S Natálkou to dopadlo na jedničku

Je to měsíc a půl, co se nám narodila naše malá krásná princeznička. Celé těhotenství jsem se modlila, aby vše dopadlo skvěle a nebyly žádné komplikace. Je to už skoro 13 let, co mě a mému otci diagnostikovali cukrovku prvního typu. V té době mě bylo 11 let a začínala jsem se pomalu přibližovat pubertálnímu věku.

Neměla jsem ani potuchy, co tahle nemoc vlastně obnáší, brala jsem to jako nějakou „chřipku“, při které si poležím pár dní v nemocnici, a pak mě zase vesele pustí domu. Opak byl ale pravdou. Bohužel tohle moje dětská psychika nevydržela a první, co mě napadlo, bylo, že mě nebude chtít žádnej kluk, nikdy se nevdám a nikdy nebudu máma. Nemoc jsem nakonec skousla, ale zařekla se, že nikdy miminko chtít nebude, aby po mě tuhle nemoc nezdědilo, jelikož jsem nechtěla, aby muselo trpět stejně jako já.

Čas plynul a já jsem pomalu dospěla a v 18 letech jsem se zamilovala do (teď už mého manžela). Začali jsme spolu bydlet a náhle přišel z jeho strany nápad na svatbu. Neváhala jsem ani minutu a už jsme domlouvali svatbu na 8. 8. 2008. Byla a stále ještě jsem za něj děsně vděčná, úžasný chlap, kterému nedělalo problém postarat se o mě (i s mou nemocí) a navíc mi pomáhal, jak jen to šlo.

Po třech letech manželství jsme začali uvažovat o miminku, ale já v sobě stále měla tu myšlenku, co když to dítě bude stejně nemocné jako já? Nakonec nás poslali na genetické testy, kde nám bylo sděleno, že jsou to pouhá 2 %, že by naše dítko mělo cukrovku po mně. To mě trochu uklidnilo. A začali jsme se snažit. Ale co čert nechtěl, jako na potvoru nám to nešlo. Skoro půl roku jsem se každý měsíc v den nástupu menstruace modlila, aby se menzes nedostavil a já konečně našla na těhotenském testu 2 čárky. Bohužel nic… Pomalu jsem přestávala věřit v to, že budu moci mít děti. Už jsem měla vyplněné papíry do Prahy do Gennetu na plodnost. A jelikož jsem neměla odvahu, přestala jsem se soustředit na „dělání mimča“, že změním styl svého života a v práci dám výpověď s tím, že jsem měla nabídku na lepší práci.

Než uplynula 2měsíční výpovědní lhůta, 14 dní před koncem, jsem zjistila, že jsem konečně těhotná :-) Ha a co teď? Naštěstí v práci byli tak ochotní, že mou výpověď vzali zpět a já si začala „užívat těhotenství“, jelikož jsem měla díky mé nemoci rizikové, tak jsem byla celých 9 měsíců doma. Za první měsíce jsem byla vděčná, jelikož mi bylo tak děsně špatně, že jsem nemohla cítit ani jídlo. Ve 4. měsíci se vše urovnalo a já se konečně mohla těšit z toho, že budu za pár měsíců maminou :-) Samozřejmě díky mé nemoci jsem byla víc v nemocnici a po vyšetřeních než doma, ale co by člověk pro toho drobka neudělal, že ;-) Vše dopadlo na jedničku a moje pochyby skoro vymizely.

Ve 37. tt mě hospitalizovali na rizikové oddělení v Podolí, jelikož Natálka byla větší (díky cukrovce) než měla být, s tím, že jsem byla smířená, že se porod bude vyvolávat. Čekalo se do 38. tt a nastal den, kdy se začalo s vyvoláváním porodu. Ráno v 8 jsem šla na vyšetřovnu, kde mě paní doktorka zavedla čípek na vyvolání porodu a byla jsem poslána zpět na pokoj, že se bude čekat. Po půl hodině se dostavily kontrakce po 5 minutách, a to mě ještě usadili na 2 hodiny na monitory. UFF… po dvou hodinách mě opět odvedli na vyšetřovnu, kde mi byl zaveden další čípek na rozjezd, jelikož jsem se neotevírala tak, jak by bylo potřeba.

Z kontrakcí po 5 minutách se staly kontrakce pravidelné a přesné na vteřinu, takže jsem myslela, že je to moje poslední hodinka. Bohužel už byly skoro 2 hodiny a já se v těch děsných bolestech stále neotvírala a monitory nevypadaly dobře. Zavedli mě s manželem a mojí mamkou do porodního boxu, kam za námi přišel primář s tím, že monitory nejsou dobré a že mi doporučuje císaře v plné anestezii. Jelikož by porod trval ještě 10 až 12 hodin a bylo by to vyčerpávající jak pro mě, tak pro malou, neváhala jsem ani minutu a souhlasila se vším, hlavně, aby už mě zbavili těch děsných bolestí. Během půlhodiny mě připravili a šlo se na sál. Za deset minut, tudíž ve 14:40, se nám narodila Natálka, měla 3720 g a 49 cm. Odnesli ji na box, kde čekal manžel s mamkou, aby si ji mohl vyfotit a poprvé pochovat.

Já jsem se probrala až na JIPce, napojená na přístroje a sháněla jsem se po Natálce, bohužel měla po porodu hypoglykémii, způsobenou mou cukrovkou, tak byla na intermediálním oddělení napojená na infuze a v inkubátoru. Naštěstí se jí glymča rychle urovnala a nám bylo oznámeno, že máme plně zdravou a krásnou holčičku :-) Sice jsem ji mohla vidět až druhý den, kdy jsem byla přeložena z JIP na oddělení šestinedělí, ale to čekání za to stálo.

