Naše velká bojovnice
- O životě
- Beáta73
- 06.11.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Jsem šťastná trojnásobná maminka. Ano, píši šťastná, protože to mohlo být zcela jinak. Ale začnu hezky od začátku.
- 3
- 4
Dlouho jsem si myslela, že budeme rodina o dvou dětech, ale člověk míní, život mění. Děti rostly, roky ubíhaly a já jsem si najednou uvědomila, že už nás nepotřebují, tak jako dřív. Dcera je na vrcholu své puberty a syn už je dospělý. Věděla jsem, že uteče pár let a budeme s manželem sami. Na to jsme se cítili, tedy alespoň já, moc mladí. Biologické hodiny se ozvaly a já jsem zatoužila po miminku. Manžel byl sice nejprve proti, ale nakonec jsem ho přesvědčila, že to zkusíme, byla jsem dost skeptická a nevěřila jsem, že se zadaří.
Po půl roce nechráněného milování se zadařilo a já jsem byla ta nejšťastnější ženská pod sluncem. Manžel si začal pomaloučku zvykat na příchod nového člena rodiny a já jsem si užívala těhulkování. Bohužel co život nechtěl, ve 12. tt těhotenství jsem začala krvácet. V nemocnici mi zjistili rozsáhlý hematom a já jsem za dva dny o naše miminko přišla. To mě složilo na kolena. Nemít doma dvě děti, tak bych se asi zbláznila. Najednou jsem měla v srdíčku velkou prázdnotu a nemohla jsem se dlouho ze všeho vzpamatovat, vlastně to bolí pořád, na našeho andílka nikdy nezapomenu.
Po měsíci jsem se vrátila zpět do práce, ale myšlenky a touha po miminku se stupňovaly. Dle rad "když je pohnojeno, tak se zadaří " jsme to opět zkusili. Když jsem v lednu viděla, po třech měsících od potratu, na testu dvě čárky, srdíčko se mi rozbušilo a plakala jsem štěstím. Na druhé straně jsem měla velký strach, co bude. Zvládnu to? Nepřijdu zas o miminko? Nejhorší byly první tři měsíce, ale ty jsme v dobrém přečkali a mě čekal screening. UTZ byl v pořádku, ale krevní testy dopadly hůř. Doktor trval na svém, abych z důvodu věku a výsledků podstoupila raději amniocentézu. Bála jsem se jí, jak čert kříže, zřejmě jsem měla nějaké tušení, že tam nemám jít. Nátlak genetičky jsem bohužel neustála a koncem března podstoupila odběr plodové vody. Po příjezdu domů a dodržování klidu na lůžku mi bohužel odtekla většina plodové vody a já jsem opět pelášila do nemocnice. Věděla jsem, že potratím, bez vody přece miminko nemůže být.
Lékaři mi dávali jen malinkatou naději, že miminko přežije. Byla jsem poučena, že v první řadě budou doktoři zachraňovat mě, aby se nerozvinula nějaká infekce. Ležela jsem s nohama nahoře, infuzí mi dávaly antibiotika a já jsem se doslova modlila, ať to brouček přežije. Často mi dělali UTZ, alespoň tak jsem měla jistotu, že miminko žije. Nad vodou mě držela celá rodina a holky z naší diskuze, tam jsem se nejvíc svěřovala. Ke konci hospitalizace mi došly konečně výsledky z aminocentézy, vše bylo negativní a my se dozvěděli, že čekáme holčičku. O to víc mě to napružilo, musím bojovat. Všechno už zvládnu! V nemocnici jsem strávila celé tři týdny. Plodová voda se postupně doplnila, nebylo jí sice hodně, lékaři nazvali množství jako oligohydramnion, ale i tak to berušce stačilo.
Těhotenství jsem si sice moc neužila, neustále přetrvávaly obavy a strach. Nejvíce to ze mě spadlo, až jsme s malou dovršili 7. měsíc a já jsem věděla, že kdyby chtěla na svět dřív, tak to ustojíme. Probojovaly jsme se spolu až do 9. měsíce. Jednoho krásného slunečného dne, byla sobota, jsem se vzbudila a opět na mě přišlo jakési špatné tušení. Cítila jsem se dobře. Nic nenaznačovalo, že by se porod blížil. Najednou jsem si uvědomila, že už pár hodin necítím pohyby. Říkala jsem si, to nic, ke konci těhotenství nemá miminko tolik místa a pohyby nejsou tak intenzivní. Nedalo mi to a raději jsem po obědě zajela na kontrolu do nemocnice. Tam mě sestra ve 13:40 hod. napojila na monitor, který okamžitě spustil alarm, že je něco v nepořádku. Sestřička byla v klidu a poprosila mě, ať se otočím na bok, že se zřejmě spustil falešný alarm. Bohužel i to nepomohlo, alarm pískal čím dál tím víc a já jsem byla na zhroucení. V očích sestřičky jsem viděla paniku, sice to na sobě nedávala znát, ale to člověk pozná a vycítí.
Zavolala ihned lékaře, a ten mi po krátkém vyšetření sdělil, že je miminko v ohrožení a zda souhlasím s akutním císařským řezem. Vše jsem odkývala a prosila, ať holčičku zachrání. Během 10 minut jsem byla na sále a naše princezna vykoukla na svět přesně ve 14:04 hodin. Taková to byla rychlovka 
Měla jsem celkovou anestézii, tak jsem berušku nemohla slyšet, ale všichni říkali, že hned plakala. Manžel ji viděl jako první a byla to láska na první pohled. Aspoň tak to cítím já. Ten pocit, když jsem ji po procitnutí z narkózy viděla, ten neumím ani popsat. Lékař mi pak sdělil, že jsem přišla na poslední chvíli. Prý se odlučovala placenta a miminko by za chvíli nemělo příjem kyslíku.
Dnes má naše Sofinka necelých 14 měsíců a já jsem ta nejšťastnější máma na světě, i když vím, že každá máma je šťastná. Je to velká bojovnice a příchod na svět neměla vůbec lehký, o to víc si ji doma vážíme a všichni ji moc milujeme. Děkuji všem andílkům, hlavně tomu jednomu, co máme v nebíčku.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1593
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 938
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1631
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 686
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20598
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2604
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2592
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1751
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
, hlavně že je Sofinka vpořádku, určitě na ní dával pozor jeden malý andílek 
. Přeji všechno dobré 
Ještě, že to dopadlo dobře 
Také mám doma Sofinku, ale už dvanáctiletou 
