Nejen o porodu
- Porod
- Sfaticata
- 12.01.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Tohle není příběh jen o porodu, ale i o těhotenství a následné poporodní depresi. Byla bych nerada, aby mě tu někdo odsuzoval, holt to každá prožíváme jinak. Podělit se ale musím, za případné hrubky se předem omlouvám, a taky je deníček dost dlouhý.
V lednu 2012 jsem se dozvěděla, že jsem těhotná. S přítelem jsme se o miminko snažili už více než rok. Začínali jsme se bát, že s námi něco není v pořádku. Dokonce jsem přestávala věřit tomu, že se to vůbec kdy povede. Příznaky jsem neměla prakticky žádné. Je sice fakt, že se mi opozdila menstruace, ale nepřikládala jsem tomu větší význam, než ten, že jsem si říkala, to se občas stává. Zkrátka jsem si nepřipouštěla, že by se to mohlo kdy podařit.
Den předtím, než jsem to zjistila, jsem se neskutečně pohádala s Honzou. Bylo to kvůli hlouposti. Poslední dobou jsem byla podrážděná. Druhý den jsem si říkala, že zkusím těhotenský test. Jen tak pro legraci. Stále jsem byla silně nevěřící. Došla jsem do lékárny a usmála se, když mi paní lékárnice popřála hodně štěstí. Doma jsem se vyčurala na papírek a čekala jsem, vidím jednu čárku, a nakonec i druhou, pěkně viditelnou. Byla jsem v šoku. Říkala jsem si, že to není možné a že jsem určitě udělala něco špatně. Zkusila jsem to tedy podruhé a opět dvě jasně viditelné čárky. Konečně jsem pochopila a připustila si, že jsem asi vážně v očekávání. Byla jsem v šoku. Nečekala jsem to.
Okamžitě jsem volala kamarádce, mámě, sestrám a až jako posledního jsem volala nastávajícího otce. Čekala jsem, že bude překvapen, ale vzal to úplně v klidu. Upřímně jsem čekala i větší nadšení, ale přikládala jsem velký význam tomu, že jsme se den předtím tak ošklivě pohádali. Nakonec jsem volala svému gynekologovi a ten mi říkal, že se mám stavit ještě ten den pro potvrzení těhotenství. Oblékla jsem se a vyrazila. Udělal mi ultrazvuk a potvrdil mi, že jsem už v prvním měsíci.
Stále jsem byla jako v transu. Objednal mě za tři týdny na kontrolu. Nechala jsem si raději hned vystavit neschopenku. Jako pokladní, která od rána do večera stojí nebo sedí, dělá 12hodinové směny a zvedá těžké věci, jsem nechtěla riskovat, že o to hned přijdu. Přiznávám, že jsem byla nadšená i z toho, že se budu válet doma a dostávat nemocenskou, na kterou jsem měla nárok. Radost mě hned přešla. Ze začátku jsem si lebedila doma a válela si šunky, ale po pár týdnech jsem se tak nudila, že se mi i zdávalo o tom, jak jsem v práci a něco dělám. 
Těhotenství neprobíhalo úplně bez komplikací. Když jsem byla v druhém měsíci, začala jsem silně špinit. Samozřejmě první myšlenka byla, že jsem potratila. Chvilku jsem brečela a hned to všem volala. Nakonec jsem si říkala: Lepší aby se to stalo teď, než potom. Jela jsem hned k doktorovi a cítila se hrozně. Ve vlaku jako naschvál seděla mamina s malým miminkem a mě bylo do breku. Potkala jsem známou, a ta se mě ptala, jak se mám, že mi blahopřeje. Nechtělo se mi nic vysvětlovat, tak jsem jenom smutně poděkovala.