Teď tady leží vedle mě v postýlce a spokojené spinká a já jsem děsně šťastná, že vše dopadlo na jedničku. Sice mě teď docela mrzí, že jsem ji nemohla vidět a pochovat hned po porodu, ale ona mi to teď všechno vynahrazuje ;-)

Už je to docela dlouhé, děkuji těm, kteří dočetli až sem a se kterými jsem se mohla podělit o můj životní příběh :-)

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Kajuli
2248
16.1.12 06:27

Gratuluji k dceři :) A musím se diabetu zastat, z nemocí je to jedna z těch lepších, kdy se nemusíš skoro vůbec omezovat (samozřejmě to záleží na kompenzaci, že…) a znám spoustu dětí, co tuhle nemoc berou jako samozřejmost a vůbec netrpí. Sama cukrovku mám skoro 15 let (takový hezký dárek k sedmým narozeninám) a prožila jsem si s ní snad všechno, těhotenství jsem měla ukázkové a porod byl taky rychlý… A ani teď nelituji, že cukrovku mám a nepřipadám si méněcenná :) Pokud ti to pořád dělá problém, možnaá by nebylo na škodu si o tom s někým promluvit :)
Tak ať ti Natálka dělá jenom radost :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
LadyTommy
14996
16.1.12 09:09

nádherný deníček :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
Natael
2697
16.1.12 10:58

Děkuji :kytka:
Kajuli s cukrovkou jsem se po 13 letech už vyrovnala, s tím, že jí mám já jsem v pohodě, ale kdyby jí měla mít i Natálka, bylo by to pro mě strašný… ale co by se dalo dělat, budu doufat, že podědila silné geny po otci :P

  • načítám...
  • Zmínit
jitka 11
22939
16.1.12 12:26

Natael, máš krásný deníček, přečetla jsem ho jedním dechem.
Teď, při mém posledním těhotenství, když mi sestra dělala OGTT, tak jsem cukrovku neměla, vyšlo to skvěle.
Ale po porodu, Ondra měl 4350 g a 53 cm, mi nechala gynekoložka nabrat zase glykémii, kvůli váze nad 4 kg, a byla zvýšená. U naší obvoďačky jsem teda byla vedená jako cukrovkářka :roll: .
Jelikož ale vím, že každá nemoc je spojená s psychikou, tak jsem si prvně vyléčila psychiku a tím pádem potom i tu cukrovku. Dr. se hrozně divila, když jsem šla na další kontrolu, tak mi to udělala ještě jednou a cukrovka nikde. :roll:
Tak jsem se zbavila nevyléčitelné nemoci. 8o Měla jsem jí po porodu asi necelý rok.

  • načítám...
  • Zmínit
Natael
2697
16.1.12 14:03

Teda Jitko to by se mi taky líbilo vyléčit si nevyléčitelnou nemoc ;-) je dobře, že to takhle dopadlo. Hlavní je, aby ti naši drobci byli v pořádku ;-) :dance:

  • načítám...
  • Zmínit
Jenika
16.1.12 14:04

Přeji ti zdravou dcerku, a ať si s ní užíváš jen samou radost. Máme ji také v rodině, vím o čem to je.

  • Upravit
micinka79
1950
16.1.12 15:17

Gratuluji a i já musím troškou přispět.Mám cukrovku typu mody 2 od svých 16ti let.V té době to byl také šok, nechtěla jsem kvůli tomu mít druhé dítě.Díky špatnému lékaři kteý mi nasadil moc veliké dávky inzulínu který nebyl vůbec potřeba jsemzkončila na 2 měsíce v nemocnici a ještě 9 měsíců kjsem se léčila doma.Nebyla jsem schopná chodit jak tělo bylo rozhozené, ale postupně se dalo do kupy.Já pak začala chtít miminko.Mám geneticky dané, že mé dítě to bude mít 50 na 50= ale bohužel v naší rodině bez ohledu na genetiku to má každý hlavně ženy.Muži mají šanci se tomu vyhnout.Mám dobrý typ který stačí na dietě.Ale v těhotenství je nutná léčba inzulínem.V roce 2005 jsem porodila zdravou holčičku která měla 2320 a 44cm.Čekala jsem, že budespíše větší právě kvůli cukrovce, ale jak si to není pravidlem.V 9 měsících mi bylo divné jak se potí a hlídala jsem si jí a zjistila jí cukrovku a tak je od té doby v péči diabetologa.Ted jí bude 7 let.Když jí někdo nabízí sladké, tak říká, že by si dala, ale že je nemocná a nesmí.Nic se nesmí přehánět ani dieta né a tak máme dohodu, že každou neděli si může dopřát sladkost a vůbec na sobě nic nepozoruje :D je zdravá a štastná.Ted čekám druhé miminko, počala jsem s klidným svědomím, protože cukrovka bývá nepříjemná, ale jsou horší nemoci (rakovina atd.) které se díky pravidelnému hlídání cukrovky a odběrech krve dají zjistit dřív než u zdravých lidí, tak jsem se na cukrovku naučila koukat jinak.Mám také skvělého lékaře za kterým dojíždím 130 km, ale neměnila bych.Pod jeho vedením jsem cukrovku přestala brát jako nemoc.Hlavu vzhůru dá se s tím v pohodě žít.Přeji té malé at se tomu vyhne nebo má mírný typ.Hodně štěstí vám oběma :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Gabika83
3221
16.1.12 19:00

Velká gratulace:-))))

  • načítám...
  • Zmínit
Sylviii
30.8.12 14:43

Pekne napsane, gratuluji :)

  • Upravit
Vložit nový komentář