Nebyla jsem na to sama
- Porod
- Nanuka
- 29.05.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Konečně se zadařilo, krásné těhotenství uteklo jak voda a nastal den, kterým nám začal nový život.
- 1
- 1
- 1
Ráda bych se s vámi podělila o svůj příběh. Děti jsem měla vždycky moc ráda, ale dala jsem si docela načas, než jsem se rozhodla mít vlastní. Přišlo to snad ze dne na den a já jsem moc zatoužila po miminku. Následovalo 6 měsíců snažení, počítání plodných dnů, užívání různých čajů a hormonů atd. Vím, že to někomu přijde jako krátká doba, ale já měla pocit, že se to snad nikdy nepovede. Tak jsem se jednoho dne na vše vykašlala: přestala počítat plodné dny, hormony vyhodila a začala si plánovat, že konečně začnu s mým vysněným horolezectvím. Daleko jsem ale nevylezla. K mému velkému překvapení se mi měsíc na to ukázaly dvě čárečky a já se mohla radostí zbláznit.
Těhotenství bylo pro mě opravdu nádherné období. Do porodu mě nic nebolelo, nevím, co je to tvrdnutí břicha ani jak bolí oteklé nohy, nebo jak nepříjemná je ranní nevolnost. Jediné co mě trápilo, byla žáha, ale to je opravdu asi tak jediné, na co jsem si mohla stěžovat.
A pak to přišlo. Jako blesk z čistého nebe. Poslíčky jsem neznala. Kontrakce rovnou po 5 minutách. Sprcha to nerozehnala, tak jsme se s přítelem rozjeli do porodnice. V autě kontrakce po 3 minutách. V porodnici mi po vyšetření bylo sděleno, že jsem uzavřená a rodit s největší pravděpodobností nebudu a pošlou mě zpět domů. Nedokázala jsem si představit, že bych jela domů a tam kontrakce rozdýchávala. Nakonec si mě nechali na pokoji. Za dvě hodiny jsem byla otevřená na 4 cm. Porodní asistentka se studentkou mi s úsměvem řekli: „Aaa, vyřiďte přítelovi, že vás čeká dlouhá noc.“
V tu chvíli se mi chtělo smát a zároveň se mi roztřásla kolena. Následoval klystýr. Zatímco já jsem 6× okupovala záchod, přítel si popíjel kafíčko, které mu asistentky uvařily. Musím říct, že jak mám smůlu na lidi, tak tentokrát mě potkalo velké štěstí. Porodní asistentka a studentka byly andělské bytosti.
Hodnější lidi jsem snad ve svém životě nepotkala a taky jsem nevěřila, že se zrovna při této situaci tolik nasměju. Po klystýru jsem hodinu skákala ve sprše na balónu a pak následovala hodina ve vaně. Do této doby jsem byla vysmátá, porodní asistentka pořád vtipkovala a studentka mě neustále chválila, jak se to dobře vyvíjí. Bylo mi oznámeno, že porod bude lehký, neboť malá má hlavičku hodně natěsno dole, takže jen párkrát zatlačím a bude to.
Uplynulo 6 hodin od začátku kontrakcí a odbila půlnoc. Praskla mi voda a mně prolítlo hlavou, že porodím přesně na termín. Doteď jsem kontrakce jakžtakž zvládala. Přišlo polohování a jak se říká, smích přejde. Na zádech, na boku, na druhém boku, na kočku. Klečela jsem na lehátku a trpěla každou kontrakci. Chtělo se mi zvracet, přítel mi držel misku u pusy a neustále mě povzbuzoval a hladil.
Najednou jsem uslyšela, že naproti v boxu někdo porodil. Paní 2× zakřičela a pak se ozval pláč dítěte. To mi moc nepřidalo. Paní jsem záviděla, jak nikdy nikomu předtím. Ty dvě andělské bytosti mě neustále povzbuzovaly, chválily a uklidňovaly, ale zároveň mě vytáčely s jejich ustavičným: „Uvolněte se, musíte se otevírat pro miminko… už cítíte tlak na konečník?“
Uvolnit se při kontrakci zatraceně nešlo, na miminko jsem myslela, ale nic mi to nebylo platné. Tlak na konečník jsem za celý porod necítila. Ztratila jsem pojem o čase, najednou jsem byla na zádech a uslyšela, ať zatlačím. Zatlačila jsem a porodní asistentka jásala, že už vidí hlavičku a kolik vlásku na ní je. Se smíchem mi řekla, že ještě 2× a je to za mnou. Byla jsem v ten moment tak šťastná. Zatlačila jsem 2× a pak asi ještě snad 100×.