U doktora byla spousta maminek, a tak jsem poprosila sestřičku, jestli by mě nevzal pan doktor dřív, že jsem těhotná a začala jsem krvácet. Samozřejmě jsem u toho brečela. Neovládla jsem city tak, jak jsem chtěla. Gynekolog se mě ptal, jestli krvácím hodně, tak jsem mu zlomeným hlasem říkala, že spíš hodně špiním. Udělal mi ultrazvuk a já se modlila, aby to ve mně přežilo. Naštěstí říkal, že plod je v pořádku a že krvácení může být způsobeno nějakou prasklou cévkou, že se to občas stává, aniž by hned šlo o potrat. Dal mi nějaké léky na zastavení krvácení a šla jsem domů.
Byla jsem šťastná, ale pro jistotu jsem šla na kontrolu ještě k jinému gynekologovi. Moje sestra totiž pracuje v nemocnici, a tak jsem měla možnost zajít i jinam. Byla jsem úplně skleslá. Nepříjemný lékař mě vyšetřil a řekl úplně to samé co můj doktor. O něco klidnější jsem se vrátila domů. Po nějakém čase začalo krvácení znovu. Už jsem toho měla plné zuby. Samozřejmě jsem se zase začala hrozně moc bát a pamatuji si, jak jsem držela fotku mého děťátka z UTZ a brečela jsem, že o něj určitě přijdu.
Často jsem chodila ke kapličce a modlila se, ať to donosím. Po celé těhotenství jsem se za ni modlila. Nakonec krvácení ustalo a já jsem měla normálně probíhající těhotenství. Bolesti břicha, zad, pálení žáhy, nálady, hlad, strie a ke konci otékání nohou. Nakupovat oblečení a různé věci pro miminko jsem začala už od 5. měsíce. Měla jsem štěstí. Prakticky jsem nemusela vůbec utrácet. Skoro všechno jsem od někoho dostala. V době čekání jsem si četla nebo chodila do knihovny, uklízela, chodila na procházky, chodila na pravidelné kontroly. Nejvíce emotivní pro mě byl zážitek, když jsem slyšela její srdíčko. Málem jsem u toho brečela.
Ze začátku jsem si přála spíš kluka. V 5. měsíci mi bylo řečeno, že kluk bude holka. Nepopírám, že jsem byla trošku zklamaná. Dokonce jsem měla z toho zklamání výčitky svědomí. Ovšem hodně brzy jsem si zvykla na myšlenku, že budeme mít holčičku a později jsem už ani nechtěla jinak. Řekli jsme si, že jí dáme jméno po tátovi. Tudíž: Janička Hříbalová. Zašli jsme na matriku potvrdit jméno a určení otcovství a já si pak dělala z Honzy legraci, že teď už to má úředně potvrzené a z ničeho se nevykroutí.
Honza se na miminko taky moc těšil. Měla jsem velikou chuť k jídlu. Přibrala jsem 15 kg. Moc jsem to neřešila. Rozhodně jsem si nic neupírala. Měla jsem ale hodně malé bříško. Byla jsem v 9. měsíci a vypadala na 5. měsíc. Bála jsem se, aby se malá vyvíjela normálně, ale bylo mi řečeno, že se nemusím bát. Ke konci jsem začala chodit do poradny do mé budoucí porodnice. Vybrala jsem si Ústav mateřství v Praze-Krči. Hodně lidí mě od toho zrazovalo, že budu krutě litovat, ale já si nedala říct. Pracuje tam totiž moje sestra, a tak jsem chtěla rodit mermomocí tam.
Honzu jsem k porodu nechtěla. Jsem toho názoru, že to pro chlapa není. Ženská tam heká, tlačí a asi to není hezký pohled a já jsem byla vždycky taková, že jsem v takových chvílích chtěla být sama. K porodu jsem si zvolila sestru Míšu. Jelikož tam pracovala, mohla tam se mnou být zadarmo. Jinak se platí kolem 1000. Nakonec nastal den D. Byla Neděle 21. 10. 2012. Termín jsem měla 20. 10. 2012. Bála jsem se hrozně přenášení a toho, že se mi malá uškrtí na pupeční šnůře. Jsem totiž odmalička hrozný dramaturg. Už když jsem byla v začátku těhotenství, zjišťovala jsem si na internetu různé nemoci a podobné hnusárny, a pak byla skoro celé těhotenství v depresivním stavu. Každé zapíchání v bříšku něco znamenalo. Všichni ze mě byli hotoví. Byla jsem opravdu nesnesitelná.
