Nečekaný vánoční dárek
- Porod
- tripetri
- 23.02.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Už od dětství miluji Vánoce a těším se na ně v podstatě 364 dní. Letos to nebylo jinak a už od září jsem se přemáhala, abych nevyndala vánoční výzdobu, neposlouchala koledy a nezačala pálit františky.
Tyhle Vánoce jsem si užívala ještě víc, protože jsem byla doma, těhotná a těšila jsem se na vánoční svátky, kdy se poprvé po dlouhé době nebudu muset učit na zkoušky. Barunka se nám měla narodit 5. února, to bylo ještě v nedohlednu a na porod jsem ještě ani nezačala myslet. Celé těhotenství probíhalo trošku jinak než jsem si představovala (jako vždy 
, první tři měsíce mi bylo pořád zle, ne jen ráno, ale celý den. Kolem ledničky jsem chodila obloukem. Plánovala jsem si, jak budu jíst zdravě, hodně ryb, ovoce, zeleninu. Prd Ryby nemůžu ani cítit doteď, z masožravce jsem se stala téměř vegetariánkou.
No nic, to by byly takové menší nepříjemnosti, to pomine a pak už mě čeká krásných 6 měsíců s rostoucím bříškem, kdy mě budou pouštět sednout v tramvaji a všichni se na mě budou usmívat. Taky prd Za prvé mi bříško skoro nevyrostlo (ani to moc nestihlo), a když na mně náhodou někdo poznal, že jsem těhotná, díval se na mě zle, nedobře. Musím teda dodat, že je mi 23 (poměrně mladá maminka), ale vypadám tak na šestnáct, někdy prý i na 14 (podle toho, jestli jsem namalovaná nebo ne 
). Takže pouštění v tramvaji a úsměvy se nekonaly, nevadí.
Asi od devatenácti jsem chtěla miminko, ale uvědomovala jsem si, že je to fakt dost brzo, takže jsme tehdy ještě s přítelem čekali tři roky, než jsme se začali snažit. Povedlo se hned a já jsem si říkala, že v takovém věku to těhotenství bude procházka růžovým sadem. No tak jsem se zase spletla. Ve třetím měsíci jsem měla párkrát problémy s viděním a nakonec na začátku čtvrtého jsem se ráno probudila, brněla mi ruka a nebyla jsem schopná to říct. Prostě jsem měla v hlavě nějak všechno pomotané. Tak jsme se sbalili a odjeli jsme do nemocnice. Na neurologii jsem znervózněla, vypadalo to buď na nádor nebo na roztroušenou sklerózu.
Poslali mě na milion různých vyšetření, mimo jiné i na magnetickou rezonanci hlavy. Byla jsem přesně na začátku 4. měsíce, do té doby se těhotným MR nedělá. Všechno bylo v pořádku, naštěstí ty příšerné diagnózy vyloučili a mě čekalo ještě poslední vyšetření, hodně nepříjemné jícnové echo. Zjistili, že mám srdeční vadu, nic vážného, ale budu muset rodit císařem 
Byla jsem zklamaná, chtěla jsem rodit normálně, i když jsem se té bolesti bála. Ale nešlo to jinak, prý nemůžu tlačit! Po asi měsíci ještě přišly výsledky krve, mám zvýšenou srážlivost krve, takže jsem si musela začít píchat Fraxiparine (z injekcí mám v podstatě fóbii . A tak jsem byla definitivně odvelena na rizikovou poradnu.
Tam naštěstí všechno probíhalo v pohodě, cukrovku jsem neměla, krevní testy v pořádku, žádná infekce a tlak jsem měla spíš nízký. Po asi měsíci užívání Fraxiparinu jsem se celá osypala, všechno mě svědilo a v místech vpichu se mi dělaly velikánské svědící boláky. Alergie na Fraxiparine… to bych nebyla já Tak mi nasadili Clexane, po kterém se mi zase dělala šílená jelita, ale čert to vem, ty tři měsíce to ještě vydržím. Nakonec to byl jen jeden (když nepočítám šestinedělí). Ultrazvuk ve 29. tt byl ještě v pořádku, Barunka byla trošku menší, ale to já jsem taky Čtrnáct dní na to další ultrazvuk, ten už v pořádku nebyl. Mám prý málo plodové vody, takže se mám objednat na genetiku. Nejlépe za 14 dní, kdy bude další prohlídka v poradně.