Pak už se vše ponořilo do mlhy. Otevřela jsem oči a ucítila kyslíkovou masku na obličeji, v žíle oxytocin, kolem stálo snad 8 lidí a všichni na mě křičeli: „Tlačte, tlačte, znovu, ještě jednou…“ Na obou stranách jsem někoho chytla za ruce, přítel mi držel hlavu, porodní asistentka mi tlačila na břicho, doktorka neustále opakovala, ať se snažím. Něco bylo špatně. Malá měla zaklíněnou nohu v mém žebru a hlavou už byla skoro venku. Vzdala jsem to s tím, že už prostě nemůžu. Doktorka mě okřikla, že tady vůbec nejde o mě, ale o to malé.
Pak ještě dodala, že neumím tlačit (tlačila jsem poprvé v životě) a dorazila mě tím, když jen tak prohodila, že mám úzkou pánev a že neporodím. V ten moment jsem proklínala doktorku, která mi v těhotenství při prohlídce sdělila, že moje pánev je široká dost.
Rozkázala nachystat kleště. Zatmělo se mi před očima. Přítel mě začal povzbuzovat, ať to nevzdávám a pořádně zatlačím. Doktorka ho okřikla, ať se do toho neplete. Budu prý poslouchat jen ji a nikoho jiného. Celou dobu na mě řvalo všech 8 lidí - tlačtéééé. „Tlačte, vždyť cítíte tlak na konečník“ - marně vysvětlovat, že jsem jej za celou dobu opravdu necítila. Ještě jsem se teda nějakou dobu snažila a pak mi dali poslední šanci - buď teď nebo kleště.
Připravili mi nohy do háků. V ten moment jsem se začala modlit a zatlačila, málem jsem upadla do mdlob, ale slyšela jsem jak všichni křičí: „Nooo, výborně, ještěěěě“ Vydala jsem se zebe všechno a pak už jsem jen cítila obrovskou úlevu. Asi je to hrozné, ale musím se přiznat, že v ten moment, v tu jednu vteřinu mi bylo všechno jedno. Otevřela jsem oči a uviděla, jak malou odnášejí pryč.
Bylo ticho. Najednou mi to vše došlo. Rozbrečela jsem se a porodní asistentka mi přišla gratulovat. Byla jsem mimo, pořád jsem dokola opakovala, že malá nepláče. Ujišťovala mě o tom, že ano, že ji jen neslyším, že měla šňůru kolem krku a teď je v inkubátoru. Přítel ji vyfotil a ukázal mi ji. Uvěřila jsem a uklidnila se, až když jsem ji měla na hrudi. Vytažení placenty a šití? Detail.
Rodila jsem 8 hodin. Z porodu jsem se vzpamatovávala 3 měsíce. Jistě, vím, že můj porod asi patřil k těm lehčím (vzhledem k tomu, co tady v deníčcích čtu), ale ty okamžiky se mi stále čerstvě vybavují. Pořád jsem si říkala, proč já? Proč zrovna mně to nešlo a chtěli brát kleště.
Dnes jsem ale vše přehodnotila a říkám si, jaké jsem měla štěstí a jak při mě stáli andělé a pomohli mi k tomu, že na kleště nakonec nedošlo.
Děkuju! Děkuju andílkům, děkuju andělské porodní asistentce a studentce a děkuju svému příteli, který mě tak povzbuzoval - Děkuju za to, že jsem na to nebyla sama!
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1597
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 940
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1635
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 687
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20610
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2605
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2594
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1753
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
ostatně, já jdu do toho po třetí 
To já jsem takový štěstí neměla. Hodně štěstí s malou Agátkou 
Ten pocit úlevy a mít mimčo u sebe je nejvíc na světě.
gratuluji k miminku 
Skoro mě to rozbrečelo 
Ale možná i tak by mi to bylo k ničemu.
Koukali jsme na sebe, kt. z nás si to dělá srandu.