Ale zpět ke dni D. Jak jsem už psala výše, byla neděle 21. 10. 2012 a zrovna jsme koukali na televizi. Byl tam Honza, můj táta a já. Začaly mi kontrakce. Zpočátku byly slabé a po hodně minutách, potom se ale bolesti začaly stupňovat. Počítala jsem minuty a bylo to strašně rozházené. Jednou jsem měla kontrakci po 20 minutách, potom po 10 minutách, pak zase po 5 minutách. Nakonec zase po 20, 10, 20, 8, 5, 3, 20, neskutečně nepravidelné. Později jsem začala bolestí brečet do polštáře.
Honza s tátou nic netušili. Nechtěla jsem plašit a myslela si, že jde pouze o poslíčky. Planý poplach. Když táta odešel na záchod, tak jsem to řekla Honzovi. Ten říkal, že počkáme, jestli se tedy ty kontrakce ustálí. Neustálily se a bolesti se stupňovaly. Začala jsem být nervózní. Honza chtěl volat záchranku, ale já ji odmítala, s tím, že jde určitě jen o poslíčky. Ovšem, když mě viděl, jak zatínám pěsti a zuby, nekompromisně mi oznámil, že volá záchranku a pojedeme i za cenu, že se jedná o planý poplach.
Seděla jsem na židli a čekala. Záchranáři si pro mě přišli až nahoru do pokoje. Nastoupila jsem do záchranky a lehla si na lehátko. Sympatická záchranářka se mě ptala na kontrakce a pár věcí. Dorazili jsme do Krče, kde už čekala Míša. Honza jel za mnou jiným autem s mou taškou do porodnice. Paní doktorka mě vyšetřila a řekla, že se otevírám, ale na porod to nevypadá. Poslala mě na oddělení šestinedělí, že uvidíme přes noc, jak se situace bude vyvíjet a že mě možná druhý den pošlou ještě domů.
Zdravotní sestra mě odvedla do pokoje. Byla tam nějaká maminka s dítětem. Pozdravila jsem a uložila se. Neustále mě monitorovali a kontrolovali, jak se otvírám, ale vypadalo to, že k porodu se skutečně nechystám. Ovšem potom se mi rozjely silné, až minutové kontrakce. Zatínala jsem zuby, držela se madla u postele a skučela jsem. Nechtěla jsem křičet, protože tam byla ta paní s miminkem a mě bylo trapné ukazovat bolest. Zkoušela jsem i teplou sprchu, ale nic nepomáhalo. Ne a ne se chtít otvírat. Protrpěla jsem celou noc a čtvrtku dne. V životě už to nechci zažít.
Když už jsem vyloženě prosila o pomoc, tak mi lékařka rukou při stahu udělala jakýsi hmat, který mi měl pomoci k otevírání se. Bolelo to jako čert a navíc ze mě začaly padat krvavé kusy, ale bylo mi řečeno, že se nic neděje. Po nějakém čase a opětovné kontrole jsem byla otevřená na 4 prsty. Pořád to bylo málo, ale doktorka se při pohledu na mě rozhodla, že už mě pošle na sál. Byla jsem šťastná. Ani jsem se toho nebála, chtěla jsem jenom, aby ty bolesti byli už pryč. Na sále mě přijala moc příjemná porodní asistentka, která se mnou sepsala pár údajů a udělala mi klystýr. Potom jsem musela povinně do teplé sprchy. Byl tam i speciální masážní balon. Nepomohlo mi ani jedno, ani druhé. Nakonec si pro mě přišla a já si lehla na porodní křeslo. Monitorovala mě a kontrolovala otevírání se, ale stahy byly pořád nepravidelné a ne se otevírat.
