v plánu jet vybírat kuchyň. Ale právě tehdy, 22. 6. 2012 ve 21+3 začal boj o naše nenarozené chlapečky.
Když mě paní doktorka prohlédla, tak se zhrozila, hned volala nahoru na oddělení, ať mi připraví postel. Řekla, že jsem otevřená, čípek skoro zašlý a že nejspíš potratím nebo předčasně porodím. Jako v mrákotách jsem vyšla ven, řekla to manželovi a jeli jsme na oddělení, kde mě hned položili hlavou dolů. Celý týden kolem mě chodili jako po špičkách, nikdo mi nic neřekl, jen se na mě soucitně koukali. Byla jsme zralá na Bohnice, tak strašně jsme se o své chlapečky bála.
Po týdnu hospitalizace za mnou přišel pan primář, že prý je můj stav vážný, že mi dá na výběr. Buď udělat cerkláž, s tím, že tam jsou velká rizika při výkonu (odtok vody, infekce), nebo jen čekat, jak dlouho ještě vydržím (maximálně týden, dva). Nakonec jsme se rozhodla pro ten steh, chtěla jsem našim klukům dát co nejvíc času, aby se v bříšku dopekli. I tak mě pan primář celkem zpražil, říkal, že stejně porodím brzy, a když vydržím do 30. Tt, bude to zázrak.
A ten zázrak se stal, dokonce takový, ve který jsem věřila snad jen já – kluci se narodili ve 36+3, přirozeným porodem. Honzík 2190 g a 46 cm a Vojtíšek 2480 g a 48 cm.
Sice jsem 3,5 měsíce ležela hlavou dolů jako netopýr, mohla jsem jen na záchod, ale stálo to za to. Doteď si říkám, jaké mám poslušné děti Domlouvala jsem jim, že dřív než na konci září a váhou menší než 2,5 kila ven nesmějí. Vojta poslechl, řekl: „Mámo, já už mám 2,5 kila, jdu ven“. Narodili se v den, kdy by měla moje milovaná prababička 99. narozeniny. Všechno dohnali mílovými kroky, v roce běhali, váhu snad i trochu přetáhli (v roce Vojta 10 kg a Honzík 11 kg). Teď jim je 14 měsíců a nemůžu se na ně vynadívat. Nedovedu si představit, že by nebyli.
Z porodnice jsme se vrátili do nově zrekonstruovaného bytu, školu jsem nakonec dodělala (jedny státnice těhotná v květnu, zbytek pak s dětmi, ale šlo to celkem dobře). No a žlučník? Zatím se neozval, tak si říkám, že to byl asi osud a mělo to tak být 
Velký dík patří celému gynekologickému oddělení Hořovické nemocnice, byli super
Chci říct maminkám, které mají v těhotenství nějaké problémy: I když nejsou prognózy dobré, je důležité věřit, a ono to dobře dopadne
Přečtěte si také
Z Turecka jsme málem neodletěli. Tohle jsme na rodinné dovolené opravdu nečekali
- Martrich
- 20.10.26
- 2404
Protože v zimě často marodíme, chtěla jsem nám prodloužit léto a třeba i trochu posílit imunitu díky podzimnímu pobytu u moře. V říjnu už nebývá počasí leckde stálé, ale všichni říkali, že Turecko...
Už mě nebaví být doma za policajta. Děti mi utíkají k tatínkovi
- Anonymní
- 20.10.26
- 1151
Nechci být pořád ta, co nastavuje pravidla. Pořád něco zakazuju, připomínám, hlídám a kontroluju. A když už toho mám plné zuby, přijde tatínek, usměje se na děti a během pěti minut je za největšího...
Přebral synovi přítelkyni, teď ji našli oběšenou. Ze souseda mám strach
- Anonymní
- 20.10.26
- 2578
Vždycky jsme věděli, že soused není žádný svatý. Chodil do hospody, byl nepříjemný a agresivní. Jenže to, co se u něj doma odehrálo v posledních týdnech, přerostlo v černou můru pro celou naši...
Kolegyně o mně lhala, že chci děti. Šéf ji povýšil místo mě, tak dávám výpověď
- Anonymní
- 20.10.26
- 6423
Roky jsem tvrdě pracovala, zůstávala v kanceláři přesčasy a plnila všechny úkoly na více než sto procent. Šéf mi slíbil povýšení. Byla jsem přesvědčená, že ta pozice je po zásluze moje. Jenže když...
Inkluzi nerušte. Moje dítě díky ní nemusí každý den poslouchat, že je hloupé
- Anonymní
- 20.10.26
- 2547
Když slyším, že by se inkluze měla zrušit a děti s postižením patří do speciálních škol, mám chuť křičet. Můj syn není hloupý, ani líný. Jen se učí jinak než většina spolužáků. V běžné škole...
Dceru už podruhé vyhodili z kroužku. Nechali ji stát samotnou na ulici
- Anonymní
- 19.10.26
- 4239
Přihlásila jsem svou dceru na taneční kroužek mimo školu. Všechno se zdálo být ze začátku v pořádku, zaplatila jsem platbu převodem na účet provozovatele a dovedla dceru na první hodinu. Dcera...
Manžel mi vyčítá, že si svět moc idealizuju. Hrozí mi rozvodem
- Anonymní
- 19.10.26
- 2080
Není to hezké téma a nepíše se mi o něm snadno. Můj manžel není zlý, nikdy mě nebil a myslím, že mě většinu času stráveného v manželství dost podporoval. Otevřela jsem si svou keramickou dílnu, kde...
Jsi krásná, říká mi dcera, já se ale cítím stará. Stres a nadváha mi nepomáhají
- Anonymní
- 19.10.26
- 1024
Bývaly doby, kdy by mi postavu mohla závidět kdejaká modelka. Sice jsem nikdy neměla vlasy po pás, ale zato jsem měla pěkný obličej a slušel mi skoro každý účes. Jenže roky, stres v práci a tři...
Vidím sousedovi až do obýváku. Mám pocit, že je opuštěný
- Anonymní
- 19.10.26
- 2070
Nerada to přiznávám, ale často vídám souseda, jak sedí na gauči a od časného odpoledne až do pozdních hodin jen kouká na televizi. Ano, máme okna naproti a on si nezatahuje závěsy. Prostě se...
Kluci vyrostli z plínek a já konečně žiju. Manžel ale tlačí na třetí dítě
- Anonymní
- 19.10.26
- 1889
Máme doma čtyřletého a pětiletého syna. Dělí je od sebe pouhých čtrnáct měsíců. Z miminkovského věku vyrostli neskutečně rychle a dnes už na větu „poď se pomazlit“ reagují odtažitě. Jsou to přece...
"
gratuluji že to vše tak dobře dopadlo a hlavně smekám s těmi státnicemi, že jsi je zvládla i s dvojčatama 
Fakt 2012? Tak to jsou sikovny, jak tam sedi na tom aute
Gratuluju k donoseni a krasnym synum 