Rodiče nám posílají své děti do školky roznášet vši. Slyšíme jen lži a výmluvy

Dnes jsem si mohla klidně napsat na čelo „odbornice na parazity“. Už třetí den řešíme ve školce epidemii vší, které samozřejmě nikdo nemá. Tedy alespoň podle rodičů. Protože jak by jejich milované dítě mohlo mít vši? To přece mívají jen ty ostatní děti.

Začalo to nenápadně, jedno dítě se pořád drbalo. Pak druhé. A třetí. A najednou máme ve třídě malou zoologickou rezervaci přímo na hlavičkách. Nejdřív jsme si říkaly, že to bude jen náhoda, suchá pokožka, nový šampon, ale už po pár případech bylo jasné, že problém je reálný. Oznámily jsme to rodičům, slušně, opatrně, s prosbou o kontrolu a ošetření vlasů. Nic víc.

Co následovalo? Žádné „děkujeme, hned se podíváme“, ale vlna pohoršení. „Naše dcera? Nikdy! Ta se jen víc potí.“ „To určitě chytila tady, ve školce!“
A moje oblíbená: „To nejsou vši, to budou jen lupy.“

A tak se z jednoho malého upozornění stala malá válka. Někteří rodiče nás začali obcházet s vyčítavým pohledem, jiní volali vedení školky, že „personál šíří paniku“. Několik rodičů se dokonce snažilo zjistit, které dítě to „přineslo“, jako by šlo o viníka. A mezi tím vším jsme my – učitelky, které se snaží udržet klid, dezinfikovat hřebeny, uklidňovat děti a tiše doufat, že si to samy taky nepřineseme domů.

Když jsme pak musely pár dětí poslat domů, protože situace už byla opravdu neudržitelná, přišly stížnosti. Na nás. Že jak si můžeme dovolit naznačit, že jejich dítě má vši! Jedna maminka mi dokonce řekla, že jsem jí „urazila rodinu“. A to všechno jen proto, že jsem doporučila obyčejný šampon z lékárny.
Nevím, co je na tom tak hrozného. Vši si fakt nevybírají podle značky batohu, sociální třídy ani parfému. Ale jakmile se to řekne nahlas, jako by šlo o osobní útok. Lidé se tváří, jako bychom odhalily nějaké tajemství, které se nesmí vyslovit.

Děti samozřejmě situaci vnímají po svém. Smějí se, porovnávají, kdo se drbe víc, a hrdě oznamují: „Paní učitelko, já mám taky!“ A vy jen doufáte, že vás neobjímá příliš těsně. Přesto se usmějete a řeknete: „To nevadí, zlato, všechno zvládneme.“

A tak tu dnes po práci sedím s vlasy sepnutými do pevného drdolu, s dezinfekčním sprejem v ruce a oblečením už po třetí převlečeným, a přemýšlím, jestli by ministerstvo nemělo přidat nový kurz do vzdělávání učitelek: „Komunikace s rodiči v krizových situacích aneb Jak vysvětlit, že vši nejsou urážka.“

Práce s dětmi je někdy náročná, ale zároveň krásná. Občas vás obejmou, smějí se a jsou úplně upřímné. A někdy domů donesou všechno, co svět nabízí – viry, bacily a malé potvůrky, které se umí zabydlet úplně všude. Někdy si jen sednu a přemýšlím, jak zvládají tolik věcí a jak moc dokážou zlepšit den jen svým smíchem.

Zítra to zkusíme znovu. S úsměvem, trpělivostí… a možná i se sprejem proti vším. Protože i když občas svědí hlava a den je plný drobných katastrof, děti dokážou přinést tolik radosti a smíchu, že za to všechno stojí.