Nakonec přišel pan doktor. Byl strohý a stručný, ale odrodil mě a to mi stačí. Navíc to byl velmi žádaný lékař. Měla jsem štěstí. Prohlédl mě. Nejdříve prohmatal bříško a oznámil, že miminko bude mít pod 3 kg. Trošku mě to vylekalo. Tak málo? Nakonec mě prohlédnul vnitřně a zkontroloval monitor. Divil se, proč mě poslali dolů, když jsem tak strašně málo otevřená a navíc mám nepravidelné stahy. Chtěl mě poslat zpátky na pokoj. Byla jsem už na pokraji zhroucení. Prosila jsem ho, že nechci. Pak jsem dostala silný stah a on viděl, že asi vážně trpím a rozhodl se mi pomoci. Píchli mi oxytocin, látku, která napomáhá otevírání se.
Po několika dalších bolestných stazích jsem si zažádala o epidural. Umrtvení dolní části břicha. Lékaři ho nechtějí moc dělat z důvodu nebezpečí špatného napíchnutí. Epidural se totiž píchá do páteře a nese sebou vážná rizika ochrnutí. Stává se to výjimečně, ale ta možnost tam je. Po chvilce přišli nějaké 2 paní a napíchli mě. Trefili mi nějaký nerv, takže mi nohou projela elektřina. Bylo to nepříjemné. Lekla jsem se, že nebudu chodit. Omluvili se mi a pokračovali v práci.
Po chvilce jsem přestala cítit stahy. Byla to taková úleva, to se nedá ani popsat. Epidural napomohl i tomu, že jsem se začala rychle otevírat. Když jsem byla otevřená na 10 prstů, zavolala asistentka doktora a mohlo se začít s porodem. Na pomoc přišla i další lékařka. Znala jsem jí. Vyšetřovala mě asi dvakrát, když jsem chodila do poradny. Milá, příjemná. Nevěřila jsem, že bych měla až takové štěstí. Po chvilce jsem začala mít nutkání na tlačení. Bylo to tak strašně silné, až mě to zarazilo. Tlačila jsem jako blázen, i když jsem ještě neměla.
Nejvíce mě rozčílilo to, že asistentka i lékaři odešli a nechali mě tam samotnou jenom s Míšou. Volala jsem na ni, křičela, že se bojím a že rodím, ale nepřišli. Byla jsem rozčílená a chudák Míša to odnesla. Po chvilce přišel konečně doktor, a že už mimčo sestupuje dolů. Začala jsem mít nutkání na tlačení, ale už ne konečníkem ale vaginální. Zkrátka… čas vypuzení nastal. Tohle už mě nebolelo. Byla jsem ale vyčerpaná a unavená. Navíc jsem měla úzké porodní cesty, takže malá šla ven pomalu. Museli mi tlačit na břicho, aby jí pomohli na svět. Nakonec mi bylo řečeno, že ještě jedno zatlačení a bude venku.
Zatlačila jsem a pak jsem už jenom cítila, jak ze mě něco vypadlo. Měla jsem zavřené oči. Nechtěla jsem koukat. Slyšela jsem, jak jí odsávají z krku vodu a pak mi ji na chvilku ukázali, než jí odnesli pryč. Byla krásná. Opravdu krásná a malinká. Mrzelo mě, že mi ji hned nedali na prsa, ale měla pouhých 48 cm a 2780 gramů, takže musela urychleně na kontrolu, jestli je vše v pořádku a museli ji zahřívat. Bylo 22. 10. 2012 a byla na světě přesně v 13 hodin a 22 minut. Narozená ve znamení Vah Trvalo dlouho, než mi ji přinesli a já už se o ni začala bát.