Všichni se tvářili, že o nic nejde, že to je jen pro jistotu. No já jsem byla dost vystresovaná. Máme na genetice známou, takže se nám podařilo jít na prohlídku ještě ten den. Ano, mám málo plodové vody, ale není to nic vážného, musí to prý akorát víc hlídat. Takže mě objednali za deset dní znovu. Já jsem udělala masivní průzkum eMimina a trošku jsem se uklidnila Za těch deset dní mi krásně vyrostlo bříško, a tak jsem si říkala, že asi všechno bude v pořádku a 16. 12. jsem na prohlídku na genetice šla pozitivně naladěná. Bylo krásně, Vánoce za týden, měl být dokonce i sníh, jupí! Lehla jsem si na lehátko, nohy nahoru, ať jim tam neomdlím (zase a čekala jsem, až uvidím moji milovanou holčičku.
Doktorka se ale netvářila moc vesele. Strašně dlouho nic neříkala a pak najednou, jen tak: „Ta plodová voda už tam skoro není, asi si vás tady budou muset nechat.“ Takže jako budu rodit, to snad ne?! Ale jo… Přijali mě, píchli mi kortikoidy na maturaci plic a dali mě na monitor. Byla jsem úplně vyřízená, o předčasně narozených dětech jsem nic nevěděla. Nevěděla jsem, co mám čekat. Dva dny jsem čekala na porod. Byly to asi nejhorší dva dny v životě. Na pokoj za mnou přišel primář z neonatologie, myslela jsem, že mě uklidní, ale spíš jsem se po jeho návštěvě cítila hůř. V podstatě mi řekl, že vůbec nevíme, co bude, stát se může cokoliv. Ale že je dobře, že jsme stihli píchnout obě dávky kortikoidů. Pak přišel den porodu, od půlnoci jsem nesměla jíst ani pít, že prý ráno půjdu. Předběhly mě dva akutní císaře, takže jsem šla až kolem druhé hodiny.
Barunka se narodila ve 33+0 tt 18. 12. 2010 ve 14.35, Apgar skóre měla krásných 9-10-10, měřila 44 cm a vážila 1630 g. Bohužel jsem kvůli té srdeční vadě musela být v celkové anestezii a Barunku jsem tak viděla ten den jen na videu. Byla nádherná, na videu vypadala skoro jako normální veliké miminko:) Druhý den jsem za ní konečně mmohla jít, ale dostala jsem transfúzi, takže až odpoledne. Byla tak maličkatá, hned mi vhrkly slzy do očí. Bála jsem se jí jenom dotknout. Teď, když se koukám na video, mě rozčiluje, jak se jí bojím dát i dudlík do pusy
V nemocnici jsem s ní mohla být jen těch pět dní po porodu a pak jsem 23. musela jít domů. Taky jeden z nejhorších dní v životě. Vánoce naprd, nejradši bych je trávila v nemocnici, ale nešlo to. Barunka strávila v nemocnici 5 a půl týdne, z toho dva a půl v inkubátoru, pak v postýlce. Poslední tři dny jsem už mohla být s ní na pokoji, nádhera! Byla (a je) moc šikovná! I když měla opakovaně fototerapii, infekci a musela dostat transfúzi, byly jsme spolu doma dřív než nám předpovídali!
Teď je to úžasně hodné miminko, skoro nebrečí a dělá nám jen radost. Už vážíme něco malinko přes tři kila, zato měříme 51 cm (asi nás s manželem nakonec přeroste . A je to můj nejmilovanější človíček na světě!
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1593
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 938
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1629
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 685
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20595
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2602
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2592
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1751
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
měla to být 5, deníček se mi moc líbí. Teď už to nenapravím.
kdyz jdu s nasima s kocarkem tak to vypada jako by si poridili jeste oni miminko a ne ja, ale je to jen a jen moje a manzelovo beruska! 
Gratuluju!!!
Já jsem také rodila ve 23 letech a dvojčátka a také v prosinci 2010 zážitek na celý život:-). Barunce přeji moc štěstíčka a zdravíčka stejně jako tobě 
bezvadnej deníček, hlavně že jste obě v pořádku 