Naše štěstí

Po realativně „krátkém“ vztahu jsme se v roce 2010 vzali. Svatba pro nás byla nezapomenutelným zážitkem, který bych si s chutí ještě nekolikrát zopakovala Měli jsme to hezky naplánované a přípravami na svatbu jsem žila asi půl roku před svatbou. Zároveň jsem se i domluvili, že začneme pracovat na miminku. Najednou jsem nebyla schopná myslet na nic jiného a hlavně jsem ani nechtěla. Samozřejmě, že jsem věděla, že to nemusí vyjít napoprvé a třeba ani napopáté, ale přece jen jsem tajně doufala, že nebudeme muset dlouho čekat. Mé tajné přání se splnilo a už v době svatby jsem byla těhotná, jen jsem to ještě nevěděla. Dvě čárky na mě vykoukly až 26. 5. a díkybohu to vyšlo už na podruhé 

Těhotenství bylo krásné. Špatně mi bylo jen krátce a nejlepším lékem byla dovolená. Nejdřív jsem si myslela, že ji prožiji v posteli, maximálně na záchodě, ale jakmile jsme vyjeli z města, udělalo se mi dobře a už to tak zůstalo. Všechna vyšetření, ultrazvuky i test na cukrovku dopadly dobře, tak jsem si těhotenství mohla užívat naplno. A taky užívala. Nakupovala jsem na miminko, zařizovala mu pokojíček a hrozně se těšila. V 18. tt jsem cítila první pohyby, a to byl další krásný zlomový okamžik mého těhotenství. Na mateřskou jsem nastupovala 14 dní před Vánoci, takže jsem stihla nakoupit dárky i napéct cukroví. Termín jsem měl 1. 2., času bylo dost. I tak mě manžel donutil mezi svátky zabalit tašku do porodnice a já, i když jsem měla pocit, že je ještě času dost, jsem to udělala.

Vánoce utekly a já jsem začala chodit na monitor. Bylo krásné slyšet prďolku, jak mu tluče srdíčko V té době už jsem začínala být docela unavená a občas mi bylo i zle od žaludku. Chodila jsem na předporodní kurzy, tak jsem si myslela, že se tělo chystá na porod a že je to v pořádku. Čípek se ještě nezkracoval a ani to nevypadalo, že by se něco mělo dít, tak jsem byla v klidu. Potíže se ale začaly stupňovat, zle mi bylo čím dál víc, tak jsem to na kontrole 10. 1. první řekla svému dr. Prohlédl mě, ale nic špatného nenašel, tak mi řekl, že kdyby to bylo horší, tak mám přijít. Od té doby to bylo už jen horší. Cokoli jsem snědla, letělo hned ven a nakonec jsem se už nemohla ani ničeho napít, tak jsme se ve čtvrtek 13. 1. rozhodli, že se vydáme rovnou do porodnice, aby se na mě podívali. Moje mamka dělá na novorozencích, tak jsme šli za ní.

Museli jsme čekat, protože doktoři byli momentálně na sále. Když mě začali prohlížet, bylo mi už docela špatně a neustále jsem zvracela. Do toho jsem dostala kontrakce. Dělali mi různé testy a posílali z jednoho oddělení na druhé. Nakonec si mě tam nechali, že sice rodit ještě nebudu, ale pro jistotu. Nevím sice, jak na to přišli, kontrakce jsem měla už docela pravidelné, ale nikdo to nechtěl slyšet. Jen co manžel odjel domů (to bylo už po půlnoci), prosákla mi voda. Tak jsem mezi neustálým zvracením zavolala sestru a po prasknutí vody jsem zase volala manžela zpátky, že tedy rodit budeme. Noc jsme strávili na porodním nadstandardu. Nikdo jiný tam nebyl, tak to bylo dobré. Kontrakce se dali zvládnout hlavně když jsem byla ve sprše, na monitoru jsem musela ležet skoro hodinu a to už bylo horší. Ráno jsem už byla úplně vyřízená. Malý sice postupoval ale já jsem se neotvírala, do toho jsem pořád zvracela a síly ubývaly. Pak se vyměnily porodní asistentky a denní mi řekla, že zastaví kontrakce a pojedeme na císař. ÚLEVA. Bohužel přišel dr a řekl, že to ještě zkusíme. Takže píchne oxytocin a uvidíme jak na to miminko zareaguje. To už jsem zase tak nevnímala, protože jsem toho měla plné zuby. Nakonec se asistentka s jinou dr. dohodly, že oxytocinu dají dvojitou dávku ať to mám dřív za sebou. Poslední dvě kontrakce byly nejhorší. Nakonec tedy naznali, že už malý i já toho máme opravdu dost a že akutní císař. 14.1. 8.35 byl malý Benjamínek na světě - 2620g a 49cm:)Bohužel jsem ho neviděla, protože jsem byla v celkové narkoze. Probrala jsem se na ORIM kde mi řekli, že mám syna.První den mi to ale bylo jedno (to je mě hrozně mrzí), byla jsem ráda, že vůbec žiju. Diagnoza nakonec zněla HELLP SYNDROM. Na ORIMu jsem nakonec byla 3 dny, ale už druhý den jsem se mohla zajet podívat na Beníčka. Byl v inkubátoru,ale mohli jsme si ho pochovat.TO byl nejkrásnější okamžik našeho života.
Po přeložení na šestinedělí jsem sice mohla být na nadstandartu, ale Bobešek byl stále v inkubátoru a mě se přidali komplikace - pořád různá vyšetření kvůli Hellp syndromu, injekce na ředění krve,…Malý měl problémy s tolerancí stravy, takže mě ho na pokoj dali až 8 dní po porodu a domů jsme mohli jít až 11dní po tom, co se narodil. Doma jsem pořád ještě nebyla schopná se o nás 100% sama postarat, takže mi pomáhal jak manžel, tak mamka.
Nakonec ale byl kojený do uk.5 měsíce plně i když poslední měsíc jsem musela hodně odsávat, museli jsme cvičit Vojtovku a mě až po půl roce od porodu prohlásili za zdravou.
V sobotu byl Beníčkovi rok a nikdo by nepoznal, že měl na začátku takové problémy. A i když jsem se ještě pořád nevypořádala se zážitky kolem porodu, přála bych si pro Bobeška sourozence, tak kdo ví:)…