Nakonec jsem se dozvěděla, že měla šnůru kolem krku nadvakrát obtočenou a navíc se napila zkalené plodové vody. Zatímco malou ošetřovali, tak mě doktorka šila. Museli mi nastřihnout hráz. Naštěstí šití moc nebolelo. Pak jsem čekala… nakonec mi ji přinesli a to tam už přišel Honza. Byla tak maličká. Bála jsem se na ni šáhnout. Honza z ní byl totálně hotový. Já jsem byla tak unavená, že jsem nad tím moc nepřemýšlela, ale dle fotek a mého výrazu na nich jsem z ní taky byla unešená.
Byla jsem hlavně stále v šoku. Najednou jsem byla prostě máma. Poté se malá zkusila přisát k prsu. Sála jako blázen. Nakonec mi jí zase odnesli a mě odvezli zpět na pokoj. Po epiduralu jsem nesměla vstávat až do 19.00 a tak jsem ležela a snažila se odpočívat. Neskutečně mě to šití bolelo. Nemohla jsem se vyčurat, sednout si, chodit, stát na nohou. Musela jsem být hodně potrhaná. Malou mi přivezli na noc. Nevěděla jsem co si s ní počít. Sestřičky na oddělení šestinedělí byly strašně přísné, strohé, některé až zlé.
Nejdříve jsem dostala vynadáno, že mám špatné bradavky. Jsou moc velké, aby z nich malá mohla dobře sát. Jako bych za to mohla. Ukázali mi jak ji přebalit, měřit teplotu, koupat a krmit. Všechno jenom jednou. Pokud si některá z maminek dovolila zeptat se znovu, bylo zle. Mléka jsem měla ze začátku hodně, ale Janička byla líná sát a pořád u toho usínala. Tím pádem vůbec nepřibírala. Plakala od rána do rána. Nevěděla jsem, co mám dělat. Konejšila jsem ji, hladila, ale stejně plakala. Zoufale moc. Plakala jsem s ní. Bála jsem se, že jí něco je. Když jsem se na to ptala sestřičky, bylo mi řečeno, že miminka holt pláčou.
Po porodu jsem byla vyčerpaná a navíc jsem opravdu 2 dny v kuse nespala. Slitovali se nade mnou a malou si vzali na 3 hodiny k sobě. Spala jsem jako dudek. V nemocnici jsem strávila 5 nejhorších dní mého života. Nevyspalá, bolavá, ve stresu. Měla jsem silný náběh na poporodní depresi. Na pokoji se mnou byla jedna Ukrajinka. Měla také problémy s kojením, a tak jí řekli, že je špatná máma. Chudák to taky probrečela. Potom ke mně na pokoj dali Kristýnu. Strašně fajn holku. Porodila taky děvčátko. Hned jsme si padli do oka. Záviděla jsem jí, jak to s tou malou uměla. Když plakala, dokázala ji hned utišit. Uměla pozice na kojení. Já se učila kojit sedě a vůbec mi to nešlo. Sestřička, která mě to učila jenom kroutila očima, jak jsem hloupá. To mi na mém stavu moc nepřidalo.
Připadala jsem si jako ta nejhorší máma na světě. Tohle nikomu nepřeji. Malá
pořád plakala, takže jsem měla pocit, že mě vůbec nemá ráda, že necítí, že jsem její matka. Hrozně mě to trápilo. Chtěla jsem strašně moc domů. Chyběl mi Honza a domov. Tam bylo všechno strašně cizí. Bohužel malá nepřibírala na váze, a tak si mě tam ještě nechali. Brečela jsem jako blázen jenom kvůli tomu, že tam budu muset být déle. Navíc jsem začala mít problémy se zácpou. Vytlačila jsem si konečník, takže jsem nebyla schopná se vyprázdnit. Bolelo to tak, že jsem to raději zadržovala v sobě.
Jednou večer jsem navrhla dětské sestře, zda bych mléko nemohla odstříkávat a krmit malou z lahve, když u prsa usínala, s lahvičkou bych měla jistotu, kolik toho vypila. Zkrátka jsem se rozhodla nekojit ji z prsu ale z lahve, i když bylo mléko moje. Koukala na mě jako na krkavčí matku, ale řekla, že to samozřejmě jde. Začala jsem si tedy mléko odstříkávat a krmit malou z lahve. Tím jsem měla podepsaný odchod domů. Těšila jsem se jako čert. Nastal den návratu. Sbalila jsem si věci, oblékla Janičku a čekala, až pro mě Honza přijede autem. Vezl nás jeden známý. Ani jsem se nerozloučila se sestřičkami. Nestály mi ani za pohled. Místo toho, aby mi pomohly, mi strašně přitížily. Odcházela jsem s myšlenkou, že jsem hrozná máma a malá to ví. Myslela jsem si, že mě odmítá, že jí se mnou není dobře a že se mnou trpí.
Dojeli jsme domů a dostavila se deprese. Najednou jsem s ní byla sama a nevěděla jsem, co dělat a jak se k ní chovat. Dokonce jsem podle mě necítila ani to, co má normálně máma cítit. Ohromnou lásku. V životě bych nechtěla, aby se jí něco stalo, ale najednou jsem si přála, aby všechno bylo jako dřív. Bez ní. Kvůli takovým myšlenkám jsem měla šíleně špatné svědomí, ale nedaly se ovládnout. Večer přišla tchyně. Bez ní bych byla ztracená. Neskutečně moc mi pomáhá. Jsem jí strašně vděčná. První večer jsem jí říkala, že se malé bojím, že s ní nechci být sama. Hladila mě a říkala, ať se nebojím, že se to srovná.
Ty první 2 týdny byly krušné. Malá neustále plakala a já s ní. Nakonec jsem přišla o mléko úplně a musela jsem jí krmit sunarem. Malé neskutečně prospíval. Začala mi v noci spát. Tudíž jsem byla i já odpočatá a hned mi bylo jinak. Únava dělá s psychikou taky divy. Postupem času jsme se s Janičkou skamarádily. Já ji začala milovat, tak jak se má a přijde mi, že i Janča mě má raději. Přišla jsem na způsob jak jí uklidnit, už se jí nebojím. Je to zkrátka změna. Nemůžu se v klidu vykoupat, najíst. Občas mě štve, že jsem zavřená mezi čtyřmi stěnami s plačícím děckem. Těším se, až bude Jana větší a bude více vnímat svět.
Shrnula bych to tak, že teď Janču nadevše miluji a budu se snažit být dobrá máma I když mi občas ujedou nervy, je to moje holčička Stačí, když zakašle a já už volám záchranku
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1597
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 940
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1635
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 687
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20611
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2605
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2594
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1753
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Jsi statečná a zvládla jsi to 
Přeji, aby jste byla spokojená a šťastná rodinka a neboj malá vyroste rychle ani nebudeš vědět jak… naše malá bude mít už v březnu 2 roky a připadá mi to, jako bych jí porodila včera 
A přesně jak píšeš, taky mi chybí si občas zajít třeba někam na kafíčko a místo toho jsme skorem pořád doma, teda mimo procházek s kočárkem 
Pocit, že jí miluji se dostavil zhruba v jejím roce.
tak prajem aby si si dcerku uz len uzivala a neriesila ziadne problemy 
Díky bohu, že porodnice, ve které jsem rodila já, byla naprosto skvělá! Nedokážu si představit, jak bych to zvládla, kdyby nebyli tak nápomocní, milí a ochotní 
A mrzí mě, že jsou ženy, které nemají tak dobrou zkušenost jako já… Ale zvládla jsi to skvěle, malá je zdravá a šťastná a to je hlavní 
